Uff, co říct? Není to opravené, ale Hollis slíbila, že než to vystaví u sebe, koukne na to, takže kdo si potrpí na bezchybnost a nemůže vystát překlepy, tak tam. Kapitolku jsem psala po večerch ve dnech, kdy jsem se necítila úplně vyžvejklá. O víkendech se mluvit nedá, většinou jsem je netrávila celý červenec doma. Kdy přibude další?? nechci nic slibovat, takže až bude, bude XD. Ať se líbí, komentáře potěší a venování všem kteří vytrvali.

„Jestli budeš zase nemocná, až se Caleb vrátí ze školy, zabije mě.“

 „Nesýčkuj,“ okřikla jsem Viktora a přes rameno se na něj podívala.

            Přes noc napadl sníh a napadla ho spousta. Neodolala jsem a jakmile jsem přijela ze školy, ze které mě a Tobiase přivezl Viktor, uhňácala jsem sněhovou kouli a hodila jí po Tobiasovi. A ten mi to bez zaváhání oplatil. Viktor stál stranou a zamračeně nás sledoval.

            Mrkla jsem na Viktora a pak na Tobiase. Ten pochopil a s nepatrným úsměvem přikývl. Další várka od nás obou letěla na překvapeného Viktora, který nestačil uhnout. Moje koule ho trefila do hrudi, Tobiasova do čela. Vlhký sníh mu sjel po obličeji a spadl mu za límec zimní bundy. Podrážděně zasyčel, bundu rozepnul a sníh vyndal. Já s Tobiasem jsme se na něj škodolibě šklebili.

 „Hahaha. Chováte se jak malí.“

 „Kdopak Vás, pane Scrooge, v tento čas požádal o almužnu?“ zeptala jsem se a Tobias se začal pochechtávat.

 „Cože?“ zeptal se nechápavě Viktor a valil na mě oči.

            Usmála jsem se na něj, pokrčila rameny, vzala svou tašku, mávla na Tobiase a Viktora a zamířila domů. Převlékla jsem se do černých legín a k tomu si vzala dlouhý světle modrý svetr a vlhké věci přehodila přes opěradlo židle v kuchyni a přistrčila ji k topení. Zapnula jsem rádio, vytáhla z poličky jednu z kuchařek a začala jí listovat. Po chvíli mi však došlo, že to nemá cenu, neboť až na jeden bílý jogurt, láhev mléka, balíček sýra a nějaké zeleniny, v ledničce nic nebylo.

            To, že se Megan odstěhovala, mělo velkou výhodu, kterou byla svoboda a že mi nikdo nestojí za zadkem, i nevýhodu a to, že jsem se musela starat o celou domácnost úplně sama. Nevadilo mi to, ale nějak jsem mezi tím vším učením a dnešními písemkami, kterých před Vánocemi stále přibývalo, zapomněla, že potřebuji nakoupit.

            Takže jsem kuchařku zase uklidila, sáhla po telefonu a zavolala si do pizzerie. Než mi ji přivezli, napsala jsem si seznam věcí, co potřebuji nakoupit. Bylo toho hodně a když jsem ten seznam pročítala, přišlo mi, že se snad chystám nakrmit nějakou menší vesnici.

            Najednou mi začal vyzvánět telefon. Uklidila jsem seznam do peněženky, ze které jsem zároveň vytáhla několik bankovek a vydala se ke dveřím, na které někdo zaklepal.

 „Jsem v pořádku, živá, zdravá a brzy i nakrmená,“ nahlásila jsem, jakmile jsem si telefon přiložila k uchu.

 „Ahoj, Mel. Och, děkuji za tvou starost, zkoušky už mám skoro všechny,“ odpověděl mi Caleb a v jeho hlase zaznívalo pobavení.

 „Děkuji, tady jsou peníze.“ Klukovi v modré bundě s logem pizzerie a v kšiltovce jsem podala bankovky, převzala od něj papírovou krabici a usmála se na něj.

            Kluk mi úsměv oplatil, v pozdravu se dotkl kšiltu a rychle s vracel do auta. Od úst mu šla pára.

 „Mel?“ Teď zněl Caleb zvědavě a bylo tam ještě něco, co hrozilo výbuchem.

 „Klídek, Calebe. Přivezli mi večeři. Zapomněla jsem nakoupit,“ řekla jsem mu a s pizzou si sedla k pultíku v kuchyni.

