19. Kapitola - Rozhovor a objevení moci

19. Kapitola - Rozhovor a objevení moci - obrázek

19. Kapitola - Rozhovor a objevení moci - obrázek

Tak a je tu nová, poměrně dlouhá kapitolka. Je věnovaná všem, co mě v tomhle podporují. Omlouvám se za chyby, ale snad jich tam moc nebude. Jinak jako další kapitolku bych asi přidala k nové povídce.

Jestliže jsem se včera školy bála, tak dnes jsem z ní měla fobii. Jak se bude Edward chovat? Bude mě ignorovat? Byla jsem hrozně zvědavá na jeho reakci, protože jsem nepochybovala o tom, že Carlisle jim ten třetí papír přečetl. Pochopí Edward a miluje mě natolik, aby se mnou chtěl zůstat po zbytek věčnosti? Od rána mi všechno padalo z rukou, ale můžu já za to, že jsem nervózní? Jo, asi jo.

            Po probuzení, no ono se tomu ani nedalo říkat probuzení, neboť jsem většinu noci byla vzhůru a koukala do stropu, jsem se pokusila najíst, ale měla jsem hrozně stažený žaludek a nemohla jsem polknout ani sousto. Když byl nakonec čas, abych se vydala do školy – musela jsem pěšky – byla jsem za to jen ráda, neboť jsem si myslela, že mi čerstvej vzduch pomůže. Omyl. Nejenže jsem se každou chvíli musela zastavit, protože se mi dělalo špatně, ale když jsem dorazila ke škole, měla jsem chuť otočit se a utéct. V tom mi zabránila jediná věc – upřené pohledy všech Cullenových. Nechtěla jsem ukázat strach, takže jsem bojovně vystrčila bradu a vydala se do budovy. 

            Dopoledne proběhlo celkem klidně. No, teda jak se to vezme. Měla jsem pouze jednu hodinu s Alicí a ta se tvářilo, no pravda je taková, že v tváři neměla žádný výraz. Byla jsem rozhodnutá o polední přestávce utéct. Všichni po poslední hodině pospíchali na oběd. Já jsem se pomalu loudala k lavičkám. Původně jsem chtěla jít domů, ale jak bych to asi vysvětlila Charliemu, který má dneska volno?

            Procházela jsem právě kolem tělocvičny, když mě někdo chytil za ruku a vtáhnul mě dovnitř. Chtěla jsem zakřičet, ale hlas mi uvízl v hrdle.  Ten, kdo mě zatáhnul dovnitř, byl Edward. Stejně tak jako Alice neměl ve tváři žádný určitý výraz. Cítila jsem, jak mi v krku roste knedlík.

 „Ahoj,“ vykoktala jsem váhavě.

            Přikývl a dál si mě prohlížel. Spojila jsem si za zády ruce a nervózně mu pohlédla do očí. Tentokrát svůj pohled neodvrátil, právě naopak. Nevím, jak dlouho jsme si hleděli do očí, ale nakonec jsem to byla já, kdo tohle spojení ukončil, protože jsem cítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Čekala jsem, jestli něco řekne, ale on nevypadal na to, že by se mu chtělo mluvit. Najednou z tašky vyndal ty papíry a podával mi je. Vzala jsem si je a chtěla se otočit a  vydat se pryč, ale Edward mě chytil za ruku a otočil můj obličej k tomu svému.

 „Promluvíme si?“ zeptal se svým sametovým hlasem a mně nezbilo nic jiného, než přikývnout

            Sedli jsme si na lavičku proti sobě.

 „O čem chceš mluvit?“ zeptala jsem se nervózně.

 „Co třeba o tom co se píše v těch papírech?“ nadhodil a počkal, dokud jsem nepřikývla.

 „Carlisle nám včera přečetl i ten třetí papír a zbytek večera jsme to všechno probírali. Musím říct, že to byl velmi zajímavý rozhovor. Bello, já, chtěl bych se omluvit za to, jak jsem se choval,“ řekl a upřel na mě svůj pohled.

            Udiveně jsem se na něj podívala. Nejspíš pochopil, že jsem zmatená, protože začal vysvětlovat.

