Vím, vím, že dlouho nic nepřibylo. Vyskotlo se několik problémů - nejprve osobních, pak technických a nakonec zdravotních. Ale teď už je to tady. Další kapitolku bych mohla přidat během Velikonoc, ale nic neslibuju. Komentáře potěší a děkuju všem, kteří vydrželi čekat.

A tak ten den přišel. Stála jsem před zrcadlem v Calebově pokoji a dívala se na sebe. Čistě bílé hedvábné korzetové šaty s pavučinkovou sukní a stříbrnou spodničkou. Na hlavě se  mi v ranních paprscích blyštěla stříbrná čelenka a přes vyčesané vlasy mi splýval závoj. Kde byl Caleb? Vedle v pracovně, ale přesto jsme se tento den ještě neviděli. Megan zajistila, aby dveře v pokoji byly zamčené a před dveřmi, které vedly na chodbu pořád někdo stál, takže když jsme chtěli ven, museli jsem zaklepat. A proč jsme byli tady? Celá ta fraška se totiž měla odehrát na zahradě Sentastových.

 „Tak, jak se cítíš?“

            Otočila jsem se a podívala se na Nicol v růžových šatech družičky, jak vplula dovnitř.

 „Divně,“ odpověděla jsem a znovu se podívala do zrcadla. Pořád jsem tomu nějak nemohla uvěřit.

 „No, ségra v den svatby zvracela,“ řekla a podala mi skleničku se šampaňským.

 „Skvělý. Fakt díky,“ řekla jsem a usrkla.

 „Není zač. Daniela přijde za chvilku. Řekla, že skočí omrknou kuchyň,“ prozradila mi Nicol, kde se ukrývá moje druhá družička.

 „Jak to tam vypadá?“ zeptala jsem se a posadila se k ní na postel.

 „Všechno už je připravený, čeká se už jenom na to, až všichni dorazí a vy dva budete připravení,“ odpověděla mi Daniela, která vešla.

            Danielu jsem v podstatě moc neznala. Byla o dva roky starší než já a byla to Calebova vzdálená příbuzná.

            Z vedlejšího pokoje se ozval smích a já se zahleděla na dveře. Nicol s Danielou na sebe spiklenecky mrkly a rozesmály se. Protočila jsem nad tím oči, ale pak se smála s nimi. Ne, že bych chtěla, ale od rána jsem měla nasazenou masku radosti a štěstí, takže jsem dělala, co se ode mě očekávalo.

 „Na,“ řekla najednou Nicol a něco mi podávala.

            Vzala jsem onen předmět do ruky a zjistila, že je to stříbrná spona ve tvaru růže. Zvědavě jsem se na ni podívala.

 „No máš něco modrého a zároveň starého a něco nového. Tohle je půjčené,“ řekla a pomohla mi upevnit brož na šaty.

 „Děkuju,“ řekla jsem a usmála se.

            Někdo zaklepal na dveře a pak vešly Teresita s Megan. Obě měly v očích slzy. Protrpěla jsem jejich rady, vzpomínky na jejich svatbu i objetí. Pak ty dvě odešly a o chvíli později jsem s kyticí bílých růží vyrazila za Nicol a Danielou i já. Za dveřmi čekal otec. Usmíval se na mě. Automaticky jsem mu úsměv oplatila a zavěsila se do něj.

 „Sluší ti to,“ řekl, zatímco jsme pomalu sestupovali schody.

 „Děkuju.“

            Zavládlo mezi námi ticho. A to trvalo až do doby, než jsme stanuly před skleněnými dveřmi v obýváku, kterými se vcházelo do zahrady. Tam se otec zastavil a tak tomu donutil i mě. Zvědavě jsem se na něj podívala.

