Když jsem se dozvěděla, co mají všechny ty vzkazy znamenat, vrátila jsem se ke starým knihám. Bylo tam několik kapitol, které jsem přeskočila. Nějak jsem neměla chuť věnovat se dvaceti stránkám, které popisují různé druhy bojů uvnitř smečky a pak dalším třiceti, kde se vyskytoval výčet trestů za různá porušení zákonů smečky.

            Normální souboj o pozici ve smečce nebyl většinou nebezpečný. Jakmile jeden uzná, že ten druhý je silnější, podřídí se a je po boji. Pokud šlo ale o souboj, který následoval po výzvě alfy, tak ten byl na život a na smrt. Pokud šlo o boj mezi dvěma alfy, získal vítěz celou smečku a území, které patřilo jeho soupeři. Měl jedinou povinnost – postarat se o soupeřovu ženu a děti. Avšak podle toho, co jsem se dočetla, jsem si byla jistá, že ve chvíli, kdy by Caleb prohrál, bych někoho přinutila, aby mě zabil.

            Pokud šlo o tresty, někdo si dal tu práci a vymyslel trest opravdu snad za všechno. Neuctivé jednání, odpor, neuposlechnutí rozkazu, prorazení, neoprávněné zabití – myslím, že výraz vražda by byl srozumitelnější, ale nejspíš by jim to přišlo jako urážka – a samozřejmě zrada. Za tu byl jediný trest – smrt.

            A teď jsme tu stáli kvůli někomu, kdo právě tohle riskoval. Netušila jsem kdo to mohl být ani jaký by k tomu mohl mít důvod. Caleb sice nebyl dokonalý, ale co se mi sem tam povedlo zaslechnout, tak vše nasvědčovalo tomu, že si na něj jako na vůdce nemohou stěžovat.

            Dva velcí vlci kolem sebe opatrně kroužili – šedivý Caleb a černý Oliver. Možná to, co jsou zač, mělo co dělat s jejich velikostí, neboť Tobias určitě nebyl takhle velký. Oliver  se zastavil, přikrčil se a zavrčel. Caleb se zapřel zadníma nohama a pozorně svého soupeře sledoval. Oliver zuřivě vyštěkl, udělal dva kroky vpřed a o jeden pak zase couvl. Nyní zavrčel Caleb. Oliver ještě o jeden krok couvl a pak skočil. Caleb jeho výpad ustál a okamžitě se začal bránit.

            Oliver šel po Calebově krku. Ten však uskočil a zakousl se Oliverovi za lopatky. Černý vlk zaskučel a vytrhl se mu. Oba vlci na stejně vyskočili a narazili do sebe hruděmi. Zahákli se do sebe předníma nohama a než klesli na zem, stačil černý vlk šedivého ošklivě poranit na pravé straně krku.

            Udělalo se mi mdlo. Zakolísala jsem, někdo mě zachytil a ten prcek mě kopnul.

 „V pořádku?“ zeptal se Viktor a pomohl mi nají ztracenou rovnováhu.

            Jen jsem mlčky zavrtěla hlavou a z úzkostí sledovala dva zápasící vlky. Slyšela jsem tlukot vlastního srdce – byl zběsilý. Rukama jsem si objímala břicho a tak moc si přála nějak pomoc, ale nemohla jsem. A i kdyby tu nějaká možnost byla, nesměla bych.

 Najednou se to stalo. Oliver zaškobrtl, začal padat a než stihl něco udělat, něco ho přirazilo k zemi. Kolem Caleba ze země vyskočily drobné plamínky. Zavrčel, přešlápl, černý vlk zakňučel a plamínky zmizely. Caleb ještě chvilku stál nad ležícím tělem. Pak se k němu sklonil a čenichem se otřel o tváře druhého vlka. Pak ustoupil vzad a černý vlk byl volný.

 „Co se děje?“ zašeptala jsem potichu a otočila se na Viktora, který se spokojeně usmíval.

