12. Kapitola - Otázky a odpovědi

Tak kapitolka je konečně tady. Snad si ji užijete. Máte ji ode mě jako dáreček.

Edward se o mě, až do doby než odjel, staral. Ve dvanáct na chvíli někam zmizel, a když se vrátil, podával mi balíček s nějakým jídlem. Avšak po většinu času seděl nebo ležel vedle mě na posteli a vyptával se na různé maličkosti v mém životě. Zajímalo ho všechno. Od mých přátel, které jsem měla – u téhle otázky jsme se zdrželi hodně dlouho, neboť Edwarda zajímalo, jak je možné že někdo jako já, nemá, nebo spíše neměl přátele, a když jsem mu řekla, že to musí být jasné, tak se na mě díval jak na blázna – až po oblíbenou barvu nebo jídlo. Občas mě pohladil po tváři nebo mi konečky prstů přejížděl po paži což ve mně vyvolávalo bouř pocitů a ptala se sama sebe, jestli ví, co to se mnou dělá.

„Můžu mít taky pár otázek?“ Zeptala jsem se.

„Hm,“ odpověděl nepřítomně a dál mě hladil po paži.

„Víš zajímalo by mě, co je pravdivé na těch pověrách o upírech. Jako že přes dne spí v rakvi, nesmí na slunce a tak.“

            Zasmál se má otázce  a pak řekl: „Čekal jsem, kdy se zeptáš. No, slunce nám neubližuje, jen by nebylo asi moc dobře, kdybychom na něj vyšli před lidmi. Někdy ti ukážu proč. A to s tím spánkem v rakvích, je vážně jen pověra, kterou si lidé vymysleli. Nespíme totiž vůbec:“

„Nespíte? A co děláš přes noc?“ Vyzvídala jsem dál.

            Pobaveně se na mě podíval a já si najednou vzpomněla na tu vůni, kterou jsem již dobře znala, a ledové doteky, které jsem cítila před tím, než jsem usnula.

„Tys mě špehoval?“ Zeptala jsem se popuzeně.

„Jsi roztomilá, když spíš,“ řekl mi místo omluvy, kterou jsem čekala a něžně se usmál.

            Roztomilá? Roztomilá?? Cítila jsem jak mi tvář polévá červeň. A pak se mi v hlavě vynořila vzpomínka na jedno léto, kdy jsem poprvé a taky naposled jela na tábor.

„Mluvila jsem?“ Zděšení v mém hlase bylo slyšitelné.

            Přikývl. Ach ne.

„Hodně?“

„Co je podle tebe hodně? Občas mluvíš o své mamince, nebo o věcech ze svého života. A pak taky mluvíš o mně.“

 „Ach,“ řekla jsem, zavřela oči a zároveň se zeptala: „ Co říkám o tobě?“

„Většinou říkáš jen moje jméno. Ale…“ odmlčel se a zahleděl se mi do očí.

„Ale??“ Vyzvala jsem ho ať pokračuje a doufala, že neřekne, co jsem myslela, že řekne.

„Ale jednou nebo dvakrát jsi řekla, že mě miluješ,“ řekl a pátravě se na mě zadíval.

            Zaúpěla jsem, zabořila hlavu do polštáře a přála si v tuhle chvíli umřít.

„To jsi neměl slyšet,“ řekla jsem potichu, ale byla jsem si jistá, že to slyšel.

„Není to pravda?“ Zeptal se a já zaslechla v jeho hlase nějakou emoci. Snad smutek??

„Je. Jen, já, já si nás dva nedokážu představit spolu. Ty jsi takový dokonalý, krásný a já? Naprosto obyčejná nemotorná holka. Řekni mi, jak já si vůbec můžu dělat naděje, že my dva někdy…“ řekla jsem a rozhodila rukama.

„Co kdybys mě k tomu nechala říct vlastní názor? Ty sama sebe nevidíš tak, jak tě vidím já nebo ostatní.  Ty vůbec nejsi obyčejná. To spíš já bych se měl ptát, jak se tak kouzelné, nevinné a nádherné stvoření může zamilovat do netvora, jako jsem já. Jsem sobec. Měl bych zmizet z tvého života, abys na mě zapomněla a žila svůj život jak máš, ale nemůžu. Když jsem tě tenkrát uviděl na naší první společné hodině, bylo to jako, by v mé nekonečné noci najednou vyšlo sluce, které mě uchvátilo a pokaždé, když jsem tě na chvíli ztratil z očí, jsem měl divný pocit. Bylo to, jako by slunce zmizelo za obzorem a já netušil, jestli znovu vyjde. A pak se s tebou začala Alice bavit a já překvapen tím, že se náš jako ostatní nebojíš, spíš naopak, jsem začal doufat v něco nesplnitelného. A pak jsem tě začal poznávat stále víc a víc a najednou jsem zjistil, že minuta bez tebe je pro mě jako sto let a když jsem tě pak slyšel mluvit ze snu. Cítil jsem, jako by moje dávno mrtvé srdce mělo znovu ožít. Ani nevíš, jak moc jsem se bál tvé reakce, když jsi zjistila pravdu. Čekal jsem, že přede mnou budeš utíkat, ale ty jsi opět udělala opak. Věříš na lásku na první pohled? Já nevěřil, ale zjistil jsem jak moc jsem se mýlil, protože ona opravdu existuje,“ domluvil a zahleděl se mi do očí.