 „Jsem na tebe hrdý, Melanie. Netuším, jaká to pro tebe musela být oběť vzdát se normálního života, ale… My všichni ti za tohle budeme do konce života vděční. A věř mi, že tvoje matka by na tebe byla také hrdá. Byla to skvělá žena a já jsem nikdy nelitoval toho dne, kdy jsem ji potkal. A i když nám bylo souzeno tak málo času a ty mě nejspíš nikdy nepřestaneš obviňovat z její smrti, věř mi, že jsem ji poznal natolik dobře, abych věděl, že by na tebe byla hrdá.“

            Když mi tohle říkal, zněl jeho hlas nakřáple a oči se mu leskly. Z mých vlastních steklo několik slz a pak jsem svého otce objala. Měl pravdu, nikdy mu neodpustím, co udělal, ale udělal to pro to, aby zachránil svou rodinu, své přátelé, svůj domov. A ochrana toho, co máme rádi si často vyžádá oběti.

 „Doufám, že budeš šťastná. Uvidíš, že Caleb je skvělý kluk,“ zašeptal mi do ucha a já se od něj odtáhla. Byl čas jít.

 

            Pomalu jsem kráčela uličkou vytvořenou z bílých plastikových židlí. Všichni vstali a usmívali se na mě. A i přes to, že jsem tu skoro nikoho neznala, jsem jim úsměv oplácela. Avšak na rozdíl od nich jsem se musela přemáhat. Pomalu jsem kráčela po koberci z okvětních plátků bílých růži a postupovala tak k dřevěnému oblouku, pod kterým již stál Caleb s mužem, který nás měl oddat. Byl to typický kněz v černém hábitu s kolárkem okolo krku v rukou svírajíc Bibli. A jak jsem k nim tak pomalu mířila, všimla jsem si někoho, koho jsme nikdy předtím neviděla  a kdo svým vzezřením naprosto nezapadal. Byl to snědý muž s kupou vrásek, dlouhými mléčnými vlasy, jejichž několik pramenů zdobily korálky. Na sobě měl hnědý kožený kabát a kalhoty z téhož materiálu. Když jsem procházela kolem něj, podívala jsem se mu do očí. Čočku měl pokrytou šedivou blánkou, takže to vypadalo, že se jeho oči skládají jenom z bělma. A přesto v nich bylo něco podivného, něco co mě na několik sekund přinutilo ztuhnout. Otec si odkašlala a já jsem pokračovala dál. Avšak stále jsem viděla ty oči.  

            A tak se stalo, že jsem najednou stála vedle Caleba, který svíral mé ruce a díval se mi do očí. Měl uvolněný výraz s lehkým úsměvem na tváři. Zmateně  jsem se na něj dívala, protože to vypadalo, jako když… Všiml si mého výrazu a jeho úsměv se trochu prohloubil a on pevněji sevřel mé ruce. On z téhle maškarády měl radost! S tím zjištěním se mi na tváři ze šťastného úsměvu stala podivná grimasa a málem jsem prošvihla tu část, kdy mám říct ano. Popravdě, jsem se v tu chvíli zatoužila otočit se, vynadat si do pitomců a zmizet. Zase. Ale ovládla jsem se a s rezignovaným ano jsem za svým životem zabouchla mříže.

 „…z moci mi svěřené, vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete se políbit.“

            A sem jsme došli kdy? Vždyť jsem přece nemohla být mimo celý obřad, nebo jo? Z mých úvah mě vytrhl až Caleb. Vzal mě za bradu a jemně mi nadzvedl hlavu. Podívala jsem se na něj a nervózně polkla. Caleb přelétl očima přes mou tvář, pak se ke mně sklonil a lehounce přitiskl své rty na mé. Až když jsem se nadechla, došlo mi, že zadržuji dech. Pootevřela jsem ústa, abych se ohradila, že to snad už stačí, ale Caleb toho využil. Svým jazykem vnikl do mých úst a lačně se jal prozkoumávat každé zákoutí. A já se po chvíli pobízení k němu připojila.

 „Ehm, ehm.“ Někdo si pobaveně odkašlal a my dva od sebe odstoupili. Caleb se na mě uličnicky zubil a já se divila. Opět. Tentokrát však nad reakcí svého těla. Mohl ve mně Caleb vzbuzovat vášeň či lásku, nebo mi jen chyběly polibky a něžnosti?