 „Je konec. Caleb vyhrál,“ řekl mi s úsměvem a s tónem, že o tom nikdy nepochyboval.

 „Opravdu?“ zeptala jsem se a on přikývl.

            Než jsem se zase otočila na prostor před sebou, zahlédla jsem, jak se několik členů rozestavilo poděl lesa. Stráž, která měla zajistit, aby se nikdo nepokusil utéct. Otočila jsem se a místo dvou vlků na mýtině opět stáli dva muži. Caleb si zrovna zapínal náhradní kalhoty, které mu spolu s botami a košilí podával Philip. Původní oblečení se v cárech válelo kousek od nás. Oliver se také oblékal, ale o hodně pomaleji.

            Prohlédla jsem si Caleba a zalapala po dechu. Na nahé hrudi měl krvavý šrám, další na lícní kosti, další se nacházely na zádech. Udělala jsem několik váhavých kroků v před a všechny zraky se na mě upřely. Na Calebovi ledově klidné tváři se objevil malý úsměv a on ke mně natáhnul jednu ruku. To mi stačilo. Rozešla jsem se k němu a nechala se obejmout a utěšit v jeho objetí. Žil. Dýchal. Krvácel. Když mi došla ta poslední skutečnost, trochu jsem se od něj odtáhla.

 „Budu v pořádku,“ odpověděl mi na mou nevyřčenou otázku, sklonil se ke mně a políbil mě.

            Pak si vzal košili a natáhnul si ji. Děkovala jsem všem svatým, že je černá. Oliver byl už oblečený a zaujatě nás dva pozoroval. Sarah stála vedle něj, trochu se mračila, ale v očích jí byla vidět úleva. Caleb mě objal kolem pasu a společně jsem se rozešli k těm dvěma.

 „Máš mou nejhlubší omluvu, že jsem kdy pochyboval o tvé moci a tvé síle. Jsi skvělý bojovník a dobrý vůdce,“ odříkal Oliver jako nějakou básničku a Caleb lehce pokývl hlavou.

 „Jsem rád, že jsem měl možnost, napravit tvůj omyl. Splň svou část dohody,“ řekl Caleb a já se divila, jak může znít tak klidně. Jako by ho to vůbec nezajímalo. 

            Oliver kývl a zahleděl se přes Calebovo rameno. Caleb se otočil a já s ním. Společně jsem sledovali, jak se dav pomalu rozestupuje, až nakonec zůstal jeden člověk stát a pyšně, pohrdavě se na nás díval – Odélie.

            Dva dlouháni se okamžitě objevili u ní a hlídali, aby se nepokusila o útěk. Caleb se otočil k Oliverovi.

 „Naše dluhy jsou vyrovnány. Žij dlouze a spokojeně,“ řekl Caleb a podal Oliverovi ruku. Ten ji stiskl, přikývl a společně se svou smečkou odešel.

 „Máš k tomu co říct?“ zeptal se Caleb ledově mé tety. Střelila jsem pohledem na Teresitu – plakala, stulená na otcově hrudi.

 „Tahle malá trhanka se neměla nikdy stát tvojí družkou. Nikdy. Tou měla být má dcera. Ta byla dokonalá, na rozdíl od tohohle omylu z jedné nepromyšlené noci. Jenže se narodila a tím zabila moji dceru. Chtěla jsem pomstu. A vlastně jsem ji dostala, že? Jsi naivní, Melanie, jestli si myslíš, že tě Caleb miluje. Dostal co chtěl – tvou důvěru, moc, tvé tělo, srdce i duši. A brzy získá i syna. Co myslíš,  že pak udělá? Zbaví se tě! Kdo by o tebe také stál, že?“

            Vytřeštěně jsem na ní zírala. Caleb, který stál vedle mě se při posledních slovech celý napjal a bolestivě mi svíral předloktí.

 „Viktore, Philipe, doprovoďte Melanie a mou matku domů,“ řekl a zavrtával pohled do Odelie. Ta s bledostí ve tvářích najednou zmlkla.