 „Víš, tenkrát, když Carlisle řekl, že jsi součástí smečky, jsem myslel, že se mi zhroutil celý svět. Ta představa, že bys měla patřit k nim a já bych s tebou nemohl v životě mluvit. A tak jsem se začal chovat, tak jak jsem se choval. Myslel jsem si, že když tě budu ignorovat a dávat si pozor, abych po tobě často nepokukoval, tak možná dokážeme oba zapomenout. Pak pro tebe začalo jezdit to psisko a já si řekl, že se o tebe dobře postará. On nebo kdokoliv jiný. A dávalo by to smysl, víš? Jenže pak jsi přišla s těmi příběhy, a jak nám pak Carlisle řekl, byly pravdivé. Víš a já začal přemýšlet. Začal jsem promýšlet všechny možnosti a nakonec jsem přišel na to, proč jsi nám o nich řekla. Carlisle mi pak řekl, že se musím rozmyslet sám a uvědomit si, jaké bude mít moje rozhodnutí následky, ať už bude jakékoliv. A Bells, je pravda, že když jsem si uvědomil, co se tam píše a představil si v té situaci tebe a mě, tak jsem si uvědomil, že tě nehodlám nechat v rukách těch psů,“ řekl a podíval se mi do očí.

            A tentokrát je neměl prázdné. Byla v nich lítost, naděje a láska. Zamyslela jsem se nad tím, co mi řekl a chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Počkat, ale to potom znamená…

 „Edwarde, ty chceš říct, že…“ hlas mi selhal.

 „Tím, chci říct, Bells, že pokud mě stále miluješ a dokážeš mi odpustit, tak jsem schopný ještě dnes poslat starším dopis s žádostí o tvou ruku, teda jestli souhlasíš,“ zeptal se opatrně a čekal.

Chvíli jsem přemýšlela o tom, jestli jsem se nepřeslechla, ale pak mi z očí vyklouzli první slzy štěstí a já se smíchem vrhla Edwardovi kolem krku. On mé objetí opětoval, což mě potěšilo ještě víc.

 „Ty sis vážně myslel, že bych snad tě snad jen na chvilku mohla přestat milovat? To by snad ani nešlo, protože Edwarde, bez tebe nemá můj život smysl,“ zamumlala jsem tisknouc se k němu, vědíc že to slyšel.

 „Miluju tě, Bello. Nechápu jak jsem mohl být tak hloupý a myslet si, že to bez tebe vydržím. Že na tebe jen tak dokážu zapomenout.“

            Tyhle slova mě potěšila ještě víc. Zavřela jsem oči a vychutnávala si tuhle chvíli. Pak se Edward kousek odtáhnul. Prstem mi setřel slzy štěstí a opatrně se ke mně naklonil. Dával mi čas na rozmyšlenou, ale já si neměla co rozmýšlet. Překonala jsem těch několik centimetrů mezi námi a přitiskla své rty na ty jeho. Náš první polibek po tak dlouhé době, byl ze začátku váhavý, ale později se změnil ve vášnivý. Oba jsme jím vyjadřovali své city k tomu druhému. Když mi začal docházet dech, odtáhnul se, ale jen natolik daleko, aby mi mohl pohlédnout do očí a já cítila, jak se po té dlouhé době konečně usmívám.

 „Teď  a tady ti slibju, že už tě nikdy neopustím,“ řekl něžně a pohladil mě po tváři.

            Obdarovala jsem ho úsměvem a přitiskla se k němu. Teď jsem byla dokonale šťastná.

 „Takže to znamená souhlas? Můžu těm psům poslat žádost o tvou ruku?“ zeptal se a hladil mě po ruce.

            Nad tím oslovením jsem se zamračila, ale měla jsem takový tušení, že by bylo k ničemu, mu to vymlouvat. A tak jsem se raději zaměřila na jeho otázku.

 „Ne. Musíš počkat, až se projeví moje schopnosti,“ odpověděla jsem otráveně.

            Zasmál se a vtiskl mi polibek do vlasů. A pak se najednou zamračil.

 „Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně a se starochem na něj pohlédla.