 „Tolik vám to sluší…“ Uplakaný obličej Teresity mi připomněl, co se děje a já byla zpět ve své roli. Dokonalá manželka nového vůdce, na kterou čeká zkouška oddanosti a věrnosti.

 

 

 „Kdo je to?“ zeptala jsem se Caleba zhruba o čtyři hodiny později, když jsem seděla u něčeho, co by se dalo nazývat večeří, a hlavou jsem kývla směrem k podivnému muži, který nyní stál v koutě.

 „To je Ulrik. Jeho rodina je jediná, ve které se dědí moc, která je potřebná k dokončení rituálu splynutí. Je potomkem mocného šamana a jakmile se o tomhle dozvěděl, přijel, aniž by dostal pozvání. On a ani nikdo z jeho rodu vlastně pozvání nikam nepotřebuje, protože jsou všude vítáni,“ vysvětlil mi Caleb a napil se vody s citrónem.

 „Vypadá zvláštně,“ řekla jsem a Caleb pokrčil rameny.

 „Sluší ti to,“ řekl po chvíli a já ztuhla. O co se snaží? Přivodit mi infarkt? 

 „Díky,“ dostala jsem ze sebe, když jsem se vzpamatovala.

            Najednou se u nás objevila Megan s Teresitou. Obě se stále usmívaly. Caleb při pohledu do jejich tváří pochopil, přikývnul, mrknul na mě a zmizel. Zmateně jsem se za ním dívala, dokud na mě Teresita nepromluvila.

 „Pojď, Melanie. Musíš se připravit.“

 

            Celá příprava spočívala v tom, že jsem si v Calebově koupelně dopřála dlouhou sprchu. Pak mi Megan pomohla natřít se vonným olejíčkem a nějak se stalo, že mi při tom začala masírovat záda. Vrněla jsem blahem.  Pak mi Teresita rozčesala vlasy a já se mohla obléknout do světle modrých letních šatů. Byla jsem v koupelně a čistila si zuby, když jsem slyšela, jak někdo zaklepal na dveře. Ty se na chvíli otevřely a pak se zase zavřely.

 „Kdo to byl?“ zeptala jsem se, když jsem vyšla ven.

 „Tvůj otec. Prý je čas, abychom vyrazili,“ řekla mi Megan.

            Přikývla jsem a vydala se k jedné tašce, kterou jsem si s sebou dnes přinesla. Chvíli jsem se v ní přehrabovala a pak vytáhla tmavě modré pouzdro na prášky.

 „Co to je?“ zeptala se Megan, když uviděla předmět v mé ruce.

 „Antikoncepce,“ odpověděla jsem a vzápětí mi Teresita sebrala pouzdro z ruky.

 „Musíš ji přestat brát,“ oznámila mi moje macecha a já na ni vyvalila oči.

 „Proč?“

 „Tvým úkolem je Calebovi porodit syna,“ odpověděla mi Megan.

 „A to jako musím ještě před tím, než mi bude dvacet, nebo by to stačilo až po tom? Já se totiž ještě jaksi necejtim na to být matkou,“ řekla jsem a rozešla se k Teresitě, abych jí vzala pouzdro.

 „Je to tvoje povinnost,“ řekla mi tvrdě a odešla z pokoje i s prášky.

 „Musíme jít,“ řekla po chvíli Megan a otevřela mi dveře.

 

            Venku čekalo auto. Na místě řidiče seděl můj otec a vedle něj seděla Teresita. Posadila jsem se za řidiče a Megan si sedla vedle mě. Jakmile jsme byli všichni v autě, otec nastartoval a jeli jsme. Vyjeli jsme z brány a otec pak auto stočil na lesní cestu, po které jsme jeli asi deset minut. Avšak ještě než jsme tam dojeli, bylo mi jasné, kde je cíl naší cesty – jeskyně pod srázem, kam jsem se chodila dívat na východ slunce. A taky že ano. Otec zastavil kousek od jeskyně, ale když jsem vystoupila z auta, viděla jsem skrz stromy plápolat oheň a slyšela jsem mužské hlasy. Otec se postavil vedla mě a nabídl mi rámě. Nechápala jsem, proč je nenabídl Teresitě s Megan, ale po chvíli jsem pochopila. Ony dál nesmějí. Dnes ne. Dnes jsem jediná žena, která smí vstoupit na toto místo – jediná ovečka, která se zatoulala mezi smečku vlků. Nechápala jsem ale, proč jely se mnou.