 „Calebe, já…“

 „Jeď domů, Mel. Odpočiň si. Dnes toho na tebe muselo být moc.Doufám, že nevěříš jedinému slovu, co ta osoba řekla?“ zeptal se a já zavrtěla hlavou.

            Pousmál se, políbil mě a zastrkal mi prameny vlasů za uši.

 „Běž. Vyřídím to tu rychle,“ popohnal mě a mně došlo co bude následovat a byla jsem opravdu ráda, že můžu odejít.

            Cestou domů jsem v autě usnula. Probudila jsem se až ve chvíli, kdy mě Viktor vzal do náruče, aby mě odnesl dovnitř.

 „Dej mě na zem,“ zamumlala jsem a zívla si.

 „Jasně a ty usneš ve stoje,“ odvětil mi s lehkým úsměvem.

 „Nechci být tak unavená,“ postěžovala jsem si.

 „To je v pořádku, srdíčko. Až se ten drobeček narodí, všechno zase bude v pořádku,“ ozvala se Megan, stiskla mi rameno a šla otevřít dveře.

 „Odneste ji do obýváku. Dojdu jí uvařit čaj,“ řekla Viktorovi a zmizela v kuchyni.

            Během několika hodin se obývák zaplnil ženami. Seděli v křeslech, ne zemi a v tichosti se na mě dívali. Teresita byla bledá, měla zarudlé oči, ale kdykoliv jsem se na ni podívala, usmála se na mě a pak sklopila zrak k zemi. Jediný, kdo se mnou komunikoval a neodvracel ode mě pohled byla Megan. Byla jsem zmatená.

 „Je to kvůli tomu, že Caleb právě teď rozhoduje o životě jich všech. Ověřuje si, že nikdo další nezradil. U žen toho moc dělat nemusel. Prostě použil trochu moci a ukázalo by se, kdo zradil. U členů smečky je to něco jiného. Bojí se, protože i ty sama rozhoduješ o tom, zda se jim dá důvěřovat a všechny jsou ti podřízené. Až na mě. Ve chvíli, kdy se vrátí Caleb a přijme je zpět, budou se chovat tak jako předtím, ale v téhle chvíli jsi jediným zdrojem smečky, ke kterému mohou, takže i když se bojí, budou se tě držet,“ vysvětlila mi Megan, když jsem se jí zeptala, když jsem se potkaly v kuchyni.

            Chvíli jsem na ni zírala jako vyoraná myš, pak jsem sebrala hrneček s čajem a vrátila se zpátky do obýváku a doufala, že Caleb přijede co nejdřív.

 

 

            Přijel až když už se stmívalo. No, jestli si takhle představoval – vyřídím to tu rychle – zajímalo by mě, jak by to vypadalo, kdyby se tím rozhodl opravdu zabývat. Vešel do obýváku a aniž by si všímal ženského osazenstva, zamířil ke mně a políbil mě. Pak naše hosty přejel pohledem a kývl. Najednou na nich bylo vidět uvolnění. Všechny se začaly usmívat a s přáním dobré noci se začaly trousit pryč.

 „Půjdeme spát,“ řekl Caleb, vzal mě do náručí a zamířil se mnou do ložnice.

 

 

            Až do června jsem si žila jako v pohádce. Mšla jsem všechno co jsem potřebovala. Dítě bylo v pořádku a Caleb mě miloval. A to i přesto, že jsem se čím dál tím víc podobala slonici. A pak se to stalo.

            Byl poslední týden školy. Caleb byl ve škole, skládal poslední zkoušky a já se pustila do úklidu skříní s věcmi do školy. Vyklízela jsem staré učebnic e sešity. V jedné chvíle mi kopička učebnic sjela na zem.

 „Krucinál,“ zamumlala jsem a sehnula se pro ně.

            Popadla jsem  je za hřbety a z jedné vypadly dvě fotky. Zoufale jsem zafuněla a znovu se sehnula. Ve chvíli, kdy jsem se podívala na fotografie, jako by do mě uhodil blesk.

