14. K čemu vše směřovalo

Ahojda, kapitolka je o den později, ale prázdniny zatím jsou. Takže si my, kterým to zítra začíná, užijme poslední hodiny, vy, kteří jdete až za měsíc si to užijte. Děkuji za komentáře, omlouvám se za chyby.

Když jsem druhý den po Calebově odjezdu sešla do kuchyně, setkala jsem se tváří v tvář se svou osobní stráží. Viktor ospale zívnul, pokývnul mi na pozdrav a usrknul si kafe. Philip stál opřený o stěnu naproti dveřím a pozoroval mě. Ve tváři měl pohrdání.

 „Brý ráno,“ pozdravila jsem je a šla si nalít kafe.

 „Nevím, jestli by jste to měla pít, když jste těhotná,“ řekl Philip, ale něco v jeho hlase mi napovědělo, že je mu to úplně jedno.

 „Čaj je v pořádku?“ zeptala jsem se ho s úsměvem. Stroze přikývl a odvrátil se.

            Zapnula jsem rychlovaznou konvici a do černého bucláčku vhodila sáček zeleného čaje. Na pultíku byl talíř s koblížky. V ústech se mi sbíhaly sliny, ale přišlo mi to jako mrhání, abych se najedla a pak to stejně všechno vyvrátila. Jenže pak mi zakručelo v břiše a já si řekla, tak co, třeba se to dneska povede bez zvracení. Špatně. V klídku jsem si pila svůj čaj, když to mrně začalo protestovat. Jestli bude po tatínkovi, tak potěš koště.

            Když jsem se vracela z koupelny, myslela jsem na to, že by nebylo špatné vyjet si do města a koupit si o pár čísel větší podprsenku. Můj osmý týden se chýlil ke konci a první známky těhotenství začínaly být na mém těle znát. Zatím to byly jen o něco málo větší prsa. To, jestli mám větší břicho, moje oblečení zatím nezaznamenalo a já to rozhodně nehodlala zkoumat.

            Viktor byl stále v kuchyni a Philip se za mnou plížil jako stín. Začínala jsem toho mít dost. Možná bych tohle chování snesla u Viktora nebo u Tobiase, protože, když jsem se jich na něco zeptala, věděla jsem, že mi odpoví. Philip buď mlčel nebo odpověděl úsečně a jednoslovně, takže jsem si s ním moc nepokecala.

            V jedenáct, když jsem konečně uklidnila svůj žaludek, jem prošla poštu a napsala e-mail Calebovi, jsem sešla do kuchyně, abych začala připravovat něco k obědu. Nakoupeno bylo. Stačilo něco vymyslet, takže jsem se natáhla po kuchařkách, když tu najednou se ve dveřích objevila Teresita a v jejím závěsu Odélie s pohrdáním vepsaným ve tváři. Ne, ona mě nikdy mít ráda nebude.

 „Ahoj,“ pozdravila jsem je trochu zaraženě a Teresita se na mě usmála.

 „Melanie, jak se ti dnes daří?“ zeptala se a nadšení z ní přímo prýštilo.

            No jo, oznámení, že jsem konečně těhotná hned po Calebovi a Megan byla pro Teresitu ta nejšťastnější zpráva. Odelia na rozdíl od všech těch veselých a šťastných „lidí“ vypadala, že by mi nejraději provedla něco moc ošklivého.

 „Co tu děláte?“ zeptala jsem se, aniž bych odpověděla na její otázku.

 „Caleb měl strach, abys nebyla hlady, tak jsem ho ujistila, že se o to postarám. Na, uklidní ti žaludek. Koupila jsem jich víc, tak si ber podle potřeby,“ řekla a vtiskla mi něco do ruky – zázvorové lízátko.

            Chvíli jsem váhala, neboť dneska jsem si podle mě se záchodem pokecala už dost, ale nakonec jsem to riskla. A světe div se, nic se nestalo. Takže jsem si sedla vedla ospalého Viktora a spokojeně lízala lízátko. Ty dvě se pustili do vaření a Philip se opět opřel vedle dveří a vypadal, jako že je mu naprosto jedno, co se tu děje.

 „Kdy jste sem přišli?“ zeptala jsem se zívajícího Viktora.

 „Ještě byla tma,“ odvětil unaveně a usrkl si z hrníčku.

