Tak a je tu další kapitolka, jak jsem slíbila. Mě osobně se vůbec nelíbí, ale už mě několikrát jedna osoba přesvědčovala, že je to jen můj názor, ale nevím. Snad se teda bude líbit. Na otázku, kdy přibude další, odpovídám, že zatím nevím. Tenhle tejden bude docela fofr a k tomu se musim nějak za pochodu vymarodit. No, to je asi všechno. Ať se tedy líbí a komentáři nepohrdnu.

Přede dveřmi stál totiž Jacob. V tváři měl smutný výraz, takže úsměv, který mi věnoval nebyl ani trochu veselý. Byla jsem překvapená z toho co tady dělá, vždyť mi přece při poslední návštěvě říkal, že má jet s Embrym na nějakou výstavu motorek či co.

„Ahoj, Bells. Můžu dál?“ Zeptal se mě.

„Samozřejmě, Jaku. Stalo se něco?“

            Posadil se na židli v kuchyni. Chvíli se díval na stůl a pak se podíval na mě. Zahlédl i můj sešit a učebnice, chtěl se mě nejspíš zeptat, jestli nepřekáží nebo tak něco, ale pohybem ruky jsem ho vybídla, ať mi raději vypráví co se děje.

„Jde o Emryho. Ve čtvrtek mu nebylo nějak dobře no a v pátek nepřišel do školy. Včera jsem k nim volal, ale nikdo mi nezvedl telefon. A dneska jsem tam ráno zašel. Víš, abych se zeptal jak na tom je. Jeho táta mi řekl, že spí, že mu není dobře. To mi nevadilo, chápal jsem ho. Zajel jsem si dolů do města. Chtěl jsem se podívat po nějakém rádiu do auta, a u jednoho krámu stál Sam a vedle něj byl Embry. Bavili se spolu, smáli se. A já, jel jsem hned sem. Promiň, že otravuju, jen jsem si prostě potřeboval s někým promluvit,“ dokončil své vyprávění a podíval se z okna.

„V pohodě, Jaku, kdykoliv,“ ujistila jsem ho.

            Chápala jsem, jak se musí cítit. Jeden den se s ním Embry bavil jako s nejlepším přítelem a pár dní na to, se baví s tím Samem, o kterém mi vyprávěli. Udělala jsem mu čaj a ještě chvíli si s ním povídala. V jednu se mi znovu Jacob omluvil a odjel. Stála jsem na verandě a dívala jsem se za ním tak dlouho, dokud jeho auto nezmizelo za zatáčkou. Pak jsem se vrátila do kuchyně.

            Učebnice, které ležely na stole, se mi vysmívali. Prostě jsem to nechápala. Tečka. Vydala jsem se na horu do pokoje, chtěla jsem si přinést knížku. Když se to nemůžu naučit, tak si budu alespoň chvíli číst, a pak se na to znovu podívám. Byla jsem už v půlce schodů, když se ozvalo zaklepání. Že by si Jacob něco zapomněl?Otočila jsem se a vydala se zpět ke dveřím. Na posledním schodě jsem samozřejmě zakopla, takže chvíli trvalo, než jsem otevřela. Za dveřmi však nestál Jacob ale Edward Cullen.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

            V jeho hlase jsem zaslechla úlevu. Oplatila jsem mu pozdrav a pozvala ho dál. Viděla jsem, jak se ostražitě rozhlíží.

„Hledáš něco?“ Zeptala jsem se ho.

„Ne, jen Alice… Nech to být.“

„Co se stalo?“ Dožadovala jsem se odpovědi.

„Víš jak má Alice tu schopnost? No chvíli tě viděla, jak se učíš, a pak si najednou zmizela.“

„Zmizela?“

            Byla jsem zmatená. Vážně jsem nechápala, jak to myslí. Navíc jak to tak vypadalo, tak jeho rodině nevadí, že to vím. Počkat. Alice mě viděla? To znamená, že měla nějaké to vidění, ale bylo spontánní a nebo se na mě zaměřila?