            Na lesklém papíru se na mě usmívaly dvě tváře. Jedna mi byla bezpečně známá – Calebova. Ta druhá patřila jakési štíhlé blondýnce v modrých šatech. Na jedné fotografii se s Calebem objímala, na druhé ho líbala na tvář. Takže nakonec měla Odélie pravdu.

            Dokončila jsem úklid a se zamlženýma očima jsem ulehla na postel. Masochisticky jsem zírala na ty dvě fotky a přemýšlela, proč. Ve chvíli, kdy jsem na tu otázku pomyslela, jsem se ironicky ušklíbla.

            Proč? Tak právě teď jsem vypadala jako nafukovací balón. Před tím jsem mu způsobila nemálo problémů a jako děti jsem se nikdy moc nemuseli. Vážně mě potřeboval jenom pro zplození potomka? Vážně to bere pouze jako povinnost? Hystericky jsem se zasmála nad svou naivitou. No jistě. Nikdy jsem nebyla nic extra, tak proč by se to najednou mělo měnit?

            Otřela jsem si oči, ze kterých se mi během chvíle zpustilo několik slz a přemýšlela co budu dělat. A pak mi pohled padl na jednu zarámovanou fotku na stole. Byla na ní malá rusovlasá holčička a její matka.

 

 

 „Někam jedeme?“ zeptal se mě Viktor a odhodil časopis.

 „Mám sraz s holkami ze třídy. Ne, Viktore, pokud vím, nejsi holka. Klid, budu během několika hodin zpět,“ zalhala jsem s úsměvem na tváři a odnesla si batoh do auta.

 „A k čemu máš ten batoh?“ ptal se zvědavě a následoval mě do garáže.

 „blíží se maturitní večírek, slíbila jsem holkám pomoc s výzdobou,“ odpověděla jsem a nasedla.

 „Kdyby něco…“

 „Tak zavolám,“ ujistila jsem ho a usmála se na něj.

            Sledoval mě. Stál na místě a díval se jak odjíždím. Měla jsem strach, co mu Caleb udělá, až to zjistí. Právě jsem vykopala hrob sobě i nenarozenému dítěti. Stačilo jen pronést rozlučkovou řeč, pobrečet si a vytesat vkusný náhrobek.

            Dojela jsem na letiště. Zaparkovala jsem na hlídaném parkovišti a pak si koupila jednu obálku a poštovní známku. Vhodila jsem do ní klíč od auta i s rezervační kartou a na obálku napsala Calebovu adresu. Pak jsem si vzala jeden taxík a nechala se odvézt na vlak do NY. Potřebovala jsem se dostat do přístavu.

            Cestou jsem si zavolala a zamluvila si jeden palubní lístek. Taxikáři jsem dala slušné dýško a poprosila ho, aby o mně nikomu neříkal.  Pak jsem zamířila k lodi, která měla na přídí Hope. Že by znamení?

            Nikdo se o mě na lodi nezajímal. Byla jsem prostě další cestující. A to bylo fajn. Jenže pak se u mě z ničeho nic objevila mořská nemoc a já pomalu líbala pevninu, jakmile jsem vystoupila.

            Opět jsem si vzala taxík a dala taxikáři jasné instrukce. Cestou jsem si nechala zastavit ještě v jednom obchodě a koupila si nějaké potraviny, hygienické potřeby a vybrala peníze. Na záchodcích jsem se upravila a zapnula telefon, který jsem až na výjimky měla vypnutý. Desetkrát mi v ruce zavibroval. Stejně tak jako několikrát před tím, jsem vše odklikla. Vyndala jsem simku, přelomila ji a hodila do koše, kam o chvíli později letěl i telefon. Prcek mě kopl.

 „Je mi to líto, zlatíčko,“ zamumlala jsem, pohladila bříško a otřela slzy. Vážení pozůstalí, je čas se rozloučit.  