 „Mel,“ popohnal mě otec a já nejistě vykročila. Chtělo se mi tam čím dál tím míň.

            Jakmile jsem vyšla zpoza stromů a vstoupila na malý plácek bez stromů před jeskyní, kde plápolal oheň, uvítal mě smích. Někteří kluci si šeptem něco sdělili a vzápětí vybuchli smíchy. Zahlédla jsem mezi nimi i Caleba. Ten mě na rozdíl od ostatních upřeně sledoval s malým úsměvem na tváři. Před vchodem do jeskyně jsme zastavili. Táta si stoupl naproti mně a prohlédl si mě.

 „Jsme na tebe moc pyšný Melanie. A tvoje matka by byla taky.“ Políbil mě na čelo, popostrčil směrem ke vchodu a zamířil k ohni ke skupince starších mužů.

            Vešla jsem do jeskyně a pomalu a opatrně postupovala vpřed. Byla tu tma a já bych nerada napálila do zdi, takže jsem před sebou měla natažené obě ruce a máchala jimi kolem sebe jako idiot. Chodba se začala po chvíli stáčet vlevo a když jsem zašla za roh, uhodilo mě do očí světlo. Najednou jsem šla rychleji a jistěji.

            Chodba se najednou rozšířila a já se ocitla v kruhové místnosti osvětlené pochodněmi. Uprostřed byly naskládané kožešiny a kolem byly Seia – přesně jak říkal Caleb. Vešla jsem do kruhu a po těle mi přejelo zamrazení a Naio na mém krku se rozzářil víc než kdy předtím. Vzhledla jsem a uviděla kus hvězdného nebe. Ve stropě byl oválný otvor, kterým sem vnikal vzduch, avšak polovina byla zakrytá kamenem. Nervózně jsem se rozhlédla kolem a začala se svlékat. Šaty jsem složila a i s botami je odnesla do jednoho koutu jeskyně. Pak jsem se posadila na dřevěné lůžko potažené kožešinou a jednu kožešinu si přetáhla přes sebe. Jen jsem tak ležela, dívala se na nebe a čekala. A snažila se si namluvit, že všechno bude fajn.

            Najednou se chodbou rozezněly dvojí kroky. Srdce mi začalo splašeně být a já křečovitě sevřela okraj kožešiny, kterou jsem byla přikrytá. Vzduch kolem mě se zavlnil. Otevřela jsem oči. Caleb stál těsně u mě. Jeho Naio zářil na jeho nahé hrudi stejně tak jako můj. Posadila jsem se s kožešinou přitisknutou na hrudi a popošoupla jsem se. Caleb se na mě mlčky díval. Pak si sundal černé kalhoty. Nevím, jestli s nimi sundal i spodní prádlo nebo ho prostě neměl, ale v další chvíli přede mnou Caleb stál v rouše Adamově a já se neubránila tomu, abych si ho prohlédla. Když mé oči sklouzly k jeho klínu, zhluboka jsem se nadechla nosem, abych se uklidnila. Jeho napůl ztopořený pyj mi připadal příliš velký. Vzpomněla jsem si na řeči na dívčích záchodech a dostala strach.

 „Neboj se mě,“ řekl Caleb, jako kdyby četl moje myšlenky, kleknul si na postel a pomalu se ke mně přibližoval.

            Dotknul se mé tváře a palcem mi přejel po rtech. Pak se ke mně sklonil a políbil mě. Jeho dlaně mě pohladily po tvářích, sklouzly na ramena a pohladily mě na pažích. Pak vzal mé dlaně do svých a otočil mé ruce, kolem jeho krku. Kožešina mi sklouzla z hrudi a mé tělo ovanul chlad. Najednou jsem zaslechla tiché mumlání. Odtáhla jsem se od Caleba a hledala příčinu onoho zvuku. Ulrik stál kousek od nás a pronášel cosi v jazyku, kterému jsem nerozuměla.