 „Caleb?“ zeptala jsem se.

 „Hm. Víš, možná jsi si to mohla ještě chvilku nechat pro sebe, protože vstávat v sobotu ještě před tím, než vyjde sluníčko, by měl bejt zločin,“ zamručel a znovu zívl.

 „Co kdyby sis šel na chvilku lehnout do pokoje pro hosty?“ nadhodila jsem a napila se vystydlého čaje.

 „Jasně a Caleb mě po Philipově referenci sežere,“ řekl kysele a ušklíbl se.

            Pokrčila jsem rameny, zeptala se Teresity, jestli nechce s něčím pomoc, ale když odmítla, vydala jsem se do pokoje a začala pracovat na úkolech do školy. Bylo jich celkem dost a já si chtěla užít volnou neděli.

            Zapnula jsem si rádio a rozložila si na stole sešity a začala pracovat. Po chvíli jsem si začala broukat s rádiem jednu písničku a naplno se ponořila do práce.Šlo mi to pěkně od ruky a než jsem se nadálá, měla jsem polovinu za sebou a Teresita mě volala k obědu.

            Vlastně pro mě došel Viktor a nevraživě pozoroval Philipa, který celou dobu držel stráž u dveří do pracovny. Viktor už vypadal o něco bděleji, ale když jsme dokončila úkoly a řekla, že bych se šla projít, podíval se na mě, jako by chtěl říct : „Doufám, že si děláš srandu.“

 

 

            Na kontrolu, která se konala 25. února, mě doprovázel Caleb. Celou cestu po mně pošilhával a já z toho byla docela nervózní. Už dva dny vytrvale sněžilo a vypadalo to, že si příroda nechce uvědomit, že zima končí. Takže podle toho taky vypadaly silnice a já si pokaždé, když se na mě Caleb podíval, představila, jak mu to na zledovatělé silnici podjede a my se vybouráme.

            Viktor, který jel s námi jako doprovod, vystoupil a otráveně mi otevřel dveře, zatímco Caleb zamykal auto. Pak mě můj manžel objal kolem ramen a vedl mě k budově kliniky, kde se nacházela ordinace mého gynekologa a Viktor nás tiše následoval až na chodbu před čekárnou.

 „Počkám tady,“ zabručel a stoupl si vedle automatu.

            Caleb se už nadechoval, že něco řekne, když jsem ho chytila za dlaň a stiskla. Podíval se na mě a usmál se. Já se otočila k Viktorovi a přikývla.

 „Mohl zůstat doma,“ řekla jsem Calebovi, jakmile se za námi zavřely prosklené dveře a já si rozepnula bundu a pověsila ji na věšák po pravé straně. Pak jsem se posadila na bílou lavičku a Caleb se posadil vedle mě.

 „Vlastně ho tak trestám. Philip…“

 „Philip je idiot,“ zabručela jsem a on zvědavě pozvedl obočí. Jen jsem zavrtěla hlavou, že to nehodlám rozebírat a usmála se na ženu, která se právě posadila naproti nám.

            Ze dveří vylezla sestřička a zavolala moje jméno. Vstala jsem a Caleb se mnou. Nervózně postával u dveří, zatímco mi sestřička měřila tlak a vážila mě. Pak mě poslala nás s Calebem poslala do ordinace se slovy, že pan doktor přijde za chvilku.

            Zatímco jsem se převlékala, Caleb si prohlížel vybavení ordinace. Vyhoupla jsem se na lehátko a sledovala ho, jak si prohlíží mapku, kde byly vyobrazené jednotlivé fáze těhotenství. Pak se postavil vedle mě a usmál se na mě. V další chvíli se otevřely dveře a doktor vešel.

 „Dobrý den,“ pozdravila jsem a Caleb mu pokývl hlavou.

 „Jak se Vám daří, Melanie? Koukám, že jste s sebou přivedla tatínka,“ řekl doktor s úsměvem a já přikývla.

 „Tak se na to podíváme,“ řekl doktor, posadil se na stoličku vedle lehátka, zapnul monitor a poprosil mě, abych si odkryla břicho.

            Tentokrát jsem dítě na ultrazvuku již rozeznala. Byl to sice jenom takový panďuláček, ale bylo to víc než ta skvrna při prvním prohlídce. Caleb vedle mě vydechl a stiskl mi ruku. Doktor se na něj usmál, něco si zapsal do karty a jako vždy mi udělal fotku.

