Tak a je tu další kapitolka. Další bude možná až v neděli nebo někdy během příštího týdne.

Vše kolem zmizelo a jediné co jsem vnímala, byl Jacobův hlas.

„Říká se, že náš kmen – Quileuté – má za předky vlky. Prý některým vyvoleným má být propůjčena jejich podoba, když nastane nebezpečí. Nebezpečí v podobě studených. Pokaždé, když se poblíž objeví někdo toho druhu jsou tu tací, kteří chrání kmen a ostatní smrtelníky. Avšak před časem, prý přišla celá smečka, nebo lépe řečeno rodina, studených. Avšak v něčem byli jiní. Na rozdíl od těch ostatních, nepotřebovali k životu lidskou krev. Lovili zvířata. Říká se, že můj pradědeček s nimi podepsal smlouvu o míru. Oni neublíží lidem a ochránci kmene s nimi nebudou bojovat. Avšak nejzajímavější na tom je, že můj táta si myslí, že se tihle studení, nedávno vrátili.“ Dokončil své vyprávění a podíval se na mě.

            Vrátila jsem se do reality. Kluci se právě odvrátili od Jaka a podívali se na mě.

„Můžu mít několik otázek?“ zeptala jsem se.

            Přikývl.

„Ti ochránci kmene jsou kdo? Pak nechápu ten pojem studení a proč si tvůj táta myslí, že se vrátili?“ vychrlila jsem ze sebe.

            Jacob se s ostatními zasmál a pak na mě mrkl.

„Kluci se vsadili, jestli se zeptáš. Ale k tvým otázkám. Kdo jsou ti ochránci kmene neví nikdo kromě rady starších, ale přemýšlej Bells. Jak budou asi vypadat, nebo co budou zač, když si vypůjčují podobu od předků, kteří byli vlci?“

„Vlkodlaci…“ řekla jsem po chvíli přemýšlení.

„A na to, kdo jsou studení by jsi také měla přijít sama. Pijí krev, vlkodlaci jsou jejich nepřátelé. Víš?“ ptal se dál.

„Upíři?“ zeptala jsem se trochu nejistě.

„Ano, spousta lidí je zná pod tímto jménem. A teď to nejlepší Bells. Víš, kdo jsou ti studení, kteří se po tolika letech vrátili, jak tvrdí Billy?“ zeptal se.

            Tentokrát jsem musela zakroutit hlavou v nesouhlasu. Opravdu jsem netušila koho má na mysli. Jacob se podíval na kluky, kteří se na mě potměšile usmívali, a pak znovu na mě.

„Ti studení, kteří se skoro po sto letech vrátili jsou prý Cullenovi.“ Řekl Jacob.

            Kluci se po tom, co vyslovil jejich jméno začali smát. Byla jsem si jistá, že o tuhle historku i tu pověst či co to je znají, ale nevěří jí. Já oproti nim ztuhla. Tohle by možná všechno vysvětlovalo. Tu eleganci, krásu, dokonalost, rychlost, ta promáčklá lavice, změna barvy očí a tak dále. Ale byla to skutečně pravda? Jacob si nejspíš všiml mého výrazu a zeptal se : „Snad tomu doopravdy nevěříš, Bells? Je to báchorka pro malý prcky. A to, že si do té báchorky můj táta vložil Cullenovi, nic neznamená. Sice nevím proč, ale nemá je rád. Možná si myslí, že nás tak bude držet dál od nemocnice.“

„Cože?“

„Máme zakázáno chodit do nemocnice, pokud to není opravdu vážné. Máme tu sice vlastního doktora, ale ani ten není všemocný.“ Vysvětlil.

„Myslím, Jaku, že to mělo takový účinek v jaký jsme doufali.“ Řekl Embry.

            Na můj nechápavý obličej opět odpověděl Jacob.

„No, víš jak jsi mi vyprávěla o tom, jak jsou Cullenovi zvláštní? Řekl jsem to klukům, a ty napadlo povědět ti tuhle historku. Víš, jak zareaguješ a jak vidíš, podle nich jsi zareagovala jak doufali. Ale nic si z toho nedělej.“

„Jasně.“ Řekla jsem stále trochu zamyšleně.  

            Kluci se začali bavit. Několikrát se mě snažili zapojit do hovoru, ale já je ignorovala. Dívala jsem se na nebe a přemýšlela. Jacob sice říkal, že je to celé jen historka, ale mohla to být pravda? Kolem půlnoci mě Jacob odvezl domů. Charlie už spal, nechtěla jsem ho budit, tak jsem se co nejrychleji vysprchovala a šla si lehnout. Myslela jsem si, že usnu hned, ale to byl omyl. Asi hodinu jsem se převalovala na posteli, než se mi konečně začala klížit víčka a já usnula.

            Když jsem se ráno vzbudila, byla jsem trochu zmatená. Zdálo se mi, že jsem v nějakém lese. Nejspíš někde tady, protože tam bylo hodně zelené a to lesy tady byly. Na první pohled to vypadalo ,že jsem tam sama, ale pak se z dálky ozvalo vlčí zavití. Vydala jsem se směrem, odkud přišlo. Došla jsem až k malé mýtince. Svítilo na ni sluníčko. Pak jsem si všimla nějaké postavy, která stála skryta ve stínu stromů. Možná bych i zjistila, kdo to byl, jenže mi zazvonil budík a já se vzbudila.

