1.kapitola - První den - obrázek

1.kapitola - První den - obrázek

Takže, tuhle kapitolku, vlastně celou povídku, bych chtěla věnovat IsaBelle. Jen díky ní, vlastně vznikla a jen díky ní jsem objevila Stmívání. Doufám, že se bude líbit.


  Z rádia se linuly tóny pomalé písničky, já seděla na sedadle spolujezdce a sledovala maminku, která řídila, jak si se spokojeným úsměvem pobrukuje. Vraceli jsme se pozdě večer z jedné akce, kam jsem ji doprovázela. Podívala se na mě a věnovala mi úsměv. Pak se opět začala věnovat silnici. Právě zabočovala do jedné prudké zatáčky, když nás obě oslepilo světlo. Renée úlekem prudce zatočila doleva. Následoval náraz, otřes a pak tma

            Probudila jsem se a uvědomila si, že mi po tvářích tečou slzy. Už jsou to dva měsíce, kdy se ta nehoda stala. Dva měsíce, se mi každou noc zdá to samé. Dva měsíce, kdy maminka umřela a já žiji s Charliem – se svým otcem – v stále zataženém Forks. Při vzpomínce na maminku se rozpláči ještě víc. Mě zachránila, ale ona, jak nám doktoři řekli, neměla šanci. Světlo ji oslepilo a ona za zmatkovala a možná v narazila do sloupu, který stál u silnice. Já jsem si pouze poležela týden v nemocnici a po pohřbu se rovnou přestěhovala sem do Forks.

            Za dva dny začne škola a já nastoupím do třetího ročníku na střední škole, tady ve Forks, v mém novém domově. Charlie se snaží, abych zapomněla, ale pro oba z nás je to těžké. I když mamka od Charlieho po pár týdnech mého narození utekla, nikdy si nenašel nikoho jiného a jak se mi svěřil, doufal že se k sobě vrátí.

            Do školy jsem se upřímně netěšila. Neměla jsem ráda pozornost, zvlášť když jsem schopná zakopnout o něco, co vlastně neexistuje. Jediným plus pro mě bylo, že když jsem s tátou byla před pár dny u ředitele, řekl mi, že nejsem jediná, kdo nastupuje tento rok do třetího ročníku. Pak něco zamumlal i o čtvrtém,ale nerozuměla jsem mu. Doufala jsem, že ti noví budou zajímavější než já.

            Budík na nočním stolku hlásal 6:00 . Bylo brzo, ale věděla jsem, že znovu již neusnu. S věcmi v náručí jsem zamířila do koupelny. Po rychlé sprše jsem zamířila dolů do kuchyně, kde již seděl Charlie. Někdo by se divil, že je vzhůru tak brzy, ale vyrážel se svými přáteli na ryby. Vzhlédl a já na něm mohla vidět, že se mu můj styl oblékání nezamlouvá.Chodila jsem totiž oblékaná podle nálady a poslední dobou můj šatník převážně tvořilo černé nebo tmavé oblečení.

            V tichosti jsem se nasnídala, umyla po sobě i po Charliem talíř, rozloučila jsem se s ním a zlezla si k sobě do pokoje, sedla si do houpacího křesla a začetla se do knihy, která vypadala, že snad zažila i zrod světa. Uvolněné listy, potrhané a ohmatané desky. Přesně tak vypadala kniha Na Větrné hůrce. Přesně takhle jsme trávila svůj volný čas. Za celé prázdniny, jsem si nenašla žádné přátele a tušila jsem, že ani ve škole žádné nezískám. Byla jsem nespolečenská, obyčejná a navíc nešikovná. Neměla sem žádné přátele celou dobu co jsem žila v Phoenixu, což co nevidět bude sedmnáct let, takže nevidím důvod, proč by se to teď mělo změnit.

            Charlieho policejní auto nastartovalo a odjíždělo pryč. Čekala jsem, dokud zvuk motoru nezmizel v dálce a pak se vžila do příběhu.