 „Alice. Ta její schopnost mi jde někdy na nervy,“ řekl poraženě a pomohl mi se zvednout.

 „Pojedeš dneska do La Push?“ zeptal se po cestě k lavičkám u parkoviště, kde nejspíš čekali jeho sourozenci.

 „Hm. Musím tam vrátit ty papíry. Vadí ti to?“ zeptala jsem se s obavami.

 „Ne. Jen na sebe dávej pozor, ano?“

 „Slibuju, že si budu dávat pozor. Nemusíš mít strach,“ ujistila jsem ho.

            Jakmile jsem došli k lavičkám, Alice se na mě vrhla, doslova mě odtáhla od Edwarda a začala mi něco vyprávět. Neposlouchala jsem ji ani Rosalií, která přišla o chvíli později a místo toho si vyměňovala pohledy s Edwardem, který si povídal s Emmettem a Jasperem. Bylo mi jasné, co všechno budu muset podstoupit, abych mohla zůstat s Edwardem a i když jsem zatím neuvažovala nad tím, že se stanu upírem, tak se mi tahle představa líbila. To, že s Edwardem zůstanu už navždy byla velmi lákavá představa a já byla ochotná podstoupit cokoliv, jen aby se to vyplnilo.

 „Bello, ty mě vůbec nevnímáš,“ vyrušila mě z přemýšlení najednou Alice.

 „Promiň, Alice,“ omluvila jsem se jí upřímně a začala jí konečně věnovat plnou pozornost.

 

***

 „Ahoj, Bells. Jak bylo ve škole?“ vyzvídal hned Charlie, jakmile jsem zavřela dveře.

 „Ahoj, tati. No skvěle. Kdy pojedeme do La Push?“ zeptala jsem se jako by nic.

 „Pokud chceš, tak klidně hned,“ odpověděl mi s úsměvem.

 „Tak fajn. Jen se převlíknu, hm?“

            V pokoji jsem se rychle převlíkla a do kapsy bundy strčila ty papíry. Nesmím je zapomenout vrátit. Ještě jsem si stáhla vlasy do culíku a seběhla dolů.

 „Tak jedem?“ zeptala jsem se Charlieho a po tom co přikývl, jsem se vydala k jeho autu.

            Cesta do La Push netrvala dlouho. Nebo aspoň mě se to tak zdálo. Pravdou totiž je, že jsem vůbec nevnímala čas. Celou dobu jsem myšlenkami byla u dnešního odpoledne. Po té co mi Alice s Rosalií oznámili na kolik nakupovacích výletů vyrazíme, pak se mě zeptali proč jsem ty papíry nepřinesla dřív, takže jsem jim musela vysvětlovat, že quiletština mi ze začátku dělala problémy, takže mi chvíli trvalo, než jsem přelouskala všechny ty knížky. Emmett si ze mě samozřejmě dělala srandu. Nakonec jsem se s nimi rozloučila a Edward se se mnou pěšky vydal ke mně domů. Samozřejmě že nešel až k domu, ale bylo to od něj milý. Povídali jsme si o všem možným. Ten čas co jsme strávili bez sebe se nám zdál jako věčnost. Než se Edward vydal domů, nezapomněl mi připomenout, abych na sebe dávala pozor a pak se vydal domů.

 „Ahoj, Bello. Jak dopadlo doučování?“ zeptal se mě hned po pozdravu.

 „Nazdar, Jacobe. Docela dobře. Angela mi vysvětlila v čem jsem plavala,“ odpověděla jsem s úsměvem.

            No páni. Já tu lžu a ani se nečervenám. Buď jsem se naučila lhát, nebo mě tam nahoře má někdo rád. Sice si nepamatuji, že bych někdy byla věřící, ale co. Hlavně aby na to nikdo nepřišel.

 „Ehm, Jacobe? Co kdybys mi pomohl s těma knížkami a odneseme je Tereze?“ zeptala jsem se ho po tichu, když se Charlie bavil s Billym.