 „Jsme si jistý, že Teresita by to zařídila, kdybys ji poprosila,“ řekl s povzdechem, ale věděla jsem, že mi nic nevyčítá. Vlastně ani nebylo co vyčítat.

 „Jsem velká holka, Calebe. A pizza je fajn,“ řekla jsem a zakousla se do druhého trojúhelníčku.

 „Zítra přijedu,“ řekla Caleb a vzápětí někomu poděkoval.

 „Nechám před vchodem rozvinout červenej koberec a poprosím školní kapelu, jestli by ti nezahrála nějakou serenádu. Možná bych mohla dokonce Viktora a ostatní kluky přesvědčit, jestli by si nevypůjčili nějaké uniformy a jestli by holky neházely květiny a tak, víš?“

 „Mel?“ Tón jeho hlasu jasně říkal, co si myslí o mém duševním rozpoložení.

 „To byl vtip Calebe. Samozřejmě vím, kdy přijedeš,“ řekla jsem s povzdechem, zavřela krabici a uklidila pizzu do ledničky.

 „Je všechno v pořádku?“ zeptal se najednou vážně a já věděla, co má na mysli.

 „Jo. Všichni přede mnou klopí oči k zemi a nikdo si nedovolí ani pípnout. Víš, vážně by mě zajímalo, co jsi jim řekl.“

 „Uvidíme se zítra, Mel. Dobře se vyspi.“

 „Ty taky,“ zabručela jsem vyzváněcímu tónu a šla si napustit vanu.

 

 

 „Mel!“

            Otočila jsem se po hlase a uviděla Thomase, jak se ke mně žene masou studentů a něčím mává. Ohlédla jsem se a uviděla Caleba, opřeného o jeho auto, a i na tu dálku jsem poznala, že se mračí.

 „Zapomněla jsi si tam sešit, Mel,“ řekl udýchaně Thomas a podal mi onen zmíněný předmět.

 „Dík,“ řekla jsem a nervózně se ošila.

 „Dlouho jsme spolu nemluvili,“ řekl Thomas, který evidentně nikam nepospíchal.

 „No jo…je toho nějak moc. Škola, všechny ty zkoušky…“

 „Manželství,“ doplnil mě s úsměvem a já se nuceně zasmála.

 „No jo víš, když o tom už tak mluvíme,“ řekla jsem a podívala se na Caleba. Propaloval nás pohledem. Jejda.

 „Žárlí?“ zeptal se Thomas.

 „Ani si to nedokážeš představit,“ řekla jsem s povzdechem, ale na tváři se mi usídlil úsměv.

 „Jsi šťastné, Mel?“ zeptal se mě Thomas.

 „Ano, jsem,“ odpověděla jsem a uvědomila si, že je to pravda.

 „Užij si svátky, Thomasi. A pozdravuj sestru,“ řekla jsem, usmála se na něj a rozešla se k autu.

 „Ahoj,“ řekla jsem a zakřenila jsem se na Caleba, když jsem k němu došla a nechala se obejmout.

            Caleb se místo odpovědi sehnul a políbil mě. Bylo mi jasné jak to vypadá – Moje! Ruce pryč! Dupla jsem mu na nohu a odtáhla se od něj. Teď se usmíval on.

 „Jaký jsi měla den?“ zeptal se a otevřel mi dveře.

 „Nudný, dlouhý a plný nových informací,“ řekla jsem a připásala se.

 „Potřebuješ si něco zařídit ve městě?“ zeptal se a já zavrtěla záporně hlavou.

 „V tom případě můžeme jet domů. Před hodinou přijela máma.“

            No nazdar.

 

 

            Vánoce jsou svátky klidu a míru. A já je letos tak hodlala brát. Žádný hysterický scény, žádnej útěk, nic. Pohoda, klídek, sladkosti a pohádky. Ale to bylo před tím, než jsem zjistila, že je budu trávit s Megan. Ona byla celkem fajn tchýně a celkem jsem si s ní rozuměla, než jsem se v rozhovoru dostaly na téma děti. A na to jsme se dostaly vždycky.

 „Je to půlrok od svatby a je zvláštní, že ještě nejsi těhotná. Já Caleba čekala po měsíci od svatby,“ řekla pyšně a usmívala se.

 „Brala jsem dlouho antikoncepci,“ zabručela jsem a máčela hlavu chlapečka z perníku v kávě.

