3.kapitola - Přátelství - obrázek

3.kapitola - Přátelství - obrázek

Tak a je tu další kapitolka. Jsem moc ráda, že se vám tahle povídka líbí. Komentáře potěší.

    Ten den, který jsem strávila s Jakem a jeho kamarády, nebyl ani první ani poslední. Mé návštěvy byli v La Push stále častější. Jacob pro mě občas jezdil před školu, pak mě zavezl domů, kde jsem si nechala věci, převlékla jsem se a jela s ním do La Push. Většinou jsem nevěděla, který den pro mě přijede, ale na dnešek jsme se domluvili. V rezervaci pořádali malý táborák a já s Charliem jsme byli pozváni.

            Mířila jsem na oběd a přemýšlela o chování Cullenových. Ne, že by se v Edwardově pohledu, kterým byl – jak jsem tušila – určený pro mě, něco změnilo. U oběda se občas naše pohledy střetly a já byla čím dál tím víz zvědavější. Zvědavá na to, co se skrývá za tím vším. Možná proto jsem byla všímavější ve věcech ohledně téhle rodiny.  Třeba jsem zjistila, že nemění jen dvě barvy čoček – teda pokud to vůbec jsou čočky – ale že každý den je barva jejich očí o něco tmavší.

            Začátkem října si jich přestali všímat všichni. Teda až na pár holek, které si na Edwarda brousilo zuby. Za celé září svítilo jenom jednou sluníčko. Cullenovi nebyli ve škole, ale jeden kluk povídal něco o tom, že prý jezdí kempovat či co. Ne, že by mě to nějak zajímalo, co dělají je jen jejich věc, ale přišlo mi trochu divné, aby někdo jel kempovat uprostřed týdne.

            Právě jsem šla ke své oblíbené lavičce, když jsem uviděla Edwarda v hloučku holek. Chudák, pomyslela jsem si, ale také jsem se musela pousmát. Podíval se po mně, ale tentokrát v tom pohledu nebyla žádná nenávist, jen frustrace. Zarazila jsem se a musela jsem zamrkat, abych se přesvědčila, že se mi to nezdá. Ať už mu dívky chtěli cokoliv, zakroutil hlavou a dívky se vydali se zklamaným obličejem pryč.

            Posadila jsem se na lavičku a čekala na Jaka. Po chvíli jsem zavřela oči a zvrátila hlavu dozadu. Malé kapičky deště mi dopadaly na obličej. Cítila jsem na sobě něčí pohled. Zdvihla jsem hlavu a rozhlédla se kolem sebe. Edward se opíral o své auto a opět mě pozoroval. Ano, opět. Pozoroval mě poslední dobou pořád. Naše pohledy se střetly. Odlepil se od auta a vydal se ke mně.

„Můžu si přisednout?“ zeptal se mě, když došel dost blízko.

            V údivu jsem přikývla. Za celý měsíc mi ani jednou neřekl ahoj, a teď se mě ptá, jestli si může přisednout? Myslela jsem si, že mě na téhle rodině nic nepřekvapí, ale hold nejsem vševědoucí.

            Sledoval mě, jakoby na něco čekal. Mezi námi bylo ticho. Když jsem zahlédla Jacobovo auto, málem jsem nahlas vykřikla úlevou. Ne, že bych něco proti Edwardovi měla, ale tímhle mě docela překvapil, a já nevěděla, jak se mám chovat. Tohle prostě nedávalo smysl. Celý měsíc mě ignoruje, a to spolu sedíme na biologii, a teď najednou přijde a dokonce to vypadá, že by se se mnou chtěl bavit.

            Nevěděla jsem, jestli se s ním mám rozloučit, ale on to vyřešil za mě. Podíval se na Jacoba pohledem plného odporu. Tak tohle je další věc, která mě zajímala. Zvedla jsem se, nic neřekl pouze mi pokýval hlavou. Tenhle pozdrav jsem mu opětovala a vydala se k Jacobovi.