 

 

Venku panovala ještě tma, když jsem vstala. Kruhy pod mýma očima značily únavu, ale já nechtěla spát. Možná proto jsem Charliemu vymluvila to, aby mi koupil auto. Řekla jsem mu, že se ráda projdu. A v podstatě jsem ani nelhala. Procházkou jsem si mohla vyčistit hlavu a abych došla do školy včas, musela jsem vstávat brzo, což znamenalo méně času pro mé noční můry a vzpomínky.

            Jako každé ráno jsem nejprve vykonala ranní hygienu, a pak – omotaná v ručníku – zamířila do pokoje. Rozevřela jsem dveře skříně a přemýšlela co si vezmu na sebe. Přece jen, první den ve škole se budou chtít všichni blýsknout. Pak mi však došlo, že je vlastně úplně jedno, co si vezmu na sebe, protože stále budu vypadat stejně hrozně a moje nešikovnost se také nezmenší. Nakonec jsem šáhla po tmavých riflích a černém delším triku s dlouhým rukávem a bílím potiskem. Hřebenem jsem před zrcadlem pročísla již zcela suché vlasy, popadla jsem batoh, který jsem si připravila už večer, a vydala se dolů.

„Ahoj, tati.“ Pozdravila jsem snídajícího Charlieho, který mě pozdravil pokývnutím hlavy a dál se věnoval své snídani.

            Já jsem si do misky nasypala několik cereálií a zalila je mlékem. Jedla jsem rychle, neboť se mi nechtělo opět s Charliem probírat, otázku ohledně auta a nebo ho ubezpečovat, že mi nevadí, že mě do školy nemůže odvézt on. Než jsem opláchla misku a lžičku, popřál mi hodně štěstí. Věděla jsem, že ho budu potřebovat, jestli se nemám zesměšnit hned první den. V předsíni jsem si obula kozačky, přes triko si přehodila černou nepromokavou bundu a vyšla do pomalu se probouzejícího Forks.

            Po cestě jsem si pohrávala s prstýnkem na ruce. Byl stříbrný a po obvodu měl několik malých bílých kamínků. Dostala jsem ho od Renée k patnáctinám. Při vzpomínkách na maminku jsem opět pocítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Několikrát jsem mrkla, abych je zahnala, ale nepomohlo to. Několika slzám se podařilo proklouznou a teď mi stékalo po tvářích dolů. Stihla jsem je však utřít dřív, než se dostali za polovinu své cesty. Nyní jsem byla ráda, že jsem se nenechala přemluvit ke koupi auta. Dřív, než dojdu ke škole na mě již nebude poznat, že jsem brečela, takže u nikoho nebudu vzbuzovat soucit. Soucit proto, že v tomhle malém městečku každý věděl o všem, takže když Charliemu zavolali na stanici, a řekli mu co se stalo, do hodiny to věděli všichni.

            Nevím, jak  dlouho jsem šla, než se přede mnou objevilo pomalu se zaplňující parkoviště a několik budov. Tak tohle byla střední ve Forks. Ušklíbla jsem se a vytáhla z tašky rozvrh a plánek, který jsem dostala spolu s učebnicemi před pár dny. 1. září se zde totiž už normálně učilo. Podívala jsem se nejprve do rozvrhu, podle kterého jsem zjistila, že první hodinu mám španělštinu, a pak na plánek, abych věděla kam mám jít.

            Z nebe se začali snášet malé kapičky, ale za tu dobu, co jsem zde byla, jsem věděla, že za chvíli se tohle mrholení změní v pořádný liják, a tak jsem zamířila do třídy. Když začala hodina, učitelka mě uvítala ve třídě, a pak se pustila do výkladu. Byla jsem ráda, že na mě nemá žádné otázky, kromě těch, které se týkali španělštiny.

