17. Kapitola - Naděje a Carlisle - obrázek

17. Kapitola - Naděje a Carlisle - obrázek

Tak a je tu nová kapitolka. Po delší době, ale snad mi to prominete. Jo a napište mi do komentářů, co si myslíte, že Bella našla a omlouvam se za chyby Beta-reader pořád neni, ale kdyby měl někdo zájem nebo by o někom věděl, tak písněte.

Když jsem se probudila bylo něco kolem čtvrté. Nikdo v domě nebyl a tak jsem se po chvíli čekaní vydala dolů na pláž. Posadila jsem se na jeden vyplavený strom  a přemýšlela o tom co se stalo. Tak moc jsem si přála, aby tohle byla noční můra, ze které mě probudí Edwardův uklidňující hlas. Ale nestalo se tak. Dívala jsem se na rozbouřené moře a kladla si otázku : Proč já?

 „Bello?“ ozvalo se najednou za mnou až jsem poskočila úlekem.

 „Jacobe, vyděsil si mě,“ řekla jsem, když jsem poznala příchozího.

 „Promiň, ale když jsem se vrátil z no, prostě si nebyla doma,“ řekl a sedl si vedle mě.

 „Dobrý. Myslíš, že bys mi mohl konečně vysvětlit, jakože patřím do smečky a taky mi říct, jak dlouho to trvá?“  položila jsem dvě otázky, které mě pálili na jazyku.

  „Co máš na mysli?“ zeptal se zmateně.

 „Jak dlouho už se proměňuješ do vlka?“ vysvětlila jsem prostě.

            Taky mě napadlo, že bych se zeptal : Jak dlouho už máš ocas a běháš po lese. Ale to mi přišlo proti Jakovi nefér. Dělat si z něj srandu.

 „Asi tak tři dny. A jak je to se smečkou? No, podle pověstí a různejch názorů, smečka přitahuje lidi, co maj nějaký zvláštní nadání, nějakou zvláštní schopnost. Neproměňují se  vlka a ni nic takovýho. Prostě smečce pomáhaj tim nadáním. Ale já ti to moc nevysvětlim, Tereza, jedna z těch žen co byly u nás, je dcerou kronikáře. Má doma veškerý knížky, který kdy náš kmen sepsal, ale jsou v quiletštině, takže ti s tím při nejhorším pomůžu. Ale teď pojď. Zajdeme k ní a odneseme ty knížky k nám domu. Tam na ně budeš mít víc klidu,“ řekla a já přikývla.

            Tereze bydlela v malém domečku kousek od toho, který patřil Billymu. Když nás uviděla, usmála se a zavedla nás rovnou do obýváku. Tam na malém konferenčním stolku stály tři knihy. Ta úplně vespod byla nejsilnější, ale asi také nejstarší.

 „Ty dvě svrchní jsou prostě jen kroniky. Ta poslední je hlavně o studených. Nikdo z nás ji nikdy nečetl celou,“ řekla mi a vyprovodila nás ke dveřím.

            U Balcků mi Jacob udělal čaj a od někudy dokonce vyštrachal sušenky. Pak si sednul vedle mě a vzal do rukou svrchní knihu.

 „Tak čti větu po větě. Nejdřív v quiletštině a pak v angličtině. Uvidíme, kolik si toho pamatuješ,“ pronesl s úsměvem a kývnutím hlavy mě pobídnul, abych začala.

            A tak jsem trávila všechny následující dny. I když je pravda, že po tom, co jsem přelouskala tu první a část té druhé, mě Jacob už nechával číst samotnou a místo toho běhal po lesích s kluky. Ne, že by mi to vadilo. Billy byl věčně na rybách, nebo prostě někde v čudu. Tuhle samotu jsem měla ráda. Nikdo se mě neptal jestli něco nepotřebuji nebo po mně nevrhal soucitné pohledy. A taky jsem se tu v pondělí, po té co jsem přijela ze školy – byl pro mě Jacob – vybrečet.

            Pondělí bylo vážně nejhorší. Všichni Cullenovi se chovali, jako by mě neznali a já si opět připadala jako ten první den. Osamocená a ztracená ve vzpomínkách. Dneska – úterý – to nějak šlo, ale zítřka jsem se bála. Čekal mě biologie s Edwardem.

            Už jsem dávno přečetla obě kroniky a teď jsem se prokousávala tou knížkou o upírech. Psal jí úplně první náčelník kmene a smečky. Podle toho, co se tu psalo, nebylo všechno dřív jako teď.

            Na stravovací návyky, kterými se řídili Cullenovi, přišli upíři už dávno. Ti co je dodržovali bojovali po boku vlkodlaků proti těm, co vraždili lidi. Ale pak o sto let později se stalo něco, co je rozeštvalo proti sobě. Začetla jsem se do toho příběhu a cítila jsem jak mi nejprve srdce nejprve skoro nebije, pak jak se na několik vteřin zastavilo a pak začalo sprintovat. Podle tohohle by šlo, aby… Ale budu jim to muset ukázat, jinak mi neuvěří. Rozhlédla jsem se kolem a opatrně stránku vytrhla. Šlo to docela snadno. A pak jsem se pustila do dalšího čtení. Co kdyby tam bylo ještě něco podobného.

