30.Kapitola - Jeden omyl za druhým aneb řetězová reakce

30.Kapitola - Jeden omyl za druhým aneb řetězová reakce - obrázek

30.Kapitola - Jeden omyl za druhým aneb řetězová reakce - obrázek

Po dlouhé době je tu nová kapitolka. Pro tuhle odmlku mám jedinou omluvu - škola neboli gymnázium. Vím, že to není omluva, spousta z vás jistě chodí na SŠ nebo gympl, ale já si zatím jako vyjukaná prvanda zvykám na tu spoustu a spoustu učení a povinné četby - třeba nedávno jsem dočetla Bibli a teď čtu Odysseiu XD. Mno, ale co se dá dělat. Opravdu se budu snažit psát víc a častějc, ale jaksi krom víkendů není kdy, že jo. Mno nic, ke kapitolce. Nebudu, nechci si stěžovat, ale je taková, no posuďte sami. Taky se mi nelíbí ten konec, já bych ho ještě klidně přepsala, ale jak vidíte, z mých zamýšlených 20. Kapitol se stalo třicet a stále pokračujem a já bych se nerada dostala až ke stovce, i když vám by to asi tak nevadilo, což?

Edward mi pomohl vystoupit z auta a vedl mě přímo do Carlislovi ordinaci. Ten se na nás oba nejprve starostlivě podíval a pak nám pokynul, abychom se posadili.

 „Co se děje, Carlisli?“ zeptal se po chvíli ticha Edward a já na něj upřela svůj pohled.

 „Jde o to, že Bella je těhotná,“ oznámil nám po chvíli.

            Oba jsme s Edwardem ztuhli. Myslela jsem, že upíři nemohou mít děti, jinak by přece Esme, Ros a Alice, už dávno… Jenže oni jsou upírky, zatímco já jsem člověk. Podívala jsem se na Edwarda, kterému se na tváři zračila bolest. Nechápala jsem to. Nebylo celou dobu to, že nebudu mít děti, to co si vyčítal? Dokonce jsem tomu ani moc nevěřila, když jsem četla ten příběh. Přece bych nemohla mít až takové štěstí.

 „Edwarde co se děje?“ zeptala jsem se opatrně a chtěla mu stisknou ruku.

            On mě však odstrčil a přešel k oknu. Chvíli se díval ven a pak se otočil na mě. Na tváři měl teď ledovou masku, která mě děsila.

 „S kým to máš? S tím vlkodlakem?“ zeptal se zcela bez citu.

            Chvíli jsem na něj zírala neschopna slova. Přece si nemyslí, že bych ho, že bych byla schopná ho podvést navíc s někým jako je Jacob.

 „Edwarde..“ Chtěl mu něco říct Carlisle, ale nedostal možnost.

 „Ne, Carlisli, nechci nic slyšet,“ řekl mu, ale díval se na mě.

            A pak najednou zmizel. Chvíli jsem zírala na místo kde stál a pak jsem se hystericky rozbrečela. Bylo mi jedno, že na mě Carlisle mluví a říká mi, že to bude v pořádku, jak by tohle mohlo být v pořádku. Edward mě nenávidí. Myslí si, že jsem ho podvedla a nejspíš už to řekl i ostatním. V té chvíli jsem se vytrhla Carlislovi z náručí a chtěla utíkat. Chtěla jsem pryč. Nemohla bych se jim podívat do očí.

 „Bello, počkej! Kam utíkáš?“ Dohnal mě u dveří Carlisle a chytil mě za ramena a tak mě donutil podívat se mu do očí.

 „Já, já nevím Carlisli. Edward mě ne-nenávidí a a…“ hlas mi selhal a z očí se opět zpustili slzy.

 „Ne, to určitě ne, Bells. Jen mu dej čas, ano?“ snažil se mě uklidnit.