 „Neboj se Melanie,“ řekl znovu Caleb a políbil mě na krk.

            Jemně mi pokrýval krční tepnu polibky a jeho ruce zabloudily na moje ňadra. Prsty přejel po chladem ztuhlých bradavkách a já se neubránila zasténání. Sevřela jsem jeho ramena, za která jsem ho držela. Caleb na mě začal tlačit svou váhou a donutil mě si lehnout. Než jsem si to stačila uvědomit, stáhnul ze mě kožešinu a vydal se na průzkum mého těla.

            Nebýt Ulrika stojícího kousek od nás a nebýt této situace, za které se všechno dělo, užívala bych si to. Díky Calebovým zkušeným rukám a rtům jsem cítila, jak se mi tělem rozlévá teplo, které se shromažďovalo v mém klíně. Pamatuji si, že jsem sténala, odpovídala na Calebovy polibky a několikrát jsem nechala své ruce rozeběhnou se po jeho těle. Ale část mé mysli zůstala střízlivá a vnímala tichý Ulrikův hlas a teplo dvou Naio na mé hrudi, kdykoliv se ke mně Caleb přitiskl. A pak do mě vnikl. Cítila jsem slabou bolest, ale ta po chvíli odezněla. Caleb si dal práci s tím, abych byla na jeho vpád připravená.

            Začal se ve mně pohybovat a mé tělo na okamžik zalila rozkoš. A pak se to stalo. S každým pohybem se ze mě něco vytrácelo. A já dostala strach. Umírám? Část mé mysli se odpojila od těla pohlceného blížícím se orgasmem a natáhla se po té síle, který se mně odcházela. Zůstaň, prosila jsem ji. Bylo to jako stříbrná niť – já stála na jednom konci, Caleb na druhém. Oba jsme pevně svírali svůj konec a tahali. Další část té síly mě opustila. Ne, prosila jsem v duchu, vrať se. A niť se napjala. Vnímala jsem, jak jsem zabořila nehty do Calebových ramen a prohnula se. Z hrdla mi vyšlo táhlé zasténání a Caleb v zápětí ztuhl. Ulrikův hlas nabral na síle a Naio vybuchly v modré záři a hřejivém teple. A niť se přetrhla. Část se mi stočila blízko srdce a měla jsem pocit, jako kdyby mi říkala – jsem tady, budu tě chránit.

            Poslední, co jsem slyšela, než mě pohltila temnota, bylo několikanásobné vlčí vytí a jedno se ozvalo kousek ode mě.

 

            Byla jsem ukrytá. V teple a ve tmě, schoulená a klidná. A pak mě z tohoto útočiště najednou něco vytrhlo. Najednou jsem měla pocit, jako kdybych v jedné chvíli hořela a v další měla umrznout. A ta bolest… Křičela jsem, chtěla jsem pryč, chtěla jsem zpátky do sladkého bezvědomí. Někdo mě objal a bolest téměř zmizela. Přitiskla jsem se blíže k tomu hřejícímu tělu a cítila jsem, jako kdybych našla část sebe.

 „…co jiného se taky od ní dalo čekat, že? Umí dělat akorát problémy.“ K mým uším pronikl ženský hlas. Znala jsem ho, jen sem si najednou nedokázala vybavit, komu patří.

 „Odélie!“

            Aha, moje drahá tetička.

 „Promiň, Adama, ale kdybys neudělal tu hloupou chybu, že jsi si začal s její matkou, tak…“

 „A dost. Jestli se chcete hádat, jděte na chodbu!“ Hrudník, na kterém jsem ležela se rozvibroval a já spokojeně naslouchala hlubokému hlasu, i když zněl rozzlobeně.

            Dveře bouchly a někdo si povzdechl. Ozval se tichý šepot a pak se dveře znovu zavřely.

 „Čím myslíš, že to je, Ulriku?“

            Vzpomněla jsem si, že tenhle hlas, patří Calebovi. Spokojeně jsem se usmála nad tímto objevem a víc se k němu přitiskla.

