Měla jsem v plánu zajít za Debbie až v sobotu, protože jak jsem zjistila, díky zameškanému začátku to nebyl žádný med. Ve chvíli, kdy jsem toho měla tolik, že jsem myslela, že se asi zblázním, jsem v duchu obdivovala Caleba, že to zvládal, když jezdil do školy jen na několik dní v měsíci. Jakmile jsem však pomyslela na Caleba, pocítila jsem ve své mysli přítomnost někoho dalšího – moje vlčice byla ve střehu.

Začala jsem si na její přítomnost pomalu zvykat. Jakmile jsem pomyslela na domov, Caleba nebo někoho známého, najednou tu byla a čekala. Chápala jsem ji. Částečně. Kdybych tam zůstala, nejspíš bych postupem času zabila sama sebe. Bála bych se, byla bych pořád ve střehu a pak by tam byl on – sklíčený, truchle a nic nechápaje. Vlastně jsem své vlčici vděčila život. Za život, který vlastně teprve začal. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Cítila jsem se tak…volná.

Ale zpět k Debbie. I přes plány jsem k ní nakonec zašla už ve středu odpoledne. Odpadly mi dvě přednášky, takže jsem měla spoustu času dojít vyvěsit inzerát, že hledám spolubydlící, vypracovat jednu esej a ještě zajít za Debbie.

Co se týče spolubydlící…Zjistila jsem, že ten byt je jen pro mě příliš velký a že se tam cítím divně, když jsem tam sama. Ale popravdě jsem si nemyslela, že na inzerát někdo odpoví, teď uprostřed semestru. Možná bych to na začátku roku mohla při nejhorším zkusit znovu.

            Debbie byla doma. Ale nešly jsem nahoru jako posledně. Místo toho mě zavedla za dům, kde pěstovala několik květin. Podala mi rukavice, motyčku a vedla mě k záhonu, kde kvetlo několik posledních růží. Věděla jsem, že většinu květin má ve sklenících dál od centra, kam jezdila dvakrát do měsíce, ale několik květinek měla i tady.

 „Něco tě trápí,“ oslovila mě, právě když jsem přesekla kořen jednoho bodláku.

 „Já jen…“ Zamračila jsem se a vytrhla další plevel.

 „Ano?“ popostrčila mě a sama vytrhávala zelené stonky ze záhonu.

 „Je to tebou…“ vydechla jsem nakonec. Nemělo cenu nic zamlčovat, uvědomila jsem si hořce. Ne před ní.

 „Ano?“ zopakovala, ale zdálo se mi, že nezní překvapeně, spíš jsem z jejího hlasu zaslechla očekávání.

 „Nechápu, jak je možné, že ti tak věřím. Jak je možné, že jsem Thomase prostě poslechla a šla za tebou. V přítomnosti jiných vlků jsem hrozně nejistá a to i moje vlčice. Obě čekáme na okamžik, kdy se něco stane a my se budeme muset bránit, ale jakmile jde o tebe, jsme obě v klidu a pohodě,“ vysypala jsem ze sebe a čekala, že se Debbie začne zlobit. Místo toho se začala smát. Překvapeně jsem se na ni podívala.

 „No, myslím, že je čas na šálek čaje, hm? A já ti pak vysvětlím, proč jsi ty a tvá vlčice tak v klidu,“ řekla, se zasténáním a zakřupnutím v kolenou vstala a zamířila do domu. Následovala jsem ji.

            Tentokrát jsem dostala hrneček s modrými motýly a uvnitř byl malinový čaj. Normálně ho moc nemusím, ale tenhle mi opravdu chutnal. Možná bych se mohla zeptat Debbie, co je to za značku.

 „Smečka, ze které pocházím, má své kořeny v Nevadě. Tady v USA je více smeček, než by se zdálo. Byl tu domov původních a proto tu také většina zůstala. Až na několik výjimek by jsi v každém státě našla jednu. V Nevadě bylo nádherně, milovala jsem to tam,“ řekla a na chvilku se zasnila.

