20. Kapitola - Miluji tě! - obrázek

20. Kapitola - Miluji tě! - obrázek

Tak, po dlouhé době tu je nová kapitolka, která mi přijde absolutně hrozná. Asi jsme vyšla ze cviku. Omlouvám se za chyby, komentáře potěší.

            Cesta ubíhala a jsem lehce dřímala. Edward mě sem tam pohladil po tváři a obdařil mě svým úsměvem a já se tady nechávala ukolébat do říše snů. A možná by se mi to i povedlo, kdyby se na nás nevrhla Alice, jakmile Edward vypnul motor.

 „Edwarde, co se…“ začala vyzvídat, ale Edward ji přerušil.

 „Alice, tiše. Bella spí,“ šeptal rozčíleně, ale přesto jsem ho slyšela.

 „Jsem vzhůru,“ zamumlala jsem a otevřela oči.

 „Skvěle, Alice,“ zabručel Edward a pomohl mi z auta ven.

 „Co se stalo?“ začala okamžitě vyzvídat, ale než jsem ji stačila odpovědět, promluvil Edward.

 „Kde jsou ostatní?“

 „Na lovu. Byla jsem taky, ale pak jsem uviděla, že jedete, tak jsem se vydala domů a řekla Jasperovi, že až zjistím co se děje, tak se buď vrátím nebo na ně počkám tady,“ vysvětlovala honem.

 „Tak se za nimi můžeš vrátit. Nic se nestalo,“ ujistil ji Edward a mně vtiskl lehký polibek do vlasů.

 „No..“ chtěla něco namítnout, ale Edward ji přerušil.

 „Myslím to vážně, Alice. Nic se nestalo, jen si potřebuji s Bellou promluvit. O samotě.“

            Alice se nejprve podívala na Edwarda, pak na mě, pak znovu na Edwarda. Po té krátce přikývla a svou nadlidskou rychlostí se rozeběhla lesem pryč. Edward za ní chvíli hleděl a pak se podíval na mě. Musel si v mém obličeji přečíst zmatení, protože se uličnicky pousmál a cvrnkl mi do nosu. Takže musím počkat.

            Došli jsme do Edwardova pokoje a já se svalila na jeho sedačku. Posadil se ke mně a objal mě kolem pasu. Slastně jsem si povzdychla a položila si hlavu na jeho rameno a vdechovala jeho vůni. Opět jsem začínala usínat, když Edward promluvil.

 „Bells?“

 „Hm,“ přitakala jsem a ještě se tak úplně nevzdávala.

 „Jsi hodně unavené?“ zeptal se ledabyle, ale z jeho hlasu se ozývalo i něco jiného.

            Takže to bude vážný. Otevřela jsem oči a trochu se od něj odtáhla, abych mu viděla do obličeje,

 „Co se děje?“ použila jsem stejnou otázku jako Alice, akorát v přítomném čase.

 „Nic, vážně, jen chci se tě na něco zeptat,“ začal opatrně.

            Kývnutím jsem mu dala najevo, že může pokračovat.

 „Bells, já dneska jsem si něco uvědomil. Víš, když jsem tě tam vyzvedl a ty jsi mi řekla, že už se projevili tvoje schopnosti, najednou mi došlo, že teď jsi podle legend těch vlků z La Push vyvolená tou jejich bohyní a nic jim nebrání v tom, aby se ty psiska začali o tebe ucházet. A také mi došlo, že pokud brzy něco neudělám, tak o tebe budu moc přijít. Pochopím, když řekneš ne, protože jsem se tě nikdy nezeptal, jestli by jsi se chtěla stát jednou z nás a strávit se mnou věčnost, ale.. Isabello Marie Swanová, chceš si mě vzít?“ zeptal se a s očekáváním na mě upřel své topazové oči.

            Najednou jsem nevěděla co říct. Do očí se mi tlačili slzy. Pár posledních dnů jsem nad tímhle přemýšlela, ale ne moc, protože jsem si myslela, že mám hromadu času. A najednou se objevila moje moc. A teď, když mi Edward řekl, co se vlastně bude dít, jsem si nedovedla představit nikoho jiného kromě Edwarda, koho bych si chtěla vzít. Ano, chtěla jsem s ním strávit věčnost, chtěla jsem se stát jednou z Cullenových a ano, chtěla jsem si ho vzít.