 „Je to jednoduché. Nezískal jsi si její plnou důvěru. Když ji vlk a síla začali opouštět, nejspíš dostala strach. Moc, kterou jsi měl dostat jako součást toho, co jsi, ji odmítla opustit, neboť ona nejspíš věřila, že je to jediný způsob, jak se může bránit.“

 „Bude se muset rituál opakovat?“ zeptal se můj otec.

 „Ne, ničemu by to nepomohlo. Ty se dokážeš měnit a ona není v ohrožení života. Ve chvíli, kdy ti bude natolik důvěřovat, aby ti svěřila svůj život, ji ta síla opustí a přejde k tobě.“

 „Bude ji moc používat?“ zeptal se Caleb a přitiskl mi něco chladivého na čelo.

 „Ano. Ve chvílích kdy se bude cítit ohrožená nebo kdy bude mít pocit, že její milovaní jsou v nebezpečí.“

 „Děkuji ti, Ulriku.“ Caleb si povzdechl a já slyšela, jak znovu klaply dveře. Zavrtěla jsem se v jeho náručí a usnula.

 

            Nevím, kolik času od té chvíle uplynulo. Ještě několikrát jsem se ocitla v tom stavu mezi bděním a spánkem. Někdy byl Caleb se mnou, jindy ne, ale ta bolest se již znovu naštěstí nevrátila. A pak se to stalo. Ztěžka jsem otevřela oči a posadila se na posteli v Calebově pokoji, který již nějaký ten pátek patřil i mně. Prstýnek na levé ruce mě ujistil o tom, že se opravdu nenacházím v žádné noční můře. V pokoji bylo teplo a vydýcháno. Postavila jsem se a nejistě se vydala k oknu. Trochu se mi motala hlava, ale přičítala jsem to tomu, že jsem nejspíš dlouho spala. Otevřela jsem dveře na balkon a nadechla se příjemného letního vzduchu.

            Chvíli jsem tu jen tak stála a pak se podívala, co mám na sobě. Černá saténová košilka a k tomu ladící kraťásky. Košilka byla trochu propocená a já zatoužila po sprše víc, než kdy jindy. Zamířila jsem do šatny a ve své půlce jsem si našla něco na sebe. Pak jsem zamířila do koupelny. Jak jsem tak procházela pokojem, všimla jsem si, že někdo sem přestěhoval nejspíš všechny mé věci – knihy, fotky, různé drobnosti… V koupelně jsem dokonce objevila svůj huňatý župan, svůj oblíbený ručník a všechny hygienické potřeby a serepetičky. Měla jsem to čekat, ale stejně mě to překvapilo. Dala jsem si pořádnou sprchu a užívala si ten pocit čistoty. Pak jsem se osušila, oblékla si černé tříčtvrťáky a bílou tuniku. Vyčistila jsem si zuby a vyfénovala si vlasy. Ty jsem pak spletla do copu. Naio mi nevině visel na krku. Přejela jsem po něm prstem – nic, studený  a klidný.

            Pyžamo jsem hodila do koše na prádlo a na pravou nohu jsem si připnula kotníčkový náramek, který jsem si vzala ze šperkovnice v šatně. Skládal se z několik rolniček. Bosa jsem se za jejich zvuku vydala z pokoje pryč, abych zjistila, jak dlouho jsem vlastně spala.     

            Dům se utápěl v tichu a ve svitu zapadajícího slunce. V obýváku tikaly hodiny a podle novin, které ležely na stole, jsem zaspala týden. Pokud tedy byly dnešní. Zakručelo mi v břiše. Střelila jsem pohledem k hodinám – půl šesté.

 „Akorát čas na večeři,“ řekla jsem si sama pro sebe a vydala se do kuchyně. To, že jsem tu sama, mě trochu znervózňovalo.