 „No jistě. Nechápu co tě to popadlo.“

 „Zdravý rozum,“ řekla jsem tak potichu, že mě slyšel jenom Tobias, který si přišel dolít čaj.

            Začal smát, zaskočilo mu sousto cukroví a začal kašlat. Teresita se na mě pohoršeně podívala a já nahodila výraz : Já nic. Samozřejmě se k nám otočily i zraky Caleba a táty, kteří seděli kousek od nás a něco projednávali ohledně firmy. Byl den před Štědrým dnem, takže se tady sešla celá rodina a občas se tu objevil někdo z města, aby nám popřál hezké svátky.

            Podívala jsem se na stolek a povzdechla si. Měla jsem neuvěřitelnou chuť na něco, ale nevěděla jsem na co.

 „Je čas jít,“ řekla najednou Teresita a já se na ni překvapeně podívala a pak jsem střelila pohledem k hodinám. Bylo šest hodin. Svým pátráním po tom, na co mám chuť, jsem strávila půl hodiny.

 „Půjdu udělat večeři. Buď tak hodná, Melanie, a ukliď to tady,“ řekla Megan, po té co nás naši hosti opustili, a vydala se do kuchyně.

            Zvedla jsem se a s povzdechem začala na proutěný tácek rovnat prázdné hrnečky a sem tam jsem si něco uzobla z tácku s cukrovím. Pak jsem odnesla špinavé nádobí do kuchyně a narovnala ho do myčky.

 „Chceš s něčím pomoct?“ zeptala jsem se Megan, ale ta jen s úsměvem zavrtěla hlavou a podala mi talířek s tvarohovou buchtou. Prý si máme s Calebem dát malou svačinku, než bude večeře hotová.

            Caleb ležel v pokoji na posteli a četl si. Zůstala jsem stát ve dveřích a pozorovala ho. Klouzala jsem očima po jeho těle a nevím, jak bych tam stála dlouho, kdyby nepromluvil.

 „Budeš tam stát dlouho?“ zeptal se, aniž by vzhlédl od knihy.

 „Možná,“ odpověděla jsem, přesto jsem se odpíchla od rámu dveří a vydala se k němu.

            Zaklapl knihu, položil ji na noční stolek a posadil se tak, že záda měl podepřená polštáři, takže byl vlastně v polosedě v pololeže. Zašilhala jsem na knihu na stolku a pozvedla obočí.

 „Od kdy čteš Kinga?“ zeptala jsem se a lehla si na postel z druhé strany. Talířek byl mezi námi.

 „Nudil jsem se a John mi to půjčil,“ řekl a zakousl se do jednoho kousku buchty.

 „Aha,“ odvětila jsem a pozorovala.

            Kousek našlehaného tvarohu mu zůstal nad rtem. Zasmála jsem se a palcem mu tvaroh setřela. Když jsem chtěla ruku stáhnout, chytil mě za ni a můj palec si strčil do úst. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se mu do očí. Vzal talířek a položil ho na noční stolek.Přisunul se ke mně, ale ani se mě nedotkl. Dával mi prostor, chtěl, abych to byla já, kdo udělá další krok. A tentokrát jsem jeho přání vyhověla. Nahnula jsem se k němu a trochu neobratně ho políbila. Do teď to byl on, kdo polibek zahájil. Chytil mě za krkem, přitáhl mě blíž k sobě a převzal vedení. A když jsem ho o něco později zbavovala trička a na svém těle jsem cítila jeho nenechavé prsty, bylo to úplně poprvé, kdy mě k tomuhle nedohnal onen rituál či pouhá vášeň a chtíč, ale bylo v tom i něco víc. Něco, co vycházelo z mého srdce.

 

 

            Docela jsem se děsila, že opět budou chtít uspořádat nějakou maškarádu na oslavu Nového roku. Naštěstí k tomu nedošlo. Prý je stále doba truchlení, takže by se to moc nehodilo. Moje domněnky byly takové, že se Calebovi nechtělo kvůli tomu napětí, co ve smečce panovalo, riskovat. Navíc Megan měla 1. ledna odjet zpět na Floridu a já už se toho pomalu nemohla dočkat.

 „Dávejte na sebe pozor. Kdyby se cokoliv dělo, nebo by jsi potřebovala s něčím pomoct, neváhej mi zavolat, ano?“ kladla mi na srdce Megan, když jsem se s ní loučila na letišti.