„Ahoj Bello.“

„Jaku.“

„Hele, Bells, nechci bejt dotěrnej, ale ty s tim klukem něco máš?“ zeptal se mě po tom, co vyjel z parkoviště.

„Jakým?“

„No tim, co se za tebou celou dobu díval, když si šla k autu, a když se podíval na mě, tak vypadal, jakoby jsem mu něco udělal.“

„Tak s tím nic nemam. A toho pohledu už jsem si taky všimla. Je to jedna z věcí, které nerozumím.“

            Jacobovo obočí vylétlo nahoru.

„Jsou hrozně záhadní, a nějaká moje část, chce zjistit, co se za tím vším skrývá.“

            Jacob se rozesmál.

„Můžeš mi říct, co je tu k smíchu?“

„Jen jsem si tě představil, jako soukromý očko.“ Řekl a znovu se rozesmál.

            Po chvíli jsem se k jeho smíchu přidala. Musela jsem připustit, že ta myšlenka, že já si hraji na detektiva, je směšná. Hodně směšná.

            Ve veselé náladě jsme dojeli až do La Push. Tam na nás už čekali kluci. Chtěli si něco zahrát, dokud je světlo. Pak prý budeme hrát na schovávanou. Při mém štěstí spadnu do moře. Kluci dlouho nemohli přijít na to co hrát, protože já jaksi ve sportu nevynikám. Nakonec to skončilo tak, že jsme hráli vybíjenou – všichni proti všem. Kdo myslíte, že byl první vybitý? Já samozřejmě, kdo jiný.

            U táboráku „k mé velké radosti“ jsme se zdrželi jen tak dlouho, abychom se najedli, a pak jsme šli hrát na tu schovávanou. Tu hru jsem vždycky brala za hru pro děti, ale je úplně něco jiného hrát ji za světla a za tmy. Do moře jsem sice nespadla, ale když jsem se schovávala, tak jsem to jaksi v té tmě nevypočítala a díky jedné vlně mi nateklo do bot. Klukům to přišlo směšné do té doby, dokud na mě jeden z těch starších, kterého jsem neznala, nemrkl, nešťouchl do svých přátel a společně Jacoba a spol do moře strčili. Pak jsem se smála já.

            Jen mi bylo trochu líto, že jsme museli jet domů brzo, neboť jsem měla zítra školu. A právě tam jsem začala litovat toho, že jsem do toho moře doopravdy nespadla a neutopila se. Jakmile jsem totiž vešla někam do třídy, ulpěly na mně nenávistné pohledy od dívčího osazenstva. O přestávce mi Angela řekla, že mě a Edwarda viděla včera nějaká Lauren, a jakmile se dostala domů, řekla to všem kamarádkám a ty to zase poslali dál, takže to do půlnoci věděli všichni. Pár jich za mnou dokonce bylo, aby se mě zeptalo co je mezi ním a mnou a až po té co jsem všem asi po sté řekla, že nic, dali mi pokoj. Teda na chvíli.

            Seděla jsem v jídelně a šťourala se v jídle. Z těch věčných otázek mě bolela hlava. Najednou si k mému stolu bez zeptání sedlo několik holek. Měla jsem chuť zaúpět. Podívala jsem se ke stolu kde seděli Cullenovi, abych Edwardovi věnovala jeden moc ošklivý pohled. Podívala jsem se tam a viděla, že se Edward dívá na mě a směje se. On to snad udělal schválně!

„Ahoj Isabello,“ oslovila mě jedna blondýnka a pak pokračovala, „já vím, že už se tě pár holek ptalo, ale víš, chtěla bych po tobě upřímnost. Máš něco s Edwardem Cullenem nebo ne?“

„Ne.“

            Jednoduchá výstižná odpověď. Nezdá se vám? Mně tedy jo, ale té blondýně asi ne.

