32. Kapitola - Nový domov - obrázek

32. Kapitola - Nový domov - obrázek

A je tu nová kapitolka. Vlastně předposlední. Teď už zbývá jen epilog. Ten už mám sice taky napsaný, ale zdá se mi trochu divnej, takže ho nejspíš ještě trochu přepíšu, než ho sem přidám. Jinak, jistě jste si všimli, že SN stáli hóóóódně dlouho. Důvod byl ten, že jsem chtěla dopsat BLT, než se jim budu naplno věnovat. Takže jakmile přidám i epilog, můžete se těšit na jejich pkračování. Ať se líbí.

 „Ne, Edwarde. Prostě ne!“ protestovala jsem a pomalu mi docházela trpělivost.

 „Ale Bells,“ snažil se něco namítnout.

 „No a co? Tak je na mě vidět, že jsem těhotná. Já se za to nestydím. Ty snad jo?“

            Abyste tomu rozuměli. Je červen a já jsem v sedmém měsíci, takže si jistě dovedete představit jak jsem vypadala. Jako velký chodící balón s věčně oteklými kotníky, věčným hladem, podivnými chutěmi, ovládaná hormony. A nedávno se k tomu všemu přidalo ještě něco. Takové podivné slabé pálení v krku. Ze začátku jsem si myslela, že jsem se nejspíš nastydla a čekala jsem, kdy se projeví další příznaky nemoci, ale nic. Nevěděla jsem, co to je, ale nehodlala jsem to teď řešit. Zvlášť, když Edwarda opět napadlo, že bych měla už zůstat doma.

 „Samozřejmě, že ne. Ale vždyť se jedná o dva týdny,“ řekl a úzkostlivě se na mě podíval.

 „Právě Edwarde, UŽ jen dva týdny. Můžeš mi věřit, že se mi během těch několika dní nic nestane.“

            Vzdal se. Viděla jsem mu to v očích. Nerad, ale vzdal. Došla jsem k němu a pokusila se ho obejmout. Uchytnul se a posadil se se mnou na klíně na pohovku u něj v pokoji, který byl právě až na tuhle pohovku a jednu skříň prázdný. Stěhovali jsem se. Sice mi nikdo neřekl, kam se vlastně stěhujeme, ale nejspíš si všichni mysleli, že je to nepodstatné. Esmé, Jasper a Alice byli už tři měsíce v našem novém domově a zařizovali ho. Být to jen na Edwardovi, odjeli bychom s nimi, ale já chtěla dokončit ročník.

 „Bude to jen chvilka, uvidíš,“ těšila jsem ho a pohladila ho po tváři.

            Zachytil mou ruku a vtiskl mi do dlaně malý polibek. Pak pohladil mé bříško a povzdechl si.

 „Já vím.“

 

***

            Nikdy jsem neměla nic proti jízdě v autě. Nikdy a to ani v dobách kdy mě Reneé vozila za Charliem autem, když jsem byla moc malá na to, abych mohla letět letadlem sama. Ale po dvou dnech mi tenhle malý přetopený prostot začal lézt na nervy. Edward se naproti tomu tvářil naprosto spokojeně. A aby taky ne. Z Forks jsme odjížděli jako poslední, protože jsem se ještě byla rozloučit s Jakem. No a on se samozřejmě těšil, až budeme konečně v našem novém domově, kde nebudu chodit do školy a on na mě bude moct od rána do večera dohlížet. A za druhé on nebyl těhotný. Nevěděl, jaké to je, muset každých deset minut na záchod, jaké to je, když si ten prcek ve vašem břiše vzpomene, že by si dal něco na zub a za chvíli změní názor a určitě nevěděl, jak se cítí těhotná žena.

            Rozepnula jsem si bundu a otevřela okýnko. Ne, že by to pomohlo. Byl sice červen a my zrovna teď projížděli už asi stým městečkem, ale nad námi byla černá obloha a ve vzduchu byl cítit déšť, ale bylo nesnesitelné horko a dusno. Edward mi starostlivě položil ruku na orosené čelo a já blaženě zavřela oči. Věděla jsem, že tahle cesta bude dlouhá, neboť se stěhujeme do Pensylvánie, ale nevěděla jsem přesně kam. Kdybych měla trochu času, zjistila bych si pomocí internetu, kam se asi můžeme stěhovat, ale bohužel.

 „Ráno zastavíme u nějakého hotelu,“ slíbil a podal mi ze zadního sedadla z takového toho mrazícího boxu na cesty vychlazenou minerálku.

 „Děkuju,“ řekla jsem unaveně a napila se.

            Pak jsem z kapsy vytáhla balíček papírových kapesníčků a jeden navlhčila. Tím jsem si otřela čelo, krk a dekolt.

 „Vím, že by pro tebe bylo pohodlnější letadlo, ale ve tvém stavu, by vám to mohlo ublížit,“ řekl trochu omluvně.

 „To je v pořádku,“ namítla jsem, opřela se o jeho rameno a zavřela oči.

            Na druhou stranu se Edward ze všech sil snaží mi těhotenství ulehčit. Mám takový pocit, že normální chlap by mě měl v tuhle chvíli plný zuby. Divím se, že po všech těch mých vrtoších ještě neutekl.

 

***

            Otevřela jsem oči a podívala se na Edwarda. V tichosti řídil a usmíval se.

