New York mě přivítal deštěm. Ten mě však zastihl až před mým novým domem, lépe řečeno bytem. Našla jsem jeden vcelku ucházející poblíž centra. Sice to trochu provětrá moje bankovní účty, ale to mě teď trápilo nejmíň. Vždycky si můžu sehnat spolubydlící.

            Pokud šlo o školu, byla to celkem obyčejná vejška, ale líbil se mi čtyřletý program studia historie. Sice jsem zmeškala začátek, ale hodlala jsem se plně ponořit do studia a dohnat to. A ve skrytu duše jsem doufala, že toho bude opravdu hodně, abych nemohla vzpomínat.

            Důvod proč jsem si vybrala NY byl prostý. Bylo to neutrální území. Nikomu nepatřilo a tak nehrozilo, že tu budu někomu vadit. A pak, i kdyby mě Caleb hledal a zamířil do NY, bude těžké mě tu najít.

            Den po tom, co jsem se nastěhovala jsem vyrazila na obhlídku okolí a narazila v Central Parku na maličké zákoutí s fontánkou. Bylo krásně, svítilo slunce a tak jsem neodolala a v jedné chvíli jsem zastavila a se zavřenýma očima jsem se nechala laskat sluncem na tváři. Najednou do mě někdo vrazil.

 „Moc se omlouvám, slečno, ale…“

            Ať už byl důvod muže přede mnou jakýkoliv, nedozvěděla jsem se ho. Zíral na mě s pusou dokořán a rozšířenýma očima. Nevědomky jsem se zhluboka nadechla a jakmile něco uvnitř mě rozpoznalo, kdo ten muž je, vydralo se mi z hrdla slabé zavrčení. Byl vlk.

            Muž pustil moje paže a se zvednutýma rukama, jako by se vzdával, ucouvnul několik kroků. Najednou se mu po boku objevili další dva a teď jsem začala couvat já. Byla jich přesila, byli silnější a já ani nevěděla, jak se proměnit.

 „Ne, počkej,“ řekl ten, co do mě předtím vrazil.

            Ale já dál couvala. Jistě, NY byl sice neutrální, ale těch pár minismeček, které tvořili většinou samotáři, stejně bojovaly mezi sebou u postavení a dominanci. A většina bojů tu končila smrtí.

 „Nemusíš se bát. Znám někoho jako ty a ona by mi v životě neodpustila, kdyby se dozvěděla, že jsem tě potkal a něco ti udělal,“ vysvětloval honem a jeho slova mě přinutila zastavit. Dokonce jsem udělala několik kroků k němu.

 „Ty…ty znáš někoho…?“
 „Jo, babča Debb si nás všechny vzala pod ochranná křídla. A pokud se nepletu, hodlá pod ně vzít i tebe,“ odpověděl a přejížděl mě pohledem.

 „Proč?“ zeptala jsem se a zastavila. Zbyly mezi námi dva metry.

 „Debb má…moc. Dokáže vycítit vlka na několik kilometrů. Poslala nás, abychom se po tom nováčkovi podívali. Jenom to není on, ale ona. Tak pojď, je to odtud kousek,“ řekl a vydal se na cestu.

            Nevěřila jsem jim. Nechtěla jsem za nimi jít, ale…ale znali někoho, kdo je na tom stejně jako já. Někoho, kdo mi možná dokáže zodpovědět mé otázky. A tak jsem se pomalu rozešla za tou trojicí, připravená kdykoliv se dát na útěk.

 

Debbie Crowllová bydlela v bytě nad květinářstvím, které jí patřilo, dva bloky od mého bytu. Byla to už opravdu babička, jak ji ten muž nazval, a když mě uviděla, očistila si ruce od hlíny, vzala můj obličej do dlaní a pak si povzdechla.

 „Pojď, srdíčko. Máš spoustu otázek a já ti na některé můžu odpovědět,“ řekla, pustila mou tvář a vydala se do zadní místnosti, kde byly bílé točité schody.

            Šla jsem za ním. Podivné. Z ní jsem neměla obavy a ni strach. Právě naopak.

            Vyšly jsme na malou chodbičku a tmavě modrými dveřmi jsme vešly do nevelkého obýváku zařízeného dožluta. Ukázala mi na jedno ze dvou křesílek a pak otevřeným průchodem zamířila do kuchyně.

 „Čaj, kávu, džus?“ zeptala se na prahu kuchyně a otočila se na mě.

 „Čaj,“ pípla jsem.

            Přikývla, věnovala mi mateřský úsměv a dala se do přípravy. Nervózně jsem se rozhlížela kolem a moje zvědavost čím dal tím víc vzrůstala.

 „Je meduňkový,“ řekla Debbie s úsměvem, položila přede mě velký bucláček s kopretinami a posadila se do druhého křesla.

