Tak a je tu ta slíbená kapitola. Tentokrát mě snad za ten konec nezabijete. Vážně jsem se snažila, a doufám že je to vidět. Také je kapitolka delší. Jakékoliv dotazy nebo připomínky přivítám. Jo a omlouvám se za chyby, které tam určitě budou.

            Podíval se mi do očí. Chvíli si prohlížel můj výraz. Pak si povzdechl a řekl : „Měla by jsi jít na hodinu. Za chvíli bude zvonit.“

            Překvapeně jsem zamrkala. Čekala jsem cokoliv od smíchu až po výhružky. Čekala jsem výsměch nebo že se na mě vrhne a v lidu prázdné jídelně mě zardousí. A on mi místo něčeho takového řekne, že mám jít na hodinu. Zpitoměle jsem se zvedla. Touhle větou mě překvapil a veškeré mé argumenty na obranu zničil. Byla jsem už skoro u dveří, když jsem si vzpomněla, že teď mám biologii, kterou by měl mít on také.

„Ty nejdeš?“ Zeptala jsem se.

            Podíval se na mě a zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu. Udělala jsem jeden krok ke dveřím, než jsem se na něj znovu otočila.

„Promiň, já prostě, je možný, že si ze mě kluci dělali srandu, já jen, jen …“

„Bello, to je v pořádku. Dnes se mi prostě na biologii nechce. Nešel bych tam, i když bys mi tohle neřekla. Nezlobím se na tebe,“ přerušil moji omluvu.

            Přikývla jsem. Do třídy jsem vešla se zvoněním. Posadila jsem se a ani si nestačila připravit věci, když do třídy vešel učitel. V ruce držel několik krabiček. Mile se na nás usmál a řekl : „Dnes nebudeme probírat nic nového. Za týden se v místní nemocnici koná dobrovolné darování krve. A proto si dnes uděláte testy, aby jste zjistili jakou krevní skupinu máte…“

            Od té chvíle jsem už neposlouchala. Před očima se mi zatmělo a nepochybovala jsem o tom, že můj obličej dostal zelený nádech. Jen nepatrně jsem vnímala, jak učitel vysvětluje jak s testem pracovat. Když vzal jednoho kluka za ruku a říznul ho do prstu, udělal můj žaludek kotrmelec. Začala jsem zhluboka dýchat.

„Slečno Swanová, Jste v pořádku?“ Zeptal se mě profesor.

„A – Ano,“ vykoktala jsem ztěžka ze sebe.

            Zvedla jsem k němu obličej. Nejspíš podle mého výrazu poznal, že mu neříkám pravdu, neboť se mě zeptal, jestli si nechci zajít na ošetřovnu. No, proč ne, když mi to sám nabízí.

„Pane Newtone,“ oslovil profesor kluka, na němž celou tu proceduru předváděl. „Doprovoďte, prosím, slečnu Swanovou na ošetřovnu.“

            Ten kluk byl vážně aktivní. Než jsem stihla něco říct, stál u mě, můj batoh měl přehozený přes jedno rameno a jednou rukou mě objal v pase, aby mi pomohl vstát. K jeho smůle to byla zrovna ta ruka, do které ho učitel říznul. Pach soli a rzi mi stoupl do hlavy a můj žaludek udělal další kotrmelec. V pudu sebezáchovy jsem Mikea – myslím, že se tak jmenuje – od sebe odstrčila a vyběhla ze třídy. Zpomalila jsem až venku na čerstvém vzduchu.

            Opřela jsem se o studenou zem budovy a zhluboka dýchala. Za chvíli mě doběhl Mike. Chtěl se ke mně vydat, avšak já ho zastavila.

„Jestli se chceš přiblížit, tak strč tu ruku do kapsy,“ řekla jsem mu.

            Chvíli se na mě díval jak na blázna, ale nakonec mě poslechl a pravou ruku zastrčil do kapsy mikiny. Několik mnut jsme strávili v tichosti. Vypadalo, že nad něčím přemýšlí.

„Tak pojď dovedu tě na tu ošetřovnu,“ řekl po chvíli.

„To je dobrý. Klidně se vrať do třídy, já zůstanu tady. Je mi tu dobře,“ odpověděla jsem nenuceně.

            Viděla jsem na něm, že chce něco říct, ale zabránila mu v tom otázka, která přišla nalevo ode mě.

„Bello, jsi v pořádku?“

            Namáhavě jsem zvedla hlavu k tomu, kdo se zeptal. No jistě, Edward.

„Hm,“ odpověděla jsem a opět zavřela oči.

„Při biologii se jí udělalo špatně. Měl jsem jí odvést na ošetřovnu, ale sedla si sem a nechce se odtud hnout,“ vysvětloval Mike.

„Já ji tam odvedu, klidně se můžeš vrátit do třídy,“ řekl mu Edward.

