Tak zlatíčka, přepsala jsem to. Omlouvám se ze chyby, které tam určitě budou a také za určité pasáže. To co jsem měla na papíře jsem kompletně přepsala, ale stále se mi tahle kapitola nelíbí, tak nevím.

Edward se opíral o zeď pod oknem na jehož parapetu seděla Alice. Povídali si a vypadalo to, že si ještě nevšimli, že jsem vzhůru.Teda alespoň do doby, než jsem se pohnula. V té chvíli byl Edward u mě a starostlivě si mě prohlížel a Alice někam zmizela.

 „Jak je ti?“ zeptal se starostlivě.

 „Ještě mě to trochu bolí, ale budu v pohodě. Věř mi, není to poprvý co jsem si vyvrkla kotník. Možná ještě dneska budu trochu kulhat, ale zítra to bude úplně v pořádku,“ ujistila jsem ho.

 „Vážně nechceš radši zůstat doma?“ zkusil to naposledy.

 „Ne,“ ujistila jsem ho a začala se zvedat.

            Edward mi pomohl se zvednout a podal mi župan. Pak mě k sobě přitiskl a pohladil mě po tváři.

 „Tak pojď, Alice ti připravila snídani. Až se najíš skočím pro auro a pak se tu pro tebe zastavím,“ řek, vzal mě do náručí a začal mě ze schodů snášet.

 „Ale Charlie…“

 „Odjel před deseti minutami. Neděl si starosti ano?“

 „Tak fajn, ale ty schody bych sešla sama,“ řekla jsem mu.

            Na to nic neřekl, pouze se na mě kouzelně usmál a pokračoval ve své ¨cestě do kuchyně. Tam mě opatrně položil na židli, lehce mě políbil na čelo a zmizel. Povzdychla jsem si.

 „Bude tu přesně za půl hodiny,“ řekla mi – a zároveň se připomněla – Alice.

 „Až?“ vyklouzlo ze mě, než jsem se nad tím stačila rozmyslet.

            Alice se zasmála a postavila přede mě misku s cereáliemi.

 „Skočím ti nahoru připravit oblečení, zatím se najez,“ řekla a než jsem stačila cokoliv namítnou, byla pryč.

            Nakonec Alicin výběr oblečení nebyl zas tak hrozný.Vybrala mi nachové tričko s černým potiskem květin, černé rifle, černou mikinu s bílými kroužky a pohodlné botasky.Pomohla mi se obout a připravila mi tašku. Pak se se mnou rozloučila a stejně tak jako Edward ráno zmizela. Neuplynula však ani minuta a Edward se objevil v mém okně.

 „Jsi připravená?“ zeptal se a vzal si mou tašku.

 „Ano, jsem připravená,“ odpověděla jsem mu.

            Zadívala jsem se do jeho očí a okamžitě jsem se v nich začala topit. Moje srdce se opět dalo na běh maratónu  a motýlci v břiše mě příjemně polechtávali. Usmál se a sklonil se ke mně. A pak stejně tak jako včera v noci přitiskl své rty na mé. Polibek byl stále z velké části opatrný, ale převládal v něm vášeň a láska. A pak se ode mě najednou odtrhl.

 „Stalo se něco,“ zeptala jsem se ochraptěle.

„Ne zatím ne, ale mohlo by, kdybych se přestal ovládat.Je až neuvěřitelné jak moc riskuji tvůj život, ale jak jsem to řekl včera, jsem velmi sobecký. Nejhorší na tom je, že když jsem s tebou, úplně zapomenu na to, že jsi křehký člověk a já tě můžu velmi snadno zabít,“ odpověděl mi a zahleděl se na podlahu.

            Kulhavě jsem k němu došla a pohladila ho po tváři, tak jak on hladíval mě. Vzhlédl ke mně a já v jeho očích viděla tu touhu a lásku, ale také bolest a strach.

 „Věřím ti,“ zašeptala jsem a hleděla mu do očí.