            Caleb musel na nějakou důležitou poradu ohledně smečky, takže zbylo na mně, abych ji sem ve tři hodiny odpoledne dovezla. A ona celou cestu využila k tomu, aby mi radila co a jak. Když se dostala přes třídění prádla, skládání nádobí do myčky až k používání speciální letenky na zábradlí, přešla od rad ohledně starosti o domácnost k mému „problému“ s neotěhotněním a do přihrádky mi nacpala štůček vizitek různých doktorů a poradců. Prý to nechtěla před Calebem vytahovat, aby se necítil špatně. Já se tak cítit asi můžu.

 „Samozřejmě, Megan. Ale Teresita k nám chodí každý týden, aby se přesvědčila, že je vše v pořádku.“ Teď jsem trochu lhala. Bylo to jednou za dva týdny.

 „Já vím, ale ona nezná Caleba tak jako já. Znám snad všechny jeho nálady a vím, že je občas trochu výbušný, ale…“ Konečně ohlásili její let.

 „Uletí ti letadlo,“ přerušila jsem ji.

            Přikývla, objala mě, připomněla mi vizitky a odešla. Počkala jsem než se letadlo odlepí od země, abych měla jistotu, že je pryč.

 „Konečně,“ vydechla jsem a posadila se na plastikovou židličku.

 „Poslala jsi starostlivou maminku na dovolenou?“ ozvalo se vedle mě.

            Ob jedno sedadlo seděl špinavý blonďák v rozepnuté tmavé modré zimní bundě s kožíškem a vedle něho tři další kluci. Všichni se na mě právě dívali a vypadalo to, že je moje odpověď opravdu zajímá.

 „Tchýni,“ řekla jsem a těm čtyřem vylétlo obočí vzhůru.

 „Ty jsi vdaná?“ zeptal se mě kluk s kávovou pletí a krátkým ježkem.

            Přikývla jsem a ti čtyři mě sjeli pohledem. Založila jsem si ruce na hrudi a vyčkávavě se na ně podívala.

 „Proč jsi udělala takovou blbost?“ zeptal se mě ten v modré bundě a já pokrčila rameny. Do toho jim vážně nic nebylo.

            Ten co seděl nejblíže vytáhl z batohu balíček chipsů. Otevřel obal a natáhnul ruku s pytlíkem ke mně. V tu chvíli se stalo několik věcí najednou. Já se nahnula, kolem nás prošla nějaká žena a rozvířila vzduch, takže mi pach oleje a koření vlétl do nosu, a mně se zvedl žaludek.

 „Omluvte mě,“ vyjekla jsem a s kabelkou přes rameno pelášila k nejbližším záchodům. Stihla jsem to jen tak tak.

            Zpátky k těm klukům jsem se už nevrátila. Místo toho jsem zamířila z budovy pryč a pak se vydala domů. Byla to dlouhá cesta a přispělo k tomu i to, že jsem v půlce dostala hlad. Když jsem však zastavila v jednom rychlém občerstvení, opět se mi z pachu přepáleného oleje zvedl žaludek, takže jsem si řekla, že to vydržím až domů. Cestou jsem se pak stavila v jedné lékárně a koupila si něco na uklidnění žaludku a doufala, že jsem opět nechytila nějakou virózu. Kdybych včera pila, řekla bych že je to z toho, ale po jedné skleničce vína asi těžko.

            Caleb doma ještě nebyl, ale ani jsem ho nečekala. V kuchyni jsem si uvařila čaj a do misky nasypala piškoty. Nehodlala jsem riskovat nic těžšího na svůj rozbouřený žaludek. Pak jsem se s touhle večeří uhnízdila v obýváku před televizí a chvilku přepínala kanály, než jsem našla nějaký, kde běžela nějaká romantická komedie.

            Po chvíli mě to však přestalo bavit a tak jsem do přehrávače vložila první díl Pirátů z Karibiku. Pak jsem se vydala do kuchyně pro druhý šálek čaje a nechala běžet úvodní titulky. V kuchyni jsem si krom čaje vzala pixlu s piškoty a ze skříně na chodbě jsem vytáhla heboučkou červenou deku. Pak jsem se uhnízdila v obýváku na gauči a věnovala svou pozornost filmu. Většinou. Jedna část mojí mysli se totiž zabývala starostmi o Caleba.