„Ale učitel řekl mně, abych ji tam odvedl.“

„To ano, ale jak vidíš, tak ona s tebou jít nechce.“

„A myslíš, že s tebou půjde?“

            Celou tu dobu jsem měla zavřené oči, ale i když to vypadalo jako když spím, vnímala jsem velmi dobře. A vážně se mi vůbec nelíbilo, že se o mně baví jako bych tu nebyla. Oba dva mě chtěli odvést na ošetřovnu a oba dva měli pádné argumenty, kterými hodlali přesvědčit toho druhého, že mě tam odvede právě on. Připadala jsem si jako nějaká věc, která je na prodej a hádají se o ni dva kupci.

„Haló, já jsem tady taky. A mluvit umím sama,“ přerušila jsem jejich hádku, aniž bych otevřela oči.

            Chvíli bylo ticho a pak jsem ucítila, jak pode mnou zmizela zem. Překvapeně jsem otevřela oči a zůstala zírat do Edwardova obličeje.

polož mě na zem, je mi dobře a chodit umím sama,“ řekla jsem.

            Vypadalo to však jako by Edward nevnímal.. Když procházel kolem Mikea vytrhl mu můj batoh z ruky a dál nevzrušeně pokračoval v cestě.

„Polož mě, prosím, na zem,“ zopakovala jsem prosbu.

            Edwardův obličej však zůstával i nadále ledově klidný. Naštvaně jsem si založila ruce na hrudi a naštvaně se na něj dívala. Krátce se zasmál. Odolala jsem pokušení vypláznou na něj jazyk. Místo toho jsem od něj odvrátila tvář. S klidem anglického lorda mě donesl až před ošetřovnu, kde mě konečně pustil na zem. Chtěla jsem se vydat směrem k lavičkám, ale on mě chytil za loket a mně nezbilo nic jiného než ho následovat do vnitřku malé budovy.V malé ošetřovně mě posadil na jediné lůžku, které se zde nacházelo a řekl : „Zůstaň.“

            Měla jsem chuť mu říct, že nejsem pes, ale než jsem se k tomu odhodlala, zmizel v kanceláři ošetřovatelky. Když se asi za pět minut vrátil, držel v ruce led zabalený do kusu látky. Podal mi ho. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla, že si ho vezmu. Nebylo mi ještě tak úplně dobře, a moc dobře jsem věděla, že to pomáhá.

            Když jsem si led brala, naše prsty se dotkly. Mým tělem jakoby projel silný elektrický výboj. Pohlédla jsem mu do očí. Měl v nich zmatenost. 6e by pocítil to samé co já. Jakmile si uvědomil, že se na něj dívám, odtáhl svou ruku, avšak já na konečcích prstů stále cítila jeho ledový dotek. Následujících asi deset minut jsem strávili v tichosti. Avšak neodolala jsem, abych na něj občas pohlédla. Při každém mém pohledu se naše oči střetly a my oba rozpačitě uhýbali svým pohledem jinam. Pak ticho přerušil Edward.

„Takže tobě se dělá špatně z pohledu na krev?“ Zeptal se.

„Ne, z pohledu ne, ale z toho pachu ano,“ odpověděla jsem s pohledem upřeným na své ruce.

„Pachu?“ Byl zmatený.

„Hm. Páchne jako rez a sůl, a já se z toho pachu už od dětství dělá špatně.“

„Ale vždyť je nemožné, aby lidé cítili krev,“ řekl tak, že to vypadalo, jako by přesvědčoval spíše sebe než mě.

„Tak jsem asi výjimka.“

„Jo to teda jsi,“ tohle už si řekl pouze pro sebe.

            Po chvíli na ošetřovnu přišel další nešťastník. S radostí jsem mu přenechala lůžko i led. Ošetřovatelka mě ujistila, že pokud mi ještě není dobře, tak mě omluví z tělocviku. S velkým nadšením jsem její nabídku přijala, neboť vidina toho, že se jednou nebudu muset účastnit toho mučení pro mě byla vážně lákavá.

            Po tom co jsem opustila ošetřovnu, jsem se chtěla vydat rovnou domů, ale Edward mě opět chytil za loket a táhnul mě k lavičkám. Chvíli jsem protestovala, ale měl obrovskou sílu, takže mi nezbylo nic jiného než ho následovat. Posadil se a mě strhnul naproti sobě.

„Chtěl bych s tebou mluvit, ale tam,“ trhnul hlavou k ošetřovně. „ to nebylo vhodné. Chtěl bych s tebou mluvit o tom, co jsi mi řekla v jídelně. Věříš tomu?“

„No, hodně by to vysvětlovalo…“

„Co by to vysvětlovalo?“ Přerušil mě.

„Tu dokonalost, eleganci, podobnost nějakých rysů, to jak se vám mění barvy očí, to že v jídelně nejíte a tak.“

„Jsi všímavá,“ řekl s úsměvem.