 „Neměla bys. Správně by jsi měla utíkat s křikem pokaždé, když mě uvidíš,“ řekl a v jeho hlase jsem zaslechla smích.

 „Tak snadno se mě nezbavíš,“ řekla jsem mu na to též se smíchem a pak ho objala.

            Na chvíli ztuhl, ale pak mi obětí opatrně opětoval.

 „Měli bychom jít,“ řekl s pohledem na hodiny a chtěl mě opět vzít do náručí.

 „Tak to ne. Dokážu jít sama.“

 „Když myslíš.“ Pokrčil s úsměvem rameny a vydal se za mnou.

                Před školou již na nás čekali ostatní. Edward rychle oběhnul auto a otevřel mi dveře a pomohl mi ven. Zašklebila jsem se na něj, ale on se dál usmíval. Pak mě objal kolem pasu a nasměroval mě k jeho sourozencům. Alice s Japerem se na nás radostně usmívali, zatímco Emmett a Rosalie se na nás i na ně mračili. Podíval jsem se na Edwarda, ale ten se dál usmíval a nevypadalo to, že má v plánu mi říct co se děje. Znovu jsem se podívala na ty dva a musela se taky usmát, protože vidět Emmetta jak přemýšlí bylo něco nepopsatelného.

            Když jsme došli až k nim, zeptal se Emmett: „Můžete nám vy čtyři říct tu úžasnou věc?“

 „Jakou úžasnou věc?“ zeptala jsem se zmateně.

 „Žádnou. Nic úžasného se neděje a Emmette, kdybys byl více všímavý, tak víš co se děje,“ řekl Edward a podíval se na Alici. „Pomůžeš Belle na hodinu? Sice zvládá jít sama, ale známe její šikovnost.“

 „Mockrát ti děkuji,“ řekla jsem ironicky a otočila se na Alici.

            Ta naposledy políbila Jaspera a vydala se se mnou zeměpis, který jsme měli spolu. Byli jsme už dost daleko, aby nás ostatní mohli slyšet a tak jsem se zeptala: „Čeho si měl Emmett všímat?“

 „No, Bello, víš o tom co se stane mezi tebou a Edwardem jsem věděla už dávno. Byla jsem vlastně donedávna jediná, kdo si všímal toho, že Edward někdy na celou noc zmizí. A pak si toho jednou všimnul i Jasper a došlo mu, co mezi vámi je. Jenže Emmett a Rosalie jsou, jak bych to řekla, oni dva vás prostě stále berou pouze jako kamarády, i když mi obě víme že jde o něco víc, že ano?“ zeptala se a já zčervenala. „To co tím chci, ale říct je to, že Emmett by si toho asi nevšimnul ani kdyby ho to bylo do očí, protože je pravda, že se k tobě Edward zatím, chová ve škole jako předtím. Esme a Carlisle vědí, že se Edward sem tam v noci vytratí, ale myslí si, že opět po nocích běhá, jako to dělal dřív.“

 „Takže vlastně až na tebe a Jaspera nikdo netuší, že já a Edward, no že spolu, hm, chodíme?“

            Nevěděla jsem jak vyjádřit náš vztah, ale i slovo chození, podle mě tomu neodpovídalo.

 „Ne. A nejlepší na tom je, že to ani netuší,“ řekla mi s úsměvem a sedla si do své lavice.

            Po hodině na mě Edward čekal před budovou. Alice se mnou probírala možnost, že by jsme jeli o víkendu nakupovat, ale jakmile jsem ho uviděla, jak tam jen tak stojí, musela jsem se hodně přemáhat, abych neposlechla své hormony a ten otravný hlásek v mé hlavě a nevrhla se mu do náručí. Ale tomu, abych Alici přestala poslouchat nic nezabránilo.

 „Ahoj,“ řekl, když mě opět objal.

 „Ahoj,“ odpověděla jsem mu úplně stejně a zůstala mu hledět do očí.

 „Víte co vy dva? Čím dřív s tím vyjdete na veřejnost, tím líp,“ řekla Alice a odešla.

 „Asi má pravdu,“ připustil Edward.