            Právě ve chvíli, kdy se posádka prokletých pirátů plížila hlubinami, bouchly dveře. Škubla jsem sebou a otočila hlavu ke dveřím. Caleb s obrovským úsměvem vešel do obýváku a já mu úsměv oplatila. Vše bylo v pořádku. Najednou si všiml pixly od piškotů a úsměv mu trochu zakolísal. Tahle potravina totiž zrovna nepatřila do mého seznamu nej.

 „Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě a přiložil mi dlaň na čelo. Setřásla jsem ji.

 „Jo, jen se mi trochu vzbouřil žaludek. Asi jsem něco špatného snědla,“ odpověděla jsem a pošoupla se na gauči dopředu. Caleb si v další chvíli sedl za mě a já se o něj mohla opřít.

 „Co máma?“

 „Nastoupila do letadla a dorazila na místo určení,“ řekla jsem a rozmočila v čaji jeden piškot.   

            Potichu se zasmál a políbil mě na vršek hlavy. I přestože se choval, jako by se nic nedělo, cítila jsem v jeho těle napětí. S novým rokem měli přijít do smečky i noví členové, nová krev. Dělalo se to tak vždy jednou za pět let. Vybralo se deset mladých mužů a ti se poslali do jiné smečky. A i když se to Caleb snažil všemožně skrývat, věděla jsem, že má strach. Strach z toho, co se stane, až se těch deset dozví, že nemá moc. A já měla strach také.

 „Kdy mají přijet ti noví?“ zeptala jsem se a on si povzdychl. Zalovil v pixle a vzal si jeden piškot.

 „Příští týden,“ odvětil a rozlomil piškot. Pak si jednu polovinu strčil do úst.

 „Calebe, já…“ Opět mě dohnaly výčitky a on mě opět nenechal říct, co jsem chtěla.

 „Všechno dobře dopadne. Viktor na tebe dá pozor,“ řekl a začal mi jemně masírovat krk.

 

            Nervózně jsem korzovala domem. Do patra, dolů, do kuchyně a zase nahoru. Viktor to po prvním kolečku vzdal a usídlil se v obýváku, ale věděla jsem, že všechny jeho smysly jsou napnuté a je připraven zareagovat na sebemenší signál, ať už od Caleba nebo od několika členů smečky, kteří hlídkovali okolo domu.

            O tom, že Caleb postrádá moc, se noví členové dozvěděli hned toho dne, co přijeli a hned na druhý den Caleba vyzvali. A on se rozhodl nenechat nic náhodě. Kdyby se náhodou zdálo, že prohraje, měl John informovat Viktora a ten mě měl odtud dostat. Po Calebově by se jeho vlk vrátil ke mně a neboť jsem neporodila žádného Calebova potomka, mohl si velmi dominantní člen smečky vynutit mou poslušnost a i kdyby nezískal moc, já po jeho boku bych byla jasným důkazem jeho moci.

 „Co kdybys sis sedla, Mel?“ nadhodil Viktor, když jsem kolem něj prošla.

            Zamračila jsem se a zamířila do kuchyně a odtud do ložnice. Když jsem opět scházela schody dolů, uslyšela jsem televizi. No jistě, on byl v pohodě. Věřil Calebovi natolik, že když tohle plánoval, několikrát si odfrkl a dneska ráno do mě šťouchnul a řekl, že si užijeme spoustu legrace.

            V kuchyni jsem si nalila kávu, ale po prvním loku jsem ji vylila do dřezu. Chutnala nějak divně. Nakonec jsem vylila celou konev a dala vařit novou. Avšak výsledek by stejný. Nechápala jsem to. Opět jsem zamířila do ložnice a začala poklízet. Pohled mi padl na kalendář, který někdo už pěkně dlouho neotočil.

Posadila jsem se na postel a začala listovat až k dnešnímu datu 8. ledna. Avšak u 3. ledna jsem se zarazila. Vedle číslovky byl namalován malý černý vykřičník. Začala jsem listovat zpátky a počítat. Měla jsem pět dní zpoždění. Zůstala jsem zírat před sebe a hlavou mi letěl roj argumentů. Bezmyšlenkovitě jsem si položila ruku na bříško. Pak jsem se najednou vzpamatovala a odhodila kalendář. Dokud to nebudu mít potvrzené, nemusím vyšilovat. Sáhla jsem po telefonu a objednala se u svého gynekologa na 19. ledna. Při tom jsem si slíbila, že si při nejbližší možné příležitosti koupím těhotenský test.