            Vypadalo to, že se na mě nezlobí. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem mu úsměv oplatila.

„Ale neodpověděla jsi mi na otázku. Věříš tomu?“

„Jo, možná jo. Jedna moje část, je o tom přesvědčena a ta druhá se směje a podivuje se nad tím, jak bych mohla něčemu takovému věřit, a tak jsem usoudila, že je to jedno.“

„Jedno?“ Optal se a myslím, že jsem v jeho hlase zaslechla překvapení s naštvaností.

„Hm. Ať už je to pravda nebo ne, je to celkově jedno.“

„Takže i kdybychom byli vraždící monstra, tak se s námi budeš dál stýkat?“

„A jste, jak ty říkáš, vraždící monstra? Podle mě ne. Pokud je to totiž pravda  A je pravdivá celá ta historka, tak vím, že jste výjimka.“

             Chvíli se na mě díval a pak se zeptal : „Jak to myslíš?“

„Nejprve mi odpověz na něco ty. Je to pravda? Je pravda, že ty a celá tvoje rodina jste upíři?“

            Odvrátil ode mne pohled. Podíval se k hlavní budově a pak znovu na mě.

„Ano, je,“ odpověděl trochu neochotně a s obavami.

            Nevím, proč tam byli ty obavy. Co čekal? Že začnu křičet, jak pominutá a utíkat? No, podle jeho výrazu to vážně čekal. Pousmála jsem se a tím jsem ho ještě více zmátla.

„Ty se nebojíš?“ Zeptal se.

„Ne, jak říkám, vím, že vy jste jiní. Jacob mi říkal, že se živíte zvířecí krví.“

„A proto si myslíš, že ti ode mě nehrozí žádné nebezpečí,“ Zeptal se naštvaně a nakrčil obočí.

„No, nějaké riziko tu možná je, ale něco mi prostě říká, že se tě bát nemusím,“ odpověděla jsem zcela klidně.

            Frustrovaně si povzdechl. Chvíli si mě prohlížel.

„Měli by jsme se od tebe držet dál, ale…“

„Ale?“ Dožadovala jsem se toho, aby větu dokončil.

„Ale asi to nepůjde,“ řekl mi zkroušeně.

            Z nejbližší budovy k nám dolehl zvonek. Zasténala jsem.

„Co se děje?“ Zeptal se.

„Tělocvik,“ řekla jsem doufajíc, že po mně nebude chtít bližší vysvětlení. Chtěl.

„Nikdy jsi mě při tělocviku neviděl, že ne?“

„Ne, ale myslím, že narážíš na svojí schopnost zakopnout o vlastní nohy.“

„Přesně,“ potvrdila jsem mu jeho domněnku.

„Ale vždyť ti ošetřovatelka řekla, že tam dnes nemusíš,“ poznamenal.

„Hm, ale nějak se mi nechce domů.“

„Proč?“

„Většinou jsem doma sama a i když mám samotu ráda, v prázdném tichém domě je mi divně. Ale když tady tu hodinu přetrpím, tak domů dojdu v době, kdy už bude Charlie doma.“

            Přikývl. Opět mezi námi nastalo ticho. Tentokrát to však bylo příjemné ticho. Pak jsem však zahlédla, jak se k nám blíží ostatní Cullenovi.

„No nic, asi půjdu. Uvidíme se v pondělí.“

Pohlédl stejným směrem jako já.

„Bojíš se?“

„Tak trochu. Nevím, jak bych se před nimi měla chovat. Možná by bylo lepší, kdybys jim nejdříve řekl, že to vím,“ odpověděla jsem mu a nervózně pohlédla směrem ke Cullenovým.

„Jak znám Alici, tak už to vědí.“

„Jak?“

„Víš pár z nás, teď myslím všechny upíry, mají nějaké schopnosti. Alice vidí budoucnost.“

„Aha. A ty máš také nějakou schopnost?“ Tohle mě vážně zajímalo.

„Dokážu číst myšlenky ostatních.“

            Ach, byla jediná odpověď na jakou jsem se zmohla. To že celou dobu věděl, co si myslím, mi způsobilo husí kůži.

„Dokážu číst myšlenky všech ostatních až na tebe,“ opravil se.

„Cože?“

„Sám nevím, ale pokud se chceš vážně vyhnout rozhovoru s ostatními, tak by jsi měla jít,“ řekl.

            Měl pravdu. Rozloučila jsem se s ním a odešla směrem tělocvičně. Když jsem pak odcházela domů, stříbrné Volvo již na parkovišti nestálo.

            Ten večer se mi poprvé zdálo o Edwardovi. Stáli jsme v lese a jen se na sebe dívali. A já si uvědomila, že ho nejspíš miluji.

06.09.2008 17:36:56
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one