22. Kapitola - Přípravy - obrázek

22. Kapitola - Přípravy - obrázek

Ahoj? Tak, jo chápu, že většina z vás je na mě teď asi naštvaná, ale celkově jsem v tom nevině. Řekněte mi, koho napadlo pořádat vědomostní soutěže poslední tejden školy? Takovejch věcí co se člověk musí znova naučit, fuj. No nic, teď , mam dva měsíce. XD

Seděla jsem v obýváku v křesle a sledovala dešťové kapky ztékající po okně. Dnes byl čtvrtek a tudíž chyběly už jen dva dny. Pohlédla jsem na hodiny a nespokojeně se zamračila. Bylo půl čtvrté a ve čtyři pro mě měl přijet Sam a odvézt mě někam za Forks, kde jsem měla zůstat až do soboty, abych prý nepůsobila jako rušivý element. No prostě skvělý. Když to Edward včera zjistil, tak se začal rozčilovat, že na to nemají právo. Bohužel měli. Ve škole bylo vše zařízené. Charlie si myslel, že chci jet s Alicí nakupovat někam dál a tak mě ve škole omluvil. Z mých myšlenek mě probralo lehké zaklepání na dveře. Pomalu jsem se zvedla, popadla tašku s věcmi a vydala se ke dveřím.

 

***

 „Tady bude tvůj pokoj,“ oznámila mi stará indiánka a ukázala mi malý a velmi neosobní podkrovní pokojík.

 „Děkuji,“ poděkovala jsem a prohlédla si pokoj.

            Pod střešním oknem byla  v rohu zavěšená houpací síť s několika polštáři a dekou. No, jsem zvědavá, jak se na tom vyspím, neboť jsem už viděla, že to dopadne tak, že budu spát na zemi. Pak tam ještě byla truhla, která tam nejspíš zastupovala místo skříně a malý dřevený psací stůl s dřevěnou židlí.

 „Koupelna je dole, ale neplýtvej teplou vodou,“ řekla mi ještě indiánka a pomalu odešla po schodech dolů.

            Když jsme se Samem po dvou hodinách jízdy dojeli k dvoupatrové dřevěné chaloupce uprostřed lesa, myslela jsem si, že si ze mě dělají srandu. Můj omyl, bohužel. Kromě této indiánky tu žila ještě jedna dívka, nejspíš její vnučka, protože jí nemohlo být víc jak dvacet. Sam mi vysvětli, že mi pomůžou se vším co budu na sobotu potřebovat. Bylo to totiž vymyšlené tak, že hned po souboji bude obřad. Pak bude menší hostina a pak bych se já s vítězem a v té době už se svým mužem, měla odebrat na vzdálenější útes, kde bude postavený stan z kožešin, dřeva a obyčejné bavlny a tam by se měla odehrát svatební noc. Téhle části jsem se trochu bála. No on se mi nemůže nikdo divit. Buď to bude s Jacobem, a to už při té představě se mi zvedal žaludek, nebo s Edwardem, který si bude dělat starosti, aby mi neublížil. Pojistka toho, že dojde k naplnění svazku měli být dva strážní. Pokud vyhraje Jacob – dva vlci, pokud Edward –  vlk a někdo z jeho rodiny. Nejspíš Carlisle.

            Povzdechla jsem si a přešla k truhle na kterou jsem položila tašku a následně se na ni i posadila. Nepřítomně jsem si zajela na krk a nahmatal řetízek s prstýnkem – kroužek z bílého zlata s velkým kulatým modrým safírem a dvěmi menšími bílými kamínky po stranách.

 

***

            Stála jsem u kuchyňské linky a myla nádobí. Najednou mě někdo objal kolem pasu a věnoval mi polibek na krk.

 „Jak se má moje princezna,“ zašeptal mi sametový hlas do ucha a já se nad oslovením, které použil, zamračila.

 „Nemrač se. Nesluší ti to,“ řekl a znovu mě políbil.

 „Co tu vlastně děláš, neměl bys trénovat?“ zeptala jsem se a otočila se k němu čelem.

 „Nemohl jsem to bez tebe vydržet, když mi tě zítra odvezou. A navíc, jsme ti něco přinesl,“ řekl tajemně, pohladil mě po tváři a najedenou jsem ucítila něco studeného na krku.

            Sáhla jsem si na krk a nahmatala řetízek.)

 „Edwarde, co to…“ ptala jsem se zmateně, když jsme místo přívěšku nahmatala prstýnek.

 „Měl to být zásnubní prstýnek, ale nevím, jak by se na to ty psiska tvářili. Tak jsem to vyřešil takhle. Nezlobíš se?“ optal se ještě, ačkoliv zbytečně.

 „Ne, jak bych mohla,“ řekla jsem popravdě a stulila se v jeho náručí.

