Tak a je tu další kapitolka. Tentokrát za ten konec nemůžu já, ale moje nej kámoška, která, když jsem se jí zeptala jestli mám být krutá nebo hodná, řekla krutá, takže jsem v tom nevině. Snad se bude líbit., Pokuď se mi to povede, tak zítra přidám další, ale nic neslibuji.

    Druhý den jsem se vzbudila kolem osmé. Dole v kuchyni na mě čekal vzkaz od Charlieho, že po práci pojede s Billym na ryby. Nechápala jsem, proč mi to pokaždé píše, možná abych o něj neměla starost. To že bude celý den Charlie pryč, mi nevadilo. Vadilo mi to, že budu celý den doma sama. I když na dopoledne jsem měla program již vymyšlený. Celý týden jsem neprala, takže jsem si roztřídila prádlo na několik kopiček, abych ho již měla připravené, a pak poklidila celý dům. Avšak jakmile jsem poklidila a dala do sušičky i poslední kopičku prádla, zjistila jsem, že je teprve jedna hodina a já nemám co dělat.

            Úkoly jsem si udělal v týdnu a v pátek jsme žádný nedostali. Nakonec mě napadlo, že bych se mohla pokusit naučit se trigonometrii, kterou jsem absolutně nechápala a plavala jsem v ní. Snesla jsem si do kuchyně učebnici, sešit a papír, na který mi Angela před poslední hodinou napsala řešení nějakého příkladu, podle kterého se počítali i ty ostatní a i mi ho kompletně popsala, takže by to neměl být problém, že?

            Omyl. Je to problém. Při pohledu na hodiny jsem zjistila, že tu již sedím dvě hodiny. No tak to je dobrý. Sice s toho nechápu o nic  víc než jsem chápala předtím, ale aspoň mi ten čas rychle utekl. Naštvaně jsem od sebe učebnici odstrčila. Chvíli jsem jen tak seděla, a pak šla něco uvařit. Po chvíli váhaní jsem se rozhodla pro kuře se smetanovou omáčkou a rýží. To mě také na chvíli zaměstnalo, ale samozřejmě na tak dlouho, jak by se mi líbilo. Po jídle jsem po sobě umyla talíř a opět jsem neměla co dělat. Na chvíli mě napadlo, že bych se mohla jít projít do lesa za domem, ale to mi překazil vytrvalý déšť.

            Nakonec jsem si sedla do obýváku k oknu s Větrnou hůrkou. Tu knížku jsem milovala a mohla jsem si ji číst kolikrát jsem chtěla a pokaždé mě dokázala vtáhnout do děje. Nakonec ta samota zase nebyla tak hrozná. Uvědomila jsem si, když jsem se pomalu dotýkala nosem stránky, jen abych na to viděla. Venku se totiž začalo smrákat a v domě se také ochladilo. Nezatopila jsem si, takže jsem se tomu nemohla divit.

            A pak jsem uslyšela motor přijíždějícího auta. Odložila jsem knížku a šla ohřát Charliemu a sobě večeři. Byla jsem si totiž jistá, že je to Charlie. Byl.

„Ahoj, Bells.“

„Ahoj, tati. Jak bylo na rybách?“ Zeptala jsem se otočená k němu zády.

„Nic moc, nebrali. Jak ses tu měla celý den?“ Optal se mě.

„Šlo to. Poklidila jsem celý dům a chvíli se učila trigonometrii, ale asi budu muset zavolat zítra Angele, jestli by mi to zítra nepřijela vysvětlit. Vůbec to nechápu.“

„Poradil bych ti, ale pochybuji, že to budu ještě umět,“ pokusil se být nápomocný.

„To je dobrý, tati.“

„Zítra přijedu také pozdě. Máme v práci nějakou schůzi a nevím jak dlouho to bude trvat. Nevadí ti to?“

„Ne, to je v pohodě. Nějak se zabavím.“

„Mám z toho špatný pocit, že tě tu nechávám celé dny takhle samotnou. Možná bych mohl nějaký den zrušit rybaření.“ Přemýšlel nahlas.

„Ne, to je dobrý, tati, vážně. Tohle je tvůj zaběhnutý stereotyp a já nechci, abys ho musel kvůli mně měnit.“

„Tak dobře. Dobrou chuť, Bells,“ popřál mi.

            Zbytek večeře proběhl v tichosti. Po večeři jsem umyla a uklidila nádobí. Charlie se šel dívat na nějaký zápas a mě sport nějak nezajímal. Bylo teprve sedm hodin a ani jsem nebyla nějak unavená, ale přesto jsem se rozhodla, že si půjdu lehnout.

„Dobrou, tati,“ zavolala jsem na Charlieho ze shora.

            Pak jsem zalezla do sprchy. Chvíli jsem seřizovala tu správnou teplotu vody, což pro mě byla horká voda na hraně snesitelnosti. Horká voda mě vždycky dokázala spolehlivě uvolnit a uspat. Pak jsem se namydlila sprchovým gelem s jemnou vůní mandlového mléka. Vlasy jsem si umyla svým oblíbeným jahodovým šampónem. Nakonec jsem se opláchla a zabalila do velké osušky. Vlasy jsem si zabalila do ručníku takovým způsobem, že se mi na hlavě utvořil turban. Pak jsem si vyčistila zuby, převlékla se do noční košilky, přes kterou jsem si přetáhla župan a vydala se do pokoje.

