31.Kapitola - Novinky - obrázek

31.Kapitola - Novinky - obrázek

 Ahojda, moc se vám omlouvám lidičky, že to trvá tak dlouho, ale jak už jsem psala, škola je důležitější, proto budou kapitolky přibívat třeba jednou za měsíc, někdy víckrát někdy míňkrát, prostě podle toho jak to vyjde. Za to se omlouvám. Jinak děkuji za komentáře a omlouvám se za chyby, ať se líbí....

 



„Opravdu jsi mě velice zklamala, Bello,“ hučel vedle mě už po několikáté  v tomto týdnu Emmett.

            Podle něj bych se s Edwardem neměla do konce života bavit, jenže to byl dost relativní pojem, když vezmeme v potaz, že pokud bude vše probíhat normálně, tak do dalšího ročníku ani nenastoupím, neboť se budu starat o dítě a připravovat se na věčný život.

 „Zmizni Emmette,“ zavrčel na něj Edward, který se právě vrátil z kuchyně a podal mi misku s ovocem.

 „Děkuju,“ poděkovala jsem s úsměvem a trochu se posunula, aby se Edward mohl posadit za mě a já se i něj mohla opřít.

 „Css,“ urazil se na oko Emmett.

 „Emmette, víš že je Ros sama v pokoji,“ nahodila jsem po chvíli, kdy seděl vedle mě uraženě se na mě díval.

 „Vím. Proč?“ optal se zmateně.

 „No, já jen, že to dítě bude na půl upír a je tu ta možnost, že po tatínkovi zdědí vynikající sluch, takže je ti doufám jasné, že budeš muset své noční aktivity omezit,“ řekla jsem jako by nic.

            Emmett vedle mě na chvíli ztuhl a pak najednou zmizel. Usmála jsem se pro sebe a vložila si do úst kousek jablka. Věděla jsem, že tohle zabere, neboť jsem si vzpomněla co mi Edward o Emmettovi vyprávěl. Edward mi vlepil malý polibek do vlasů.

 „Jsi pěkná potvůrka,“ řekl s úsměvem a začal mi lejce masírovat ramena.

 „Začala mě z něj bolet hlava,“ bránila jsem se a sáhla po kuličce hroznového vína.

            Takhle jsem setrvali ještě nějakou chvíli. Pak jsem se však zvedla s povzdechem vytáhla z tašky, která ležela na zemi vedle pohovky trigonometrii a angličtinu.

 „Co to děláš?“ zeptal se a přes jeho dokonalou tvář přeběhlo zamračení.

 „Musím se učit,“ odpověděla jsem se povzdechem a začetla se do poznámek.

 „Možná by bylo lepší, kdybys školy nechala,“ ozval se po chvíli.

            Protočila jsem oči a povzdechla si. A bylo to tu zase. Abyste tomu rozuměli. Uběhl týden od té doby, co jsme se dozvěděla, že jsem těhotná a mezi mnou a Edwardem to opravdu klapalo. Jenže mu dělaly starost moje ranní nevolnosti, častá změna nálad a poslední dobou i moje častá únava. Neříkám, kdybych byla třeba v osmém, devátém měsíci a nestíhala, nebo by se na mém stavu něco změnilo, jenže jsem byla v druhém a cítila jsem se skvěla. Teda až na ty ranní schůzky se záchodem.

 „Edwarde, o tom jsme už mluvili. Možná později,“ řekla jsem a zadívala se na vzoreček.

 „Jen mám o tebe, o vás strach,“ zamumlal a já ucítila jeho pohled.

            Otočila jsem se a viděla jak se na mě starostlivě dívá. Nechala jsem učení učením a rozešla se k němu. Rozevřel svou náruč a já se mu posadila na klín.

 „Já vím, Edwarde. A slibuji ti, že pokud bych se necítila dobře, tak školy nechám. Ale teď jsem v pořádku, vážně. A upřímně, kdybych tu byla zavřená celý den sama, tak bych se asi unudila k smrti,“ řekla jsem a políbila ho na špičku nosu.

 „Nebyla bys tu sama,“ řekl jemně, ale poznala jsem na něm, že jsem pro dnešek vyhrála.

 „Pomůžeš mi s tím?“ zeptala jsem se a podívala se na otevřené sešity.

 „Samozřejmě.“

 

***

            Konečně. Ranní nevolnost byla pryč. Byla jsem v patnáctém týdnu a asi před třemi dny, jsem se mohla v klidu nasnídat, aniž by se mi zvedl žaludek. Místo toho vrostla moje chuť k jídlu. No, ale přesto jsem se častým návštěvám toalety nevyhnula. No a moje bříško. Ve druhém měsíci jsem ho měla jen o něco větší a do oblečení jsem se v pohodě vešla, i když mě kalhoty občas škrtily. Ale teď téměř ve čtvrtém jsem je už nedopnula. Ale neměla jsem strach, že bych neměla co na sebe, Alice byla vždy pohotová a to i tentokrát. Jakmile jsem si v sobotu zazoufala, že za chvíli nebudu mít co na sebe, vyrazila na nákupy a já měla opět plnou skříň.

 „Dneska po škole se máme stavit u Carlislea. Chce tě prohlédnut,“ řekl mi Edward v autě.

 „Jasně, ale my s prckem jsme v pořádku,“ řekla jsem a položila si ruku na břicho.

            A v té chvíli se to stalo. Jako by to maličké chtělo potvrdit moje slova, prudce a hlavně nečekaně mě koplo. Údivem se mi rozšířili oči a zalapala jsem po dechu. Edward okamžitě dupnul na plyn a otočil se na mě. V další chvíli se otevřeli dveře na mé straně auta a na mě se upřely zraky všech ostatních.