 „Vše je v pořádku Melanie. Můžete si otřít břicho a obléknout se,“ řekl mi a posadil se ke stolu.

            Když jsem vyšla z převlékárny, doktor se přátelsky usmíval na červenajícího se Caleba. Pozvedla jsem zvědavě obočí, ale Caleb jen zavrtěl hlavou, a když jsem se postavila vedle něj, objal mě kolem pasu.

 

            Začátkem března jsem se ocitla před volbou – buď se až do porodu vrátí domů Megan, aby na mě dala pozor, nebo za mnou bude každý den chodit Teresita, což znamenalo i Odelii. Menším zlem pro mne byla Megan – byla jenom jedna. Když mi to ale Caleb pověděl, měla jsem chuť se zeptat, kdy ze mě těhotenství udělalo nesvéprávnou.

            Snad každých pět minut se mě Megan ptala, jestli něco nepotřebuji, doporučovala mi různé kurzy těhotenského cvičení, kontrolovala, že jsem pořádně oblečená a peskovala mě, když jsem málo jedla.

            Školu jsem začala považovat za azyl a prchala tam s radostí. Když mě Tobias viděl, jak se tam ženu, klepal si na čelo a ptal se Viktora, který mě v závěsu s Philipem doprovázel, jestli se mi něco nestalo.

            Ve škole samozřejmě už všichni věděli, že jsem těhotná. Počáteční nevolnosti, které teď už díky Bohu zmizely, jim celkem dost napověděly. A teď jsem chodila ve volných tunikách a delších volných tričkách, které zakrývaly malé zakulacené bříško. Ne vždy se mi to ale povedlo. Většina lidí to brala jako fakt –„No co, tak je těhotná.“ Jiní si mysleli, že jsem ve své hlouposti zapomněla na ochranu a tohle jsou následky. A pak se – hlavně mezi učiteli – našli tací, kteří se mě zeptali, jestli by nebylo lepši, kdybych školy nechala. Já jsem však hodlala vytrvat.

            A pak tu byla jednočlenná skupina – Thomas. Jakmile se po škole rozběhla šeptanda, že jsem těhotná, začal mě sledovat. A asi týden na to mě odchytil na chodbě a zavedl mě do jedné prázdné třídy.

 „Povídá se, že jsi těhotná,“ řekl bez obalu a založil si ruce na hrudi.

 „Takže tamtamy jsou v plném proudu,“ řekla jsem a trochu nervózně se uchichtla.

 „Je to pravda?“ zeptal se a jeho obličej byl nepřístupná maska, jeho oči ale ne. Ach Thomasi…

 „Jo, nejspíš na vejšku nastoupím o rok později,“ odvětila jsem a ušklíbla se – nenastoupím na ni nikdy.

 „Proč tak brzy?“ zajímal se a já se ptala sama sebe, kdy se z něj stal sadista.

            Co chtěl slyšet? Že mě Caleb znásilnil? Abych se mu vrhla v slzách do náruče a vylila mu svoje srdce, abych mu řekla, že ho stále miluju? Ano, měl přítelkyni, ale nemusela jsem být génius, abych viděla, jak to mezi nimi poslední dobou skřípá. Thomas na mě už nějakou dobu ráno čekával na parkovišti a nosil mi učebnice. Přišlo mi, že fakt, že jsem vdaná, ignoruje.

 „Prostě se to stalo, Thomasi. Domluvili jsme se s Calebem, že tomu necháme volný průběh,“ odvětila jsem a podívala se na hodinky. Do konce přestávky zbývaly dvě minuty.

 „Musím jít,“ prolomila jsem ticho a vydala se ke dveřím.

 „A ty to takhle chceš?“ ozvalo se za mnou.

            Otočila jsem se na něj se smutným úsměvem na tváři a pokrčila rameny. Nikdy nešlo o to, co jsem chtěla já.

            Druhý den na mě Thomas už nečekal. A já ho chápala. Zlomila jsem mu srdce jednou. Snažil se ho slepit, smát se, žít. A doufal, že uznám, že Caleb byl krok vedle a my dva se k sobě vrátíme. Těhotenství ho ale dorazilo.