            Když mě ten den odvážel Jacob domů, měla jsem v tašce schované celkem tři stránky. Doufám, že na to nikdo nepřijde. (Tady jsem to původně chtěla skončit, ale řekla jsem si, že jeto docela krátký)

 

***

            Po obědě jsem šla na hodinu biologie jako na popravu, nebýt toho malého pocitu naděje, snad bych tam ani nešla. Dneska pro mě Jacob jezdit neměl, vymluvila jsem se na doučování, takže pokud se rozhodne dál hrát na tvrdohlavce a nebude mě poslouchat, holt půjdu hned domů, nebo zavolám Jakovi, že to odpadlo. Takový byl plán.

            Usadila jsem se na své místo vedle něj. Opět se ode mě odtahoval, ale tentokrát mi to nebylo jedno. Tentokrát mi to vhánělo slzy do očí. Během hodiny jsem počkala, až se učitel otočí k tabuli a rychle jsem na kousek papíru načmárala vzkaz.

 

Edwarde,

Vím, že ti tvoje přesvědčení brání v tom, abys se mnou mluvil, ale PROSÍM, přijď po vyučování do tělocvičny. Budu tam čekat. Našla jsem něco, co nám oběma může pomoct, ale musíš mi věřit. Přijď, prosím. Nevím jestli budu mít víc šancí ti říct, co vím .

Bella

 

            Opatrně jsem mu ten papírek podstrčila. Chvíli jsem čekala, že ho zmačká, aniž by se na něj kouknul ,ale nakonec si ho přečetl. Podíval se na mě a možná chtěl něco říct, ale zazvonilo. Rychle jsem se zvedla a sbalila si věci.

 „Přijď. Prosím,“ řekla jsem a na okamžik na něj upřela svůj pohled.

            Když jsem vycházela z budovy, viděla jsem ostatní Cullenovi, jak se na mě divně dívají. Pokud přijde Edward, přijdou i oni. Tušila jsem to. Nepustili by svého bratra někam samotného, když se má sejít z někým, kdo patří do smečky vlkodlaků. Kdyby jen tušili.

***

            Seděla jsem na jedné z mnoha laviček a hypnotizovala dveře. Tolik jsem si přála, aby se otevřely a zároveň aby zůstaly zavřené. Nevěděla jsem, jak se zachovám, až je všechny uvidím. Podívala jsem se na hodinky. Deset minut sice není tolik, ale jsem asi větší srab, než jsem si myslela. Zvedla jsem se, vzala tašku a dveře se otevřely. A je to tady.

            Přišli všichni. Přesně tak, jak sem si myslela. Viděla jsem, jak se mezi sebou skoro nepozorovaně baví. Pane Bože co jsem to zas provedla? Tak klid Bello. Řekla jsem si, ale v mysli jsem si stále opakovala, jak moc Edwarda miluji a ten slib, co jsem si dala, když jsem našla ten příběh. Jsem tak moc blízko k tomu, aby vše bylo v pořádku. Přece se nevzdám. Nadechla jsem se a zadívala se na ně. Zastavili dva metry ode mě.

 „Na co jsi přišla?“ zeptal se Edward rovnou.

 „Dole v La Push mi dali několik knížek a já našla tohle,“ řekla jsem a při tom vylovila papíry.

            Podala jsem jim je. Edward chvíli váhal, ale pak si je vzal.

 „Opatrně,“ špitla jsem.

 „Vždyť je to psané v quiletštině. Asi,“ řekl po chvíli Edward.

 „Jo, ale kdyby vám to přinesla přepsaný do angličtiny, tak mi neuvěříte,“  vysvětli jsem a  čekala co se bude dít dál.

            Pomyslela jsem si, že to zvládám docela dobře. Nevrhla jsem se Edwardovi kolem krku, nezačala brečet, ale možná to má na svědomí to, že tu jsou ostatní.

 „Přijede pro tebe někdo z těch psů?“ zeptal se najednou Emmett.

            Nelíbilo se mi to oslovení. Vždyť to v podstatě byli lidé. Jen se mohli přeměňovat ve zvířata. Zakroutila jsem hlavou.

 „Řekla jsem, že mám doučování,“ vysvětlila jsem, když jsem viděla jejich udivené pohledy.  

 „Mohli by jsem zajet za Carlislem, možná bude něco vědět,“ řekla po chvíli Alice.

 „Tak dobrá jdeme,“ řekl Edward a spolu s ostatními se otočil k odchodu.

            Chtěla jsem za nimi zakřičet, ať mi ty papíry vrátí co nejdřív a ať na ně dávají pozor, ale skoro u dveří se Edward otočil a řekl : „Ty taky, Bello.“

 

***

            Tak jo, lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nevěděla, jak se bude Carlisle tvářit. Věděla jsem, že nejenže si ty papíry přečte, ale kdybych měla celou knihu, našlo by se tam i jeho jméno. Asi dvacet let po tom, co se Carlisle proměnil, ho v lese našli vlkodlaci. Ale ne ti z La Push, ale z jiného kmene. Přesto bylo jeho jméno zaznamenáno na posledních stránkách té knihy. Dlouho do těch papírů udiveně hleděl a pak se podíval na mě.

 „Víš co to znamená?“ zeptal se ohromeně.

            Jo, tak to jsem teda věděla.

12.02.2009 22:58:04
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one