2.kapitola - Starý přítel - obrázek

2.kapitola - Starý přítel - obrázek

 Takže je tu druhá kapitolka. Je o něco kratší než ta předešlá, ale to co bude dál, se mi sem už prostě nehodilo. Pokud máte nějaké otázky, které by jste chtěli zodpovědět ohledně kapitolky, tak můžete v komentářích. Ráda je zodpovím.

    Uběhl již celý týden a nic se nezměnilo. No, vlastně jedna věc se změnila. Čím dál tím méně lidí se Cullenových ptalo, jestli si nechtějí sednou k nim nebo nikam vyrazit. Na tohle se mě nikdo neptal. Vlastně jednou jo. A hádejte kdo. Angela. Ale odmítla jsem. Když jsem jí říkala, že ne, tak se na mě chápavě usmála a dál to mezi námi probíhalo jako předtím. Pozdrav, pár slov prohozených během přestávek. To byla naše veškerá konverzace.Edward Cullen se na mě dál díval s frustrací a občas i se zuřivostí. Vypadalo to, jakoby hodiny, které máme společné pro něj byli tím největším utrpení.

            Právě jsem mířila na biologii. Díky tomu, že jsem tu neměla, až na angelu, žádné přátele, jsem byla ve třídě mezi prvními. Posadila jsem se do lavice, připravila si věci, rozhlédla se kolem a … Můj pohled upoutala malá, téměř neviditelná prohlubeň na druhém konci lavice. Trochu jsem nahnula hlavu na stranu a zalapala po dechu. Vypadalo to, jakoby ten kus lavice byl z modelíny a někdo na ni jemně zatlačil prsty. Ano, několikrát jsem si všimla, jak můj soused jednou rukou svírá lavici a druhou má křečovitě zaťatou v pěst, ale že by dokázal něco takového?

            Zkusmo jsem lavici zmáčkla. Byla tvrdá. Hodně tvrdá. Další věc, nad kterou jsem začala přemýšlet, přišla až po tom co přišel do třídy. Zkoumavě jsem se na něj podívala a zahleděla jsem se do jeho očí. Do očí, které ještě před týdnem měly barvu zlata. Dnes byli tmavé, nebyli úplně černé, možná tmavě hnědé? Nosí snad čočky? A pokud ano, proč je nenosí jen v jedné barvě? Jeho pohled mě však ujistil v tom, že pokud se ho na cokoliv zeptám, tak se mi nejspíš stane něco hodně ošklivého. Nechala jsem to být a raději se věnovala hodině.

                        Cítila jsem na sobě jeho pohled. I přes veškeré soustředění, jsem se na něj otočila a setkala jsem se s jeho pohledem. Chtěla jsem se zeptat, co je na mě tak zajímavého, ale slova mi uvízla v krku. V jeho očích se něco změnilo. Zuřivost zůstala, ale frustraci z velké části nahradil chtíč. Jeho ruka opět drtila lavici. Najednou zazvonilo a on jakoby se probral z transu, neposedly se na mě rozzuřeně podíval, vzal si své věci a zmizel svým obvyklým způsobem ze třídy.

            Pomalu jsem mířila na oběd. Doslova jsem se loudala. Nepospíchala jsem, proč taky? Duchem jsem byla mimo. Přemýšlela jsem o tom, co budu dělat, až přijdu domu. Teda jestli přijdu. Poslední hodinu jsem totiž měla tělocvik a zrovna dnes měla být ta praktická část. Ale zpět k hlavnímu tématu. Asi něco uvařím. Charlieho velkou slabostí je rybaření a pokaždé, když vyrazí, se vrátí s nějakou tou rybou, takže mrazák byl doslova přecpán rybami. Ale našlo se tam i pár kousků něčeho jiného. Pak bych si mohla udělat úkoly a naučit se. Tou dobu už bude Charlie z práce doma. Pár minut si s ním popovídám, pak se nejspíš dojdu umýt, zavřu se u sebe v pokoji zavřu, pustím si nějaké CD a chvíli si budu číst. Jak se znám dopadne to stejně jako vždycky, a to tak, že usnu. Podívala jsem se na hodinky. Jestli se takhle budu loudat dál, nestihnu oběd. Bylo mi to v celku jedno. Dneska jsem celkově neměla hlad.