 

 

 

            Když jsem takhle jednou seděla doma a neměla co dělat, rozhodla jsem se jít projít. Viktor, který věděl, co moje přípravy znamenají, se s povzdechem zvedl z gauče, dopil na jeden zátah čaj a u dveří mi nabídl rámě, aby mi zajistil oporu. Byla za námi sice polovina března, ale sem tam se mezi zelenými chomáčky trávy skrývala kluzká ledová zrcadla.

            Philip se také oblékl a držel se dva kroky za mnou se zamračeným výrazem. Ten chlap si ohromně rozuměl s Megan. Věděl, co je pro mě nejlepší a když jsem jeho rady neposlechla, mračil se a něco v jeho očích mi slibovalo, že to jen tak nenechá. Tušila jsem, že jakmile se vrátí Caleb ze školy, bude si muset vyslechnout, jak jeho manželka riskuje nejen se svým životem, ale i se životem jeho dítěte. A na tom přeci záleželo ze všeho nejvíc.

            Z mých myšlenek mě vyrušilo jemné šťouchnutí uvnitř mého těla. Ruka mi automaticky vylítla vzhůru.

 „Stalo se něco?“ strachoval se Viktor a Philip stál v okamžiku vedle mě.

 „Ne, jen mě kopl,“ řekla jsem a usmála se na ty dva.

            Philip se zase zamračil a zařadil se dozadu. Viktor mi úsměv oplatil.

 „Kam až chceš jít?“ zeptal se Viktor, když jsme došli k lesu.

 „Nevím. Prostě půjdeme rovnou za nosem a až mě začnou bolet nohy, tak mě odneseš domů,“ řekla jsem mu a on se začal smát.

 „No, Mel, nevím, jestli by mi to prošlo,“ řekl, když se dosmál a upozornil mě na větev na zemi.

            Stromy se prohnal chladný vítr a já od něj odvrátila tvář. Viktor ztuhl, nasál vzduch a vyměnil si pohled s Philipem, který stál najednou vedle mě.

 „Musíme ji odvést domů. Zavolám Frankovi,“ řekl Philip, vytáhl telefon z kapsy a zatímco jsme se rychle vraceli, řekl někomu, aby prověřil západ.

 „Co se děje?“ zeptala jsem se a v duchu si opakovala, že mám zvedat nohy.

 „Nevím. Zrychli, Mel.“

 „Nemůžu zrychlit, Viktore,“ odsekla jsem a chytila se za břicho, když mě prcek zase kopl. Ani jemu se to asi nelíbilo.

            Během několika hodin se do domu nastěhovalo několik členů smečky a další, kteří se proměnili, hlídali kolem domu. Z domu jsem nesměla ani na krok a do školy, kterou jsem si prosadila, jsem jezdila s osobní eskortou. A nikdo mi samozřejmě nehodlal říct, co se děje.

 

 

Pětadvacátého března se Caleb vrátil domů. Ve chvíli, kdy přijel jsem se zrovna koupala. Bylo sice odpoledne, ale byla jsem unavená, bolela mě záda a doufala jsem, že teplá voda mi pomůže.

Caleb potichu vešel do koupelny a začal mi masírovat ramena. Spokojeně jsem zamručela a nechala jsem zavřené oči. Bylo mi jasné, že už mluvil s ostatními, takže je informovaný. A tak jsem se zeptala.    

 „Co se děje?“

 „Nic s čím by jsi si musela dělat starosti,“ řekl a políbil mě na rameno.

 „Tak proč si tu většina smečky rozbila tábor?“ zeptala jsem se a otočila se na něj.

            Díval se mi do očí a prohlížel si mou tvář. Pak si povzdechl a políbil mě na čelo.

 „Musím ještě něco zařídit, ale pak si promluvíme, ano? Asi bude lepší, když budeš informovaná, než abys provedla nějakou blbost.“

            Zvedl se a odešel z koupelny. Vyprovázela jsem ho pohledem a ke svému překvapení jsem si uvědomila, že mi je líto, že se nesvlékl a nevlezl si ke mně. S rudou tváří jsem se potopila pod vodu a opláchla si vlasy. Když jsem vylézala z vany, nadávala jsem na své zvýšené libido a snažila se z hlavy dostat představu mě a Caleba.

 

 

            Vešla jsem do ložnice a tam jsem našla Claba, jak pochoduje sem tam s telefonem u ucha. Pak vztekle zavrčel a telefon odhodil na postel.