 „Co kdybys mi nejdřív pověděla něco o sobě, hm?“ zeptala se mě a já, i když to nemám v povaze, jsem ji poslechla.

            Vyprávěla jsem jí o všem. O mém dětství, životě, o zjištění ohledně rodičů, o mojí reakce na Caleba. A ona poslouchala. Trpělivě a zaujatě. Nepřerušila jsem své vyprávění ani ve chvíli, kdy jedné z nás došel čaj a ona šla udělat další várku.

 „Víš, Melanie, každý člověk, který patří do smečky, v sobě nese vlka. U mužů je natolik silný, že se generaci co generaci proměňují. U žen je to jenom stín s nějakou mocí, kterou většinou zdědí potomek a tím se tenhle stín zničí. Tvá prababička a moje babička se však rozhodly od smečky odejít. Moc, kterou vlk měl se neměla jak projevit v nikom jiném, protože chyběl spouštěč, kterým je pro nás druh. Ta moc byla v každé generaci, který se nespojila s nikým ze smečky a sílila. Kdybychom dál žily daleko od smečky, nejspíš by se nic nestalo a ta síla by přešla na naše děti.“

            Debbie se odmlčela, napila se svého čaje a uhladila si sukni květinových šatů.

 „Ale my obě jsme se dostaly ke smečce tak blízko, že se vlk uvnitř nás začal probouzet. Má vlčice se naplno probudila, když mě a mého druha napadla smečka jiných samotářů. Bojoval s nimi a prohrál. Měl o mě strach a tak z posledních sil, poslal svého vlka, aby našel tuhle mou část a vyvedl ji z hlubin na povrch.“

Znovu se odmlčela, oči se jí na chvilku  zamlžily vzpomínkami. Pak zavrtěla nepatrně hlavou a zamrkala.

 „Tvoje vlčice byla silnější o jednu generaci. Více si uvědomovala samu sebe a ve chvíli, kdy jsi byla těhotná, bojovala o svůj život. Bylo to buď ona nebo dítě. A…tahle stvoření jsou velmi sobecká. Možná se dokonce pokoušela těhotenství nějak zabránit zevnitř tvého těla nebo ho poté nějak přerušit. Ale na to měla málo síly. Ve chvíli, kdy jsi našla ty fotografie, využila tvé chvilkové žárlivosti, tvých hormonů a převzala kontrolu. A při tom nenápadně zachovávala stopy. Věděla, že tě budou hledat a chtěla si být jistá, že přežiješ. A podařilo se jí to.“

            Tentokrát nás přerušilo zvonění telefonu. Debbie ho došla zvednout, chvilku tiše s někým hovořila a pak telefon opět položila.

 „Další, z čeho mohla mít obavu, i když už nebyla jen stínem, bylo, aby sis kvůli výčitkám nic neudělala. A tak odstřihla tvé pocity ohledně dítěte. Nepovedlo se jí to úplně, ale většinu žalu a vinny převzala na sebe a zatímco jsi spala, ona truchlila. Ale i přesto nepřestala ani vteřinu přemýšlet o důsledcích. Znala tvé obavy a věděla, že máš strach z reakce tvého druha. Ona sama z jeho vlka musela cítit veškeré emoce, nejspíš mu zodpověděla i všechny otázky, ale tvůj druh ho k sobě nepustil a jeho vlk mu zabránil jakkoliv ti zabránit, abys odjela pryč. Byla jsi nová – nový vlk – uprostřed mocné smečky, který v čele výbušného muže, který se zrovna utápí v žalu. Ti dva se zachovali naprosto pudově. Patří k sobě jako ty a tvůj druh. Takže jeho vlk mu zabránil jakkoliv zasáhnout a tvoje vlčice tě donutila prchnout, aby sis zvykla. Zároveň však musela zajistit, že se vrátíš. Proto ti podvědomě připomínala tvou povinnost přivést na tento svět potomka.“

 „Ale já Caleba milovala a teď…“ Hlas se mi třásl a oči mě začínaly pálit. Sklonila jsem hlavu a napila se. 

 „Teď máš pocit, že nedokážeš nic cítit?“ zeptala se a já přikývla.

 „To dělá tvá vlčice. Nechce, aby ses vracela před tím, než budete obě připravené,“ řekla mi.

 „Jak se mám připravit?“ zeptala jsem se a vzhlédla.

 „Poznej se s ní. Splyň s ní. Dovol jí ukázat ti, za co bojovala,“ odpověděla mi a chytila mě za ruce.

 „Jak?“

 „Dej mi na sebe číslo. Až chlapci pojedou na lov, pojedeš s nimi. Naučí tě všechno co potřebuješ vědět. A pak, až opravdu splynete, přestane ona cítit potřebu tě chránit před tebou samou a ty začneš zase cítit. Kousek po kousku, den po dni. A pak se vrátíš domů. K druhovi, který na tebe věrně čeká, protože i jeho vlk ho chrání,“ řekla mi a pak počkala, než jí na malý papírek napíšu číslo svého nového mobilního telefonu.