            Otevřela jsem ledničku a zvědavě nahlédla dovnitř. Přímo naproti mně byly dvě zavírací misky. Jedna s rýží a jedna s kuřecím masem v kari omáčce. Z jedné skříně jsem vyndala misku, trochu si nandala a dala si jídlo ohřát do mikrovlnky. Uklidila jsem umělohmotné misky zpět do ledničky a posadila se k pultíku v kuchyni. Chvíli jsem jen tak seděla a pak se natáhla po časopisu, co ležel kousek ode mě. Najednou jsem uslyšela bouchnout přední dveře. Ztuhla jsem a málem nedýchala. Zaslechla jsem kroky a pak ten někdo vyšel po schodech nahoru. Dveře bouchly znovu a já uslyšela podpatky.

 „Melanie není v pokoji,“ ozvalo se ze shora a já zhluboka vydechla. Kdo jiný než Caleb a Megan by to asi mohl být.

 „Jsem v kuchyni,“ křikla jsem a vydala se k mikrovlnce, která mi trojím pípnutím oznámila, že mám jídlo ohřáté.

            Otevřela jsem ji a chytila okraje misky.

 „Au, au,“ mumlala jsem si pro sebe a v rychlosti misku postavila na pultík. Pak jsem se otočila, abych v některém šuplíku našla vidličku.

            Najednou mě někdo objal kolem pasu, přitiskl k sobě, zabořil mi nos do vlasů a zhluboka se nadechl. Zaplavila mě vůně lesa a pižma a divný pocit, který mě od probuzení pronásledoval, zmizel.

 „Jsem tak rád, že už jsi vzhůru. Bál jsem se o sebe,“ zamumlal Caleb a otočil mě čelem k sobě.

 „Jsem v pohodě. Co ty?“ zeptala jsem se a vzhlédla k němu.

            Místo odpovědi se ke mně sklonil a políbil mě. A mé tělo na to zareagovalo na rozdíl od minulosti kladně. Velice kladně. Přitiskla jsem se k němu a polibek mu opětovala.

 „Měla by jsi se najíst. Než ti to vystydne,“ řekl, odtáhnul se ode mě a odešel pryč.

             Zpitoměle jsem přikývla a vrátila se k hledání vidličky. Až po chvíli mi došlo, co se tu vlastně stalo. Moje tělo ne, já. Já jsem toužila po Calebovi. A jediným vysvětlením pro mě byl ten obřad. Protože pochybuji, že po jedné noci, ze které si většinou pamatuji pouze tu bolestnou ztrátu něčeho a až pak někde v mlze mam vzpomínky na vášeň a rozkoš.

            Takže nejenže se bez něj cítím nervózně, ale ještě k tomu po něm toužím. Co přijde dál?

 

 

 „Je to docela vtipný,“ řekl Caleb a já se k němu otočila.

            Opíral se o rám dveří pracovny a sledoval mě. Bylo něco kolem deváté večer a já po dlouhé koupeli ulehla do postele v růžové košilce a černých kraťáscích. Zatoužila jsem po něčem méně odhalujícím, ale bohužel. A nemusela jsem hádat dvakrát, abych věděla, kdo měl doplnění mého šatníku a mé celkové přestěhování na starosti. Ano, hádáte správně – Teresita.

 „Hm?“ zeptala jsem se a zavřela jsem knížku, kterou jsem před chvílí začala číst.

 „Prospala jsi takovou dobu a pořád jsi unavená,“ vysvětlil svá předchozí slova a posadil se ke mně na postel.Pohladil mě po tváři a zastrčil mi pramen vlasů za ucho.

            Sklonil se ke mně a mně došlo, co má v úmyslu. A hodlala jsem to zarazit, dřív než bude pozdně. Položila jsem mu dlaň na hruď a zatlačila, ale vypadalo to, jakoby to nemělo žádný účinek.

 „Calebe,“ zašeptala jsem, když byly naše obličeje od sebe jen několik centimetrů.

 „Ano?“ zeptal se též šeptem a mě ovanul jeho teplý dech. A ta síla, která u mne při obřadu zůstala se natáhla po své druhé polovině.