 „Co se děje?“ zeptala jsem se úzkostně a od ke mně zvedl tvář, ve které byl vepsán vztek.

            Zhluboka se nadechl, zavřel na chvilku oči a když je otevřel, byl klidný. Caleb ke mně došel, objal mě a položil si bradu a vrcholek mé hlavy.

 „Viktor s Philepem při té vaší procházce ucítili pach někoho cizího. Mohl to být nějaký samotář, ale je bezpečnější, když se budeš držet uvnitř, dokud se to nevyřeší. Obvolával jsem několik blízkých alfů, jestli o něm něco neví.“ Zněl vážně ustaraně.

 „Já myslela že něco jako vlk samotář neexistuje. Že jste všichni dohromady spjatí a tak.“

  „Občas se stane, že je někdo dost mocný a silný. Takový vlk by se dokázal vyrovnat i alfovi, kdyby nám nebyly poskytnuty ty schopnosti. A takovému členu smečky je proti srsti, aby přijímal rozkazy od někoho, kdo by mu měl být vlastně podřízený. A tak pro dobro všech se od smečky odloučí. Většinou se usadí v nějakém velkém městě a jezdí například na víkendy do přírody, kde může dát vlku volnost.“

            Během jeho vyprávění jsme se přesunuli na postel a já se k němu unaveně přitiskla.

 „A pokud by to nebyl samotář?“ zeptala jsem se a zívla. Napjal se.

 „Pak je to provokace a v nejbližší době můžu očekávat výzvu.“

            A to se také stalo.

 

 

            Když jsme se 10.dubna vrátili z prohlídky u doktora, čekalo na nás překvapení v podobě mladého černocha, který byl oblečen celý v bílém a kolem krku měl bílý šátek. Jakmile nás uviděl, nepatrně se poklonil a pak se otočil čelem ke Calebovi.

 „Mému vůdci – Oliverovi Terencovi – se donesla zpráva, že nejsi schopen bránit své území a smečku, která ti byla svěřena. Z tohoto důvodu tě vyzývá na souboj, abys toto tvrzení vyvrátil či potvrdil.“ Mluvil klidně, bez zakolísání nebo přeřeknutí.

 „Vyřiď Oliverovi, že jeho výzvu přijímám,“ odvětil klidně Caleb, ale uvnitř něj bublal vztek.

            Posel se opět mírně poklonil a podal Calebovi obálku. „Zde jsou všechny informace ohledně souboje. Pokud by jste s něčím nesouhlasil, nachází se uvnitř i kontakt.“

            Caleb opět přikývl a posel odešel. Pak otevřel obálku a mně stačil jediný pohled na písmo, abych mi došlo, kdo posílal ony vzkazy. A došlo to i jemu.

 „Co to znamená?“ zeptala jsem se ho, když jsem viděla, jak porovnává písmo na instrukcích a na vzkazech.

 „To znamená, že je mezi námi zrádce.“  

 

 

            Oliver navrhl, aby se souboj odehrál v sobotu dvacátého a Caleb souhlasil. S dalšími podrobnostmi mě však neseznámil. A kdykoliv jsem se zeptala, Caleb se usmál, řekl mi ať si nedělám starosti a začal se bavit úplně o něčem jiném.

            Viktor a Philip se mi dál drželi v patách jako stín, ale přibil k nim ještě jeden – Kail. Vysoký hnědovlasý kudrnáč, se kterým si Viktor ohromně rozuměl. Nikdo mi však nedokázal vysvětlit, proč tak velkou ochranku potřebuji.

           

 

 

            Byl předvečer onoho souboje. Caleba nebyl poslední dva dny doma, neboť musel něco urovnávat ve smečce. Dneska se vrátil asi hodinu po večeři a aniž by pozdravil nebo něco řekl, zavřel se u sebe v pracovně. Megan si jen povzdechla, Viktor s Kailem se dál věnovali nějaké hře a Philip si čistil nehty.