            Avšak nedostatek otázek ze soukromého života v hodině, nahradila hromada jiných po zazvonění. Všechny otázky jsem přešla mlčením, a když se mi někdo představil jen jsem přikývla. Bez jediného slova jsem opustila třídu a podle mapky začala hledat učebnu biologie, kde jsem měla mít další hodinu. Před třídou se však projevilo moje štěstí, a já zakopla o něco, co tam ve skutečnosti nebylo. Učebnice a sešit, který jsem vytahovala z batohu, ode mne odlétli, a já se natáhla jak dlouhá, tak široká kousek před dveřmi do třídy. Slyšela jsem, jak se pár lidí zasmálo. Protočila jsem oči, posbírala si věci, vstala a vešla do třídy. Šla jsem rovnou k učitelskému stolu, neboť jsem musela počkat na profesora, který mi měl říct, kam si mám sednut a také aby věděl, jak vypadá jeho nová studenka. Když jsem však došla ke stolu všimla jsem si, že nejsem jediná, kdo tu čeká.

            Před stolem profesora Bannera stál jeden z těch nových. Medově hnědé vlasy měl elegantně rozcuchané. Jasně jsem mohla vidět, jak strnul. Když se na mě otočil a podíval se na mě svýma skoro zlatýma očima, musela jsem uznat, že to co se po celé škole povídá, že jsou krásní, je pravda. Měl velmi bledou pleť, ale na tom nebylo nic zvláštního. Já taky nebyla nějak opálená. Na okamžik jsem se mu podívala do očí, a to co jsem tam uviděla mě zmátlo. Zmatenost, frustrace a ještě něco. Možná zuřivost? Nechápala jsem, ale bylo mi to jedno. Byl hezký, ne to je slabé slovo, byl nádherný, ale to je všechno. Určitě před ním neotevřu v údivu pusu a nebudu na něj zírat jako většina holek. Svůj pohled jsem stočila na zbytek třídy a hledala volná místa.

            Našla jsem jednu volnou lavici. Hm, takže budu nejspíš sedět s ním. Zazvonilo a do třídy vešel Banner.

„A pan Edward Cullen a slečna Isabella Swanová, nemýlím-li se. Prosím, můžete se posadit.“  Řekl a otočil se k tabuli, kam začal psát téma dnešní hodina.

            Popadla jsem svůj batoh, který jsem během čekání položila na zem a vydala se do poslední lavice. Několik holek se na mě naštvaně dívalo. Posadila jsem se na židli blíže k oknu. Cullen došel až k lavici, podíval se na mě, povzdechl si a posadil se. Všimla jsem si toho, že ode mne sedí jak nejdál může a celé jeho tělo je jaksi našponované, strnulé. Zakroutila jsem hlavou. Nechápala jsem co mu na mě vadí, ale možná, že je to lepší, než kdyby se se mnou pokoušel dát do řeči. Jakmile zazvonilo, vystřeli ze svého místa, jak časovaná střela. Nikdy bych neřekla, že se člověk může pohybovat tak rychle.

            Konečně skončilo dopolední vyučování. Po obědě mě čekala už jenom občanka a tělocvik. A pak hurá domů. Zamířila jsem do jídelny. Nutno podotknout, že tam jsem došla bez nehody. Zařadila jsem se do řady a rozhlížela jsem se po jídelně hledajíc volné místo. Ha, konečně. Úplně prázdný stůl stál v jednom z koutů jídelny. Když si člověk sednul do rohu, měl výhled na celou jídelnu. Přišla jsem na řadu. Rozhlédla jsem se po jídle, které školní jídelna nabízela. Bylo toho mnoho, ale já popravdě neměla moc hlad, a tak jsem si vzala nějaký salát a sodovku.

            Rozhlédla jsem se po jídelně. Většina lidí sledovala Cullenovi, ale našli se i tací, kteří věnovali pozornost mně. Podívala jsem se po směru jejich pohledu, abych věděla, kam si sedli. Málem jsem otevřela údivem pusu. Čekala jsem, že si sednou mezi školní smetánku, oni si však vybrali, podobně jako já, stůl, který byl na druhém konci jídelny a seděli u něj pouze oni. Proč to? Byla jsem si jistá, že by stačil pohled a všichni ostatní by se klidně najedli na zemi jen proto, aby si tato stvoření dokonalosti – jak je nazvala jedna holka na angličtině – sedla k nim.

