Tak a je tu další kapitolka. Je trochu kratší než ty předešlé, ale už se začíná pracovat na další. Za ten konec se omlouvám, ale přivedla mě na něj IsaBella. No nic, ať se líbí.

Po mé otázce oba strnuli a podívali se na sebe. Vypadalo to, jako když si povídají, což samozřejmě byla blbost.

„No víš Bello, Edward prostě rád odhaduje lidi, víš? Podle chování, výrazů a gest. No a když přišel na oběd, tak si nám postěžoval, že s námi je tu ještě jedna nová holka, kterou asi vůbec nezajímáme. Což pro něj bylo překvapení, protože do té doby ho všechny holky hltaly pohledem. No a pak narazil na tebe. Zeptala jsem se ho, jestli mu to vadí a on přikývl. To je vše.  V té chvíli mi to přišlo legrační. Víš, předtím se Edward snažil, aby mu všechna děvčata dala pokoj. A pak se objevíš ty, ignoruješ ho o ono ho to štve.“ Odpověděla mi Alice.

            Cítila jsem, že mi neříká tak úplně pravdu. Oba jsem je probodla pohledy a vrátila se ke své sodovce.

„Nechtěla bys dneska odvézt domů?“ zeptal se z ničeho nic Edward.

„Ne, díky. Dneska se pro mě staví Jacob. Pořádá další táborák, ale tentokrát bez dozoru. Slíbil mi, že se pro mě staví a pak mě i odveze domů. Jen jsem zvědavá, jak dlouho to bude trvat, protože jestli zítra ráno zaspím, tak si můžu jít kopat hrob.“

            Tomu se oba zasmáli. Pak se ozvalo první zvonění a já sebou trhla. Rychle jsem se zvedla, rozloučila se s nimi a vydala se na hodinu, na kterou jsem naštěstí přišla včas.  

            Když skončilo vyučování, vyšla jsem ven s úmyslem počkat na Jaka na lavičce, ale to nebylo potřeba. Jacob již stál na parkovišti a opíral se o své auto. Jakmile mě spatřil, s velkým úsměvem se ke mně rozešel.

„Ahoj Bells.“

„Jaku.“

„Co říkal Charlie ne tenhle nehlídaný táborák?“ zeptal se mě se zájmem.

            Nevěděla jsem jak odpovědět. Charlie byl doslova nadšený, když jsem mu dnes ráno připomněla, že se vrátím až pozdě v noci, protože Jacob a pár ostatních lidí z La Push pořádají takový menší táborák. Ale za tím nadšením se skrývalo něco jiného, než jen to, že se začínám konečně bavit.

            Charlie si totiž myslel, že já a Jacob jsme něco víc než kamarádi a také si nejspíš myslel, že tohle je jen záminka pro to, abychom my dva mohli být spolu sami. A tahle myšlenka trvá už dlouho. Hodně dlouho. Pokoušela jsem se mu to jednou vymluvit a myslíte, že mě poslouchal? Ne, neposlouchal. Jen se usmíval a přikyvoval mi.  Nakonec jsem se rozhodla, že to Jakovi řeknu tak jak to je.

„Charlie byl nadšený. Má nás za pár, víš?“

„A tys ho přitom nechala?“ zeptala se mě zaraženě.

„Ne, ale zkus jemu něco vymluvit.Odkývá ti to, ale dál si bude myslet to svoje.“

„To mi někoho připomíná.“ Poznamenal Jacob a usmál se na mě.

            Právě jsme procházeli kolem Cullenových. Usmála jsem se na ně a zamávala Alici a Edwardovi. Edward se ne mě také usmál a mé tváře opět zalila červeň. Nechtěla jsem, aby si toho nikdo všiml a tak jsem se podívala na druhou stranu. Ovšem tam stál Jacob, který mě po celou dobu sledoval. Všiml si mých rozpaků a nejspíš si také všiml kvůli čemu - nebo lépe řečeno kvůli komu – vznikly. Zasmál se.

„No ne, tobě se vrátilo to roztomilý červenání. Musím přiznat, že mi chybělo.“ Řekl a znovu se zasmál.

„Ha, ha, ha. Velmi vtipné Jacobe.“ Řekla jsem s tváří ještě červenější než před chvíli.

            Periferním viděním jsem zahlédla, jak se Cullenovi smějí. Zakroutila jsem hlavou a za zvyku pohlédla na své hodinky. Jakmile jsem však uviděla prasklé sklíčko, vzpomněla jsem si, že se dnes s otázkou času budu muset spoléhat na Jaka. Povzdechla jsem si a chtěla ruku zase zpustit podél těla, ale Jacob mi v tom zabránil.