            Vstala jsem a vydala se po schodech nahoru, přičemž jsem v zádech cítila čtvero pohledů. Neotočila jsem se a pokračovala. Zastavila jsem se až před dveřmi pracovny. Na chvilku mě napadlo, že Caleb možná pracuje na něčem důležitém a nebude chtít být rušen. A pak jsem tyhle myšlenky zahnala. Jestli mu zítra něco hrozí a je to tedy poslední večer, který spolu můžeme strávit – i když jsem doufala v opak – znala jsem mnohem lepší věci, které můžeme dělat místo toho, aby on seděl zavřený v pracovně a já zírala do stropu v ložnici.

            Zlehka jsem zaklepala a pak, aniž bych čekala na vyzvání, jsem vešla. Přesně jak jsem předpokládala, seděl Caleb u stolu, hlavu ve dlaních. Ani nevzhlédl, když jsem vešla. Stoupla jsem si k němu zprava a začala mu jemně masírovat ztuhlý krk. Nejprve nereagoval, pak lehce zamručel, narovnal se na židli, jednu mojí ruku chytil, vtiskl mi na její hřbet polibek, a podíval se na mě.

 „Pojď si lehnout,“ řekla jsem a pohladila ho po strhané tváři.

 „Mel, já…“ Přitiskla jsem mu na rty ukazováček, abych ho umlčela a zavrtěla jsem hlavou.

 „Jediné, co teď musíš, je zítra přežít,“ řekla jsem a jednou rukou jsem mu vjela do vlasů.

            Povzdechl si, natočil se a stáhnul si mě na klín. Své dlaně položil na mé břicho a jemně po něm jimi začal přejíždět. Opřela jsem se o něj a vychutnávala si jeho laskání.

 „Pojď do postele,“ zašeptala jsem mu do ucha a jeho dlaně se přestaly pohybovat.

            Zvedl oči a zahleděl se do těch mých. Pak mě políbil, povzdechl si a chtěl něco říct. Místo toho jsem ho políbila. Pak jsem od něj kousek odstoupila s jeho očima přilepenýma na mně. Začala jsem si rozepínat kostkovanou košili. Jeden knoflíček po druhém a pak jsem ji nechala sjet z mých ramen na zem. Caleb se zhluboka nadechl a jeho oči zbystřely. Rozvázala jsem si tkaničku černých tepláků  a zatáhla za gumu a stáhla je dolů z bříška – pak šli dolů sami. Stála jsem tam před ním jenom ve spodním prádle a couvala jsem ke dveřím vedoucím do naší ložnice a on mě stále sledoval. Na prahu dveří jsem si rozepnula podprsenku a nechala jí opět spadnout. Posledního kousku oblečení mě zbavil on sám.

 

 

            Ráno přišlo příliš brzy. Probudila jsem se sama, avšak místo vedle mě ještě nevychladlo, takže to nemohlo být tak dlouho, co Caleb vstal. Posadila jsem se na posteli a pak se natáhla k druhému nočnímu stolku, kde ležely Calebovy hodinky. Půl osmé, souboj měl začít přesně v poledne. Caleb mi sdělil, že stačí, když vyrazíme hodinu předem, neboť Oliver vybral místo nedaleko od nás. Znovu jsem se vrátila na svou půlku postele a přemýšlela, jestli vstát a jít hledat Caleba, nebo ještě chvíli ležet. Nakonec za mne rozhodl plný močový měchýř.

            Po té, co jsem se oblékla, jsem zamířila do kuchyně. Caleb seděl u pultíku, popíjel kávu a pročítal noviny. Naproti němu seděl Philip. Viktora s Kailem jsem nikde neviděla, ale vzápětí mi napověděl hlasitý smích z obýváku.

 „Dobré ráno,“ pozdravila jsem je a nalila si čaj.

            Philip mi věnoval jeden líný pohled a pak se zahleděl do svého šálku. Caleb se na mě otočil a věnoval mi vřelý úsměv. Posadila jsem se vedle něj a zašilhala na dvojstránku ekonomiky.

 „Kdo všechno tam pojede?“ zeptala jsem se a upila čaje. Zašklebila jsem se a hodila do hrníčku dvě kostky cukru. Mnohem lepší.

 „Všichni členové smečky a naše rodiny,“ odpověděl, jednou rukou pustil noviny, objal mě kolem pasu a dál se věnoval burze.

            Povzdechla jsem si a začala v čaji máčet piškoty. Teresa a Odélie patřily nějakým zázrakem do mé rodiny, takže s nimi budu trávit celý dnešek. Moje noční můry se začínají plnit.