            Jenže já jen dál hystericky kroutila hlavou, vzlykala a vyčítala si všechno možné. Najednou jsem však ucítila malé štípnutí na ruce. Podívala jsem se tam a viděla Carlisla, jak mi z ruky vytahuje injekci. V další chvíli mě pohltilo sladké bezvědomí.

            Probudila jsem se, až když byla za okny tma. Byla jsem v Edwardově pokoji, to jsem poznala ihned. Na sobě jsem měla pyžamo. V ústech jsem měla suchu a v břiše mi trochu kručelo, ale za nic jsem se z postele nezvedla. Chtěla jsem tu umřít. V další chvíli mi však došlo, že už nerozhoduji jen o svém životě a položila si ruku na nepatrně zakulacené bříško. Jak si jen Edward může myslet, že bych ho mohla podvést. Jeho – mého anděla, smysl mého života, mé slunce, mou budoucnost. I když to s tou budoucností teď zrovna nevypadá nijak růžově. Otřela jsem si vlhké oči a přetočila se na druhý bok. Nemohla jsem znovu usnout. Kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem Edwardův nenávistný pohled.

            Když se trochu rozednělo, pomalu jsem vstala došla se vysprchovat a obléct. Alicino připravené oblečení jsem ignorovala. Neměla jsem chuť na veselé barvy. Černá dlouhá sukně a tmavě zelený rolák. Na nohy jsem si obula kožené vysoké kozačky a pomalu a potichu se vydala dolů. I když dnes by mě zřejmě nikdo neslyšel, ani kdybych dupala jak slon. V domě totiž nikdo nebyl. Žádný vzkaz, prostě nic. Možná je to způsob, jak mi dát vědět, že už tu nejsem vítaná. Vešla jsem do garáže. Byla tam dvě auta – Edwardovo Volvo a pak černé Porsche. Chvíli jsem ještě jen tak stála v garáži a pak se rozešla do pokoje.

Na dně skříně stála taška, kterou jsem si přivezla od Charlieho. Rozepnula jsem zip a naházela tam nějaké spodní prádlo a nějaké oblečení. Pak jsem si z koupelny vzala kartáček na zuby a z přihrádky ve stole svůj pas a menší finanční obnos, který jsem strčila do peněženky. Pak jsem otevřela jedno z alb a vyndala odtamtud jednu fotku mě a Edwarda, jednu nás všech, jednu mě s Charliem a s Jacobem. Kreditu spolu s klíčem od domu jsem položila na stůl v kuchyni a vyšla do garáže, kde jsem nastartovala Porsche a vydala se směrem k letišti. Tam jsem auto zaparkoval a klíčky zalepila do jedné z obálek, které jsem si pučila od jedné paní za přepážkou a poslala je ke Cullenům jako dopis. Třeba se vrátí ještě dnes, jakmile Alice uvidí, že jsem pryč. Pak jsem si stoupla před postarší paní a zeptala jsem se na nejbližší lety.

 „New York, Řím, Madrid, Paříž,“ oznámila mi a čekala až si vyberu.

            Podívala jsem se na ceny a nakonec pípla : „Paříž.“

            Bylo to v Evropě, navíc Francie je slunný stát, takže nehrozí, že by mě Cullenovi ještě někdy potkali. Město milenců. Přitom jsem se ušklíbla. Já se spíž zaměřím na památky, než na lásku. Při pomyšlení na lásku, jsem si šáhla na místo, kde jsem měla srdce. Ta obrovská bolest, kterou už jsem jednou cítila, byla zpět. A měla jsem pocit, že tentokrát jen tak nezmizí.

 

***

 

            Nemohl jsem tomu uvěřit. Těhotná. Jak by mohla být těhotná se mnou? Upírem bez duše? Jak jsem se v Belle spletl. Myslel jsem, že je jiná a ona zatím, byla stejná jako všechny ostatní holky. Doma všechny zajímalo, co se stalo, ale já mlčel. A pak přijel Carlisle a přivezl Bellu. V první chvíli jsem se lekl, že se jí něco stalo, ale Carlisle mě uklidnil, že jí musel dát akorát něco na uklidnění. Asi neunesla to, že vyšla najevo pravda. Uložil ji do postele a řekl Alici, ať ji převleče. A pak si k sobě do pracovny pozval mě.

