1.Počátek - obrázek

1.Počátek - obrázek

Kdyby se někdo zeptal na nejšťastnější dobu v mém životě, odpověděla bych prvních pět let mého života. V té době jsem totiž žila se svou maminkou. Byla to ta nejkrásnější žena, kterou jsem kdy viděla. Měla ohnivě rudé vlasy, jemné rysy a ty nejmodřejší oči, co jsem kdy spatřila.  

            Barvu vlasů jsem po ní zdědila, i když ne úplně. Zatímco její vlasy připomínaly plamen ohně, moje se barvou přibližovaly červenému vínu. Dále jsem měla její nos a ústa. Oči jsem měla zelené – po svém otci.

            Můj otec byl pro mě tou dobou pouze stínem někde v dálce. Byl to muž, kterého má matka milovala, ale který ji opustil kvůli někomu jinému. Říkala, že se mu hodně podobám. Prý jsem zdědila některé jeho rysy – hrdé čelo a vzdorovitou bradu. Vždycky, když jsem se na něj zeptala, její oči posmutněly a pak mi řekla, že až přijde čas, poznám ho. Tehdy mi to stačilo. Dnes bych se možná ptala jinak.

            Tehdy jsme žili ve Skotsku. Já, maminka a dědeček. Děda byl veselý člověk. Často si mě po večeři vysadil na klín a vyprávěl mi děsivé historky. Mnohokrát jsem ho nutila některé opakovat a on občas jejich vyprávění pozměnil, ale to se mi nelíbilo. Měla jsem ty historky ráda tak jak byly. Nepotřebovala jsem je měnit. Brzy to pochopil i on. Maminka nás občas pozorovala a pak kroutila hlavou. I ona ty historky poslouchala jako malá, ale děda mi jednou řekl, že na rozdíl ode mě, je neměla příliš v lásce. Prý nedokázala snít a povolit uzdu fantazii.

            Byly mi čtyři roky když dědeček umřel. Měl nehodu. Jel domů z knihovny, kde pracoval na půl úvazku. Pršelo a on dostal v otáčce smyk. Prý zemřel okamžitě. Netrpěl. Za dva měsíce se maminka znovu vdala a my se přestěhovali do domu k Jamesi Alkenovi. Dědečkův dům se prodal a mně tak krom vzpomínek zbylo pouze jeho jméno – Daring.

            Maminka mě nenutila, abych přijala jméno jejího nového manžela. Sice to působilo zmatky, když se potřebovalo něco úředně zařídit, ale jenom ze začátku. I když občas se stalo, že mě nebo mamku s Jamesem oslovili jiným příjmením. Ty dva to nechávali být. Já jsem je však vždy vyváděla z omylu.

            Jaký byl James? Byl to vysoký blonďák, tvář měl vždy perfektně oholenou a jeho oči měli barvu hořké čokolády. Měl rád fotbal a baseball a obě hry mě učil hrát, i když jsem proti tomu častokrát protestovala. K prvním společným Vánocům jsem od něj dostala psa. Byl to bígl a jmenoval se Ray. Já měla z dárku ohromnou radost, maminku málem trefil šlak. Přesto Ray zůstal a ona si ho po čase zamilovala a rozmazlovala ho, když si myslela, že jí s Jamesem nevidíme.

            Bylo 5. června 1998 – přesně měsíc před mými pátými narozeninami. Toho dne svítilo slunce a nebe bylo bez mráčku. Vzduch voněl létem a pohodou. Byla jsem s Jamesem a Rayem venku v parku a užívala si dětství. Pamatuji si, že do parku jsme šli brzy po obědě, mohlo být tak půl jedné. Když jsme vyrazili domů, bylo skoro osm. Vím, že jsem Jamesovi řekla, že se maminka bude zlobit, protože jdeme pozdě. On na mě mrknul a řekl mi, že něco vymyslí. Celou cestu domů jsme blbli a smáli se. A pak na rohu naší ulice James ztuhnul. Nechápala jsem proč. Pak jsem uviděla, že před naším domem parkuje černé cizí auto.