 „Víš, Melanie, není zvykem, aby alfa pár měl více dětí, než jedno. To druhé totiž většinou nezdědí žádnou vlčí sílu a většinou je…nepotřebný. Ale moje babička byla dcerou právě alfa páru. Byla o tři roky mladší než její bratr. Možná proto, že byla žena, se na ni jako na zbytečnou nikdo nedíval. Právě naopak. Jenže pak si vzala obyčejného člověka, odstěhovala se a se smečkou neudržovala kontakt. Porodila dceru – mou matku. Avšak brzy po porodu zemřela. Jeden opilý řidič ji přejel, když přecházela po ulici. Její manžel se o matku staral, to ano, ale jakmile to bylo možné poslal ji na internátní školu do Anglie. Tam také potkala mého otce. Chtěli tam zůstat, koupit si tam dům a založit rodinu. Pak ale lékaři zjistili, že dědeček trpí rakovinou plic a tak se vrátili. Zemřel měsíc po tom, co jsem se narodila. Na pohřeb pozvali i členy rodiny, kteří pocházeli z babiččiny strany. A oni doopravdy přijeli.“ Trochu smutně se usmála a napila se čaje. Já si z konvičky dolila druhý hrneček.

 „Tehdy se matka seznámila se svým bratrancem. Ti dva si perfektně rozuměli a ona už neměla potřebu odejít do Anglie. Začala jsem ke svému strýci jezdit na prázdniny a asi ve třinácti jsem se seznámila s Bobem, mým druhem. Jenže on v hierarchii smečky měl to nejnižší postavení. A já byla vnučkou sestry alfy. Ale to nebránilo tomu, abych se s ním v osmnácti vyspala a v devatenácti souhlasila se sňatkem. Tehdy se můj strýc hrozně rozčílil. Měl v plánu nabídnout mou ruku jednomu samotáři, kterého následovalo několik dalších. I když, nejsem si jistá, jestli to nebyl on, kdo mu předložil tento návrh.“ Nevědomky si začala hrát s prstýnkem na pravé ruce.

 „A tak jsme s Bobem odešli. Jenže Jeremy – ten samotář – to bral jako urážku a jednou nás napadl. Bob zemřel a moje vlčice se probudila.“ Na vrásčité tváři se jí opět objevil smutný úsměv a v očích se jí zaleskly slzy.

 „Jde o můj rodokmen, Melanie. Moje babička byla sestra alfy. A stejně jako její bratr i ona dostala do vínku určitou moc. Kdyby si za svého druha vybrala vlka, vznikla by nová smečka. Její moc, která by se zkřížila se sílou vlka – to jediné k tomu stačilo. Jenže odešla a s narozením mé matky zmizela i tahle šance. Jenže něco tu zbylo. Něco, co se přeneslo na mou matku a pak i na mě. Říká ti něco pojem Omega, Melanie?“ zeptala se a já zavrtěla hlavou.

 „Ve vlčí smečce se tak nazývá vlk, který ke smečce sice patří, ale drží se natolik stranou a je natolik slabý, že pokud by na něj kdokoliv zaútočil, zamřel by. Ostatní si na něm často vybíjí zlost, ale přesto je důležitý, Melanie. Stejně tak, jako každý jednotlivec. Dokáže ostatní uklidnit, zahnat smutek…Má matka i já bychom byly Omegou, kdybychom byly vlci. Když Bob probudil mou vlčici, probudil tím i její moc – moc Omegy. Proto mi věříš, Melanie. Proto mi věří ostatní. A díky tomu, že Omegy jsou neustále ve střehu, dokážu vycítit, když se blízko ukáže nějaký vlk. I ty máš svou moc, Melanie,“ dovyprávěla, vzala prázdnou konvičku a odešla do kuchyně.

 „Moc? Jakou moc?“ zeptala jsem se, když se vrátila.

 „Ty jsi alfa, Melanie. Máš moc zvětšit sílu svého druha – to už se ti, podle toho co jsi mi vyprávěla, jednou nevědomky povedlo. A možná i něco dalšího, ale na to budeš muset přijít se svým druhem a s vašimi vlky,“ odvětila mi a oblékla si fialkový svetr.

