Tak a nová kapitolka je tady. Trochu pozdě, já vím, ale několik důvodů jsem uvedla včera. No nic, snad se bude líbit. Komentáři nepohrdnu. A tahle kapitolka je zvlášť věnovaná Sanasami, která umí tak hezky prosit. XD

            Stála jsem před zrcadlem a dívala se na sebe. Ráno jsem si spletla vlasy do dvou volných copů a teď jsem odolávala pokušení, si je rozpustit a jít do školy s rozpuštěnými vlasy. Pohlédla jsem na botník, na kterém jsem měla položené boty. S povzdechnutím jsem se obula a pomyslela na to, že jestli se dneska nezabiji, tak to bude zázrak. Někdo zaklepal. Otevřela jsem dveře a zůstala zírat do zlatých očí Edwarda. Prohlédl si mě a pozvedl obočí nad nevyslovenou otázkou.

„To Alice. Chce mě zabít.“

„Nemusíš ji poslouchat,“ řekl mi a zamračil se.

„Nech to být,“ povzdychla jsem si a sešla z verandy na cestu.

            Chtěla jsem zamířit rovnou k jeho autu, ale tak jak jsem ráno předpokládala, ozvala se moje smůla a mně se smýkla noha. Nebýt Edwardovy pohotové reakce, skončila bych na zemi. I přes látku jsem cítila jeho dotek, který ve mně probouzel nevysvětlitelný pocit. Věděla jsem, má studenou pokožku, ale mě jeho dotek pálil. Ztěžka se mi dýchalo a tušila jsem, že moje srdce musí bít, jako bych právě uběhla maratón.

„Dík,“ řekla jsem mu ochraptěle.

            Přikývl a pustil mě. Do školy jsme dojeli v příjemném tichu. Několikrát jsem na něj pohlédla a pokaždé se setkala s jeho pohledem. Když zastavil na parkovišti, uviděla jsem Alici a ostatní, jak se opírají o Rosaliino auto. Vrhla jsem na ni zlostný pohled a ona mi ho oplatila úsměvem. Jsem zvědavá, jestli se takhle bude usmívat i po té, co se na těch botách zabiju. Edward mě znovu zachytil za loket a dovedl mě před třídu, což vyvolalo značné pozdvižení. Pak mě lehce pohladil po tváři a odešel. Když jsem vešla do třídy, jako první jsem uviděla Angelu, která se na mě nadšeně a povzbudivě usmívala. Bylo mi jasné, že kdybych si něco začala s Edwardem, tak by byla jediná, které by to nevadilo.

            Hodina uběhla celkem rychle, ale já chtěla, aby trvala o něco déle. Z téhle hodiny musím jít sama. Tak do toho. Dokud jsem byla v budově, tak to šlo, neboť jsem se mohla přidržovat zdí, ale jakmile  jsem vyšla ven, nezbylo mi nic jiného, než spoléhat na své štěstí, lépe řečeno smůlu. A na sebe nenechala dlouho čekat. Byla jsem kousek od budovy, kde jsem měla teď mít hodinu, když se mi na vysokém podpatku zvrtla noha a já se bolestivě přikrčila. Jakmile jsem totiž došlápla na pravou nohu, zaplavila mě vlna bolesti. Dokulhala jsem se na lavičku a zůstala sedět, rozhodnutá,se odsud nehnout.

            A pak jsem zaznamenala, jak z jedné budovy vyšla Alice s Edardem. Když mě zahlédli, vydali se ke mně rychlím krokem. To jsem vážně vypadala, tak hrozně?

„Gratuluju, Alice,“ řekla jsem, když byli kousek ode mne. „Právě se ti podařilo mě zmrzačit.“

            Omluvně se usmála. Edward se ke mně sklonil a začal mi opatrně prohmatávat kotník.

„Zlomené to nemáš, ale pro jistotu tě vezmu do nemocnice. Tady by ti ošetřovatelka moc nepomohla. Alice omluvíš nás?“ Zeptal se své sestry.

            Alice beze slova přikývla a vydala se pryč. Edward mi opatrně zul boty, dal mi je do rukou a pak mě vzal do náručí. Posadil mě do auta a připoutal mě. Na chvíli jsem měla pocit, že mi je pět let, nebo možná ještě míň.

            Zastavil před nemocnicí a stejně opatrně a snad i něžně mě vzal na pohotovost, kde touto dobou bylo skoro prázdno. Aniž by čekal na výzvu, vstoupil do ordinace. A já vzápětí pochopila proč. Ten světlovlasý anděl, který vypadal spíš jak filmová hvězda, nemohl být nikdo jiný, než doktor Cullen.

