23. Kapitola - Boj - obrázek

23. Kapitola - Boj - obrázek

Tak a je to tady. Ze začátku jsem měla chuť to trochu víc popsat a výsledek dát do další kapitoly, ale mám takový pocit, že by mě pár lidí asi zabilo XD

 Na mýtině zatím nikdo nebyl, ale přesto na mě dýchala atmosféra tohoto místa, která byla plná napětí. Sam mě nasměroval k podivnému kameni, který vypadal tak trochu jako nějaké kamenné křesílko. Posadila jsem se a čekala, co se bude dít dál. Sam se posadil po mé pravé straně a hlasitě zavyl. To bylo nejspíš nějaké znamení, neboť o chvíli později na mýtinu z jedné strany vyšel Jacob následovaný vlky a z druhé Edward a jeho rodina. Když jsem uviděla Edwarda, zalapala jsem po dechu. Měl na sobě pouze černé kalhoty, takže jsem v měsíčním světla mohla obdivovat jeho hruď a práci jeho svalů, při každém pohybu.

            Edward nejspíš ucítil můj pohled, neboť stočil svůj zrak od Jacoba na mě. Když mě uviděl, tak nejprve na chvilku ztuhl a pak mě sjel od hlavy až k patě, což samozřejmě vyvolalo mé okamžité zčervenání. Sklonila jsem hlavu a podívala se na špičky nohou, do které mě mimochodem začínali zábst. Jacob si mě také prohlédl a zvedl palec pravé ruky vzhůru. Dostalo se mu na tohle gesto hned několik reakcí. Já se ušklíbla a Cullenovi začali vrčet – na hlas. Protočila jsem oči. Jacob je nepoučitelný a hrozně rád dráždí hada bosou nohou. Pak na mýtinu vstoupil Joseph. Joseph stál v čele rady, takže bylo jasné, že sem přijde, ale abych řekla pravdu, já ho neviděla moc ráda. Prohlédl si oba soupeře a kývnul. Pak se rozešel ke mně a postavil se po mé levé straně. Vlci i Cullenovi stejně jako Joseph postavili po stranách kamene, na kterém jsem seděla, takže diváci, toho co mělo přijít, utvořili jakýsi půlkruh.

            Ti dva kolem sebe začali kroužit. Mezi nimi byla tak tří metrová mezera, ale nevěděla jsem to jistě. A pak se Jacob rozběhl proti Edwardovi, skočil a ve vzduchu se proměnil ve velkého rudého vlka. Na chvíli jsem přestala dýchat a mé srdce vynechalo jeden nebo dva údery, než se rozeběhlo šílenou rychlostí. Sevřela jsem ruce v pěst a neustále si v duchu připomínala, co mi říkal Jacob, a doufala, že mi nelhal. Edward bojovně zavrčel a vyhnul se dalšímu Jacobovu skoku a v zápětí mu skočil na záda. Vlk bolestivě zaskučel a snažil se Edwarda setřást. Po chvíli se mu to podařilo a okamžitě se po něm ohnal. V tu chvíli se mi zatajil dech, když jsem viděla jak vlkova velká tlapa přejela po Edwardových zádech, který se s výkřikem prohnul a zuřivě zavrčel. V měsíčním světle jsem viděla, jak se na Edwardových zádech stkví čerstvé škrábance z nichž se řine krev. Myslela jsem, že upíři nemohou krvácet, ale pak mi došlo, že i když mají tělo silné jako mramor, ta krev kterou vypijí, jim proudí tělem a pokud někdo silný – což vlkodlaci jsou – jim způsobí zranění, tak z něj teče krev. Jenže krev upíra posiluje, takže pokud jí ztratí hodně, zeslábne a stane se snadnou kořistí.

            Jacob se opět pokusil na Edwarda skočit, ale Edward se mu vyhnul, chytil ho za zadní nohu a odhodil ho na strom na druhé straně mýtiny. Něco zapraskalo a já si nebyla jistá, jestli to byli Jakovy kosti nebo strom. Vlk se začal pomalu zvedat, ale Edward ho znovu chytil a opět ho odhodil. Zkousla jsem si ret, abych náhodou nevykřikla. Po dalším odhození zůstal Jacob ležet, bolestně zakňučel a upřel své velké oči nejprve na Edwarda, pak na Sama, Josepha a nakonec na mě. Edward zůstal stát a zmateně těkal pohledem z Jacoba na Josepha a zase zpátky. Jacob mu nejspíš v myšlenkách sdělil, že se vzdává a Edward teď nechápal, jestli je to pravda, nebo jestli ho chce Jacob pouze zmást, neboť ve všech kronikách, kde byl tento obřad vykonán je jasně napsáno, že souboj končil smrtí jednoho z protivníků. Tím jsem také před týdnem na Jacoba vyrukovala, ale on mě uklidnil, že se nemusím bát, že všechno dobře dopadne. No, doufám, že měl pravdu.

            Joseph chvíli zíral na Jacoba a pak poraženě kývnul a dva indiáni, nějak jsem nepostřehla, kdo to byl, se rozběhli k Jacobovi, aby ho odnesli a Joseph se vydal k Edwardovi.

 „Vyhrál jsi. Je tvá a přesně za hodinu a půl, tudíž o půlnoci proběhne obřad. Připravte se,“ řekl klidně, ale bylo na něm vidět, že ten klid pouze předstírá.