 „Proč nejezdíš na lov, Debbie?“ zeptala jsem se, když jsem našla odvahu.

 „Když jsem splynula se svou vlčící,“ začala váhavě a podivným výrazem v obličeji. „Navrhla mi pomstu. Pomstu těch, co zabili Boba. A já jsem souhlasila. Jenže, jakmile jsem se vrátila do lidského těla a uvědomila jsem si, co jsem slíbila zalekla jsem se. Byla jsem, jsem příliš slabá na to, abych se mohla Jeremyho byť jen dotknout. A tak, abych se vyhnula tomu pokušení, rozhodla jsem se zůstat až do smrti člověkem. Má vlčice protestovala, i když věděla, že je to jistá smrt. Ale několik posledních let, i když stále vyčkává, je smířená.“

            Přikývla jsem a dopila vlažný čaj. Hlavu jsem měla plnou nových informací. Najednou se ozval zvonek.

 „Někdo je v obchodě. Klidně tu zůstaň,“ řekla mi Debbie a začala se zvedat.

 „Ne, půjdu. Musím si ještě udělat něco do školy,“ řekla jsem a ona přikývla.

            Sešly jsme schůdky a v obchodě byl Thomas a několik dalších kluků. A pak tam byla dívka. Drobounká modroočka s blonďatými kudrlinkami. Momentálně byly její oči zarudlé od pláče, tvář měla trochu špinavou a její oblečení taky už zažilo lepší časy. Debbie spráskla ruce a hned se ptala, co se stalo.

 „To je Lucy,“ řekl Thomas a já viděla, jak zrzek, který se jmenoval Richard, starostlivě blondýnku pozoruje a zároveň je ostražitý. Hlídal si ji. A Debbie si toho všimla taky.

 „Richarde?“ zeptala se opatrně a když udělala ještě jeden krok blíž, Richard ochranitelsky objal vystrašenou dívku kolem ramen a ona se mu stulila na hrudi.

 „Ona je moje družka, Debbie. Není sice jedna z nás, ale je to tak. Cítím to tak i můj vlk,“ vysvětloval Richard a svíral dívku oběma rukama, jako by měl strach, že mu ji vyrveme z náručí.

 „To je v pořádku, Richarde. Co kdybys mi všechno vysvětlil, hm?“ zeptala se Debbie.

            Chtěla jsem odejít, ale moje vlčice, mě zarazila. Chtěla, abych tu zůstala. A tak jsem stála na předposledním schodě a poslouchala.

 „Já…potkal jsem ji asi před rokem. Chodí do centra učit děti španělštinu. Já…zamiloval jsem se do ní a můj vlk nebyl proti. A začal si na ni dělat nárok, takže…“

 „…takže jí náš milej Richard všechno vyklopil,“ skočil mu do toho Brian – ten blonďák, kterému jsem při lovu sebrala kafe.

 „Pokud ji jeho vlk přijal, měl na to právo.“ Debbie se na Briana přísně podívala a on sklopil zrak k zemi.

            Začala jsem trochu pochybovat, že i o tom co znamená být Omega neřekla tak úplně pravdu.

 „Pokračuj, Richarde,“ řekla Debbie a opřela se o pult.

 „My…začali jsme spolu chodit a asi před týdnem jsem ji požádal o ruku. Přijala.“ Obličej se mu rozzářil a dívka v jeho objetí k němu vzhlédla s mírným úsměvem. Vyměnili si letmý polibek.

 „Jenže, když jsem šel k nim, abych požádal její rodiče o požehnání, její otec se hrozně rozčílil. Vyhodil mě z domu a řekl mi, že už se s Lucy nikdy neuvidím. Prý jeho dcera má naplánovanou budoucnost a v té rozhodně není žádný ztroskotanec, co si myslí, že je nějakej Picasso.“ Z hrudi se mu vydralo drobné zavrčení a Lucy ho začala hladit po zádech.