            Ozval se zvonek a já měla co dělat, abych nezasténala nahlas. Bylo mi jasné, kdo to je.

 „…och, je to tak strašné. Nechápu jak k tomu mohlo dojít,“ naříkala právě Teresita a Megan, která šla otevřít a nyní šla vedle mé macechy, pokyvovala souhlasně hlavou. Za nimi se s našpulenými rty objevila ve dveřích kuchyně Odélie. Tobias s otcem skončili v obýváku, kam se za nimi odebral Philip s Calebem.

 „Musíme ještě něco projednat,“ řekl mi, políbil mě, pohladil po břiše a odešel. Za několik okamžiků se náš dům začal plnit členy smečky.

            Kus rozmočeného piškotu se oddělil od celku a se žbluňknutím přistál v čaji. No, to ten dnešek hezky začíná.

 

 

 

            Seděla jsem na sedadle spolujezdce a cucala zázvorové lízátko. Ranní nevolnost sice zmizela už dávno, ale jak jsem zjistila, můj žaludek nenesl zrovna pozitivně jízdu autem. Takže jsem dělala cokoliv proto, abych udržela dnešní snídani tam, kde je.

 „V pořádku?“ zeptal se mě Caleb a jednou rukou mě pohladil po tváři, než ji položil na řadící páku.

 „Hm,“ odvětila jsem neurčitě a podívala se z okýnka.

            Naše auto jelo uprostřed celé té karavany. Auta mezi sebou udržovala stálé mezery a jely stejnou rychlostí, aby se nemohlo stát, že se mezi nás vmísí někdo cizí. Docela mě zajímalo, jak to chtějí udělat na semaforech. K mému velkému překvapení byly ve městě ten den vypnuty kvůli nějaké opravě a jinak jsme žádným dalším městem neprojížděli.  

 „Potřebuješ na chvilku zastavit?“ zeptal se mě a už sahal po telefonu na palubní desce.

 „Jsem v pořádku, Calebe,“ zarazila jsem ho a přesvědčivě jsem se na něj usmála.

            Chvíli sledoval můj obličej a pak přikývl a dál se věnoval řízení. Bylo zbytečné zastavovat, když cíl naší cesty se nacházel za další zatáčkou.

            Jakmile jsme zabočili vlevo, objevilo se před námi obrovské parkoviště a malá hospůdka. Až na několik aut tu bylo prázdno. Všichni zaparkovali a vystoupili z aut. Dál jsme měli asi tři sta metrů pokračovat po svých po lesní pěšině.

            Caleb mi pomohl vystoupit, zamkl auto a nabídnul mi rámě. Vyšli jsme jako první. Za námi šel Philip s Viktorem, pak naše rodiny a zbytek. Měla jsem tušení, že těch pár rybářů a lovců, co si sem dnes zajeli dát kávu, sedí s nosem přitisknutým na sklo a pozorují nás, až do doby, než celá naše skupina zmizela v lese.

            Na konci pěšiny se nacházela louka. Sem tam byla pokrytá posledním sněhem, který se tady nahoře pořád držel, jinde vykukovala zelená tráva a první kvítky. A přímo naproti nám stál vysoká hnědovlasý opálený muž, kterému stála po boku malá dlouhovlasá afroameričanka. A za nimi jejich smečka.

 „Olivere, Sarah,“ pozdravil je pokývnutím hlavy Caleb, když jsme došli do poloviny louky.

Pouze my dva, zbytek se držel v pozadí. Ti dva se nám rozešli naproti.

 „Calebe, Melanie,“ oplatil mu Oliver a já se divila, odkud zná moje jméno.

 „Mylím, že můžeme rovnou přejít k věci,“ řekl po chvíli ticha Caleb a Oliver s úšklebkem přikývl.

            Caleb se ke mně otočil, vzal mou tvář do dlaní a políbil mě. Jemně, zoufale, vášnivě. Pak vzal do rukou mé dlaně a na hřbet každé vtiskl ještě jeden polibek.

 „Hodně štěstí,“ šeptla jsem, pohladila ho po tváři a šla se postavit po boku Megan.

Sarah udělala to samé. Rozloučila se s Oliverem a vrátila se k jejich smečce.

Chvíli se nic nedělo, pak se začali měnit.

   

 

31.08.2011 19:06:06
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one