            Pak zalétl pohledem na mě a Sama, který stále seděl vedle mě a rozešel se pryč. Jak už jsem pochopila, Sam byl něco jako moje ochranka. Css, jako bych ji potřebovala. Podívala jsem se na vlka vedle sebe, jestli mám také někam jít, ale on se pohodlně uvelebil v trávě, takže jsem pochopila, že tu můžu, že tu mám zůstat. Okamžitě jsem se zvedla a rozeběhla se k Edwardovi.

 „Ach, Edwarde, měla jsem o tebe takový strach,“ řekla jsem, jakmile mě sevřel ve svém ledovém náručí.

 „Jsi nádherná,“ řekl mi a pozvedl mi bradu, aby mi mohl věnovat polibek.

 „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se poněkud udýchaně a začala si prohlížet jeho zranění.

            Škrábance, které mu Jacob způsobil na zádech už nekrvácely a pomalu se zacelovaly a jinde jsem žádné zranění nenašla.

 „Samozřejmě, Bells, jen si skočím s Jasperem a Emmettem na lov. Za chvilku jsme zpátky ano?“ ujistil mě a věnoval mi ještě jeden polibek, předtím než zmizel.

            Alice ke mně okamžitě přitančila a začala si mě prohlížet.

 „Dej pokoj, Alice,“ řekla jsem protože mi to bylo nepříjemné a dál jsem zírala do lesa, na místo, kde Edward zmizel.

 „Opravdu je v pořádku, Bello. Stejně jako vlkodlaci i upíři se léčí neuvěřitelně rychle. Jen je trochu zesláblí, ale to trocha krve spraví, uvidíš,“ uklidňoval mě Carlisle a povzbudivě se usmál.

 „Není ti zima?“ optala se starostlivě Esme – kdo jiný.

            Zavrtěla jsem hlavou a vydala se zpět ke kamenu, kam jsem se posadila. Alice se posadila vedle mě – kámen byl dost veliký, takže by se na něj vešli klidně čtyři lidi – a začala mi něco vyprávět, ale já ji nevnímala. Místo toho jsem upírala zrak do tmy a nepřítomně si hrála s prstýnkem na mém krku a při tom vzpomínala. Není to zas tak dávno, co jsem Edwarda poznala. Vlastně to jsou dva měsíce a půl, vlastně skoro tři, co nevidět začne prosinec. Při té myšlence jsem se podívala na nebe, jako bych očekávala, že z nebe začne padat sníh. To už spíš kroupy. Čas s Edwardem utíkal tak rychle. Až teď mě dostihly myšlenky, co bude PAK. Až se ze mě stane Cullenová. Pojedeme hned pryč nebo nějakou dobu zůstaneme. No, o tom jsem dost pochybovala. Navíc, co když se mi stane to samé, co té ženě z toho příběhu? Ptala jsem se na to Carlisla, jestli to je možné, aby těhotenství probíhalo takhle rychle. Řekl mi, že neví. Nic podobného prý nikdy nezažil, takže mi nemůže říct, jestli je to normálně průběh, nebo je to různé. Prý uvidím, pokud by se to náhodou stalo. Pak, jen tak mimochodem, dodal, že ta žena klidně mohla být těhotná déle, ale že moc dobře věděli, co by se stalo, kdyby se to dítě narodilo před tím obřadem nebo moc brzo po tom obřadu. Prý si mám spočítat jak dlouho upíři tehdy s kmenem žili a že určitě sama vím, že ženy dokázali těhotenství v té době velmi dobře maskovat. Byla jsem prostě jen zvědavá.

            Zafoukal studený větřík a já si začala třít paže. Najednou mi dal někdo něco kolem ramen. Vzhlédla jsem a setkala se s Esminým starostlivým úsměvem, jak mi na ramena pokládá Carlislovo sako. Až teď jsem si všimla, že jsou všichni oblečeni ve společenském oblečené. Carlisle měl černý oblek, Alice světle zelené korzetové šaty, Rosalie ty samé pouze v růžové barvě a Esme béžový kostýmek. Překvapeně jsem na ně pohlédla.

 „To Alice,“ řekla s úsměvem Rosalie, když si všimla mého pohledu.

 „No co. Když se můj bratříček konečně žení, tak přece nebudeme na jeho svatbě v obyčejném oblečení,“ vysvětlovala a objala mě kolem ramen.

 „Alice, to není svatba, pouze jeden starý obřad,“ vysvětlila jsem s úsměvem.

 „A je mezitím snad nějaký rozdíl?“ optala se dotčeně.

            Zasmála jsem se položila si hlavu na její rameno. Najednou se z lesa vynořily tři postavy. Emmett, Jasper a Edward. Emmett a Jasper na sobě měli stejně jako Carlisle oblek. Edward měl černé kožené kalhoty a bílou košili, která se zapínala pomocí provázků na hrudi. Okamžitě jsem vyskočila a rozeběhla se  němu. Teda pokusila jsem se o to, protože běhat v botách na podpatku po vlhké zemi, je vážně umění. Edward mě však nenechal dlouho trápit a za chvilku mě už držel ve svém náručí. Vzhlédla jsem a pohlédla do jeho karamelových očí. Něžně se usmál, sklonil se a dlouze mě políbil. Automaticky jsem mu obtočila ruce kolem krku a prsty zapletla do vlasů. Tak moc se mi stýskalo.

 

15.07.2009 11:55:27
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one