 „Edwarde, je to tvoje dítě,“ řekl a upřel na mě své oči.

 „Ale jak bych mohl být já otcem, Carlisli? Pokud bych mohl být já otcem, tak co potom Alice, Ros nebo Esme?“ zeptal jsem se zcela logicky.

 „Zapomínáš na jedno, Edwade. Bella je člověk. Navíc o jednom případu, kdy se tohle stalo, už vím,“ řekl a ukázal na knihu v kožené vazbě.

 „Ale, když to četla, říkala, že se to stalo po pár dnech a ona je…“

 „Bella je ve druhém měsíci. Plus mínus pár dní. No, Bella se mě na to byla zeptat a řekni ti to samé co Belle. Mohlo to trvat stejně dlouho, jako normální těhotenství, když si vzpomeneš, jak dlouho tam byli ti upíří. A pak, v té době dívky ukrývali těhotenství běžně,“ vysvětloval mi trpělivě.

            Zmoženě jsem se posadil do křesla. Mohl mít pravdu. Musel mít. Dva měsíce, to by odpovídalo. A jinak byla pořád tady. Teda až na ty Vánoční nákupy, ale to by byla teprve v prvním měsíci, kdyby se to stalo tehdy. Ale jinak…

 „Co se stalo, když jsem odešel?“ zeptal jsem se potichu.

 „Téměř se nervově zhroutila. Musel jsem jí píchnout něco na uklidnění,“ řekl a tak trochu sen a mě vyčítavě díval.

 „Já, půjdu za ní,“ řekl jsem a zvedl se.

            Před dveřmi stál zbytek rodiny a udiveně se na mě dívali.

 „Bella je těhotná?“ zeptala se mě udivená Esme.

            Přikývl jsem a šťastně se usmál. Já budu táta. Jakmile mi tohle došlo, viděl jsem, jak se Jasper naladil na mou náladu a začal se připitoměle usmívat.

 „Co se vlastně stalo?“ zeptala se tentokrát Alice.

 „No, když nám to Carlisle řekl, v první chvíli jsem tomu nechtěl věřit a pak jsem jí podezříval, že mě podvedla. Až teď, když mi Carlisle řekl všechno, jsem pochopil, že jsem se choval jako idiot,“ řekl jsem zničeně.

 „No, to teda jsi,“ souhlasila Ros a pak jsme se všichni zasmáli.

 „Co takhle vyrazit na lov?“ zeptal se Emmett a my jsem všichni souhlasili.

 „Jen se na ni skočím podívat,“ řekl jsem a vběhl k sobě do pokoje.

            Bella ležela v posteli jak hadrová panenka a na tváři měla zničený výraz. Pohladil jsem ji po tváři a políbil ji do vlasů.

 „Spi sladce,“ zašeptal jsem a vyrazil ven.

 

***

            Nejeli jsme moc daleko, ale přesto to stálo za to. Jen jsme trochu zapomněli na čas. Vrátili jsme se až v půl deváté. Doma nás však čekalo překvapení. Na stole v kuchyni ležela Bellina karta a některé její věci byli pryč. Byli jsme zoufalí a já měl pocit, jako by se mi hroutil svět. Tohle všechno bylo kvůli mně. Kdybych přemýšlel a nechal si to pořádně vysvětlit, nic z toho se nemuselo stát. A pak se to stalo. Alice dostala vidění. Bella stojí na letišti a kouká na informační tabuli s letem do Paříže v půl dvanácté. Bylo půl jedenácté. Pokud se vykašlu na všechny dopravní předpisy, stihnu to.

            Smykem jsem zastavil a vyřítil se do letištní haly. Byla tam. Seděla v umělohmotném křesílku poblíž prosklené stěny a dívala se ven. Pomalu jsem k ní došel. Jako by překvapeně se na mě otočila a já si ji prohlédnul. Byla nezdravě bledá, pod očima měla velké kruhy a ve tváři nešťastný výraz.