 

 

            Dům, který mi matka odkázala, byla vlastně taková větší chaloupka. Měla dvě patra, přičemž v tom horním byla ložnice a koupelna. V přízemí pak byla kuchyňka, malá jídelna a obývák s krbem. Ve sklepě byla velká zásoba dřeva. Kolem nic nebylo. Jenom les a malý potůček.

            Vybalila jsem si a začala prohledávat dům. V nočním stolku v ložnici byl velký sešit v tvrdých kožených deskách. Byl prázdný. Na barevný bloček jsem vyzkoušela jednu propisku. Psala.

            Někde jsem slyšela, že člověku pomůže, když se ze všeho vypovídá. Možná, že když se vypíšu, bude to mít stejný efekt.

 

 

            Den za dnem to bylo horší. Nejprve bylo lehké, si toho nevšímat. Bylo to prostě, jako když se s Calebem nevidím delší dobu. Ale pak se objevily opět stavy mdlob, nevolností a bolestí hlavy. Po měsíci mi začala z nosu téct krev a já nebyla téměř schopná se hnout.

            Mou výhodou bylo, že bylo léto v plném proudu a já nemusela topit. Ale i tak mi byla zima – ležela jsem pod vrstvou dek a oblečení a klepala se zimou. Ztrácela jsem na hmotnosti, začaly mi vypadávat vlasy. Do termínu mi zbýval měsíc a půl. To, že jsem stále žila, mělo nejspíš na svědomí to malé. Mělo něco z Caleba. A to něco mě drželo při životě. Zatím.

            Během dalšího týdne se můj stav natolik zhoršil, že už jsem opravdu jen ležela. Nebyla jsem schopná vyslat mozku jakýkoliv příkaz. A pak se to jednoho podvečera stalo. Cítila jsem, jak mi po nohou ztekla teplá tekutina a prostěradlo pode mnou navlhlo. Nakrčila jsem znechuceně nos a chtěla vstát. Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jsem se vyhrabala do sedu a s pomocí nočního stolku jsem se postavila. Avšak ve chvíli, kdy jsem si stoupla, jsem se s bolestným výkřikem chytila za břicho a zhroutila se k zemi.

            Umírala jsem a moje dítě to vědělo a chtělo ven. Promiň zlatíčko, tohle je konečná.

            Z nosu  se mi zpustila krev. Tu jsem následně začala i dávit. Ležela jsem na podlaze ve vlastní krvi a svíjela se bolestí. Čekala jsem na onen film vzpomínek, na světlo na konci tunelu nebo prostě na něco, ale nic se nestalo. Jenom bolest se stupňovala, břichem mi probíhaly bolestivé křeče a loužička krve se začala zvětšovat.

            Než mě pohltila tma, stalo se něco nemožného. V té chvíli jsem si prostě myslela, že blouzním. Uslyšela jsem Calebe.

 „Mel? Miláčku, otevři oči. Prosím? Dělej něco, pospěš si.“

            Objímal mě a šeptal mi do ucha. Takže nakonec je přeci jen smrt milosrdná.

 

 

            Bylo to, jako bych se vrátila v čase. Ocitla jsem se na tom samém místě, jako tehdy ve snu, když si pro mě otec přijel. Bludiště bylo ozářeno měsíčním světle a hvězdy zářily jako malé drahokamy. Kolem mne byl kruh ze živého plotu, ze kterého vedly dvě cesty. Stáli přesně naproti sobě.

            Začala jsem se ptát sama sebe, co tu dělám. Mám tu čekat, nebo se vydat po jedné cestě? A pokud ano tak po které? Najednou se z obou cest vynořila mlha. Bílá, hustá a k mému překvapení jemná a teplá. Byla jako objímající náruč. A pak se objevilo ještě něco. Lépe řečeno někdo.

