15. Kapitola - Vzpomínka - obrázek

15. Kapitola - Vzpomínka - obrázek

 

A pak se objevil Edward.

Jeho tvář byla plná obav a starostí.

 „Půjdeme ke mně?“ zeptal se.

            Přikývla jsem a zvedla se z postele. Edward mě vedl chodbou až ke dveřím jeho pokoje. Alice mi před tím řekla, že tady má Edward pokoj a to bylo všechno. A Tak bylo pochopitelný, že jsem byla naprosto ohromená. Pokoj byl vymalován zelenou a na podlaze byly tmavé parkety. Po jedné straně stála velká otevřená skříň od podlahy až ke stropu. Jak jsem si všimla, tak jedna polovina byla zaplněná CD a druhá knihami, které měl Edward nejspíš opravdu rád, neboť v domě byla knihovna. U okna stál menší pracovní stůl, na kterém stála menší hi-fi věž a notebook. Pak tam bylo několik šatních skříní a ve středu pokoje stála velká černá pohovka.

            Nějak jsem v tom rozjímání na Edwarda úplně zapomněla, ale on se mi sám připomněl, když mě objal kolem pasu a vtiskl mi jeden malý polibek na krk. Spokojeně jsem se o něj opřela a zavřela oči. A pak jsem si vzpomněla na jeho výraz tam v pokoji.

 „Co ti dělá starosti?“ zeptala jsem se otočila se k němu čelem.

 „Tvůj přítel Jacob Black,“ odpověděl mi prostě a zahleděl se mi do obličeje.

            Chtěla jsem se zeptat proč, ale nějak jsem tušila, že na tuhle otázku by mi neodpověděl.

 „Nemusíš se bát,“ snažila jsem se ho ujistit. „Ať se dole v La Push děje cokoliv, Jacob by nedovolil, aby se mi něco stalo. I když je mladší, ochraňuje mě už od dětství jako svoji malou sestřičku. Charlie jednou řekl, že kdyby nebyl nejdřív u mého porodu a pak až u Jacobova a nevěřil by Billymu, tak by opravdu věřil, že jsem sourozenci a že já sem ta mladší.“

 „Jde o to, Bells, že nevím jestli je Jacob schopný ochránit tě před sebou,“ řekl mi a zabořil mi hlavu do vlasů.

            Mlčela jsem. Nevěděla jsem co na to říct. A pak mi před očima najednou proběhla vzpomínka na jedno léto v La Push, kterou jsem tak dlouhou dobu úspěšně držela v tmavém koutku mojí mysle. Pod náporem té vzpomínky jsem se otřásla a Edward to samozřejmě zpozoroval. A když se na mě podíval, tak zjistil, že to není zimou.

 „Bello, co se děje?“ zeptal se a jeho hlas měl opět ten starostlivý podtón.

            Jen jsem zavrtěla hlavou. A dál přemýšlela nad tou vzpomínku. To, že jsem ji chtěla zapomenout mělo svůj důvod a doteď se mi to dařilo. Ale teď jsem nevěděla, jestli mám být ráda nebo ne. Kdybych ji nezapomněla, možná by mi tohle všechno došlo mnohem dřív. „Bello, řekni mi to!“ naléhal.

 „Já, já nevím jestli můžu,“ řekla jsem a cítila, jak se mi do očí hrnou slzy.

Ta vzpomínka byla najednou hrozně živá a já znovu zažívala ty pocity, jako tenkrát.

 „Samozřejmě, že můžeš. Ať je to cokoliv, tak přísahám, že se nebudu zlobit,“ řekl klidně a něžně mě pohladit po tváři.

 „Ne, já nemám strach z toho, že se budeš zlobit. Jde o to, že to není jen moje věc. Je to už hrozně dávno, ale já nevím, jestli o tom můžu mluvit,“ vysvětlovala jsem mu a několikrát rychle mrkla, abych zahnala slzy.

 „Týká se to něčeho v La Push?“ zeptal se a natočil mou tvář, tak abych mu hleděla do očí.

            Přikývla jsem a cítila, jak slzy právě prorazily hráze a jak mi jich několik stéká po tvářích.

 „Klid, Bello, neplakej. Pokud se to týká něčeho v La Push, tak klidně můžeš mluvit. Uleví se ti,“ řekl a přitiskl mě k sobě.

