16. Kapitola - Bolest a pláč - obrázek

16. Kapitola - Bolest a pláč - obrázek

Tak dávám vám sem ještě písničku, při kterej jsem tuhle kapitolku psala. Je sice kratší, ale zase ji tu máte brzo. Doufám, že mě neukamenujete za to, co se v týhle kapitolce stane. A omlouvam se za chyby.
http://www.youtube.com/watch?v=51-1mQ8EkXU&feature=related


 

 „Řeknu to jednodušeji. Jsi součástí smečky.“ 

            Tak teď jsem byla ještě zmatenější. Doufala jsem, že mi najednou řeknou, že je to vtip, ale jejich vážné obličeje mě přesvědčili o tom, že si srandu nedělají. Já - obyčejný člověk - jsem měla být členem smečky?

 „To není možné,“ vyslovila jsem svou myšlenku nahlas.

 „Věř mi Bello. Vše tomu nasvědčuje,“ řekl soucitně Carlisle.

 „Ale vždyť Charlie…“ zkusila jsem.

 „Charlie tráví v rezervaci spoustu času, ale ne tolik, kolik si ho tam strávila ty.  Navíc co jsi předtím říkala Edwardovi, tak jsi tam mockrát byla bez svého otce. Je to pravda?“ zeptal se znovu.

 „No jo. Když jsem byla menší, tak jsem tam občas přespávala, protože měl Charlie hodně práce a nemohl se mi věnovat,“ řekla jsem a se strachem pohlédla na Edwarda. Stále se nepohnul.

 „A když jsi tam byla takhle sama, co jste dělali?“

 „Přes den jsem prostě blbli nebo mě starší kluci doučovali quiletštinu. Jacob ji uměl odmalička, ale já v ní měla mezery. Večer byl pak většinou táborák, kde se sešlo spoustu lidí. Ti nejstarší pak vyprávěli různé příběhy, ale většinu z nich si už nepamatuju. Ale ty táboráky pořádá Billy pořád. Jen nás tam je o hodně míň a už nic nevypráví,“ odpověděla jsem.

 „Protože je tam Charlie,“ podotkl.

 „Možná, ale co tohle všechno znamená?“ zeptala jsem se konečně na otázku, která mě pálila na jazyku.

 „To nevím. Já ti vysvětlení neposkytnu. Jen jsem řekl, to co vím. Když jsem byl ve Volteře, zrovna tam řešili jeden takový případ. Hodně podobný tomu tvému, takže vím, na co se ptát,“ řekl mi a přešel k oknu.

            Všichni mlčeli. Edward stále nevnímal a tak jsem svou rukou stiskla tu jeho na mém pase. Pohlédl na mě a v očích měl bolest.

 „Co se děje?“ zeptala jsem se potichu.

            Členové jeho rodiny, jako by pochopili, že chceme být sami, se najednou zvedli a svou upírskou rychlostí odešli z obýváku. Edward mě lehce pohladil po tváři a já se posunula o kousek blíž k němu.

 „Když jsi řekla, že víš co se děje v LA Push, myslel jsem si, že ti to prostě došlo. Že to nějak souvisí s tím, jak ses dozvěděla o nás. Ale Carlisle byl jiného názoru. Slyšel nás jak si povídáme, stejně jako ostatní. Ale jen on si vzpomněl, na to jak jsem mu vyprávěl, že si v La Push téměř vyrůstala, takže víš o historii kmene a tak. On si myslel, že je to v něčem jiném a měl pravdu. Ach, Bello. Ani nevíš, jak jsem doufal, že nakonec Carlisle řekne, že jsi velmi vnímavá, ale tímhle pohřbil veškeré moje naděje, že bychom mohli být spolu,“ řekl a hleděl na mě se smutkem,

 „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se a cítila, jak se mi slzy opět tlačí do očí.

 „Bello, my a vlkodlaci jsme odvěcí nepřátelé. To, že patříš k nim do smečky, automaticky znamená, že stojíš proti nám. Je to tak po staletí a nikdy nikdo nenašel nějaký způsob, jak to změnit,“ řekl mi a zahleděl se opět z okna.

 „Ale, Edwarde, já…“ snažila jsem se mu říct, že na to kašlu, protože ho miluju, ale on mi položil prst přes ústa a tím mě umlčel.

 „Měl bych tě odvézt domů. Nebo možná do La Push, aby ti vše vysvětlili,“ řekl a aniž by se na mě podíval se zvedl a pomalu se vydal se do předsíně.