 „Možná,“ souhlasila jsem s ním.

 „Co plánuješ tenhle víkend?“ zeptal se najednou.

 „Tenhle víkend? Asi nic, proč?“

 „No, přemýšlel jsem, že bychom si v sobotu mohli někam vyrazit a v neděli, pokud by jsi s tím tedy souhlasila, bych tě představil své rodině,“ řekl a čekal na mou reakci.

 „Představil, jako…“

 „Jako svou přítelkyni,“ dořekl za mě.

 „Hm, to bych tě pak taky možná měla představit Charliemu,“ řekla jsem zvažujíc.

 „Ano, to bys měla,“ řekl a objal mě kolem ramen.

            Edward mě vážně hodně změnil. A nebo jsem se změnila já sama.  Po té zakřiknuté holce, která vyrůstala v Phoenixu a nedokázala si najít přátele, jako by se zem slehla. A namísto ní tu byla nová. Tahle si dokázala užívat života a zbavila se většiny své nesmělosti.  A možná se nic nezměnilo, možná jsem byla prostě a jednoduše zamilovaná. Možná? Určitě.

 „Nad čím přemýšlí?“ vytrhl mě z rozjímání Edward.

 „Nad sebou, nad námi, prostě tak nějak nad vším,“ odpověděla jsem mu.

 „Takže souhlasíš s mým plánem na víkend?“ dožadoval se odpovědi na svou předešlou otázku.

 „Když mi předtím řekneš, kam mě hodláš vzít.“

 „To by pak ale nebylo překvapení,“ řekl a zadíval se mi do očí.

 „Tak-tak dobře,“ řekla jsem omámeně a pokoušela se uklidnit své srdce.

 „A můžu tě o něco porosit?“

 „Samozřejmě.“

 „Neber si Emmettovo dobírání vážně,“ řekl těsně před tím, než jsme se rozdělili a každý zamířil na svou hodinu.

            U oběda nás čtyři Emmett s Rosalie neustále pozorovali a snažili se z našeho rozhovoru zachytit něco, co by jim pomohlo.

 „Tak co říkáš Bello? Pojedeš se mnou příští víkend nakupovat?“ ptala se Alice.

 „Pokud se dokážeš udržet,“ řekla jsem s pokrčením ramen a napila se sodovky.

 „Co noha?“ zeptal se Jasper.

 „Už to skoro nebolí,“ odpověděla jsem mu s úsměvem.

 „A Alice? Příště, až budeš mít příště v lánu mě donutit, abych si obula ty vraždící nástroje, kterým ty s úctou říkáš boty, tak mi dej předem vědět, ano?“ řekla jsem se vzpomínkou na včerejšek.

            Edward si nejspíš taky vzpomněl, neboť se začal pochechtávat.

 „Proč?“ dožadovala se Alice vysvětlení.

 „Abych ti je mohla omlátit o hlavu,“ řekla jsem s velkým uspokojením.

 „Nemáš vůbec smysl pro módu,“ poznamenala uraženě.

 „Možná, ale jedno vím určitě. Do bot, které mají podpatek větší jak tři centimetry mě nikdo nedostane.“

 „Když myslíš,“ odtušila.

 „Vím,“ řekla jsem jí, i když jsem věděla, že to položila čistě jako řečnickou otázku.

 „Co budeš dnes dělat místo tělocviku?“ zeptal se mě Edward.

 „To co všichni ostatní. Dneska máme jednu z těch teoretických částí, takže se nemusím bát, že bych ohrožovala na životě nejen sebe, ale i ostatní.“

 „Dobře. Počkám na tebe pak na parkovišti a odvezu tě domů, ano?“

            Přikývla jsem a dojedla oběd. Když jsme se zvedali a pomalu se rozcházeli všichni vlastním směrem, naklonil se Emmett ke mně řek, tak potichu, abych ho slyšela jenom já, ale při tom dost nahlas, aby to slyšeli jeho sourozenci : „Já na to stejně přijdu.“

17.12.2008 00:08:58
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one