            Jako praštěná palicí po hlavě jsem sešla do obýváku, kde jsem se zhroutila na gauč a do deseti minut jsem o sobě nevěděla. Poslední, co jsem si pamatovala, než jsem usnula, bylo, jak mě někdo přikryl a jak klaply dveře.

            Probudila jsem se asi v půl třetí odpoledne. Měla jsem přeležený krk a v zádech mi několikrát zakřupalo, když jsem se protáhla. Pak se mi vrátily vzpomínky na dnešní den – Calebův boj, moje možné těhotenství. Vylítla jsem z gauče a zamířila do kuchyně, kde jsem zaslechla hlasy a smích.

            V kuchyni se nacházel John, Viktor, Caleb a můj bratr. Povídali si, smáli se a vypadala to, že něco oslavují. Vzhledem tomu, že byl Caleb na živu a nevypadalo to, že je zraněný, nejspíš všechno dopadlo dobře. Jenom jsem to nějak nechápala. Konečně si mě všimli.

            Calebovi zasvítily oči. Vstal a v další chvíli mě svíral v náručí a věnoval mi dlouhý hluboký polibek. Přitiskla jsem se k němu a bez zaváhání ho opětovala. Byla jsem nesmírně šťastná, že je v pořádku.

 „Děkuji,“ zašeptal Caleb, když se ode mě nepatrně odtáhnul.

 „Za co?“ zeptala jsem se též šeptem.

 „Za důvěru a možná i za…“

 „…mělas vidět ségra, jak se tvářili, když je Caleb odhodil. Bylo to…“ Do uší mi pronikl kus Tobiasova projevu.

 „Tvá moc?“ zeptala jsem se a on přikývl. Přitáhl si jednu mou dlaň a na její střed vtiskl polibek. Pak mě pohladil po tváři.

 „Vypadáš unaveně,“ řekl a já se na něj usmála.

 „Do teď jsem spala,“ odvětila jsem.

 „A před tím nachodila pár kilometrů,“ zamumlal Viktor, ale všichni jsme ho slyšeli.

 „Běžte domů,“ řekl Caleb s přátelským úsměvem a oni bez odmlouvání odešli.

 „A ty by jsi se měla pořádně prospat.“

 

 

            Seděla jsem na zemi vedle záchodu, kde jsem měla položené dva různé druhy těhotenských testů a čekala na výsledek. Zítra jsem měla jet na gynekologii, ale já chtěla vědět, jak na tom jsem, než tam pojedu.

            Co by to znamenalo, mít dítě? Určitě spoustu zodpovědnosti,, omezení a jakákoliv možnost vysoké. Nebyla jsem na tom tolik dobře, abych si mohla dovolit samostatné studium a individuální plán. Na druhou stranu bych měla pokoj od Megan. Pokud by mi teda nechtěla udílet rady o výchově.

            Upravila jsem si podprsenku a promnula tak prsa. Začínala jsem mít všechny příznaky těhotenství – minulý týden jsem hodně četla. Přesto jsem hluboko a v koutku duše doufala, že je to jen nějaká nemoc, která tohle způsobuje.

            Mobil na podlaze vedle mě jemně zavibroval a dvakrát pípl. Vypnula jsem upozorněni, zhluboka se nadechla a natáhnula se po testech. Ruce se mi klepaly a potily a žaludek jsem měla nepříjemně sevřený.

            Otočila jsem testy tak, abych viděla výsledek, nadechla se a podívala se. Oba byly pozitivní. Budu máma.

            Najednou dole bouchly dveře a já sebou trhla. Caleb! Sebrala jsem testy a krabičky a narvala je k ručníkům do skříňky pod umyvadlem. Rychle jsem se rozhlédla kolem sebe, jestli jsem někde něco nezapomněla a vyšla ven. Caleb akorát vycházel schody.

 „Ahoj,“ pozdravila jsem ho a sama sebe překvapila, že mi v hlase nezaznívá napjetí a strach. To jsem totiž cítila uvnitř.

            Caleb se na mě lehce usmál a pokračoval kolem mě do pracovny. Jakmile se za ním zavřely dveře, ta nadlehčená nálada opět zmizela. Zamířila jsem do kuchyně a začala připravovat nádivku.

 

 

 

            Čekárna byla skoro prázdná. Přede mnou byly na řadě dvě dívky zhruba v mém věku a v ordinaci nestrávily mnoho času. Pak jedna starší žena a pak konečně já.