            Z jedné strany vyšli dva vlci – jeden čistě černý, jeden medový – a po jejich boku vešel ještě jeden. Avšak na rozdíl od těch dvou, vypadal tenhle spíše jako duch. Měl zvláštní šedomodrou srst, ale to mohlo být způsobeno nocí a měsícem.

            Z druhé strany vyšel jeden vlk. Měl šedivou srst. Nejistě přešlapoval. A já ho poznala. Byl to Caleb.

            V první chvíli mě pohltil strach. Co tu dělá? Stalo se mu něco? Rozešla jsem se k němu. On radostně zavrtěl ocasem a vydal se mi naproti. Pohladila jsem ho po hlavě a zahleděla se mu do očí. Ne tohle nebyl Caleb. Tohle byl jenom jeho vlk.

            Otočila jsem se a podívala se na tu podivnou trojici. Calebův vlk se podíval také tím směrem a v následující chvíli se k nim rozešel. Pomalu jsem šla za ním. Ti dva na něj zavrčeli a on se přitiskl k zemi. Ten černý k němu došel a káravě ho kousnul mezi lopatky. Ten druhý mu zabořil čenich do srsti na krku. Pak oba ustoupili a on vstal.

            Stáli s tím stínovým vlkem naproti sobě a pozorovali se. Pak oba udělali krok vpřed a najednou tam stáli ve vlčím objetí. Oba radostně vrtěli ocasy a já se slzami v očích sledovala ty dva, jak si projevují náklonnost.

            Napadlo mě, jestli jsem ne náhodou neocitla v pekle a právě jsem svědkem toho, jak Caleb našel novou družku. Že by to byla snad ona blondýnka. Najednou ona průsvitná vlčice zavrčela a Calebův vlk od ní zaraženě odstoupil. Pak se rozešla ke mně a já jí vyšla vstříc. Když jsme od sebe byly asi metr, zastavili jsem se. Dívali jsme se na sebe a já v těch černých mandlových očí něco našla. Našla jsem tam sebe.

            Překvapeně jsem nad tím poznáním zamrkala a otevřela pusu údivem. Chtěla jsem couvnout a utéct a zároveň jsem toužila se k ní rozejít. Než jsem se stačila rozhodnout, co udělat. Vyřešila to za mě. Odrazila se a skočila. Avšak místo toho, aby mě srazila na zem, se do mě vnořila. Něco mnou projelo. Bylo to jako elektrický výboj. A něco se změnilo. Nevěděla jsem co, ale něco bylo jinak.

            Když to přestalo, zjistila jsem, že klečím na zemi. Ti dva vlci byli pryč, ten Calebův seděl vedle mě a starostlivě a zároveň s očekáváním v očích mě pozoroval. Jakmile zjistil, že se na něj dívám, radostně zakňučel, poposedl a olízl mi tvář.

            Pak do mě začal šťouchat čumákem. Vstala jsem a v témže okamžiku mě chytil za rukáv trička a začal mě táhnout k jedné z cest. Následovala jsem ho, stejně tak, jako mlha.  

 

 

            Ztěžka jsem rozlepila oči a v zápětí je zase zavřela, abych unikla bodavé bolesti ostrého světla. Chtěla jsem se převalit, ale sebemenší pohyb mě příšerně bolel, takže jsem zůstala strnulá v jedné pozici. Moje mysl byla otupělá bolestí a nejspíš i léky, ale došlo mi, že nejsem mrtvá.

            Někde po mé pravici se ozývalo tiché pravidelné pípání a tiché hučení. Znovu jsem otevřela oči. Tentokrát ale pomalu. Nejprve mě napadlo, že jsem někde v nemocnici, ale pak jsem si lépe prohlédla interiér pokoje a došlo mi, že jsem v jednom z pokojů pro hosty v našem domě. Všechen nábytek až na postel a jedno křeslo byl pryč. Celý pokoj byl zaplněn různými přístroji.