 „Tak běž na před, já to jen řeknu Billymu a klukům, kdyby se po mně sháněli. Dobře?“

            Přikývla jsem. Tohle se mi perfektně hodilo. Jakmile jsem vešla do domu, rozeběhla jsem se. Knihy byly u Jacoba v pokoji a já bych vážně nechtěla, aby mě našel jak jí listuji a hledám místa, odkud jsem si půjčila stránky. Naštěstí jsem si do těch míst dala něco na způsob záložky, takže to šlo rychle. Akorát jsem zavřela knížku, když bouchly vchodové dveře.

 „Belo?“ zavolal Jacob.

 „Tady. U tebe v pokoji,“ křikla jsem zpátky a rychle popadla dvě knížky.

 „Stačí když vezmeš jednu. Půjdeme se pak projít do lesa?“ zeptal se.

            Ta otázka byla zcela nevinná, ale mě se na tom něco nelíbilo. Jacob nechtěl, abych chodila do lesa a najednou mi to sám nabízí? To bylo hodně divný, řekla bych. Ale možná ho jen zbytečně podezřívám.

 „Jasně proč ne,“ odpověděla jsem mu a přidala úsměv.

            On se taky usmál, ale tak nějak smutně.

 

***

            Procházeli jsem se po lese a jen tak si povídali, když najednou Jacob zbystřil.

 „Počkej tu, Bello. Já, já budu hned zpátky,“ řekl najednou Jacob a zmizel v porostu stromů.

 „Jacobe!“ vykřikla jsem, ale marně – nevrátil se.

            Chvíli jsem jen tak nervózně stála, ale nakonec jsem si sedla na jeden pařez a čekala. Nevím, kolik minut mohlo uběhnout, když mi za zády praskla větvička.

 „No to je dost Jacobe, co to …“ hlas mi uvízl v hrdle.

            Ten kdo stál za mnou, nebyl  Jacob. Byla to žena. Žena, která mi tolik připomněla tu co jsme tady potkala tenkrát v létě. Již na první pohled mi bylo jasné, že je upír. Upír, který se rozhodně neživí zvířecí krví. Začala se přibližovat, zatímco já začala couvat.

 „Ty psiska tě tu nechali samotnou?“ zeptala se pobaveně a pak pokračovala. „To je zvláštní. Už to sou dva dny a oni mě stále odháněli pryč a teď mi sem přivedou svačinku.“

            Její krutý smích se rozléhal kolem mě. A já dostala opravdu strach. Nebylo to, jako když jsem byla s někým s Cullenů. Tahle žena nebyla ani nějak upravená. Na sobě měla potrhané šaty, které možná kdysi byly modré a blonďaté vlasy, které měla k ramenům, měla rozcuchané. A z toho andělského obličeje na mě potěšeně zírali dvě tmavě rudé oči. Znovu se začala přibližovat a já se pomalu začala loučit se životem, když tu najednou jsme pocítila jakési nutkání. Zvedla jsme pravou ruku a prohlédla si ji. Cítila jsem, jak mi v ní tepe, ale nechápala jsem proč. A pak mi to došlo. O slovo se nejspíš přihlásili moje schopnosti.

            Pomyslela jsem na tu ženu z legendy. Jak se jí na ruce objevila koule tvořená z ohně. Stačilo si jen vybavit oheň a na dlani se mi utvořila zlatavá koule. V jejím středu se proplétaly plameny a vydávali světlo a příjemné světlo. Podívala jsem se na upírku před sebou, která ztuhla. Napřáhla jsem se a kouli po ní hodila. A k mému i jejímu překvapení, jsem se trefila. Jakmile se jí koule dotkla, rozprskla se a plamen začal pohlcovat její tělo. Žena vřeštěla a mě ten křik trhal uši, ale pokud jsem se měla rozhodnout mezí svým a jejím životem, vybrala jsem si ten svůj. Netrvalo dlouho a na místě, kde ještě před chvíli stála ta upírka, zůstala jen kopička popela. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem opět zvedla pravou ruku a pomyslela na vítr. Na ruce se mi objevila opět koule, ale tentokrát měla stříbřitou barvu a v jejím středu kroužil proud vzduchu. Nechápala jsem sice, jak se z ní stane vítr, ale nakonec jsem ji hodila směrem k hromádce popela. Těsně před ní koule zmizela a slabí vítr popel rozfoukal.