 „Bello, já…“

 

***

            Posadila jsem se do jednoho z mnoha křesílek s úmyslem počkat než mi poletí letadlo. Zahleděla jsem se ven a dívala se na drobné kapičky deště, jak se tříští o skleněnou stěnu letiště. Neplakala jsem, na to už jsem neměla dost síly. Najednou jsem ve skle zahlídla přibližující postavu. Ale co by tady dělal? Nejspíš už blázním. Když se však postava stále přibližovala, otočila jsem se po ní. Byl to on.

 „Bello, já, choval jsem se jako naprostej pitomec. Mělo mi dojít, že ty by jsi toho nebyla schopná. Jenže, já prostě nedokázal uvěřit, že bych mohl mít tolik štěstí. Vím, že už jsi to nejspíš ode mě  už slyšela, ale nikdy bych nevěřil, že tohle se stane zrovna mně. Nejprve ty a teď to malé. Já, vím, že jsem se choval jako, jako naprostý hlupák, ale pokud mě po tom všem ještě alespoň trochu miluješ, žádám tě o další šanci a budu o tvou lásku bojovat. Bells, já miluju tě. Tak moc, že to snad ani není možné a vím, že jsem nejspíš opět zradil tvou důvěru, ale…“

            Zírala jsem na něj a přemýšlela o tom, co mi tu říká. Jestli ho miluju? Samozřejmě a jak.  Dál jsem ho mluvit nenechala a se slzami se mu vrhla kolem krku. Za ty slzy nejspíš mohli hormony, protože normálně takhle citlivá přece nejsem. Byla tohle pravda. Nebyl to jen další bláznivý sen, další bláhová představa? Doufala jsem, že ne.

 „Ach, Edwarde,“ řekla jsem se vzlykem, který mi unikl z hrdla a zabořila mu tvář do hrudi.

            Trochu překvapeně mě objal. Nejspíš nečekal, že mu hned odpustím, ale copak bych se na něj mohla zlobit. No dobře, mohla, ale nechtělo se mi. Na to jsme ho příliš milovala. Možná jsem hloupá, já nevím, ale myslím, že být v Edwardově situaci, zachovám se stejně a možná ještě hůř.

            „Už to nikdy nedělej,“ řekla jsem pak a položila si hlavu na jeho rameno.

 „Nikdy, slibuju,“ zašeptal mi do ucha a v jeho hlase jsem cítila úsměv.

 

***

            Když jsme dojeli domů, Alice se ke mně okamžitě vrhla a nepřestala po Edwardovi vrhat zamračené pohledy.

 „Vůbec jsi si ho neměla všímat. To, že je to idiot, jsem věděla už dávno a myslela jsem, že to došlo i tobě,“ řekla mi, popadla mě za ruku a táhla mě do kuchyně, kde přede mě položila velký talíř plný horké polévky a jakmile jsem ji dojedla, vyměnila ho za talíř s pečeným kuřetem a bramborovou kaší.

 „Alice, já prasknu,“ řekla jsem se zafuněním.

 „Mlč a jez,“ přikázala mi a popadla tašku, kterou zatím Edward nechal ležet v předsíni.

 

            Hověla jsem si na pohovce, na které jsem se před chvílí probudila. Edward ležel vedle mě a trochu provinile mě pozoroval.

 „Co se děje?“ zeptala jsem se a přitulila se k němu.

 „Nic, jen mi je líto, jak jsem se zachoval,“ zamumlal a vtiskl mi letmý polibek do vlasů.

 „Už se tím netrap, Edwarde. Já, nechci na to už myslet, prosím,“ řekla jsem a upřela na něj oči.

 „Samozřejmě,“ řekl a políbil mě.

            A já si ten polibek i to co následovalo po něm, náležitě užila.

   

27.09.2009 22:54:55
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one