 „Co se děje, Bells? Je ti špatně? Mám tě vzít za Carlislem?“ ptal se starostlivě Edward.

 „Ne, já já jsem v pořádku. V pořádku a naprosto šťastná,“ řekla jsem a tím naprosto zmátla ostatní.

 „Ale Bello, něco se přece stát muselo,“ řekla Alice s nechápavým výrazem.

 „Jo to se teda stalo,“ řekla jsem s úsměvem a podívala se na Edwarda.

 „Bello, já se asi zblázním, jestli mi okamžitě neřekneš, co se děje,“ řekl úzkostlivým hlasem Edward.

            Místo slov jsem vzala jeho ruku a položila si ji na břicho. Chvíli se nic nedělo a pak to maličké dalo o sobě vědět znovu. Edward se na mě užasle podíval a v další chvíli mi věnoval procítěný hluboký polibek.

 „Ehm, ehm,“ ozvalo se vedle nás.

 „My bychom taky chtěli vědět co se děje,“ řekl Emmett.

 „Prcek začal kopat,“ řekla jsem místo Edwarda, který se na mě díval s láskou a oddaností v očích.

            Pohladila jsem ho po tváři a pak se otočila na ostatní, kteří tu informaci vstřebávali.

 „Měli by jsem jet,“ porušil to ticho, které vzniklo jako první Edward.

 „Nejprve si chci sáhnout,“ řekla nekompromisně Alice a už se hrnula k mému břichu.

 „Alice, na to budeš mít dost času doma. Jedeme pozdě,“ snažil se ji zastavit Edward – marně.

            Po Alici se ke mně nahrnuli i ostatní, takž když jsme nakonec dojeli do školy bylo to jen tak tak. Dneska jsem měla s Edwardem jenom dvě hodiny, takže jsem byla celý den otrávená a den se mi nepříjemně vlekl. Ale nakonec konečně skončil. S myšlenkou na Edwarda jsem zamířila na parkoviště, kde na mě měl čekat. Čekal, ale ne sám. Vedle jeho auta se o motorku opíral vysoký indián a povídal si s ním. Nejprve jsem se lekla, ale po té, co se Edward začal smát, jsem se uklidnila a pomalu se k těm dvěma rozešla a vyhýbala se loužím, které byli ještě z velké části zamrzlé i když slabou vrstvičkou. I když výjimky se našli. Jak já se těšila na to, až konečně začne jaro. Tenhle začátek března se za jaro ještě brát nedal.

 „Ahoj, Jaku,“  křikla jsem na něj a oplatila mu úsměv, který m věnoval, když se na mě otočil.

 „No teda,“ řekl uznale, když jsem mu oznámila tu „novinku“.

 „Co tady vlastně děláš?“ zeptala jsem se a čekala.

            Jacob znervózněl a podíval se ke škole.

 „No víš, já se otiskl,“ řekl po chvíli a podrbal se na hlavě.

 „Cože?“ dostala jsem ze sebe a dožadovala se vysvětlení.

 „Víš co je to otisk Bello,“ řekl a protočil oči.

            Zamračila jsem se a vzpomínala. A pak si konečně vzpomněla. Otisk je u vlků něco jako láska na první pohled, akorát silnější, je to spříznění dvou duší.

 „Kdo je to? Znám ji?“ zeptala jsem se okamžitě.

            Jacob se zasmál a pak zavrtěl hlavou.

 „Nemyslím si. Chodí do druháku. Minulý týden jsem ji potkal v La Push. Jmenuje se Sara Thopsonová,“ řekl a připitoměle se usmál.

            A v další chvíli jsme jí i uviděli. Byla to drobná zrzka, která měla pihovatý obličej, z kterého se na Jacoba dívali dvě bouřkově šedé oči.

 „Ahoj,“ pozdravila nás všechny, ale mám takový pocit, že to spíš patřilo Jacobovi.

 „Musíme jet,“ řekl najednou Edward a tím mě probral z úvah.

 „Jo, jasně. Měj se Jaku,“ rozloučila jsem se s ním a zamířila k autu.

 

***

            Když jsme přijeli do nemocnice, zavedl nás Carlisle do jedné ordinace, kterou si prý na chvilku půjčil od kolegy.

 „Nevíme, jak se to dítě vyvijí, takže bude lepší, když u první prohlídky nebude nikdo jiný, kdyby se náhodou něco stalo,“ vysvětlil nám, jakmile za námi zavřel dveře.

            Edward mi pomohl na lůžku a Carlisle mi vyhrnul tričko. Břicho mi pak namatlal ledovým gelem, natočil k nám obrazovku ultrazvuku a začal mi jím jemně přejíždět o břiše. Za chvíli jsem na obrazovce uviděla obrysy našeho dítěte. Nevěřícně jsem natáhla ruku k obrazovce a dotkla se hladného skla. To maličké byl zázrak. Podívala jsem se na Edwarda. Ten se na mě dojatě usmíval a když viděl, že jsem se na něj podívala, vzal mou druhou ruku do své a vtiskl mi na ni letmý polibek.

 „Vypadá to, že bude růst, jako normální dítě. Ještě ti udělám nějaké testy, ale myslím, že je všechno v pořádku,“ vyrušil nás dva z téhle chvilky Carlisle.

 „Jistě,“ odpověděla jsem a stále s úsměvem si setřela onen gel z břicha.  

         

24.10.2009 12:44:35
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one