„Ano, zmizela. Což mohlo znamenat jen jednu věc a to, že jsi zemřela, jinak nevím, ale jak to koukám, ty jsi v pořádku.“ Řekl a zamračil se na mě.

„Vadí ti to?“ Zeptala jsem se ho, když jsem viděla jak se mračí.

„Ne, jak tě to jen mohlo napadnout?“ Zeptal se užasle.

            Pokrčila jsem rameny. Chvíli se na mě díval, opět s frustrací. Tentokrát jsem věděla, co je její příčinou. Pak se rozhlédl po kuchyni a pohledem se zastavil na sešitě a popsaném papíře s příklady. Přisunul si papír k sobě a prohlížel si ty příklady. No příklady, spíš přeškrtaná čísla. S pobavením se po mně podíval a já zčervenala. Jak to ten kluk proboha dělá, že skoro pokaždé v jeho přítomnosti zčervenám?

„Chceš s tím pomoct?“ Zeptal se mě zcela vážně.

            Chvíli jsem váhala, ale nakonec mi nezbylo nic jiného než přikývnout. A po chvíli jsem byla za tuhle volbu vděčná. Nejen, že Edward tomu na rozdíl ode mě rozuměl, ale také mi to dokázal vysvětlit tak, že jsem to pochopila i já. O čemž jsem se přesvědčila po dvou hodinách, kdy jsem užasle zírala na příklad, který jsem vypočítala zcela správně a bez pomoci. Nad mým úžasem se Edward zvonivě rozesmál. Moje srdce při tom zvuku poskočilo. S jistotou, že to musel slyšet, jsem zčervenala ještě víc.

„Měl bych jít a ujistit Alici o tom, že jsi živá a zdravá,“ poznamenal poté s úsměvem.

            Přikývla jsem a šla ho vyprovodit. Venku stále pršelo a já na příjezdové cestě viděla stát jeho stříbrné Volvo. Chtěla jsem stočit pohled zpět na Edwarda, který stál by měl být za mnou, ale to byl omyl. Edward stál těsně vedle mě a díval se mi do obličeje. Ten jsem já musela zvednout, neboť byl o něco vyšší. Jeho oči měli opět barvu zlata. Začal jsem se v nich topit. Moje srdce bylo zběsile rychle, až jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi. Silou vůle jsem se přinutila odtrhnout od něj zrak dřív, než bych mohla udělat něco neuváženého. Pohlédla jsem k lesu a rozpačitě si odkašlala.

                        Přestože jsem na sobě cítila jeho pohled, jsem se k němu otočila, až po tom, co jsem se docela uklidnila. Věnoval mi ještě jeden úsměv.

„Tak zítra?“ Zeptala jsem.

            Přikývl. Díval se mi do obličeje. Vypadalo to, jako že o něčem přemýšlí. Pak zvedl svou ruku a jemně mě pohladil po lícní kosti. Mé srdce opět začalo být splašeně. Stáhl svou ruku, usmál se a rozešel se ke svému autu. Ještě před tím, než vycouval a rozjel se pryč mi věnoval jeden úsměv.

            Otupěle jsem stála na verandě až do doby, než se do mě dostala zima. Vešla jsem dovnitř, posbírala si své učebnice a vydala se nahoru. Připravila jsem si věci na zítra a pohlédla na budík na nočním stolku. Bylo skoro pět. Zakroutila jsem nevěřícně hlavou. Jak ten čas mohl takhle rychle utéct. Sešla jsem dolů a ohřála si večeři. Po té jsem se odploužila do obýváku a pustila si televizi. Chvíli jsem přepínala jeden kanál za druhým, až jsem nakonec nechala hrát nějaký pořad o vaření.

            Avšak televizi jsem vůbec nevnímal. Pohledem upřeným z okna jsem přemýšlela nad Edwardem Cullenem a jeho rodině. No, hlavně o něm. Seděla jsem takhle docela dlouho. Pak mě však oslepilo světlo přijíždějícího auta, a já poznala, že se Charlie vrátil. Vydala jsem se do kuchyně, kde jsem v rychlosti začala ohřívat večeři.