„Opravdu?“

            Na tohle jsem už neodpověděla. Zvedla jsem se, odnesla nedojedené jídlo a zmizela jak nejrychleji jsem uměla. Těsně předtím než jsem vyšla z jídelny, uslyšela jsem smích. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla kdo to je. Až venku, když jsem se opřela o zeď,  jsem se rozesmála.

Bylo to tak směšné. Všechny holky, teda až na pár výjimek, po něm toužily a možná na něj uspořádaly něco jako lov. On je však všechny ignoroval. Včera jsem ho litovala, ale i jsem se mu smála a on mě při tom přistihl. Chtěl se jich zbavit, alespoň na nějaký čas. A mě, která o něj nejevila zájem, k tomu, aby získal chvíli klid, využil. Že bych rozluštila jedno malé tajemství?

Už jsem to chtěla pustit z hlavy, když jsem se zarazila. Ale jak mohl vědět, že nás někdo uvidí? I když je pravda, že jsem nebyla jediná, která chodila později, takže mohl jednoduše vsázet na to, že ten kdo nás uvidí, bude nějaká holka, a pokud možno holka, která je zapojená do toho lovu na něj. Naposledy jsem se zasmála a vyrazila na biologii.

Když Edward přišel do třídy, usmál se na mě. Já se na něj zašklebila. Teda Swanová, pomyslela jsem si, jindy bys zčervenala jako ředkvička. Jo, to byla pravda. Jeden z mých zlozvyků bylo, že mě bylo snadné uvést do rozpaků, a já pak zčervenala. A moje komunikace s kluky v Phoenixu nebyla žádný, takže pokud mě nějaký kluk oslovil nebo se na mě usmál, většinou jsem červená až za ušima utekla. Ale možná to bylo tím, že jsem na něj měla pořád trochu vztek.

Opět jsem zahlédla několik závistivých pohledů. Zkroušeně jsem si položila hlavu na lavici.

„Děje se něco?“ ozval se vedle mě melodický hlas.

            Jen jsem natočila hlavu tak, abych na něj viděla.

„Ne.“ Odpověděla jsem a chtěla svůj pohled stočit k oknu, ale zarazil mě.

„Ty se zlobíš?“

„Ne, proč bych měla? A můžu se teď na něco zeptat já?“ počkala jsem dokud nepřikývne a pak pokračovala, „Co tohle všechno znamená?“

            Chvíli se na mě zmateně dívala a pak se zeptal : „Co tohle?“

„Ten náhlý zájem o mou osobu. Pokud vím, ještě před měsícem jsi si mě nějak zvláště nezajímal, a teď najednou ze dne na den se se mnou začneš bavit. Nezlob se Edwarde, ne že by mi to nějak vadilo, ale řekněme, že jsem zmatená.“

„Víš Isabello, já a troufám si tvrdit, že i mí sourozenci, se nechci bavit s někým, kdo za mnou běhá jenom proto jak vypadám. A ty jediná jsi při pohledu na mě ani na mé sourozence roztouženě nezavzdychala a při nejbližší příležitosti jsi se za mnou, nebo za někým jiným z mých sourozenců nerozběhla a nenabízela nám, že nás provedeš tady po Forks a nebo jsi nás někam nepozvala.“

            Cítila jsem, že mi říká pravdu, ale necelou. Bylo v tom ještě něco jiného, ale to mi teď bylo jedno. Byla jsem po včerejšku unavená. Možná to byl další důvod, proč jsem se s ním normálně bavila a nečervenala se u toho.

„Bella.“ Řekla jsem těsně předtím, než jsem se lépe uvelebila na lavici.

„Prosím?“ zeptal se.

„Pokud máš v plánu se se mnou bavit i v budoucnu a není tohle jen zatmění mozku, tak mi říkej Bello.“ Zamumlala jsem, a pak přes veškerou únavu trochu zčervenala. Vážně mu tu nabízím přátelství? Tomu klukovi, jehož tajemství ,a jeho rodiny, chci rozluštit? Hm, asi jo.