            Takže takhle to funguje? Prostě pomyslím na určitý živel a na to, v jaké by měl být podobě a po té, co hodím tu kouli se prostě přemění? Asi jo.Rozhlédla jsem se po mýtince, kde jsem stála a zrak mi zabloudil na úzkou pěšinkou, kudy jsme sem s Jacobem přišli. Už mě to tu nebavilo a ani se mi tu moc nelíbilo a tak jsem se po pěšině vydala pryč z lesa. Takže moje schopnosti se už objevili. O tom musím říct Edwardovi. Vyšla jsem z lesa a čekalo mě překvapení. Kousek od lesa seděl na kládách Jacob a několik jeho přátel. Došlo mi to, celé to byla jen zkouška. Tuhle domněnku mi navíc potvrdili dva vlci, kteří vyběhli z lesa. Naštvaně jsem se rozešla k Jakobovi. Ten, jakmile mě spatřil se usmál, ale když si všimnul mého výrazu, úsměv mu s tváře zmizel.

 „Co to krucinál mělo být?“vypálila jsem okamžitě.

            Kluci sebou překvapeně trhli, protože mě takhle naštvanou ještě neviděli. Většinou jsem byla zakřiknutá, milá holka co je trošku nemehlo, ale teď? Jacob už mě takhle jednou viděl a věděl, co to znamená.

 „Bello, víš, starší si chtěli jen pověřit, jestli jsi to opravdu ty, když se stále neprojevili tvoje schopnosti a při tom chodíš do školy s pijavicemi,“ začal rychle vysvětlovat, ale už bylo pozdě.

            Já byla naštvaná a hodně.

 „Aha, takže ste mě tam prostě nechali jako svačinku, co? A co kdybych nebyla Vyvolená? Tak by ste mě tam nechali, ať si ta upírka poslouží? To chceš říct, Jacobe? A nenapadlo třeba starší, že se moje schopnosti ještě neprojevili proti Cullenovým, protože Edwarda miluju? Ne, samozřejmě že ne. Vyřiď Charliemu, že jsem zapomněla, že jsem si něco domluvila a šla jsem domů. Sbohem, Jacobe,“ prskla jsem a naštvaně se otočila a vydala se k silnici.

 „Bello, no tak…“ snažil se mě zastavit.

 „Nech mě být, Jacobe. Já, já nechápu jak jsi to prostě jen tak mohl udělat. Zradil jsi mě Jacobe,“ řekla jsem mu a pokračovala v cestě, nechal mě.

            Po kraji silnice jsem zamířila k Forks. Šla jsem asi deset minut, když začalo pršet. Bylo mi to jedno. Najednou vedle mě zastavilo stříbrné Volvo. Edward. Bez řečí jsem si sedla na místo spolujezdce.

 „Co se stalo? Alice tě viděla, jak jdeš po silnici, ale nic víc,“ zeptal se a starostlivě mě sledoval.

 „Jacob mě na příkaz starších vylákal do lesa, kde se potulovala upírka. A to všechno jenom kvůli tomu, aby se vědělo, jestli jsem ta pravá, jestli vůbec nějaké schopnosti mám,“ odpověděla jsem už trochu mírněji, ale vztek jsem cítila pořád.

            Edward mě jednou rukou chytil za ruku a stiskl ji. Přitulila jsem se k němu. Bylo mi jasné, že kdybych jela s člověkem, tak bych si tohle dovolit nemohla. Ten by se musel plně věnovat řízení. Ale Edward nebyl člověk.

 „Pojedem k nám? Potřebuju rozptýlit, abych se po tom co tě dovezu domů, neotočil a neudělal si z těch psisek předložku před dveře,“ požádal a mně bylo jasné, že to myslí vážné.

 „Tak dobře,“ odpověděla jsem a letmo ho políbila na dolní čelist.

            Trochu se uklidnil a usmál se na mě.

 „Asi si zdřímnu, než tam dojedeme,“ zamumlala jsem unaveně.

            Neodpověděl, jen se na mě znovu usmál a přitiskl mě blíž k sobě. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a uvědomila si, jak mi tohle chybělo.           

13.03.2009 11:01:47
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one