Tak a je to tady. BLT je u konce. Doufám, že se vám tahle povídka líbila stejně jako mně. Omlouvám se za chyby a přeji vám šťastné a veselé Vánoce

            Ležela jsem v posteli a užívala si poslední zbytky snu. Ještě se zavřenýma očima jsem natáhla ruku na druhou stranu postele, kde jsem čekala Edwarda. Když jsem však nenahmatala nic jiného než polštáře, na chvíli se mě zmocnila hrůza. Pak jsem si však vzpomněla na to, jak jsem ho včera spolu s ostatními doslova vyhnala na lov. Nebyl na něm už pěkně dlouho, jenže se mě bála opustit a zrovna včera plánovali velký lov. Řekla jsem Edwardovi, ať jde s nimi, že beztak budou doma dřív než se probudím.

            Nakonec se se mnou tedy večer rozloučil, ale bylo na něm vidět, že by stačilo jediné mé slovo, nebo smutný pohled a nikam by nešel. Takže jsem si hrála na hrdinku a s úsměvem ho vyprovodila. Nezapomněl mi však připomenou, že kdyby se něco dělo, ať zavolám. Prý si nechá telefon u sebe.

            Pomalu jsem se zvedla a kolébavou chůzí se vydala do koupelny, abych provedla ranní hygienu. Pak jsem se jen s osuškou kolem těla vydala zpět do pokoje, kde jsem se oblékla do žlutých šatů. Pak jsem se rozhodla dojít si udělat snídani a možná se jít dívat na televizi. Byla jsem tak pět kroků ode dveří, když se to stalo. Břichem mi projela ostrá bolest a moje ruce automaticky vystřelily k břichu, jako by to maličké mohly chránit. Začala jsem zhluboka dýchat, doufajíc, že ta bolest zmizí. Po chvíli opravdu zmizela,  jenže asi po deseti minutách se objevila se znovu. A teprve tehdy mi to došlo. Budu rodit.

            Chvíli mi trvalo, než jsem se uklidnila. Přeci jen, jsem sama v tomhle obrovském domě a já mám porodit na půl upírské dítě. Trochu zoufale jsem se rozhlédla po pokoji, než mi zrak padnul na malou černou krabičku na nočním stolku. Opatrně a pomalu jsem se k němu vydala. Pak jsem se i přes bolest posadila a vytočila Edwardovo číslo. Po pátém pípnutí mi to vzal.

 „Bells, miláčku, co se děje?“ ptal se hned a v jeho hlase jsem slyšela strach.

 „Asi budu rodit,“ zamumlala jsem a zhluboka se nadechla.

            V další chvíli jsem na chvíli ztuhla děsem a sledovala, jak mi po noze stéká pramínek plodové vody.

 „Co se stalo?“ zeptal se Edward, který nejspíš zaregistroval, že už dobrých deset sekund nedýchám.

 „Já, právě mi odtekla voda,“ zamumlala jsem a přivřela oči při dalším návalu bolesti.

 „Za chvíli jsme tam,“ řekl než se v telefonu ozval vyzváněcí tón.

           

***

 

            Ona chvíle trvala něco okolo pěti minut. Slyšela jsem, jak dole bouchly dveře a v další chvíli mě Edward vyzvednul do náručí a přenesl mě do jedné místnosti v domě, která byla připravená na porod. Položil mě na lůžku, hodně podobné tomu nemocenskému a pak mě chytil za ruku. V tu chvíli jsem za to byla vděčná, neboť při dalším návalu bolesti jsem jeho ruku zmáčkla, co nejvíc to šlo. Pochybuji, že to vůbec zaregistroval.

 „Tak fajn, Bello, zatlač,“ přikázal mi Carlisle.

            Přikývla jsem a zatlačila. Cítila sem, jak mi slaný pot stéká po čela. Podívala jsem se na Edwarda. Seděl vedle mě jako socha a s vytřeštěnýma očima zíral na Carlislea. Zajímalo by mě, co tam vidí. Znovu jsme zatlačila a trochu vykřikla bolestí. Najednou jsem cítila, jak ze mě něco vyklouzlo a v další chvíli jsem zahlédla Carlislea, jak svírá v rukou malý pomačkaný raneček, který v další chvíli začal trochu pofňukávat.

 „Je to chlapeček,“ oznámil nám Carlisle a toho malého ošetřil.

            Pak mi ho vložil do náručí. Udivilo mě, jak je malinký, ale s úžasem v očích jsem ten zázrak sledovala a nevšímala si doznívající bolesti. Chlapeček byl krásný i na novorozeně. Na hlavě měl chomáček hnědých vlásků a když se na mě podíval, uvědomila jsem si, že je má smaragdově zelené. Podívala jsem se na Edwarda vedle mě a usmála se na něj. Úsměv mi oplatil a sehnul se, aby mi  a našemu synovi mohl vtisknou polibek na čelo. Chlapeček se na nás usmál a tak nám předvedl perfektní a kompletní řadu bílých malých zoubků.

            Sehnula jsem hlavu, abych ho též políbila na čelíčko a v další chvíli se to stalo. Přitiskla jsem chlapečkův obličejík ke svému krku, abych ho objala, když jsem ucítila, jak mi něco ostrého projelo kůží na krku.

 „Au,“ zamumlala jsem a snažila se chlapečka od sebe odtáhnout, ale nešlo to.

            V další chvíli však zmizel a já sledovala Edwarda, jak se šokem v očích sleduje můj krk. Pak se mi žilami začala rozšiřovat bolest. Bolest tolik nepodobná jakékoliv, kterou jsem kdykoliv předtím zažila.

 „Carlisle, co se to děje?“ zeptal se se strachem Edward.

 „Mění se,“ odpověděl mu a to bylo jediné, co jsem slyšela, než mě pohltila tma a bolest.

 

***

 

            O tři dny později jsem se probudila jako novorozená upírka. Všechno pro mě bylo nové a musela jsem se naučit odolat lidské krvi, ale v tom mi pomáhala má rodina. Chlapečka jsme pojmenovali Taylor. Byl to napůl člověk, napůl upír. Byl stejně krásný, pil krev, byl jedovatý a ve svých osmnácti přestal stárnout, ale mohl jíst i lidské jídlo, netřpytil se na slunci, nebyl tolik silný ani rychlí jako upíři a mohl spát.

            Zítra to bude čtyřicet let od doby, kdy Edwarda potakala a ani jednou za celou tu dobu jsem nelitovala ani nepochybovala o správnosti mého rozhodnutí, neboť v tomhle měla Renné pravdu. Edward byl ten pravý a jediný, komu patřilo mé srdce a to i když už skoro čtyřicet let nebilo.

24.12.2009 17:27:09
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one