            Edward mě položil na postel a celou věc vysvětlil svému otci. A i když to sděloval jemu, pozoroval při tom mě. Po té co mi udělali rentgen, mi doktor Cullen kotník zpevnil a řekl mi, abych si nohu chladila, že je to pouze vyvrknuté. A pak, snad aby řeč nestála, mi řekl, že jsem v minulosti musela mít hodněkrát zlomenou nohu. Neochotně jsem přikývla. Edward s ním prohodil šeptem ještě několik slov a pak mě odvezl domů. Chtěla jsem se vysoukat z jeho auta a pak se odbelhat do pokoje, ale tyhle mé plány zmařil.

            Již poněkolikáté mě dnes vzal do náručí, odnesl mě do mého pokoje a za chvíli mi přinesl led.

„Vyřiď Alici, že až budu moc chodit, tak jí ty byty omlátím o hlavu a taky, ať si najde jinou oblékací panenku, protože já se kvůli ní nenechám zabít,“ řekla jsem mu.

„Řeknu jí to, ale pochybuji, že si to vezme k srdci,“ řekl mi a zastrčil mi pramínek vlasů, který mi nejspíš vyklouzl z jednoho z copů, za ucho.

„Nějak jsem se zapomněla zeptat, jestli můžu jít zítra do školy,“ řekla jsem po chvíli ticha a otočila se na Edwarda, který si prohlížel mou sbírku knih.

„Hm, myslím že ano, ale nebudeš moc několik dní cvičit,“ odpověděl mi  a usmál se.

„Nepotřebuješ něco? Nemáš hlad,“ Zeptal se po chvíli.

„Ne, děkuju.“

            Zahleděl se na jeden obrázek, který jsem měla pověšený na zdi. Byla jsem na něm já s Renné na zahradní lavičce v Phoenixu.

„To je Renné,“ řekla jsem než se stačil zeptat a smutně se pousmála.

„Jaký byl tvůj předešlý domov?“ Zeptal se.

„ Oproti Forks hodně jiný. Vlastně úplný opakem, ale tady už jsem si zvykla. Něco mi tu schází. Dřív jsem se musela o Renné starat. Víc než matka s dcerou jsem si byli sestrami. Starali jsem se jedna o druhou, ale většinou jsem to byla já, kdo vedl domácnost, tady je to podobné. Jen se s Charliem tolik nepotkávám. Většinou je na rybách, nebo v práci, ale nevadí mi to. Nechci, aby kvůli mně měnil svůj každodenní program,“ řekla jsem a podívala se na něj. Během mého vyprávění si sedl na postel vedle mě a sledoval mou tvář.

            Usmál se a přitisknul svou ruku na mou tvář a začal mě hladit po tvářích. Přitiskla jsem se k jeho dotyku a zavřela oči. Jeho dotyk byl  lehký a jemný, jak třepot křídla motýla. Mohla jsem cítit ty nepatrné výboje, které přeskakovaly z jeho kůže na míjí. Nebo z mojí na jeho?

„Víš,“ promluvil tichým hlasem. „ Tohle je vlastně proti pravidlům. Tvůj pud sebezáchovy by tě měl držet ode mne dál, ale abych pravdu řekl, jsem za to, že se tak nestalo rád. A pak je tady ta tvoje neodolatelná kouzelná vůně.“

„Vůně?“ Zeptala jsem se stále se  zavřenýma očima.

„Vůně tvé krve. Je hodně květinová a mě přitahuje, víc než krev ostatních. Vlastně mi voníš víc, než třeba Emmettovi. Ze začátku, bylo hodně těžké odolávat té vůni.

„Aha, tak proto jsi tak pěkně poupravil tu lavici,“ uchichtla  jsem se.

„Jsi velmi všímavá,“ poznamenal.

„Říkal jsi, že před tím to pro tebe bylo těžké, odolávat mě krvi. Teď už ne?“

„Ano, je to těžké, ale ne tolik,“ řekl a na důkaz svých slov přitisknul mou ruku pod svůj nos a zhluboka se nadechnul.

            Otevřela jsem oči a sledovala ho. Mé srdce opět bušilo o sto šest a já se najednou přistihla, že nemůžu rozumně uvažovat. To, že jsem se do něj zamilovala, jsem tušila již několik dní, ale pochybovala jsem, že by se někdo jako on chtěl zahazovat s někým jako já. A dnes jsem si musela přiznat, že v tom lítám až po uši. No, chci vidět, jak tohle dopadne.

10.11.2008 18:48:59
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one