 „Vím co se tam děje. Vím co je s Jakovo kamarády,“ zamumlala jsem mu do hrudi a stiskla víčka k sobě.

            Ztuhnul.

 

***

            Seděla jsem na té velké pohovce v obýváku a sledovala, jak se Edward potichu hádá se svojí rodinou. Sice jsem neslyšela nic, co si říkali, ale řekla bych, že se to týkalo mojí maličkosti. Po té co jsem totiž řekla, že vím co se děje v La Push, chvíli Edward jen tak seděl a pak se i se mnou vydal do obýváku a svolal celou rodinu. A teď už sem tu nějakých pět minut seděla a sledovala je. A pak se hádat přestali.

            Posedali si kolem. Edward si sedl vedle mě a objal mě jednou rukou okolo pasu.

 „Bello, co kdybys nám řekla, jak si to myslela s tím, že víš co se v La Push děje?“ zeptal se klidně Carlisle.

            Přeletěla jsem očima všechny Cullenovi. Všichni na mně viseli pohledem a čekali. Věděla jsem, že bych se nejdřív měla poradit s Jakem, vždyť i on toho byl součástí, ale nakonec jsem přikývla. Možná se konečně zbavím toho strachu.

 „Stalo se to v létě před devíti lety.  Všechno probíhalo úplně stejně jako dřív. Charlie mě ráno odvezl do La Push, pozdravil se s Billym a odjel do práce…“

 

***

            Zamávala jsem Charliemu a vydala se za Jacobem. Seděl na pláži s jeho přáteli a několika staršími kluky, které jsem tady v La Push nikdy neviděla. Když si mě Jacob všimnul, zamával mi a rozeběhnul se mi naproti.

 „Bello! Jsem rád, že jsi konečně tady,“ řekl mi místo pozdravu.

 „Ahoj Jaku. Kdo je to?“ optala jsem se zvědavě a ukázala na pětici kluků, co nás s úsměvem pozorovali.

 „Přijeli za Billym na návštěvu. Patří k jednomu kmeni na jihu. Říkají, že jim táta nakázal, aby nás hlídali,“ oznámil mi nenadšeně.

            Oba jsme se ušklíbli nad představou dozoru. Chtěli jsme jít do lesa na naše místo, ale to s touhle ochrankou pude dost těžko. Zavedl mě až k nim. Byli hodně vysocí a oblečení byli jen do půl těla. Sice bylo léto, ale nebylo nějak zvlášť teplo. Celý den nás někdo hlídal. Kam jsme se hnuli, byl za námi aspoň jeden z těch pěti. A pak Jaka napadl ten úžasný plán.

 „Nechcete si s námi zahrát na schovku?“ zeptal se zcela nevině, ale nenápadně na mě mrknul.

 „Proč ne prcku. A kdo piká?“ optal se ten, co vypadal, že je nejstarší. Myslím, že se jmenoval Jim.

 „Ty,“ řekl nekompromisně a já se divila, jak s nimi takhle dokáže mluvit.

            Byli o hodně starší než my dva. Ale když se s nimi Jacob bavil, připadalo mi, jako by buď Jacob najednou o několik let zestárnul, nebo oni o několik let omládli.

 „Tak fajn prcku. Počítám do dvaceti,“ řekl a zamířil k jednomu ze stromů, kde měl pikat.

            Jakmile začal odpočítávat, všichni jsme se rozprchli. S Jacobem jsem byla domluvená, že každý poběžíme jinou cestou a sejdeme se v lese na jedné malé křižovatce.V té chvíli nás ani nenapadlo, že nás budou hledat. Jen jsme se chtěli podívat, jestli je to tam stále stejné. Jestli ta liška, co tam má noru, má mladé a tak.Měli jsme naplánováno, že se za chvíli vrátíme a řekneme, že jsme se prostě zaběhli víc do lesa.

            Vše vyšlo podle plánu a byl nejvyšší čas se vrátit. Znovu jsme se rozeběhli a honili se. Když jsme doběhli na to rozcestí, nemohli jsme ani jeden a mě silně bodalo v boku. Řekli jsme si, že si na chvilku odpočinem. Najednou kousek od nás zapraskala větvička. Oba jsem se otočili tím směrem a čekali, jestli od tamtu někdo vyjde. Jacob viděl jak se třesu a tak mi stisknul ruku. Najednou se mi tu vůbec nelíbilo. A pak se naše obavy vyplnili a z toho seskupení několika stromů k nám přišla žena. Byla nadpozemsky krásná. Dlouhé hnědévlasy jí rámovaly špičatý bledý obličej, ze kterého na nás zíraly dvě černé oči. Žena si všimla našich spojených rukou a zasmála se.