            Cítila jsem, jak se slzy pokouší prorazit cestu skrz pevně zavřená víčka. Cítila jsem, jako by mi někdo vyrval srdce z hrudi. Tak moc jsem si přála, aby mě vyslechl. Aby věděl, že se nechci podřídit tomu nepsanému zákonu. Slyšela jsem, jak před domem zastavilo auto a tak jsem se zvedla a vyšla ven. Cestou jsem z kuchyně zahlédla Esme, jak se na mě lítostivě dívá. Těsně před tím, než jsme vyšla, jsem nasadila ledovou masku. Ne, nikdo nesmí vidět, jak pláču.

            Edward seděl v autě. Sedla jsem si na místo spolujezdce a v tichosti pozorovala silnici. Na jazyku mě pálila spousta slov, ale věděla jsem, že by mě neposlouchal a já se vážně musela přemáhat, abych se nerozbrečela už tady. Brzy jsme projížděli kolem mně tolik známých stromů. Les se rozrůstal a já věděla, že se blížíme k La Push. Zastavil na jednom odpočívadle. Pochopila jsem, že tady je hranice. Podívala jsem se na něj a proti mé vůli si několik slz našlo cestu ven a teď stékali po mé tváři.

 „Edwarde...“

 „Měla bys jít. Bude pršet,“ přerušil mě.

            Přikývla jsem a vystoupila. Jakmile jsem zavřela dveře, rozjel se pryč. A v té chvíli se svět zhroutil a já se propadla do temnoty.

 

***

            Cítila jsem, jak mi něco vlhkého otírá obličej. Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se po místnosti, kde jsem se nacházela. Byl to dům Billyho. To jsem poznala hned. Nejdřív jsem nechápala co se děje. Proč jsem tady a ne doma. Vždyť mě Edward chtěl představit rodičům? A v té chvíli, kdy jsem pomyslela na Edwarda, se všechny moje vzpomínky na dnešek vrátili, jak bumerang. A já se tam, před tou hromadou lidí, o kterých jsem do teď neměla ani tušení, rozbrečela.  Chvíli se nic nedělo a pak jsem ucítila, jak mě někdo objal.

 „Ššš, Bello, to bude dobré. Ať už se stalo cokoliv, bude to dobré,“ ozval se mi u ucha tolik známý hlas – Jacob.

            Jedno moje já křičelo, že bych ho měla nenávidět, ale já ho neposlouchala a udělala pravý opak. Přitiskla jsem se k němu a začalo mu máčet košili. Nechal mě. Stejně tak jako ostatní. Vnímala jsem okolní svět jen na půl, ale přesto jsem slyšela, jak Billy volá Charliemu, že jsem tady a že tady nejspíš přespím. Tušila jsem, že se bude táta divit, že nejsem u Cullenů, ale bylo mi to jedno. Jen jsem seděla v Jakovo objetí a plakala. Slzy odplavovaly můj smutek. Po nějaké době jsem už jenom seděla a zírala před sebe. Slzy mi došly.

 „Bells, co se stalo?“ zeptal se Jacob.

            V té chvíli šum v místnosti ustal a všichni se na mě zahleděli. Porozhlédla jsem se, abych věděla, kdo tam vlastně všechno je. Byli tam Jakovo kamarádi a s tím Samem, pak několik starších, které jsem si pamatovala z dětství, nějaké dvě ženy a samozřejmě Billy a Jacob.

 „Byla jsem u Cullenů. Edward mě chtěl představit rodině. Před tím se stavil u nás a slyšel, jak jsem Charliemu říkala, aby ti vyřídil, že ve středu přijedu. Ptal se mě co mám v plánu a já mu řekla, že se tu děje něco divnýho a tak. On o tom mluvil s Carlislem, který po tom, co jsem jim řekla, to co stalo asi před devíti lety. Pak se ještě na něco ptal a nakonec řekl, že patřím do…, že patřím do smečky. Edward, mi pak řekl, že tohle je konec mezi námi, neboť stojíme každý na jiné straně. A pak mě odvezl sem,“ dovyprávěla jsem monotónním hlasem zkrácenou verzi.

            Několik lidí spolu začalo mluvit, ale já je nevnímala. Pomalu, ale jistě, jsem usínala na Jakovo rameni a v duchu se modlila, ať usnu navždy. Život bez Edwarda, totiž nebyl život.

 

 

01.02.2009 16:03:45
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one