            Zabočila jsem za roh, opět s myslí jinde. Najednou jsem do někoho narazila, a než jsem stihla nějak  zareagovat, skončila jsem na zemi. Vzhlédla jsem a setkala se s nenávistným tmavým pohledem Edwarda Culena. Kolem mě stáli jeho sourozenci. Tváře mi v okamžiku zčervenaly.

„Promiň.“ Pípla jsem neboť v tu chvíli jsem opravdu dostala strach.

            Pokýval hlavou, a pak se spolu s ostatními pokračoval v cestě. Zvedla jsem se a ohlédla jsem se za nimi. Ve škole se o nich během minulého týdne rozneslo, že jsou adoptovaní. To nebylo nic zvláštního. Všichni spolu tak nějak chodili, tedy kromě Edwarda, což jedna holka označila za perfektní. Ale něco mi tu nesedělo. Víte, většinou, když adoptujete několik dětí a ti nejsou příbuzní, tak to na nich vidíte, ale u Cullenových jste si nebyli jistí. Měli stejně bledou pleť, několik rysů, a jak jsem si dnes všimla, i oči.

            Došla jsem do jídelny. Už byla skoro prázdná, ale to mně nevadilo. Vzala jsem si sodovku a posadila se ke svému stolu. Znovu jsem si přehrála to, co se stalo na chodbě.

            Ten velký hnědovlasý, připomínající medvěda, byl Emmett.Díval se na mě zvědavě a možná trochu pobaveně. Vedla něj stála Rosalie. Přímo nádherná blondýnka, která kdyby chtěla, tak má kariéru modelky zajištěnou. Ona se na mě dívala bez zájmu. Pak stál Edward. V té chvíli jsem doopravdy myslela, že se na mě vrhne. Vele stála Alice. Ta malá černovláska, co se minulý týden smála v jídelně. U té byl zájem o mou maličkost viditelný. Usmívala se na mě. Kolem pasu ji držel Jasper. Sympatický blonďák. Ten se na mě díval podobně, jako Edward.

            Zakroutila jsem nad tím hlavou a vydala se do třídy.

„Ahoj Bello.“ Pozdravila mě Angela.

            Pozdrav jsem jí opětovala, posadila se do lavice a připravila si. Bello mi říkala jenom Angela a Charlie. Nemám ráda, když mě lidé oslovují celým jménem.

„Už si slyšela o tom výletě, na který pojede náš ročník příští týden?“ zeptala se mě najednou Angela.

„Ne. Co to bude za výlet?“

„No on se tomu ani nedá říkat výlet. Celý ročník bude rozdělen na několik skupin, aby nás nejelo moc. Pojedeme do kina na nějaký dokument, a pak bude ještě nějaká přednáška.“ Vysvětlila mi a pak se věnovala činnosti, kterou prováděla předtím.

            Konečně konec. Teď už se jenom odbelhat k parkovišti, počkat, než všichni odjedou a hurá domů. Na parkovišti jsem však nečekala sama. Edward Cullen stál opřený o své auto a díval se na mě. Založila jsem si paže na rukou a nakrčila jedno obočí. Vážně by mě zajímalo, co je na mě tak zajímavého.

            Druhý den můj zájem o tuhle rodinu ještě vzrostl. Když jsem totiž vešla do jídelny a šla se zařadit do fronty, prošli kolem mě. A všichni měli oči zlaté. Tak zlaté, jak je měl Edward minulé pondělí.

            Po zbytek oběda jsem je pozorovala a přemýšlela. Není přece možné, aby všichni nosili čočky. Nenajde se určitě pět lidí, kteří by trpěli vadou zraku a vybrali si úplně stejné čočky. Ale ať jsem přemýšlela jak jsem chtěla, na žádné jiné vysvětlení jsem nepřišla. 

            Vyšla jsem ven na parkoviště a chtěla se jí posadit na svojí lavičku, ale něco mi v tom zabránilo. Přes silnici naproti stříbrnému Volvu stál Volcwagen. Nevím přesně jaký typ, ale to nebylo důležité. O jeho stranu se totiž opíral hnědovlasý mladík.