 „Neboj se chlapečku. Nebude to bolet. Tebe ani ji,“ řekla sametovým hlasem.

            Ani já, ani Jacob jsme nechápali o čem to mluví a vyměnili jsem si zmatené pohledy. Žena se opět rozesmála a tak upoutala naši pozornost.

 „Neříkej mi, že ti to nikdo z těch psů nevysvětlil, štěně. Je smutné, že se víc nedozvíš o své rodině.“

            Začala se k nám přibližovat a já ani Jacob jsme se nemohli pohnout. Najednou se v dáli ozvalo zavytí, které se postupně přibližovalo. A pak se na tu ženu vyřítilo pět obrovských vlků. Ta žena sebou polekaně cukla a dala se na útěk. A vlci si vydali za ní. Jakmile jsme se s Jacobem vzpamatovali, rozběhli jsme se z lesa pryč. Když jsme vyběhli ven, neviděli jsem nikde ty kluky, ale na zemi leželo jejich oblečení. Oba nás s Jakem napadlo, že je roztrhali ti psi, nebo jim něco provedla ta žena. Jacoba napadlo jít za Billym. V té chvíli to byl nejlepší nápad.

            Když jsme Billymu řekli co se stalo, chvíli se na nás udiveně díval.

 „Pamatuješ Jacobe, jak jsem ti dřív vyprávěl ty příběhy?“ zeptal se.

 „Ty o těch zlých nestvůrách, které vypadají jako bohové, ale jsou hrozně zlí a o ochráncích kmene, kteří se mění ve vlky?“ vyzvídal Jacob a já na ně udiveně zírala.

 „Ty příběhy jsou pravdivé. Ta žena, kterou jste viděli byla jedna z těch nestvůr. A chlapci z jižního kmene ji už dlouho hledali. To oni byli ti vlci, takže se o ně nemusíte bát. To co jsem vám řekl, je pravda, ale bylo by lepší, kdyby jste to nikde nevykládali a pokud možno na to zapomněli,“ řekl a zahleděl se na nás.

             Do lesů jsme pak moc nechodili a když se vrátili ti kluci, měli jsme z nich ze začátku strach. Vynadali nám, že nás něco takového nepadlo, ale pak řekli, že vlastně nebýt toho našeho pitomého nápadu, tak ji můžou honit ještě měsíc. Za pár dní, když se ujistili, že už se nic neděje, odjeli a my už je nikdy neviděli. A tenkrát jsme si s Jakem slíbili, že na tohle zapomeneme.

 

***

            Po celou dobu mého vyprávění bylo v místnosti hrobové ticho. Když jsem mluvila, tak jsem za to byla ráda, ale teď ne. To ticho bylo nesnesitelné. Edwardovi svaly se někde uprostřed napjali a teď mě velmi pevně objímal. A pak konečně promluvil Carlisle.

 „A na to jsi si vzpomněla až teď?“ zeptal se zmatně.

 „Jo. Já přemýšlela jsem, jak Edwarda přesvědčit, že se mi v La Push nic nestane a nejdřív jsem si vzpomněla na ten den, kdy mi Jacob řekl pravdu o vás a pak na tohle. Jak říkám, je to už hrozně dávno,“ řekla jsem s pokrčením ramen.

 „Víš, Bello, i když je to pro tebe jen vzpomínka, pro ně to má význam. To že jsi tam skoro vyrůstala, že o tom víš  a ještě spoustu okolností, o kterých já v tuhle chvíli nevím. Oni tě berou za jednu z nich, neboť nikdo jiný kromě nich tohle neví. Žádný obyčejný člověk. Jen oni,“ řekl a zahleděl se mi do očí.

 „Cože?“ nechápala jsem jak to myslel a podívala se na Edwarda, ale ten hleděl z okna a jen mě pevně svíral.

 „Řeknu to jednodušeji. Jsi součástí smečky.“  

 

 

30.01.2009 16:33:49
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one