            U snídaně jsem stále přemýšlela o tom, jestli to, co mi řekl Jacob, je pravda. Vlastně nejen u ní. Přemýšlela jsem o tom celý den. U oběda jsem Cullenovi sledovala. Měli před sebou tácy plné jídla, ale ani se ho nedotkli. Já sama jsem se ve vlastním jídle nimrala. Musela jsem vypadat hodně soustředěně, neboť, když „dojedli“, vydali se ke mně  s sedli si, tak jako včera. Chvíli jsme všichni mlčeli a pak se Edward zeptal : „Děje se něco?“

„Ne, proč?“ odpověděla jsem mu otázkou.

„No, jen že se tak mračíš. Jako kdybys nad něčím přemýšlela.“  Poznamenal.

„Hm, vlastně máš pravdu. Nad něčím přemýšlím.“ Řekla jsem.

„Nad nesmrtelností chrousta?“ zeptal se s úsměvem Emmett.

„Ne, nad tím ne.“ Řekla jsem a odstrčila od sebe talíř s netknutým jídlem.

            Viděla jsem, jak se po sobě podívali. Byly to pochyby, co jsem zahlédla na jejich tvářích? Nevěděla jsem, jestli jim mám říct co mě trápí. Může to být pravda, ale co mi udělají, když zjistí, že vím jejich tajemství? A nebo to může být opravdu jen báchorka, já jim to řeknu a oni se třeba urazí a už se mnou nepromluví, což by mi k mému velkému překvapení vadilo.

„Co tě trápí?“ zeptala se Alice.

            Pohlédla jsem na ní a rozhodovala se mezi tím jestli jim to povím.

„Víš, jak jsme se spolu posledně bavili? Pamatuješ co jsem ti řekla?“ zeptala se.

„Jo, pamatuji, já jen…“ nechala jsem větu nedokončenou a pokrčila rameny.

„Stalo se včera něco v La Push?“ zeptal se Edward.

„I tak by se to dalo říct.“ Odpověděla jsem šeptem spíš sama pro sebe, ale podle jejich výrazů mi bylo jasné, že to slyšeli.

„Baví tě to, když z tebe musíme ty informace tak páčit?“ zeptal se opět Emmett.

            Všimla jsem si, že během našich hovorů se Jasper a Rosalie drží v pozadí. Povzdechla jsem si a zakroutila hlavou.

„Je to složité.“ Řekla jsem a zadívala se Edwardovi do očí.

            V jeho očích byla stále ta frustrace.

„Zatím Bello. Edward tě pak určitě rád doprovodí na další hodinu, on má ještě hromadu času, ale já si potřebuji ještě něco zařídit a Rose s Japerem a Emmettem se musí jít připravit na hodinu. Budou psát těžkou písemku, víš?“ řekla Alice a spolu s ostatními se rychle vytratila.

„Alice si myslí, že ti řeknu, co mě trápí, že jo?“ zeptala jsem se Edwarda, když jsme osaměli.

„Hm, možná, ale je to jen na tobě. Pokud mi to nechceš říct, tak nemusíš, já tě do toho nebudu nutit.“ Odpověděl mi, ale jeho oči jasně říkali, že by velmi rád věděl, co před ním tajím.

„Tak fajn, řeknu ti to. Ale musíš mi slíbit, že se nebudeš smát, ani že se na mě nebudeš zlobit, ano?“ zeptala jsem se.

„Dobře, slibuji.“

            Opřela jsem se o židli, propletla ruce na stole, zadívala se na ně a začala vyprávět.

„Víš, hned ten první den jste mi přišli zvláštní. A postupem času ještě víc. Nevím, byli a stále jste hrozně tajemní.“ odmlčela jsem se a podíval se na něj.

            Mlčel a díval se mě. Jeho tvář byla ledově klidná, ale v jeho očích byla bouře pocitů.

„Pokračuj.“ Vyzval mě.

„Pak jsem to nějak přestala řešit, ale nějaká moje část byla pevně rozhodnuta, že odhalí co se za tím vším skrývá. No a včera v La Push mi Jacob vyprávěl jednu jejich historku. Vyprávěl mi, že předci jeho kmene byli vlci a na to navázal historkou o studených. A taky, taky mi říkal že, před nedávnem se sem vrátili ti studní, kteří tu byli před asi sto lety. A Jakův táta si myslí, že těmi studenými, co se sem vrátili, jste vy.“

            Tak a je to venku. Stále jsem měla propletené ruce a tak jsem mohla cítit, jak se mi potí a přitom jsou studené. Bála jsem se. Bála jsem se toho, jak zareaguje. Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl. Mé srdce se strachy na chvíli zastavilo. Začala jsem si hrát s prstýnkem od Renée. Bylo to poprvé od rozhovoru s Alicí, co jsem si na ni vzpomněla. Nepocítila jsem tu známou bolest, ale vzpomněla jsem si, co mi řekla, když jsem šla poprvé na střední.

 ***

„Poslouchej, Bello. Dneska se všichni cítí určitě jako ty. Všichni mají strach, ale nějak ho překonají. A překonáš ho i ty, uvidíš. Stačí se mu podívat zpříma do tváře a zjistíš, že to zase není tak hrozné.“ Usmála se na mě, políbila mě na čelo, počkala než vystoupím z auta, zamávala mi a odjela.

 ***

            Tak fajn, je čas podívat se na něj. Podívat se zpříma do tváře strachu. Nebo lépe řečeno, do tváře osoby, jejíž reakce se bojím. Nadechla jsem se a podívala se na něj. Chvíli se mi díval do očí, pak se také nadechl a řekl mi něco, po čem jsem musela překvapeně zamrkat, abych se ujistila, že se mi to nezdá.

28.08.2008 19:15:19
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one