            Oba jsme si hleděli do očí. Nečekala jsem od něj takovou reakci a už ne takové vyznání. Byla jsem dojatá a zmatená. Opravdu to tak cítí, nebo si ze mě dělá jen srandu a za chvíli se mi vysměje? O tom, co si opravdu myslí a hlavně cítí, mě přesvědčil vzápětí. Pomalu se ke mně přibližoval a dával mi čas na rozmyšlenou, ale já si neměla co rozmýšlet. A pak váhavě a opatrně přitisknul své rty na mé.V té chvíli se roj motýlků  v mém břiše zbláznil.

            Polibek byl krátký a hodně váhavý, ale to co natropil, již nešlo vzít zpět. Edward se ode mne opatrně odtáhl a s malým úsměvem si prohlížel mou zardělou tvář. A pak najednou zpozorněl.

„Vrací se tvůj otec, as bych měl jít,“ řekl mi a začal se zvedat.

„Ale…“ chtěla jsem něco namítnou, ale nedal mi možnost.

„Vrátím se večer,“ slíbil, ukazováčkem mě pohladil po tváři a zmizel.

            Asi za deset minut se Charlie opravdu vrátil. Podle jeho výrazu jsem poznala, že už všechno ví. Ve Forks se vážně nic neutají. Dlouhou dobu kolem mě běhal a ptal se mě, jestli něco nepotřebuji. Pak, když jsem ho konečně přesvědčila, že jsem v pohodě a že to zvládnu se vydal dolů, objednal pizzu , zapnul si televizi a díval se na nějaký zápas.

            Já se zavrtala do postele a stále dokola si přehrávala to, co mi Edward řekl. Když jsem toho konečně měla dost podívala jsem se na hodiny a málem jsem zavila. Bylo teprve šest. Tipovala jsem, že Edward přijde teprve tehdy, až Charlie usne. A to bude trvat ještě minimálně tři hodiny. Možná čtyři, pokud není moc unavený. S vidinou toho, že mi to rychleji uteče, jsem se natáhla pro knížku a pustila si rádio. Po chvíli mi však došlo, že to není zrovna nejlepší nápad. Na knihu jsem se nedokázala soustředit. Už jsem chápala jak to Edward myslel. Ten čas se snad loudá schválně!  A pak jsem konečně zaslechla Charlieho, jak vypnul televizi a jde nahoru do ložnice. Asi po půlhodině se, konečně, objevil Edward.

„Myslel jsem, že už budeš spát. Je pozdě,ů řekl mi místo pozdravu.

„Nemohla jsem usnout,“ řekla jsem a zčervenala – zase.

„Víš jak jsem říkal, že když spíš, tak že jsi roztomilá?? Když se červenáš tak jsi ještě roztomilejší,“ řekl a s pobavením sledoval jak se moje rozpaky zvětšují.

            Posadil se ke mně na postel, vzal mou ruku a přitiskl si ji k nosu.

„Ta vůně mi chyběla,“ řekl a přejížděl nosem sem a tam, což mi vyvolalo husí kůži.

„Jen ta vůně?“ Zeptala jsem se a vzápětí bych si nejraději ukousla jazyk.

            Co se to se mnou děje??

„Ne. Nejvíc si mi chyběla ty,“ řekl a stejně tak opatrně jako odpoledne mi vtiskl polibek na čelo. „Ale měla by jsi jít vážně spát. Teda pokud jsi si to nerozmyslela, což bych byl radši, a zůstaneš zítra doma.“

„Ne, nerozmyslela jsem si to, ale nevím jestli usnu,“ zapochybovala jsem.

„Samozřejmě, že usneš,“ řekl a usmál se na mě.

            Pak se posadil do křesla v rohu pokoje a pozoroval mě. Já mu pohled opětovala a po chvíli jsem zjistila, že se mi klíží oči. Usínala jsem s obrazem usmívajícího Edwarda před očima a těsně přes tím, než mě spánek pohltil docela, mě napadlo, že dneska budu – teda jestli budu – mluvit pouze o Edwardovi.

            Když jsem se ráno probudila byl Edward stále v mém pokoji, ale spolu s ním, tam byl ještě někdo.

05.12.2008 20:57:09
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one