 

***

            Seděla jsem v obýváku a sledovala ty dvě, jak naměřují kusy bílé látky na mé šaty. Nechápala jsem, proč s tím dělají tolik povyku, ale pak mi došlo, že je to prostě jejich víra. Znuděně jsem přetočila stránku knížky, co mi ležela na klíně a začetla se. Nevnímala jsem jak ty dvě pomalu dokončují šaty, které jsme si měla zítra přibližně v tutéž dobu obléknout. Po chvíli mě knížka přestala bavit. Byl to nějaký detektivní příběh, ale nějak mě nezaujala hlavní zápletka. Odložila jsem knihu a upozornila své vězeňkyně, že se jdu projít. Starší žena jen přikývla a udělala další steh. No co, nahlásila jsem se a právo na vycházky snad mám.

            Pomalu jsem se procházela temným lesem, ale nešla jsem moc daleko od domu, protože bych tu byla schopná bloudit do rána. Došla jsem na malou mýtinku a posadila se pod jeden ze stromů a pohlédla na téměř dokonale kulatý měsíc. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Netěšila jsem se na zítřek, a to i přes to, že už jsme se na Edwarda hrozně těšila. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděla a bloudila v myšlenkách, ale zvedla jsem se, až když jsme začala být ospalá a pomalu se vydala zpět k domu. Přede dveřmi  jsem se ještě jednou podívala na hvězdné nebe. Hvězdy. Tady byl zázrak, když byly vidět. I když na tomhle místě se děje těch zázraků spousta.

 

***

 „Isabello, vstávej!“

            Rozkazovačný hlas staré indiánky mi pronikl do snů. Rozespale jsem otevřela oči a zamžourala na ni. Skláněla se nad sítí a když uviděla, že už vnímám, oznámila mi, ať se jdu najíst a umýt, že je čas se připravit. Podívala jsem se na ciferník mých hodinek a trochu vykulila oči. Bylo půl jedenácté dopoledne. Docela tady vyspávám, ale není to moje vina. To ta síť! Ono se není čemu divit, když z ní člověk dvacetkrát za noc spadne. Ale já jsem to věděla, ale nikdo mě neposlouchal a tady to mají. A ještě k tomu jsem si přidělala krásnou modřinu na noze o tu truhlu.

            Přesně jam mi indiánka řekla, tak jsem udělala. Došla jsem sníst kus bábovky s kakaem a umýt se. Pak jsem jen v ručníku přešla do obýváku, kde mě ty dvě oblékly do šatů. Byly celkově obyčejné, ale já stejně zírala, co ty dvě zvládly udělat za den a půl. Byly korzetové a bez ramínek. Poděl dekoltu vedla stříbrná výšivka a kolem pasu mi dali jakýsi podivný stříbrozlatý opasek se zlatou sponou. Kolem nahých ramen mi pak dali bílý skoro průsvitný závoj. Vlasy  mi Alesa, jak se jmenovala ta mladší rozčesala a nechala rozpuštěné, ale zpevnila mi je podivnou zlatou čelenkou, kterou jsem měla na čele. Pak mě jemně nalíčili a spokojeně si mě prohlédli a pak mi ta stará indiánka přinesla boty a já na chvíli měla pocit, že mě asi raní mrtvice. Boty byly páskové ve stříbrné barvě a celkově jednoduché – dva překřížené pásky u palců a zapínání kolem kotníku a byly na podpatku. Na vysokém tenounkém podpatku - moje smrt. Všechny moje námitky však byly umlčeny a tak jsem ve čtyři hodiny seděla v Samovo autě, kterým jsem měla jet až na hranici La Push. Jak jsem se měla odtamtud dostat na smluvené místo, tak to jsem vážně netušila. Sam zastavil a pomohl mi vystoupit.

 „Dojdu se teď přeměnit, ty pak pojedeš za mnou,“ oznámil mi a rozešel se k lesu.

 „Pojedu? Počkej, na čem pojedu?“ zeptala jsem se hlasem plným strachu.

 „Na něm,“ řekl a ukázal někam za mě.

            Pomalu jsem se otočila a strachy polka. Stál tam bílý kůň s bílým koženkovým dámským sedlem se stříbrnou výšivkou a s bělostříbrnou ohlávkou. Sam do mě strčil čumákem.

 „No jo, vždyť už jdu. Ale jestli se zabiju, tak mě ten inteligent, co tohle vymyslel, má na svědomí,“ řekla jsem a po několika pokusech se vyhoupla do sedla.

            Sam se rozešel do lesa a mně nezbývalo nic jiného, než ho následovat. Naštěstí neběžel, takže mohl jít kůň krokem a stíhala jsem ho, ale ani to nezabránilo tomu, abych křečovitě nesvírala uzdu a neprosila všechny svatý, aby stáli při mně. Když jsme dojeli do La Push, bylo něco kolem šesté a pomalu se smrákalo. Teď jsme jeli lesem a  byla v něm už tma a mně bylo jasné, že než nejspíš dojedeme tam, kam máme namířeno, tak bude tma úplně. Najednou stromy kolem začaly řídnout a několik minut později jsem se vynořila na mýtině ozářené měsícem.

30.06.2009 19:56:53
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one