            Pustila jsem si potichu rádio a částečně si vysušila vlasy, které jsem si vzápětí rozčesala, aby ráno vypadali alespoň trochu normálně. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Bledé tváře jsem měla díky horké vodě jemně růžově a moje hnědé oči se mi zdáli o něco větší. Možná to však bylo jen tím, že mi teď v obličeji vynikali. Tmavě hnědé vlasy jsem teď totiž měla připlácnuté na hlavě a tak můj obličej vypadal celý o malinko větší. Pokrčila jsem rameny, zhasnula a zalehla do postele.

Někdy mezi stavem otupělosti a spánku jsem na tváři pocítila ledový dotyk. Nepatrně jsem zavrtila hlavou a pak se propadla do nádherného snu. Již druhou noc po sobě se mi zdálo o Edwardovi.Sen byl stejný, jako ten předešlý, ale přesto byl něčím jiný. Do lesa dopadalo jemné sluneční světlo, a tam kde se Edwarda dotklo, jemně zářil. Nedokázala jsem se toho pohledu nabažit. Jestli jsem si včera nebyla jistá tím, co k němu cítím, tak snes jsem to věděla na 100% jistě.

            Avšak jako vše, musel i tenhle sen jednou skončit a já se musela vzbudit. Venku bylo opět zamračeno, jak jinak, ale pomalu jsem si začala na tohle počasí zvykat. Protáhla jsem se a zadívala se na sebe do zrcadla. No jistě. Na hlavě jsem měla něco, co vypadalo jako stoh sena. Chvíli jsem se to pokoušela učesat, ale nakonec jsem to vzdala a stáhla si je do svou culíků. Na sebe jsem si natáhla olivově zelené tričko s dlouhým rukávem a tmavé džíny.

            Kuchyň zela prázdnotou. Přesně tak jak jsem očekávala. Do misky jsem nasypala několik cereálií a zalila je mlékem. Při snídani jsem si listovala novinami, které musel Charlie dovnitř přinést předtím, než odjel do práce. Tohle byla nevýhoda práce na policii. Navíc pokud jste byli ředitelem museli jste být v práci každý den a bylo jen výjimkou, že jste si vzali dovolenou. V novinách nebylo nic zajímavého, ale přesto jsem je celé znuděně prolistovala.

            Po snídani jsem po sobě opláchla misku a hned ji utřela a uklidila. Chvíli jsem přemýšlela, že zavolám Angele, ale bylo ještě brzy a tak jsem si stoupla k oknu a dívala se ven. Začínala jsem si na ten déšť pomalu zvykat. Venku slabě mrholilo a malé kapičky dopadaly na tabulky okna. Povzdechla jsem si a zadívala se na hodinky. Bylo půl desáté, což podle mě bylo tak akorát.

            Sedla jsem si k telefonu a na číselníku namačkala číslo, které mi dala Angela v pátek. Třikrát se ozval vyzváněcí tón.

„Weberovy. Prosím?“ Ozval se ženský hlas, ale určitě to nebyla Angela.

„Dobrý den, tady je Bella Swanová. Je doma Angela?“ Zeptala jsem se.

„Bohužel. Před chvíli odjela s Benem. Možná bys to mohla zkusit později. Mám jí něco vyřídit?“

„To je dobrý, paní Weberová. Není to nic důležitého. Děkuji nashledanou.“

„Není zač, Bello. Nashledanou.“

            Tak fajn, tak Angela mě to dneska nedoučí. No nevadí. Hold se o to budu muset opět pokusit sama.

            Zírala jsem na vyřešené příklady a zkoušela přijít na to, jak se to počítá. Chvíli jsem měla dokonce pocit, že se mi to podaří, ale bohužel, nestalo se tak. Zírala jsem na dva příklady, které měli úplně stejné zadání, ale každý měl jiný výsledek. Fajn Swanová, tak tohle nezvládáš.

            Zmučeně jsem si povzdechla. Chvíli jsem ještě seděla, pak jsem dala vařit vodu a do svého oblíbeného hrnečku – byl velký a buclatý, takže se do něj vešla celá moje dlaň, když jsem jí zatnula v pěst, a bylo na něm vyobrazené štěně spící v košíku – vhodila do něj pytlík zeleného čaje a počkala, než se voda dovaří. 4aj jsem zalila a nechala ho pět minut odstát. Pak jsem vyndala pytlík a sedla si zpět ke stolu.

            Chtěla jsem se znovu pustit do zkoušení různých technik, jak dojít k výsledku, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Nejprve jsem si myslela, že se mi to zdá, ale když se zaklepání ozvalo podruhé, pomalu jsem se zvedla a váhavě se vydala ke dveřím. Jednoduchým pohybem jsem je odemkla – Charlie vždycky zamykal, než je do práce a já je ještě dneska neodemkla – a otevřela je.

            Chvíli jsem na příchozího údivem zírala a pak se inteligentně zeptala : „Co tady děláš?“

12.09.2008 21:18:35
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one