            Zhluboka jsem se nadechla, podepřela se rukama a podařilo se mi posadit se. Bolelo to ale jako čert. A pak jsem si toho všimla. Moje břicho bylo ploché. Vytáhla jsem košili, kterou mi někdo oblékl a prohlédla si ho. Přes podbřišek se mi táhla růžová jizva a mně prolétla hlavou otázka, jak dlouho jsem musela být mimo.

            Najednou se otevřely dveře. Rychle jsem stáhla košili, přetáhla přes sebe deku a zaskučela. Pomalý pohyby budou asi nejlepší.

 „Měla by jsi být opatrnější,“ ozvalo se ode dveří. Až teď jsem si vzpomněla, proč jsem tak udělala tak rychlí pohyb.

 „Leo?“ řekla jsem překvapeně a ještě víc mě překvapilo, že můj hlas zněl jako chrapot.

 „Tady, napij se,“ řekl a přitiskl mi k ústům brčko. Trochu jsem se nalokala vody.

 „Co se stalo?“ zeptala jsem se. Leo odložil skleničku a posadil se do křesla vedle postele.

 „Málem jsi umřela,“ řekl a zpytavě se na mě zadíval.

 „Já vím,“ řekla jsem s povzdechem a znovu se zadívala na své břicho.

 „Co dítě?“ Povzdechl si.

 „Je mi líto, ale když jsme tě našli, bylo to buď ty nebo dítě. Caleb se rozhodl pro tebe.“ Jeho hlas byl chladný. Zlobil se a nejspíš se rozhodl mi to neulehčit.

 „Co se vlastně stalo?“ zeptala jsem se a pohlédla na něj.

            Potřebovala jsem, aby mě nějak zaměstnal, abych nemusela myslet na toho malého chlapečka, na kterého jsem se ve skrytu duše nehorázně těšila. Do téhle chvíle jsem si myslela, že jde srdce zlomit jen na dvě poloviny. Nejspíš jsem se spletla.

 „Caleb mě informoval asi týden před tím, než jsme tě našli. Řekl mi, že jsi bez důvodu utekla a že tě nemůže najít. Nemohl se ti dovolat a ty jsi pouti mezi vámi přestřihla. A tak požádal o pomoc mě. Nejprve jsem myslel, že to bude k ničemu, ale pak se ukázalo, že je všechno jinak, než jsme si mysleli. Pamatuješ na svou poslední návštěvu u mě? Tehdy mi vrtalo hlavou několik věcí. Třeba ta moc, kterou jsi ovládala. Mysleli jsem si, že je to kvůli tomu, že v tobě prostě zůstala a ty jsi se cítila ohrožená. Ale prošel jsem si několik záznamů a zjistil jsem něco zajímavého. Tvůj prapradědeček byl zástupcem tehdejšího vůdce smečky. Jenže bohužel byl i se svou ženou zabit při jednom útoku na smečku a tvoje babička, po které jsi nejspíš zdědila svou povahu, se rozhodla od smečky odejít. Nikdo jí to nemohl zazlívat a nikdo by jí to tehdy nezakázal, ale přesto byla z dálky střežena. Měla v sobě vlčí gen a mi chtěli být poblíž, kdyby bylo potřeba zakročit. Ale pak se vdala a porodila tvou  matku. Když tvoje babička umřela, stáhli jsem se. Proto jsem nevěděli kdo je tvůj otec. Co tím chci ale říct. Jsi člen mojí smečky a spojením tvé matky a tvého otce jsi zdědila něco z obou smeček. Navíc gen, který jsi zdědila, byl jednu generaci utlumen, ale protože nebyl využit, sílil. Máš svou vlastní moc, Melanie. A podle toho, co mi Caleb vyprávěl, abych řekl, že právě jí může vděčit svému vítězství nad Oliverem. Pomohla jsi mu.

Jak už jsem říkal, když jsme tě našli, bylo to buď ty nebo dítě. Caleb nebyl ochotný vzdát se tě, proto se rozhodl, ať zachráníme tebe a přinesl kvůli tomu velkou oběť. Sám se ocitl na hranici života a smrti a vyslal svého vlka, aby tě vyvedl z temnoty zpět do života. Mohl při tom ztratit vše. Ale našel tebe a ty jsi našla svého vlka. Víš co to znamená, Melanie?“ zeptal se a já zavrtěla hlavou.