„Jacobe.“ Vykřikla jsem tak hlasitě, až se po mně několik lidí otočilo.

            Jacob Black byl můj kamarád z dětství. Když jsem sem za Charliem jezdila jako dítě, bral mě do indiánské rezervace La Push. Zatímco on jezdil na ryby, já si hrála s místními dětmi. A tak jsem se vlastně seznámila s Jakobem a později i s jeho kamarády. Spolu jsme se natropili jako děti spoustu hloupostí. Byl pro mě něco jako bratr, kterého jsem nikdy neměla.

            Jacob se odlepil od auta a rozpřáhl ruce. Nijak jsem nepřemýšlela nad tím co dělám. Prostě jsem mu, jako za dob našeho dětství vlétla do náruče.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho, když po delší době nic neříkal.

„Jen tak přemýšlím, jaký jsi měla důvod, že ses v La Push celé prázdniny neukázala.“

„Já, promiň Jaku, ale prostě, já, já…“ nevěděla jsem jak pokračovat a cítila jsem jak se mi do očí opět hrnou slzy.

             Ty dva měsíce po matčině smrti pro mě byli opravdu těžké. Nejprve jsem se vzpamatovávala ze svých zraněních a potom na mě vše dolehlo. To, že ji už v životě neuvidím. Charlie to se mnou musel mít těžké. Z téhle úzkosti jsem se vylízala až několik týdnů před koncem prázdnin. Pak jsem si samozřejmě na Jakoba vzpomněla, ale jaksi jsem neměla jak se tam dostat.

„To je dobrý Bells, chápu to.“

            Jo, Jacob byl přesně ten člověk, který tu pro mě vždycky byl. Dřív jsem si s ním dokonce dopisovala. Prostě kámoš za všechny prachy.

„Hodím tě domů. Teda jestli chceš?“

„Jasně Jaku. Budu ráda.“

            Když jsem nastupovala do auta všimla jsem si, že se na mě Cullenovi dívají. No, nebyli sami, neboť většina lidí tady na škole byla zvyklá na můj nezájem k nim. Ale v pohledu Cullenových bylo ještě něco jiného. Odpor? Ale kvůli komu, a nebo ještě lépe se zeptám. Proč? Byli čím dál tím tajemnější a moje lidská zvědavost chtěla znát na otázku proč odpověď.

            Cesta s Jacobem byla plná smíchu a optimismu. Zapomněla jsem na veškeré trápení a chvílemi jsem i slzela smíchy. Nakonec mě však Jacob nedovezl domů, ale do La Push a mě to bylo jedno.  Prošli jsme se po pláži a povídali si. Bylo toho tolik kolik jsem toho chtěla Jakovi říct. No, ale myslím si, že do jeho upovídanosti mám ještě hodně daleko.

            Najednou za námi někdo zavolal Jakobovo jméno. Oba jsme se otočili a spatřili jsme, že k nám běží dva kluci.

„Bello, tohle je Quil a Embry. Moji kamarádi. Kluci tohle je Bella.“ Ujal se představování Jacob.

„Počkej, vy spolu…“ zeptal se Embry.

            Mně i Jacobovi došlo, co myslí a oba jsme na stejně vykřikli : „Ne!“

„Bella je moje kamarádka z dětství a tak trochu nevlastní ségra.“ Dodal pak.

            Bylo až podivné, že mi nevadilo, že se k nám kluci přidali. Jindy bych asi vyváděla, ale teď? S Jakem a jeho kamarády jsem vyrostla, takže mi jejich přítomnost přišla jako samozřejmost.

„Jaku hodíš mě teda domů? Je už docela pozdě a Charlie neví kde jsem.“

„Jasně, když jsem ti to slíbil. Ale mám takový pocit, že Billy volal Charliemu, že si tady. Viděl nás, když jsme přijeli.“

Přikývla jsem, rozloučila se s kluky a vydala se za Jakem k autu. Doma jsem byla za chvíli. Před domem jsem se rozloučila i s Jakobem. Charlie se na mě nezlobil, spíš na něm byla vidět radost, že jsem konečně strávila nějaký čas, kromě školy, mimo dům.

Tu noc se mi nezdála žádna noční můra.

20.08.2008 19:33:27
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one