Tak a je tu ta slíbená kapitolka. Je krátká, přiznávám, ale snad mě za to neukamenujete.

Blížila jsem se k jejich stolu a s každým krokem můj strach a panika narůstaly. Ale pak mě napadlo, že se nemám čeho bát, neboť kdyby mi chtěli něco udělat, tak pro ně bude jednoduší mě někam odvléct, než to udělat tady v jídelně, kde je spousta svědků. Začala jsem se uklidňovat. Alice se na mě usmála a dodala mi kuráže. Plaše jsem jí úsměv oplatila. U stolu mě Edward nasměroval k jedné ze dvou volných židlí. Na druhou si sednul on.

„Ahoj,“ pípla jsem a zčervenala.

            Nevěděla jsem, jak se mám chovat. Alice tohle dilema vyřešila za mě.

„Ahoj, Bello. Doufám, že po škole nemáš nic v plánu. Pojedeme nakupovat,“ oznámila mi to jako hotovou věc.

            V té chvíli jsem si byla jistá, že pokud bych něco jedla tak bych se asi začala dusit. Při slově nákupy jsem vždy zbledla, a byla jsem si jistá, že ani tentokrát tomu není jinak. Ostatně, Edward mi to potvrdil.

„Jsi v pořádku?“

            Co jsem asi tak měla odpovědět? Ne, nejsem. Nenávidím nakupování, protože se mi při něm pokaždé něco stane.Tohle jsem mu říct nemohla.

„Jasně, jsem. Proč?“ Optala jsem se nevinně.

„No, víš celá si tak nějak zbledla,“ odpověděl mi Edward.

„Tak co, Bello, máš něco v plánu?“ Zeptala se mě znovu Alice.

„Ne, nemám.“

„Tak fajn. Edward tě po škole odveze domů a já s Ros se pro tebe stavíme v půl čtvrtý. Platí?“

            Přikývla jsem. Co jiného jsem mohla udělat? Nic.

            Z tělocviku jsem se na parkoviště sotva doploužila. Edward na mě čekal opřený o své auto a s úsměvem mě pozoroval. Beze slova mi otevřel dveře spolujezdce, počkal dokud jsem se neposadila. Když jsem vyjeli z parkoviště, zeptal se: „Jaký byl tělocvik?“

„Parádní,“ odpověděla jsem ironicky.

            Před dům jsme dojeli v tichosti. Zastavil na příjezdové cestě a podíval se na mě. Nechtělo se mi vystoupit, bylo mi s ním dobře. Zvedl ruku a lehce mě pohladil od čelisti ke spánku. Stejně tak jako včera se moje srdce rozbušilo jak o závod. Zasmál se a já zčervenala. Otevřela jsem dveře a rozloučila jsem se s ním. Dívala jsem se za ním, dokud neodjel a pak se vydala dovnitř. Musím zavolat Charliemu.

„Ahoj tati, tady Bella,“ řekla jsem po tom, co se odhlásil.

„Děje se něco, Bells?“ Zeptal se mě.

„Ne, jen pojedu nakupovat s Alicí, tak abys věděl, kde jsem, kdybys přijel dřív a já nebyla doma.“

„Dobrá. Tak si to užij holčičko,“ popřál mi.

„Pokusím se. Měj se,“ rozloučila jsem se s ním a šla se připravit.

            Do malé černé Kabelky jsem dala peněženku s penězi, které jsem si ušetřila z jedné brigády v Phoenixu a také z kapesného, a klíče. Položila jsem jí na botník ke dveřím a šla do kuchyně. Měla jsem ještě deset minut a tak jsem se posadila ke stolu a pročítala noviny. Najednou se ozvalo zaklepání. Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl.

            Otevřela jsem. Pře dveřmi stála Alice a usmívala se na mě. V Edwardově Volvu seděla Rosalie. Zamkla jsem a vydala se za Alicí do auta. Posadila jsem se do zadu a cítila se nervózně, avšak pouze do doby, než se na mě Alice do zpětného zrcátka usmála a zeptala se mě, jak se mi líbí ve Forks. S pokrčením ramen jsem jí řekla, že Forks je úplným opakem Phoenixu. Chtěla vědět, kolik jsem měla v Phoenixu přátel a co jsem ráda dělala.

„Ty, že jsi neměla žádné přátele?“ Zeptala se mě šokovaně, po té co jsem jí řekla, že v Phoenixu jsem měla jedinou přítelkyni a tou byla moje matka.

„Nevím, co je na tom tak zvláštního,“ řekla jsem jí.

„Proč se s tebou ostatní nebavili?“ Zeptala se Rosalie.

„Nevím, nikdy jsem neměla potřebu se jich zeptat,“ odpověděla jsem po pravdě a zadívala se z okna.

„Tak jsme tady,“ řekla po pěti minutách Alice.

            Stáli jsme na obrovské parkovišti před velkou budovou. Vystoupila jsem a než jsem se stačila pořádně rozhlédnout, chytila mě Alice za ruku a vtáhla dovnitř. Obchod byl rozdělen na několik pater a my začali s nákupem úplně od shora.

            Ze začátku jsem se do nákupů moc nezapojovala, přece jen jsem neměla tolik peněz, ale po té, co jsem se s tímhle důvodem svěřila Alici, tak ta jen mávla rukou a řekla mi, že veškeré věci, které si dnes koupíme, platí ona, pod podmínkou, že mi vybere něco, co si zítra vezmu do školy. Chtěla jsem odporovat, ale zabránila mi v tom. Prý to mám dodatečně k narozeninám.

            V horním patře byly boty. Já sama jsem si vybrala pouze jedny botasky. Alice, jak mi hrdě oznámila, mi vybrala kozačky a lodičky. No, jsem zvědavá kam v nich půjdu. A pak následovaly patra oblečení a nějakých doplňků. Nechala jsem veškerý nákup na Alici a jen tak se dívala po vystaveném zboží. Když jsme se za dvě hodiny vraceli, nemohla jsem uvěřit tomu, že už je konec a že se nic nestalo. Omyl, stalo.

            Alice mě vysadila před domem a pomohla mi se všemi těmi taškami. A nakonec mi skoro slavnostně předala ještě jednu tašku.

„Máš v ní věci na zítřek. Tak zatím,“ řekla s úsměvem a odjela.

            Když jsem byla v pokoji, začala jsem všechno oblečení skládat do skříní. Ze začátku jsem tady toho měla málo, ale teď byla skříň zaplněna. Dřív tu bývala pouze jedna skříň, co jsem si pamatovala, ale po té nehodě mi sem Charlie přestěhoval nábytek z mého pokoje v Phoenixu. Většinu z mého bývalého oblečení jsem musela vyhodit, protože tady to nebylo na trička na ramínkách a krátké sukně. A pak jsem vybalila oblečení na zítřek.

            Černé kalhoty se stříbrným proužkem, černé tričko s dlouhým rukávem, takový ten svetr, který se zapíná pouze na jeden knoflík uprostřed v modré barvě, černé silonové ponožky a  černé boty na podpatku. No, tak jestli zítřek přežiji, tak to bude zázrak. Ještě chvíli jsem se dívala na ten nástroj mé zkázy a pak se vydala do koupelny. Potřebuji sprchu.

12.10.2008 19:25:06
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one