 „Pouto, které bylo mezi tebou a Calebem, mizelo. Už navždy. Nepotřebuješ ho k přežití. Také jsi získala možnost přeměny, která však není nijak ovlivňována. Buď se proměníš nebo ne.“

 „Jak dlouho jsem byla vlastně mimo?“ zeptala jsem se, jakmile jsem se zbavila překvapení.

 „Týden,“ odvětil a vyčkávavě se na mě zahleděl.

 „Ale ta jizva,“ zamumlala jsem a on přikývl.

 „Vlci se léčí rychleji.“

 „Proč to Caleb udělal?“ zeptala jsem a cítila štípání v očích. Bylo jasné, co mám na mysli.

 „Miluje tě, Melanie,“ řekl a já si odfrkla. No jasně.

            Někdo zaklepal na dveře v podivném rytmu. Leo si povzdechl, vstal a zašátral v kapsách.

 „Je čas jít, musím se začít starat zase o svou smečku. Ale kdybys něco potřebovala, dej mi vědět. Přijal jsem tě do své smečky, abys přežila, takže teď vlastně patříš do obou,“ řekl a podal mi svou vizitku.

 „Děkuju,“ poděkovala jsem mu a sledovala, jak zmizel ve dveřích.

            Lehla jsem si a zavřela oči. Po tvářích mi stékaly slzy, ale nevydala jsem ani hlásek. V tichosti jsem truchlila pro své dítě. Život byl nefér. Přežít měl on, ne já.

 

 

            Stačil jen týden na to, abych se zotavila úplně v pořádku. Caleb za mnou přišel několikrát. Snažil se se mnou mluvit, ale já ho ignorovala. A přemýšlela jsem.

  „Mel, takhle to dál nejde,“ povzdychl si Caleb, když jsme naproti sobě seděli v jídelně.

            Oba jsem se nimrali v talíři a házeli pohledem po tom druhém, když se nedíval.

 „To máš pravdu,“ řekla jsem, položila příbor a podívala se na něj, Překvapeně na mě hleděl.

 „Odjedu. Zítra mi letí letadlo,“ řekla jsem. Očima se mu mihla bolest. V další uvili stál na nohou a jeho talíř se válel na zemi rozbitý na kousky.

 „Nemohl jsem ho zachránit, Melanie. Nemohl jsem tě nechat umřít,“ křikl na mě zničeně a sesunul se podél zdi na zem. Složil si hlavu do dlaní. Píchlo mě u srdce.

 „Vím co je moje povinnost. Nemusíš se bát. Až se vzpamatuji a budu na to připravená, vrátím se. Porodím ti syna a zmizím ti ze života. Můžeš si dělat co chceš,“ řekla jsem polohlasně, zvedla se a odešla.

            Musela jsem začít balit a připravit se. Za tři dny mě čekali dodatečné přijímačky na vysokou. Dobré známky a tučný sponzorský dar přesvědčili vedení, že bych tu možnost měla dostat.

 „Miluju tě, Mel,“ ozvalo se za mnou.

            Otočila jsem se a podívala se na něj. Buď byl skvělý herec a nebo to myslel vážně.

 „A tu blondýnku jsi taky milovat nebo to bylo jen zpestření nudného života?“ zeptala jsem s a odešla.

            Neviděla jsem tak jeho nechápavý pohled ani bolest vepsanou v jeho rysech. Možná, kdybych sama tak netrpěla, byla bych schopná věnovat tomu pozornost a vše mohlo dopadnout jinak. Ale jednou mi někdo řekl, že každý mámě napsaný svůj osud. Jdeme po cestě, sem tam odbočíme, ale nakonec dojdeme do cíle.  

20.11.2011 19:47:13
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one