„Ukaž. No ne, Bello, ty seš tak děsně šikovná.“ řekl mi, než se znovu rozesmál.

            Koukal jsem směrem ke Cullenovým a viděla jsem jak pomalu nastupují do auta, ale stále se smějí. To by mě teda zajímalo, co je jim tak k smíchu.

            Nastoupila jsem do auta, pohodlně se opřela a zavřela oči.

„Ne, že usneš. Ostatní by mrzelo, kdybys byla rozespalá, protože pak jsi ještě méně pozorná, než normálně, což je teda div.“ Řekl mi.

„Jestli se ze mě chceš dělat srandu, Jacobe, tak mě rovnou zavez domů, protože na to nemám náladu.“ Odvětila jsem mu bez zájmu.

„Tak promiň, já to tak nemyslel.“ Začal se hned omlouvat.

„To je dobrý Jaku.“

            Zbytek cesty proběhl v tichu. Ale v takovém tom příjemném tichu. Když jsme dojeli do La Push, zavezl mě Jacob nejdřív k němu domů. Odtamtud jsem mu pomohla nanosit nějaké věci k místu, kde bude táborák. Chvíli po nás přišli i ostatní. Byl tam Quil, Embry, Seth a ještě jeden kluk, kterého jsem si moc nepamatovala. Po chvíli jich přišlo ještě několik. Také jsem si všimla, jak u lesa, který byl od ohniště vzdálený asi 30 metrů stojí nějaké postavy.

„Hele Jaku, kdo to je?“ zeptala jsem se a kývla směrem k postavám.

„To je Sam, Jared a Paul. Paul s Jaredem byli ještě před dvěma týdny moji kamarádi, ale pak se začali bavit se Samem a hrozně se změnili.“ Odpověděl mi a v jeho hlase jsem zaslechla bolest.

„Hej vy dva, jdete si zahrát?“ zavolal na nás Quil.

            V ruce držel míč, takže mi bylo jasné, že nejspíš budeme hrát opět vybíjenou, ale mně to nevadilo. Ono, když vás po chvilce vybijí, tak pak zjistíte, že více zábavnější je sledovat, jak hrají ostatní. Hráli jsme skoro až do tmy. Pak kluci rozdělali oheň a všichni jsme si posedli okolo na naplavené stromy, které od soli byly krásně bílé.

            Po tom, co se oheň pořádně rozhořel jsme si opekli špekáčky. No teda, mně ho opékal Jacob, protože po tom, co mi jeden spadl do ohně, prohlásil, že pokud by to takhle šlo dál, tak nám nakonec zbude jen chleba. Ostatní se tomu samozřejmě smáli. Řekněte mi, co na tom bylo směšného.

            Než jsme dojedli byla už tma. Oheň vesele plápolal. Díky Vysušenému a slanému dřevu byl modře zbarvený. Vzhlédla jsem k nebi. I když bylo pokryto mraky,  sem tam jsem mohla zahlédnout nějakou tu hvězdu. Nevnímala jsem, o čem se ostatní baví. Do přítomnosti mě vtáhnul až Jacob.

„Bello?“

„Hm?“

„Víš, kluci chtějí, abych ti řekl, ale když nebudeš chtít, tak řekni jo?“

„Co mi máš říct Jaku?“ Zeptala jsem se a podívala se na něj.

            Oheň mu osvětloval tvář a já tedy mohla vidět, jak se podíval na ostatní, a pak zpátky na mě. V očích měl váhavost.

„No, prostě, náš kmen má nějaké historky. No a kluci si myslí, že bych ti měl nějaké říct. Prý se to hodí, ale já nevím, jestli chceš. Víš, nechci abys se bála.“ Řekl mi.

            Musela jsem se zasmát. Vždy ohleduplný Jacob. Když jsem byla malá dokonce chodil v noci přede mnou, i když byl mladší, jen abych se nebála, aby na mě z nějakého rohu nevyskočilo strašidlo.

„To je dobré Jaku, povídej.“

            Jacob se naklonil blíže k ohni a tedy i ke mně. Veškerá váhavost z jeho očí zmizela. Nasadil vážnou tvář a začal : „ Tak teda jedna ta historka vypraví o Studených,“ odmlčel se,  rozhlédl se kolem zadíval se mi do očí a začal vyprávět.

27.08.2008 21:27:31
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one