 „Jak jsi se vyspala?“ zeptal se a podíval se na mě.

 „Ušlo to. Za jak dlouho tam budem?“ zeptala jsem se a podívala se z okýnka na temnou krajinu kolem.

            Podívala jsem se na hodinky. Bylo skoro půlnoc.

 „Asi tak za tři hodiny,“ odpověděl mi a pohladil mě po tváři.

            Přikývla jsem a sáhla pro balíček slaných keksů a jeden vyndala a zakousla se do něj. To maličké mě pobouřeně koplo. Položila jsem si jednu ruku na břicho a chápavě se usmála. Taky se mi moc nelíbilo tohle cestování a myslím, že jakmile budeme doma, tak nebudu chtít hodně dlouho žádné keksy vidět, ale tu chvíli to už přežiju.

 „Už můžu vědět, kam to vlastně jedeme?“ zeptala jsem se a vzhlédla.

 „Za chvíli se to dozvíš,“ řekl s tajemným úsměvem.

            Protočila jsem oči a trochu se zavrtěla. Mám pocit, že budu brzy potřebovat masáž zad. Když jsem se konečně nějak uvelebila, podívala jsem se na Edwarda a střela se s jeho zlatým pohledem. Včera jsme zastavili v hotelu a on si zašel na lov. Jenže jsem o tom nevěděla a když jsem se vzbudila nabyl tam a ani žádný vzkaz, kdy by mohl být. A samozřejmě jsem začala vyvádět. Myslela jsem si, že ho přestalo bavit a tak při první příležitosti zmizel. Když se pak vrátil a já mu vysvětlila, proč brečím, začal se smát.

 „Děje se něco?“ zeptal se a pohladil mě po tváři.

 „Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou, položila svou ruku na tu jeho, která spočívala na mé tváři a usmála.

            Kdyby tu byla Renné, vím přesně co by mi řekla a jak by se zachovala. /plně opačně, než se zachoval Charlie. Ale možná to bylo tím, že Renné byla stejně jako já žena a stejně jako já, byla kdysi bláznivě zamilovaná.

 

***

 

            Bylo to jednoho dne. Tehdy mi bylo dvanáct a já poprvé pocítila něco, čemu se říká láska, nebo jsem si to aspoň tenkrát myslela. K nám do třídy chodil jeden kluk, jmenoval se Daniel. Od chvíle co jsem se znali, jsme byli kamarádi, jenže já k němu časem začala pociŤovat něco víc. Takové to dětské zalíbení. A já mu tehdy řekla, co k němu cítím. Myslela jsem si, že je na tom stejně, ale opak byl pravdu. Ne, že by se mi vysmál, ale prostě mi řekl, že mě bere pouze jako kamarádku.

            Tehdy jsem si myslela, že je to ta největší katastrofa, která se mi mohla stát. Ale pak přišla Renné z práce domů a našla mě plačící u sebe v pokoji.

 „Co se děje, beruško?“ zeptala se a já jí to všechno řekla.

 „Neříkej mi, že pláčeš jako by byl konec světa kvůli tomu klukovi? Víš, Bells, i když si teď myslíš, že to byl on ten pravý a jediný tak se pleteš. Toho poznáš až o hodně později,“ řekla mi a setřela mé slzy.

 „A jak poznám toho pravého?“ zeptala jsem se a položila ji hlavu na rameno.

 „S ním budeš mít pocit, že čas běží šílenou rychlostí a bez něj, že se vleče. Budeš mít pocit, jako by jsi létala, ale hlavně, hlavně ti to poví tvé srdce,“ řekla s pohledem upřeným do dálky.

 „Takhle jsi se cítila s Charliem?“ zeptala jsem se zvědavě.

            Na chvíli se zamyslela a pak řekla : „Ano, ze začátku, jenže pak jsem zjistila, že to není takové jaké jsem si to představovala a že mé srdce mlčí. Takže jsme se rozešli radši jako přátelé, kteří spolu mají tu nejbáječnější dceru na světě. A pamatuj si Bells, tam venku na tebe čeká ten pravý. A třeba právě v tuhle chvíli má stejné problémy jako ty.“

            Pak se usmála a políbila měn a temeno hlavy.

 „Půjdu udělat večeři ano? Co kdybys šla na chvíli ven, hm?“

 

***

            Renné měla pravdu. Mé srdce mluvilo jasně. A i když brzy dotluče, pochybuji o tom, že ten hlas někdy utichne. Edward a já jsme byli spřízněné duše, ať už si říká co chce.

 „Vítej doma, Bells,“ vytrhl mě z myšlenek jeho sametový hlas.

            Odtrhla jsem pohled od našich propletených rukou a pohládla před sebe. Právě jsme vjížděli do městečka Pottsville. Chvíli trvalo, než jsem přejeli skoro přes celé město, ale nakonec Edward odbočil na jednom náměstíčku doprava a stoupal do kopce na jehož vrcholu stál ve skrytu stromů náš nový dům.

            Byl to nádherný velký třípatrový dům s velkou zahradou za ním. Otočila jsem se zpět na Edwarda, stiskla mu ruku a nahnula se k polibku. Ano, byla jsem doma. Ale s ním budu doma kdekoliv.

22.11.2009 15:17:47
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one