            Stvoření dokonalosti? Tak jo, přiznávám. Byli nádherní, chytří, pohybovali se ladně a určitě se nemuseli bát neviditelných překážek, které jim podkopnou nohy, ale bylo na nich něco zvláštního, něco tajemného. A mě dokonalost a tajemnost vážně nešla dohromady.

            Můj pohled zalétl k nim. Edward jim právě něco horlivě vysvětloval a pak jejich pohledy zalétly ke mně. Opřela jsem se zády o židli, zkřížila ruce na hrudi a zamračila jsem se. Malá černovláska se Edwarda na něco zeptala a on přikývnul. Rozesmála se zvonivým smíchem. Tak fajn, nevím sice co je na mně směšného – tušila jsem totiž, že jejich rozhovor se týkal mě – ale ukažte mi někoho, kdo má rád, když se mu ostatní smějí. Nedojedené jídlo jsem vyhodila do koše, tác položila na stůl u vchodu do jídelny a odešla.

            Měla jsem ještě spoustu času, než začne hodina, a tak jsem se posadila na jednu z venkovních laviček. Na tmavém nalakovaném dřevě byly kapičky vody, ale to mi bylo jedno, prostě jsem si sedla. Po chvíli jsem zaklonila hlavu a dívala se na nebe. Možná bych tady takhle seděla hodně dlouho, kdyby se neozval zvonek. Zvedla jsem se a loudavě se vydala ke škole.

            Profesorka na občanku již byla ve třídě, takže když jsem se jí představila, mile se na mě usmála a řekla mi, ať se posadím, kam chci. Tak jo, když můžu kamkoliv, tak určitě nebude vadit, když si sednu úplně do zadu a budu se modlit, aby někdo neměl nápad si ke mně sednout. Hm, nepodařilo se.

„Ahoj, můžu si přisednout?“ ozval se vedle mě, holčičí hlas.

            Aniž bych vzhlédla, pokrčila jsem rameny.

„Jsem Angela Weberová.“

„Isabella Swanová.“ Odpověděla jsem jí a dál se věnovala koukaní z okna.

            Po zbytek hodiny bylo mezi námi ticho. Stejně jako já, byla i moje sousedka tichá a nejspíš měla ráda svůj klid, což já ostatně taky. Pokud bych se měla na téhle škole s někým bavit, tak asi s ní. Navíc jsem si byla jistá, že pokud Charliemu řeknu, že jsem se spřátelila - no tohle je možná trochu silný slovo - alespoň s jedním člověkem, tak bude mít radost.

            Poslední hodina byla tělocvik. Naštěstí po nás učitel nechtěl, abychom se hned honili v tělocvičně. O téhle hodině nám vysvětlil, že před každou praktickou hodinou, budeme probírat teorii toho sportu, který později budeme hrát. No skvělé. Myslíte, že by někomu bylo divné, kdybych se dostavovala pouze na teorii? Jo, asi jo.

            Po tom co tělocvik skončil, jsem si sedla na tu samou lavičku, na které jsme seděla už po obědě. Dívala jsem se na odjíždějící auta a čekala až se parkoviště vyprázdní. Vážně jsem nechtěla aby mi někdo zastavil a nabídnul mi svezení.

            Netrvalo dlouho a parkoviště zelo prázdnotou. Tedy skoro. Na jednom místě stálo stříbrné Volvo. Nikde jsem však neviděla jeho majitele. Abych pravdu řekla, začínala mi být zima. Holt to risknu. Zvedla jsem se a vydala se k východu ze školy. Když jsem se na přechodu rozhlížela, zahlédla jsem periferním viděním, jak do Volva nastupují Cullenovi. Fajn, tak ti mě nevezmou, ani za nic. Přešla jsem silnici a vydala se domů. Po cestě jsem musela uznat, že první den nebyl zas tak hrozný.

18.08.2008 13:14:07
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one