            Doktor Luik – starší prošedivělý pán s malou pleškou, silnými brýlemi se zelenými obroučky – se na mě mile usmál a zeptal se mě, co mě sem přivedlo.

 „Jsem těhotná,“ řekla jsem pevným hlasem a on se na mě podíval přes obroučky a pak mi pokynul na lehátko.

            Vyhrnula jsem si tričko a rozepnula knoflík džínů. Doktor mi na bříško vykydnul trochu studeného gelu a já ho pod tím náhlým chladem torchu zatáhla. Zapnul monitor a přiložil mi hlavičku ultrazvuku na bříško. Začal rozmazávat gel.

 „Kdy jste měla poslední menstruaci?“ zeptal se.

 „Třináctého prosince,“ odvětila jsem.

 „Takže k oplození muselo dojít…“

 „Osmnáctého,“ přerušila jsem ho.

            Menstruace mi  trvala čtyři dny. Caleb přijel osmnáctého ze školy, protože si potřeboval něco zařídit a dopadlo to tak, že jsem vlezla do koupelny zrovna ve chvíli, kdy byl ve vaně a přijala jeho nabídku a připojila se.

            Doktor si to poznamenal. Pak stisk nějaké tlačítko a natočil obrazovku ke mně. Vzal propisku a ukázal na malý šedivý flíček v černém.

 „Gratuluji paní Sentstová. Jste na začátku šestého týdne. Toto je vaše dítě,“ řekl s úsměvem a já konečně uvěřila.

            Následovalo několik testů a nakonec mi doktor podal těhotenskou průkazku a řekl mi, abych se domluvila se sestřičkou na další návštěvě.

 „Děkuji,“ řekla jsem a vzala si průkazku a černobílou fotografii ultrazvuku. Nezkušené oko by na něm nejspíš nepoznalo, že je to ultrazvuk dítěte, ale doktor si z nějakého důvodu myslel, že mi to udělá radost.

 

 

            Večer toho dne jsem ležela v posteli a pročítala si nějaký časopis. Když jsem dnes přijela později, Caleb se trochu divil, ale vymluvila jsem se na nákupy. Měla jsem dokonce i důkaz – dvě trička a jednu mikinu. Nic moc, ale stačilo to. Caleb pozítří odjížděl na čtyři dny do školy. Byla jsem rozhodnuta říct mu pravdu, až  se vrátí. Jenže většina plánů vždycky zkrachuje.

 „Mel?“ oslovil mě Caleb a v hlase měl napjetí.

 „Hm?“ vzhlédla jsem a ztuhla – v ruce svíral těhotenské testy a zamračeně se na mě díval.

 „Jak…? Kde…?“

 „Bral jsem si čistý ručník a tohle jsem našel. Nechceš mi něco vysvětlit?“

            Zachovala jsem se jako malé dítě. Sklouzla jsem po polštářích níž a přetáhla si přikrývku přes hlavu. Postel se prohnula a Caleb mi ji stáhnul.

 „Mel?“

 „Jsem v šestém týdnu,“ řekla jsem potichu a on překvapeně zamrkal.

 „Takže, tohle znamená, že jsi…?“ Zamával testy ve vzduchu a v jeho očích svítila naděje.

            Přikývla jsem, vstala a došla do kabelky pro fotografii z ultrazvuku. Podala jsem mu ji.

 „Jsem těhotná.“

 

 

 „Dávej na sebe pozor. Viktor s Philipem na tebe dají pozor. Viktor s tebou bude pořád a kdyby se něco dělo…“

 „Jsem těhotná Calebe, ne na smrt nemocná,“ odvětila jsem a vzápětí se zamračila.

 „Philip?“ Věděla jsem, že je to jeden z těch nových. Byl hodně dominantní a stál ve smečce vysoko. „Proč ne Tobias?“

 „Tobias je ve smečce jeden z nejsubmisivnějších. Není vhodný jako ochránce,“ řekl.

            Pak ke mně přišel a vzal můj obličej do dlaní a dlouho se mi díval do očí, než se sehnul a políbil mě.

 „Miluji tě,“ vydechl a já se k němu přitiskla a vdechla jeho vůni.

 „A já tebe,“ odvětila jsem. Stisk kolem mého těla se zpevnil.    

 

 

 

 

03.08.2011 18:25:04
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one