 

 

            Debbie mi zavolala v pátek, takže v sobotu brzy ráno jsem čekala před jejím obchodem. „Chlapci“ přijeli zeleným džípem  a za námi jel ještě modrý pick up. To, že už takhle jsou ta auta narvaná více lidmi, než je asi v předpisech, nikomu nevadilo a uvolnili mi místo vzadu u okýnka.

            Po téměř dvou hodinách věčného natřásání, poslouchání jejich vtipů a chlapských řečí jsme konečně zastavili. Vystoupila jsem a koukala, jak se postupně mění deset vlků. Poslední dva zůstali v lidské podobě a zamířili ke mně. Byl to hnědovlásek, co do mě narazil v parku a krátkovlasý afroameričan.

 „Já jsem Thomas a tohle je Hank,“ představil je ten hnědovlasý a já si s oběma potřásla rukou.

 „Melanie,“ řekla jsem a ti dva mi věnovali úsměv.

 „Fajn, Melanie. Takže, pravidlo číslo jedna, pokud s sebou nemáš náhradní oblečení, musíš se svléknout,“ řekl mi Hank a já přikývla. Tohle jsem věděla.

            Pak mě ale pohltily rozpaky, když mi došlo, že my tři budeme nazí, vedle sebe a oni mi budou radit, jak se proměnit. Před tím jsem se odvrátila, teď mi to asi nepomůže. Proč se mnou nemohla jet Debbie?

 „Rozpaky musíš odšoupnout na vedlejší kolej, Melanie. Navíc, vlci si jsou věrní. Tvoje vlčice ti nedovolí podvést svého druha a těm našim dává jasně najevo, ať se držíme dál,“ řekl Thomas, který asi odhadl, co se mi asi honí hlavou a já přikývla.

            Začali jsme se svlékat a já přemýšlela o jeho slovech. Pokud to tak bylo, tak mě Caleb podvést nemohl, ne? Malá jiskřička naděje, kterou však moje vlčice okamžitě pohltila a já se smutně pousmála. Kvůli tomuhle bych se zpět opravdu nevracela.

            Nechala jsem své věci na sedadle džípu a přešla zpět k těm dvěma s rukama obtočenýma kolem hrudníku.

 „Teď je důležitý, aby ses soustředila na svou vlčici. Najdi ji uvnitř sebe a podej jí ruku,“ radil mi tiše Hank.

            Zavřela jsem oči a poslechla jsem. Nebo chtěla ho poslechnout, ale připadala jsem si jako naprostej idiot. A pak jsem to ucítila. Byl to takový podivný pocit. Něco co jsem objevila v koutku své mysli, své duše. Podat jí pomocnou ruku? Jak? A tak jsem ten pocit nechala prostoupit celým svým tělem. Kůže mě jemně začala svědět a kosti bolet. Ale nebyla to silná bolest spíš to bylo otravné.

            Něco do mě šťouchlo. Otevřela jsem oči. Po mojí pravici stál medový vlk, kterému jsem hleděla do očí a nalevo stál Hank stále v lidské podobě.

 „Nejsme jedna smečka, proto nejsme spojeni myslí, takže není dobré, abychom ve smečce lovili. Většina z nás utvořila vlastní smečku, takže mezi sebou naši vlci mohou komunikovat, ale ty už jednu smečku máš, takže musíš lovit sama. Tvá vlčice ti pomůže a pomůže ti i s návratem zpátky. Vracíme se až zítra ráno, ale za rozbřesku už by jsi měla být tady. Pokud tu nikdo nebude, až se vrátíš, a budeš se chtít proměnit, stačí pobídnout svou lidskost. De facto na to stačí jenom pomyslet. Teď už to pro tebe bude lehké,“ sdělil mi Hank a schoval klíče od obou aut do předního zrcátka džípu.

            Jednoduše ho odšrouboval, rozevřel, klíč vložil do duté části a vrátil ho zpět. Pak se proměnil a spolu s Thomasem zmizely v lese.

            Nejistě jsem přešlápla. Takže v tom jsem sama. Projel mnou tichý nesouhlas, který však nebyl můj. Musel být mé vlčice.

 ‚No, ty seš teda posila,‘ pomyslela jsem si ironicky a kdyby to bylo možné, přísahala bych že se právě urazila.

            No fajn, nestačí, že celej můj život je jeden velkej zmatek. Teď budu trpět ještě schizofrenií. Netrpělivost. No fajn, pustíme se do toho, kvůli čemu jsme tady. Na chvilku jsem pocítila zvláštní pocit. Otupělost, jako když to přeženu s pitím. Zmizel a nahradila ho frustrace. A pak znovu a znovu. A já pochopila.