 „Ano,“ odpověděla jsem mu a z očí se mi vyvalily slzy štěstí.

            Usmál se na mě a zlehka mě políbil na rty, ale já chtěla něco víc. Zapřela jsem se do něj a převzala vedení. Na chvíli ztuhl, ale pak si mě k sobě přitiskl blíž a naše jazyk spolu začali tančit vášnivý a velmi nebezpečný tanec.

 „Miluji tě!“ zamumlala jsem ve chvíli, kdy se ode mě odtáhnul a pak se nechala vtáhnout do nového polibku.

 

***

 „Podívej, Bells. Nejsou pěkné,“ zeptala se mě Renné a ukázala na šaty ve výloze.

 „Ty jsou svatební, mami,“ řekla jsem s úsměvem a zavrtěla hlavou.

 „Jo, já vím. Ale jsou pěkné, že ano?“ naléhala dál.

 „Mami? Měla bych snad něco vědět?“ zeptala jsem se opatrně.

 „Ne, jen si říkám, že to bude krása, až se budeš vdávat. Budeš mít bílé šaty, jako princezna a po boku milujícího prince…“ zasnila se a já protočila oči.

 „Ukaž mi toho, kdo bude ochotnej si vzít někoho jako jsem já,“ zamručela jsem potichu, aby mě neslyšela.

 „Co kdybychom šli dál, hm? Musíme koupit ty šaty. No tak mami,“ pobídla jsem ji a zatahala za loket.

 

***

 

Vymrštila jsem se do sedu a zalapala po dechu. Bylo to po dlouhé době, co se mi zdálo o Renné. Čekala jsem, že mi z očí začnou proudem téct slzy, ale čekala jsem zbytečně. Jen kolem žaludku se mi objevil takový zvláštní pocit. Přesně jsem si pamatoval, kdy se tohle stalo. Bylo to několik dní před tím, než se stala ta nehoda. Kdyby to bylo možné, řeknu, že mi tak nějak dává Renné z druhé strany najevo, že mi to přeje. Asi jsem se zbláznila. No, i když donedávna jsem si myslela, že upíři taky neexistují a já sama nemohu oplývat žádnou zvláštní mocí. Spletla jsem se.

Až teď mi došlo, že jsem stále v Edwardově pokoji a za okny je tma. Zamžourala jsem do tmy a hledala ho, ale nikde nebyl. I když v té tmě jsem viděla maximálně metr před sebe a on mohl být kdekoliv v pokoji. Nebo tu prostě nebyl.

 „Edwarde?" zašeptala jsem do tmy.

Nic. To se mi nelíbilo. Pomalu jsem odhrnula deku a dotkla se bosými chodily země. Počkat bosými. Až teď mi došlo, že mám na sobě noční košilku, která určitě nebyla moje. Přemýšlela jsem, jak je možné, že jsem se neprobudila, když mě Alice- kdo jiný - převlékala. Zavrtěla jsem hlavou a natáhla ruce před sebe,abych se když tak nenatáhla. Došla jsem až ke dveřím, vedle kterých byl vypínač a rozsvítila. Pokoj zalilo zlatavé světlo a já musela několikrát mrknou, abych si zvykla. Přes opěradlo židle ležel tmavě modrý župánek a na zemi u pohovky byly pantoflíčky v téže barvě na malém podpatku. Neboť jsem se chtěla vydat dolů a zjistit, kde je Edward, nezbylo mi nic jiného, než se do toho županu, který byl o deset centimetrů delší než košilka, navléct a obout si pantofle. V té chvíli mě napadla ještě jedna věc. Jestli Charlie ví, že jsem tady, nebo už stihl zalarmovat celou policejní stanici. Otevřela jsem dveře a pomalu se vydala ze schodů dolů. Nikdo tam nebyl. Nevěděla jsem co dělat. V domě bylo zlověstně ticho. Sedla jsem si do pohodlného křesla a přitáhla si kolena k sobě. Pohled mi zalétl k velkým dřevěným hodinám. Byla skoro půlnoc.