            James si mě vyzdvihl do náručí a běžel se mnou domů. Ray vesele ťapkal za námi. Smála jsem se. Myslela jsem, že James pospíchá, protože k nám přijeli nějací jeho kamarádi a on mi je chce představit, stejně jako to udělal s jeho bratrem Davidem a jeho ženou Ninou. Když jsme doběhli k domu, všimla jsem si, že domovní dveře jsou dokořán a zevnitř byl slyšet křik. Tenkrát jsem si pomyslela něco jako proč se musí dospělí tak hlasitě vítat. James mě položil na zem a řekl mi, ať tam počkám. Přikývla jsem a v ruce pevněji sevřela Rayovo vodítko. James vběhl do domu a zavolal na mojí maminku.

            Stála jsem tam možná deset minut, když z auta vystoupil muž. Měl na sobě zelenou košili a černé kalhoty. Přes pravou opálenou tvář se mu táhla jizva – od ledově modrého oka ke koutku úst. V černých vlasech se mu odráželo slunce a mě napadlo, že mu musí být horko. Došel až ke mně a sednul si na bobek, takže naše oči byly ve stejné úrovni.

 „Jakpak se jmenuješ, maličká?“ zeptal se hlubokým hlasem a na tváři vykouzlil úsměv.

 „Maminka mi zakázala bavit se s cizími lidmi,“ řekla jsem a popotáhla za vodítko.

 „Maminka má pravdu. Já jsem Mike,“ řekl a natáhnul ke mně pravou ruku.

 „Melanie Daringová,“ řekla jsem po chvíli váhání a podala mu svou pravačku. Ta moje se v jeho obrovské dlani naprosto ztratila.

            Znovu se usmál a pak řekl, že mám hezkého psa. Hrdě jsem se usmála a řekla mu jeho jméno. Chvíli si se mnou povídal. Ptal se mě na Jamese, na mou maminku a tak. A já odpovídala. Představil se mi, už nebyl cizí. Pak mi řekl, jestli bych si nechtěla sednout k němu do auta, než se James vrátí. Nerozhodně jsem se podívala na dům, ze kterého se stále ozývaly hlasy. Nakonec jsem kývla. Bolely mě nohy a byla jsem netrpělivá. Otevřel mi zadní dveře a pomohl mi s Rayem. Pak mi řekl, že si na chvilku odskočí, ale že se hned vrátí a zavřel dveře. Přikývla jsem a sledovala jak jde do domu. Za čtvrt hodinku zase vyšel, ale ne sám.

            Za ním šel muž. Stejně vysoký jako Mike, ale jeho vlasy byly světle hnědé a když otevřel dveře a podíval se mi do očí, zjistila jsem, že jeho oči mají stejnou barvu, jako ty moje. Na opálené pohledné tváři se mu rozlil úsměv, natáhnul ke mně ruku a řekl : „Ahoj Melanie. Jsem Adam Feral. Tvůj otec.“

            Jeho ruku jsem přijala a dokonce se na něj usmála. Pak jsem chtěla vylézt z auta a vydat se domů, ale on se jen zasmál a zabouchnul dveře. Chtěla jsem je otevřít, ale nešlo to. Mike se posadil na místo řidiče a můj právě nalezený tatíček na místo spolujezdce. Ptala  jsem se, kde je maminka, ale ani jeden z nich mi neodpovídal. Měla jsem však naději, že za chvilku maminka přijde, neboť auto stále stálo na místě. Pak však z domu vyšla vysoká blondýnka a v ruce držela kufr. Dala ho do kufru a sedla si ke mně dozadu.

            Na sobě měla světle modrý kostýmek, a když si mě ledovýma šedýma očima prohlédla, usmála se na mě, natáhla ke mně ruku a řekla: „Tak ty jsi Melanie? Jsem Teresita – tvoje nová maminka.“

            Jí jsem ruku nepodala. Místo toho jsem se rozbrečela. V té chvíli mi totiž došlo, že maminku ani Jamese už nikdy neuvidím. Nevím proč mi to najednou prolétlo hlavou, ale já tomu uvěřila. A byla to pravda.

            Když jsem si o několik let později vyhledala noviny z toho dne, našla jsem článek s fotografií maminky a Jamese. Psalo se tam, že majitel restaurace James Alken zabil svou ženu a poté sám spáchal sebevraždu. Dcera jeho manželky se pohřešuje.

03.12.2010 12:14:26
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one