            Moje vlčice se snažila převzít kontrolu, aby mi ukázala, co a jak, ale já se podvědomě bránila. Jenže, nejspíš jí budu muset ustoupit. Nechtělo se mi do toho. Ani trochu. Posledně, když převzala kontrolu, jsem si zahrála na sebevraha. No, důvěra je základ každého vztahu.

 ‚Modli se, ať si ji zasloužíš,‘ pomyslela jsem si  a když mě znovu zahalil ten pocit, ustoupila jsem. Stal se ze mě divák.

 

            K autům jsem se vrátila chvíli po tom, co slunce zapadlo. Ulovila jsem dva zajíce – z toho prvního se mi zvedl kufr a nebýt toho, že u řízení byla stále Lassie, jak jsem začala svému druhému já s humorem říkat, nejspíš bych nebyla sto ho pozřít a navíc bych vyvrátila i snídani. Druhého jsem ulovila už sama s její téměř nepatrnou pomocí. Sama jsem ho i snědla a kupodivu to nebylo tak hrozné, ale nic dalšího už jsem v plánu sežrat neměla.

            Vyplašila jsem stádo srnek, vyčvachtala se v jedné mokřině a zjistila, že běh po čtyřech je vlastně celkem fajn. Ale bylo toho na mě nejspíš moc. Byla jsem nehorázně unavená.

 ‚Díky,‘ poslala jsem jí a proměnila se. Vážně to teď bylo celkem snadné.

            Tělo mě sice svědilo a zjistila jsem, že jsem špinavá od bláta snad úplně všude a že mám ve vlasech několik větviček, ale nehodlala jsem to řešit. Odmontovala jsem zrcátko a odemkla si džíp. Natáhla jsem na sebe spodní prádlo a bílou košili, kterou jsem si vzala. Byla mi trochu delší, ale i kdyby se kluci vrátili a byla mi těsně k zadečku, bylo by mi to v téhle chvíli jedno.

            Na sedadle spolujezdce byla malá sportovní taška. Věděla jsem, že v pick upu je velká taška s jídlem a pitím na zítřek. Tahle byla, kdyby se nejspíš někdo vrátil dřív. Rozepnula jsem ji a uvnitř našla velkou pixlu vlhčených ubrousků, hřeben, lahve s vodou, müsli tyčinky a několik balíčků žvýkaček.

            Jednu žvýkačku jsem si strčila do pusy a ve zpětném zrcátku jsem si očistila obličej. Kolem pusy jsem měla trochu krve. Fuj. Pak jsem vyčesala nejhorší bordel z vlasů a přivlastnila si jednu flašku.

            Než jsem se uvelebila na svých džínech na zadním sedadle s mikinou přes nohy místo deky, zkontrolovala jsem displej telefonu. Přišla mi jedna zpráva od Debbie. Chtěla, abych za ní v týdnu zašla. Zamkla jsem ho, trochu se uvelebila a za chvilku jsem nevěděla o světě.

 

 

 „Hej, Růženko, vstávej. Jinak na tebe nic nezbude.“ Třásl mi někdo s ramenem.

            Zavrčela jsem, přetočila se na bok a chtěla spát dál. Na tvář mi dopadla hrst ledové vody. Ta mě probudila okamžitě.

 „Vy idioti,“ vykřikla jsem, protože jak jsem se prudce posadila a trochu nadskočila, jsem se bouchla do hlavy a pánové z toho měli hroznou legraci.

 „Nemáš hlad, sluníčko?“ zeptal se mě jeden blonďák a zamával na mě kuřecí bagetou.

            Zakručelo mi v břiše. Vstala jsem a jen tak v košili jsem si pro ní došla a ukořistila při tom i termosku s kávou. Rozpaky stranou, ne?

 „Měla jsi úspěšný lov, Melanie?“ zeptal se mě Hank.

            Vzpomněla jsem si na ty dva králíky a ztěžka polkla sousto v ústech. Pak jsem přikývla a pár kluků se rozesmálo. Nejspíš jsem chytla barvu jarní travičky.

 „Mám tvoje číslo, dám ti vědět, až znovu pojedeme,“ řekl mi Thomas a já přikývla.

 „A Debbie na lov nejezdí?“ zeptala jsem se.

 „Ne, co jí znám, tak nikdy na sebe nevzala svou druhou podobu,“ řekl Hank a ostatní souhlasně přikývli.

            Nasnídali jsem se a vyrazili. Jakmile jsem dorazila domů, zavolala jsem si donáškovou službu a objednala si velkou pizzu. Pak jsem si napustila vanu a čistá s plným žaludkem jsem se zavrtala do voňavých peřin na měkké posteli. Neusnula jsem. Jen jsem tak lenošila a přemýšlela.

20.11.2011 19:48:06
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one