Zahleděla sem se z velkého okna, ale nic jsem neviděla, a tak jsem zhasla osvětlení v místnosti. Jakmile moje oči přivykly tmě, viděla sem jak lehký vánek, který lehce ohýbal větvemi. Třeba se nic neděje. Prostě si jen někam vyrazili. Napadlo mě po chvíli, ale tuhle myšlenku jsem musela zavrhnout. Edward byl na lovu před pár dny a zbytek Cullenových dnes. Povzdechla jsem si a trochu sebou zamlela jak jsem hledala nejpohodlnější pozici. I když to byla asi chyby, protože jsem i přes veškeré obavy usnula.

 

***

            Probudila jsem se, až když mi do spánku vnikl cizí šepot a dvě ledové ruce mě zvedly z křesla. Nejprve jsem sebou zamlela a přitiskla se k dotyčnému blíž, protože ta vůně byla tak nádherná. A pak mi došlo, komu patří – Edwardovi. V mžiku jsem byla vzhůru a přitiskal se k Edwardovi ještě víc – pokud to tedy šlo. Někdo se zasmál, tipla bych že Emmett – kdo jiný, že. Ale nevadilo mi to. Tolik mi chyběl.

 „Kde jsi byl?“ zašeptala jsem potichu, zatímco on se se mnou posadil do křesla, kde jsem ještě před chvílí dřímala.

 „Byli jsme v La Push,“ odpověděl a já ztuhla.

 „Zbláznil jsi se?“ zasyčela jsem na něj, aniž bych brala v potaz to, že tam byli všichni.

 „Jo, do tebe,“ řekl s úsměvem a já ho probodla vražedným pohledem.

 „Víš, co jsem ti řekl, když jsme tu byli sami? Něco podobného jsem musel říct i té radě starších. Bylo ode mě hloupé tě tu nechávat samotnou a bez vysvětlení, ale nechtěl jsem, aby sis dělala zbytečně starosti,“ vysvětlil a pohladil mě po tváři.

            Co mi zbývalo jiného než mu odpustit? Ještě k tomu, když mě tak nádherně políbil. A vůbec mi nevadilo, že se v obýváku nachází i zbytek Cullenových. Vždyť přece už brzy budu patřit mezi ně. Tedy pokud…

 „A co ti řekli?“ zeptala jsem se opatrně.

            Chvíli váhala. Nakonec zakroutil hlavou – nejspíš nad svými či cizími myšlenkami.

 „Nejdřív byli proti. Prý to není možné a tak jsem jim řekl o tom, co se píše v kronice. Jsou na tebe teď trochu naštvaní, že jsi mi to přinesla, ale museli uznat, že na to mám právo a tak rozhodli, že o příštím úplňku, proběhne onen boj, ve kterém budu zápasit o tvou ruku,“ řekl a políbil mě na hřbet ruky.

 „Ale vždyť to je za týden. To už vybrali někoho, kdo má proti tobě bojovat?“ zeptala jsem se zmateně.

 „No, oni nemuseli nikoho vybírat. Budu bojovat proti druhému nápadníkovi,“ řekl opatrně a  zahleděl se mi do očí.

 „Cože? Kdo?“ zeptala jsem se, ale tak nějak podvědomě jsem tušila a doufala, že se mýlím.

            Předtím, než Edward odpověděl, vyslal k Jasperovi prosící pohled. Zalila mě vlna klidu, ale i přesto ve mně začal ten dotěrný pocit narůstat.

 „Jacob Black,“ řekl s pohledem upřeným do mých očí.

            Zhluboka jsem se nadechla, abych potlačila výbuch hněvu, ale i přesto jsem ho neudržela úplně na uzdě. Voda ve velké váze s kyticí různých květin začala vřít a nakonec váza praskla a střepy se rozletěli po místnosti. Měla jsem chuť jednomu vlkodlakovi zakroutit krkem.

 

07.05.2009 21:25:01
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one