            Zasmál se. Pak si nejspíš všimnul mé únavy.

„Rušná noc? Vydařené rande?“ zeptal se mě.

            Chtěla jsem mu říct, že tohle není jeho věc, ale nakonec jsem odpověděla.

„Jacob není můj přítel, ale spíš nevlastní bratr. Měla jsem rušnou noc, ale z úplně jiného důvodu. Člověk by nevěřil, jak ho dokáže jeden den ve společnosti kluků z La Push vycucnou.“

„Ty znáš lidi z La Push?“

            Na chvíli jsem měla chuť po něm skočit a pokud možno ho zaškrtit, neboť pokaždé, když jsem mu odpověděla a začala klimbat mě znovu otravoval jinou otázkou. Ale z druhé strany jsem mu byla vděčná, neboť jsem měla jistotu, že opravdu neusnu. Jen by mě zajímalo, jak dnes dojdu domů.

„Hm. V La Push jsem trávila každé dva týdny velkých prázdnin skoro čtrnáct let. Takže celkově znám ty co byli stejně staří nebo o něco starší než já.“

            Pak se již na nic neptal, protože zazvonilo. Hodina pro mě byla utrpením. Hrozně se vlekla a já opět usínala. Ostatně jako celý den. A možná bych opravdu usnula, nebýt toho, že se mi před očima promítla tvář Renée osvětlená reflektory auta. Byla jsem hodně naivní, když jsem si myslela, že mě tyhle sny konečně opustily.

            Ospalost se někam vytratila a zbyla po ní pouze bolest.

„Děje se něco?“ zeptal se mě šeptem Edward.

            Zakroutila jsem hlavou aniž bych se na něj podívala. Nepochybovala jsem totiž o tom, že pokud bych se mu podívala do očí, uviděl by všechnu tu bolest, a pokud by se dál vyptával, nemohla bych mu lhát. Neuměla jsem to. Konečně zazvonilo. Odvážila jsem se vzhlédnout a podívat se vedle sebe, ale už tam nikdo nebyl.

            Dnes nám tělocvik odpadnul. Učitel musel někam naléhavě odjet a ve škole nebyl nikdo, kdo by mohl tělocvik suplovat. Většina mých spolužáků se vydala domů. Já jsem si lehla na téměř suchou lavičku a dívala se na pomalu se pohybující mraky.  Když jsem byla malá, hledala jsem mezi nimi různé obrazce.

            Někdy jsme si s maminkou lehli na naší malou zahrádku v Phoenixu hlavami k sobě a dívali se na malé bíle mráčky. Společně jsme hledali různé obrazce a hodně jsme se u toho nasmáli, když jsem se snažili tu druhou přesvědčit, že tenhle mrak vypadá tak, jak to vidím já nebo ona. Po tváři mi sjela slza a za ní hned další. Bezmyšlenkovitě jsem je nechala téct. Bylo mi jedno, že mě může kdokoliv vidět. Většinou jsem plakala potají. Buď když jsem se probudila z nějaké noční můry, nebo při vzpomínkách. Nikdy jsem však neplakala před Charliem. On sám měl starostí dost a oba jsem většinou neprojevovali své city. Věděla jsem, že by to bylo pro něj těžké, kdybych se před ním jen tak rozbrečela. Myslel by si, že něco dělá špatně. Ale já se potřebovala vybrečet a zbavit se té úzkosti a té bolesti. Vždyť už to byli tři měsíce. A já to za tu dobu nebyla schopna ze sebe dostat. Lavička na školních pozemcích nebyla sice nejlepším místem, ale to mi v tuhle chvíli bylo jedno. Najednou se nade mnou ozvalo : „Stalo se ti něco?“

24.08.2008 14:31:49
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one