 „Řekla jsem tátovi, že Richarda miluju a vezmu si ho, ať si myslí co chce a chtěla jsem jít za ním. Řekl mi, že pokud odejdu, ať už se nevracím. Myslela jsem, že to řekl jen tak ve vzteku, ale když jsem se asi za hodinu vrátila domů, protože jsem tam nechala telefon a nemohla jsem Richarda nikde najít, on…byl v předsíni. Řekl mi, ať si vezmu svoje věci a vypadnu,“ řekla třesoucím se hlasem a znovu se rozvzlykala. Tentokrát uklidňoval Richard ji.

 „Chtěl jsem tě poprosit, Debbie, jestli by u tebe nemohla Lucy nějakou dobu zůstat. Bydlím s kluky a bude nějakou dobu trvat než najdu byt nebo dům, který by byl někde poblíž, v dobrém stavu a za slušnou cenu,“ poprosil ji Richard.

            Zamyslela jsem se. Můj byt byl opravdu velký – dvě ložnice, jedna koupelna, obývák, prostorná kuchyň a pak jedna menší místnost, která mohla být pracovnou nebo nějakým skladem. Nebo dětským pokojem, napadlo mě, když jsem se tak dívala na ty dva.

 „Můžete zůstat u mě,“ řekla jsem a přerušila tak Debbie, která přemýšlela, kam by dívku mohla uložit.

 „Cože?“ zeptala se Debbie a Richard s Lucy na mě upřely pohledy.

 „Mám velký byt kousek odtud. Stejně sháním spolubydlící. A pokud si zařídíte ložnici, nevidím v tom žádný problém. Bude to výhoda i pro mě, když si nebudu muset vymýšlet, kam mizím, když pojedu na lov,“ vysvětlovala jsem a dívala se na ty dva.

 „Ale…no, já moc nevydělávám a Lucy taky nemá žádnou stálou práci,“ řekl váhavě Richard, ale viděla jsem na něm, že by nejraději okamžitě souhlasil.

 „Nájem není problém. Vlastně ho brzy přestanu platit. Předvčírem jsem se dostala do potyčky s domácím a jedna sousedka mě varovala, že má ve zvyku podnájemníky, se kterými má problém, z bytů vyhazovat. Včera po škole jsem se sešla s realitní agentkou, která mi dohodila nájem a zeptala se jí, zda by nebylo možné byt koupit. Chvilku před tím, než jsem jela za Debbie mi volala, že do měsíce budu mít připravené papíry o vlastnictví, pokud tedy mám na to byt koupit. A díky svědomí mého otce na něj mám. Takže buď můžete šetřit na něco vlastního, pokud budete chtít nebo přispívat na domácnost, až začnete oba vydělávat“ oznámila jsem jim.

            A tak jsem získala spolubydlící. Hned dva. Druhého dne jsem došla zrušit inzerát, který jsem vyvěsila na několik tabulí po kampusu. Když jsem toho dne přišla do bytu, měli ti dva z části ložnici zařízenou. Hodně lidí ze „smečky“ jim pomohlo, aby si ti dva mohli koupit vybavení.

            Kromě toho, že Richard skvěle vařil a že někdo byl doma, když jsem se vracela, jsem zjistila, že to má ještě jednu výhodu. Našla jsem někoho, kdo byl blízko mému věku – Lucy bylo jednadvacet – s kým jsem si mohla povídat o typických holčičích věcech.

            Domovník – pan Selinger – se mě opravdu pokusil vystěhovat, ale neměl žádný důvod proč. A o tři měsíce později jsem byla majitelem bytu. Trvalo to tak dlouho, protože se pan Selinger chtěl soudit. Soud naštěstí rozhodl v můj prospěch a nedal mu možnost odvolání.

            Richard pokračoval s prací v centru a z prázdné místnosti se stal ateliér. Lucy chodila pracovat jako servírka do jednoho bistra. A já si tak říkala, že pokud se neodstěhují do té doby, než mi moje vlčice opět dovolí cítit a já se rozhodnu vrátit ke Calebovi, nechám byt přepsat na ně. Ale to bylo zbytečné myšlení na budoucnost.    

20.11.2011 18:44:30
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one