 

 

            Hleděla jsem z okna, opřená o Calebovu hruď. Saténové povlečení mi příjemně klouzalo po kůži a já bych se měla cítit v pohodě a šťastná. Měla jsem vedle sebe chlapa, který patřil k jedněm z nejhezčích ve škole. A byl jen můj. Byl pozorný, zábavný a při milování mě dokázal dovést na vrchol. Ale vadilo mi, jakým způsobem se probouzí moje touha a jak na něj reaguji. A nejhorší bylo, že jsem to nemohla svést pouze na nadpřirozeno. Neboť dneska jsem byla v téhle posteli tělem i myslí. Mohla jsem se zamilovat? Ptala jsem se sama sebe v duchu a vzápětí jsem tuhle myšlenku zahnala. Byla hloupost, abych ho milovala. Prostě je jen dobrej v posteli, no.Moje srdce nebláznilo a dech se mi nezadrhával při pohledu na něm. Ne tak jako když jsem byla s Thomasem.

 „Nespíš?“ zeptal se potich Caleb a rukou, kterou měl položenou na mém boku, mě přitisknul blíž k sobě.

 „Naspala jsem hodně předtím, jak jsi sám řekl,“ zamumlala jsem, přetočila se a podívala se mu do obličeje. Ne láska to nebyla. Chtíč, vášeň ano, ale láska ne.

 „A to jsem tě ani trochu neutahal?“ zeptal se a usmál se na mě.

            Cítila jsem, jak se mi do tváří žene krev. Odvrátila jsem se od něj, ale on mě chytil za bradu a otočil mě k sobě čelem.

 „Jak to vlastně dopadlo?“ zeptala jsem se, když jsem viděla, jak otvírá pusu, aby něco řekl.

            Ve tmě jsem viděla, jak se mu škádlivý úsměv z tváře vytratil a já si mlhavě vzpomněla na onen rozhovor.

 „Nevěřilas mi,“ řekl a já zaslechla v jeho hlase obvinění smíšené se smutkem.

 „Bála jsem se. A tak hrozně to bolelo,“ řekla jsem a sklopila pohled.

 „Čeho jsi se bála?“ zeptal se, natáhnul se a rozsvítil lampičku. Zuřivě jsem mrkala, než jsem si přivykla na náhlé světlo a pak se podívala do jeho smutné tváře.  

 „Já nevím Calebe. Thomas asi opravdu nebyl má pravá láska, protože prostě po čase jsem zjistila, že ho můžu vidět aniž by se mi zastavil dech nebo abych nežárlila na každou holku, na kterou se usměje. Jenže s tebou… Nějakou dobu po Thomasovi jsem prostě nebyla schopná nic cítit. Poznala jsem tě, oblíbila si tě, ale byl jsi pro mě prostě jen kamarád. A než jsem se nadála byla tu ta svatba. Víš, jak reaguju na tvoje dotyky, na tebe a jak jsem reagovala tam, ale já si v té rychlosti nestačila ani uvědomit, jestli tě, jestli k tobě něco cítím. A pak jsem ve všem tom zmatku, který byl uvnitř mě, cítila, jak o něco přicházím a prostě jsem dostala strach,“ vysvětlovala jsem mu a až když mi palcem přejel po tváři, uvědomila jsem si, že pláču.

 „Takže potřebuješ víc času? Nebo nemám žádnou šanci?“ zeptal se a hlas se mu při druhé otázce trochu zachvěl.

 „Šanci máš určitě. Jen mi dej čas.“

 „Tak dobře.“

            Pokoj zalila tma. Přitáhla jsem si peřinu blíž k tělu a uvelebila se v jeho náručí.

 „Takže se neměníš?“

 „Ale ano, měním. Jen jsem nedostal moc s tímhle spojenou. Tu máš teď v těch svějch líbeznej ručičkách,“ odpověděl, vklouzl jednou rukou pod deku a začal mě hladit po páteři.

 „A nemůžu ti ji nějak dát?“ zeptala jsem se. Nechtěla jsem mu působit problémy.

 „Musíš mi začít věřit,“ odpověděl a chvíli bylo ticho.

 „Ale je to celkem srandovní. Většina párů začíná hledáním důvěry, láskou a nakonec to končí svatbou. My to vzaly od konce,“ řekl a já radši neodpovídala.

 

 

 

 

19.04.2011 10:27:41
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one