            Pak vše probíhalo jako obvykle. Chvíli jsem si s ním povídala o dnešku a o jeho práci. Umyla jsem po večeři nádobí a pak si za ním šla na chvíli sednou k televizi. Neuběhla ani polovina zápasu, a já už popřála Charliemu dobrou noc.

„Dobrou, Bells. A dobře se vyspi,“ popřál mi s pohledem upřeným stále na televizi.

            Rychle jsem se osprchovala a zamířila do pokoje. Byla jsem unavená a hlavně zmatená. Jakmile jsem ulehla, víčka mi klesla a já se ponořila do říše snů. Jen zdálky jsem vnímala tak podivně známou vůni. Avšak dřív, než jsem stačila otevřít oči a podívat se po zdroji vůně, přelila se přes mě vlna únavy a já usnula, klidným a nerušeným spánkem.

           

 

            Ráno mě jako vždy probudil budík. Zamáčkla jsem ho a podívala se z okna. V tu chvíli mi něco došlo. V rychlostí blesku, jsem se otočila zpět k budíku. Včera jsem si ho zapomněla přeřídit, takže jsem vstávala o hodinu a půl později. No super. V tuhle chvíli jsem litovala, že jsem nedovolila Charliemu, že mi nekoupil auto. Autem bych to stíhala s přehled.

            Rychle jsem se oblékla. Ve skříni jsem šáhla po prvním, co mi přišlo pod ruku, což byli černé kalhoty, tmavě modré delší tričko s tříčtvrtečním rukávem. Přes to jsem si přehodila černý kabát, popadla tašku, v chodbě jsem se po obutí rychle přečesala a vyrazila ven. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem na příjezdové cestě uviděla stát stříbrné Volvo. Překvapeně jsem se zastavila a málem spadla do louže.

„Ahoj,“ pozdravil mě Edward s úsměvem opírající se o bok auta.

„Ahoj, co tu děláš?“ Zeptala jsem se ho, když jsem k němu došla.

„Řekl jsem si, že by se ti dneska možná hodilo svezení,“ odpověděl mi a já si nemohla všimnout toho, jak si mě prohlíží.

„Jo, to jo,“ zašeptala jsem zničeně.

            Slyšel mě. Usmál se ještě víc a já zčervenala. Odlepil se od auta a otevřel mi dveře na straně spolujezdce. Pomalu jsem se k němu rozešla. Cítila jsem, jak moje srdce bije s každým krokem o něco rychleji. Posadila jsem se do vyhřátého auta a připoutala se. Vyjeli jsem. Chvíli bylo ticho, ale pak mi to nedalo, abych se nezeptala, co si o mém odhalení myslí jeho rodina.

„No, Alice byla doslova nadšená. Už se těší, jak spolu půjdete nakupovat a tak. Rosalie na tebe trochu žárlí. Víš, to čím se stala, je pro ni těžší než pro nás ostatní. Žárlí na tebe, protože jsi člověk a přitom víš o nás. Ale jinak, jí nijak nevadíš a myslím, že když jí dáš čas, tak poznáš je není zas tak hrozná. Zbytek rodiny to vzal podobně jako Alice. Emmett si z tebe nejspíš bude dělat srandu, ale budu ho krotit. Věř mi.“

            Poslední větu spíš mi řekl do očí, jako by mě chtěl ujistit. Zbytek cesty proběhl mezi námi panovalo ticho, ale takové to příjemné. Zbytek dne utekl velmi rychle Edward mě doprovázel z hodiny na hodinu a to i když on sám ji měl třeba na druhé straně školy. A pak nastal čas oběda. Chtěla jsem zamířit ke svému stolu, ale Edward mě chytil za ruku a vedl mě ke stolu, kde seděli jeho sourozenci. Poprvé za celou dobu, co jsem zjistila pravdu, jsem pocítila strach.

27.09.2008 21:24:29
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one