Seděla jsem u baru a prstem objížděla hranu poloprázdné skleničky s červeným vínem. Kolem mě se lidé bavili a smáli, ale já už tak nějak nebyla schopná vnímat. Povzdechla jsem si a obrátila do sebe zbytek tekutiny ve sklence. Zvedla jsem ruku a objednala si další. Barman sice pozvedl obočí, ale beze slova mi dolil.

 „No tak, Mel, pětadvacet je ti jednou za život a ty tu sedíš jako hromádka neštěstí. Stalo se něco?“

            Lucy se najednou objevila na barové židličce vedle mě a v rychlosti si objednala sklenici džusu. Nepila. Dneska.

            Za dobu co jsme se znaly, se Lucy hrozně změnila. Za několik dní po tom, co se ke mně nastěhovala se z roztomilé zakřiklé panenky stala drzá, veselá a věčně upovídaná holka, která se stala mojí nejlepší kamarádkou. Tahle oslava byl její nápad.

 „No, nevím jak ty, ale já mám většinou všechny narozeniny jen jednou,“ odvětila jsem a vložila si do úst několik slaných buráků.

 „Mel?“

 „Hm?“ Otočila jsem se na ni a zjistila, že se na mě vyčkávavě dívá.

            Povzdechla jsem si, cucla si vína, poválela doušek na jazyku a polkla. Pak jsem sklenici dopila na ex. Barman se na mě podíval s jasnou otázkou v očích. Přikývla jsem. Jedna moje část zaprotestovala. Ta část, která patřila mému alter egu. V duchu jsem ji okřikla. Za to, jak se cítím, mohla v konečném výsledku ona.

 „Víš, Lu, já ho i po těch letech pořád miluju. Myslela jsem, že jsem si to jen myslela. Víš, to, že ho miluju. Ale teď, když otevřela stavidla, to byla první věc, kterou jsem si uvědomila. Pořád čekám, kdy přijde nenávist, strach nebo něco takového, ale už to budou dva týdny a kromě toho úterního záchvatu smutku to je jediný, co dokážu cítit. To, jak mi chybí, jak…“

            Jazyk jsem měla ztěžklý a šlapala jsem si na něj. Vyprázdnila jsem znovu skleničku a pod zpytavým Luciiným pohledem jsem si nechala nalít další.

 „Koho, Mel?“ zeptala se a sama se napila svého pití.

 „Caleba. Mého manžela,“ odvětila jsem s trpkým úsměvem a natáhla se po mističce s buráky.

 „Ty…ty jsi vdaná?“ zeptala se překvapeně a trochu víc nahlas, protože se po nás pár „lidí“ otočilo.

 „Hm. Je to alfa. Zatraceně sexy. Neměli jsme slavný začátek a díky touze Lassie ani konec. Milovala jsem, miluju ho, co si budu nalhávat… Byla jsem těhotná a ona sobecky rozhodla, že důležitější je její život, než život toho maličkého. Málem jsem umřela a on mě zachránil. A jediné na co jsem byla schopná myslet, když jsem se probudila, bylo, že musím co nejrychleji zmizet.“

            Po tvářích mi tekly slzy. Několik lidí se po mně otočilo. Barman mi podal několik ubrousků. Poděkovala jsem a hlasitě se vysmrkala.

 „Tak proto s nikým nechodíš? Protože jsi vdaná?“ zeptala se mě Lucy.

 „Řekněme, že mezi vlky je věrnost něco jako nejdůležitější zákon. Ať už bych byla vdaná nebo ne, pokud by moje vlčice přijala jeho vlka a tne jeho zase mou vlčici, byla bych na tom stejně jako teď. Neuvěřitelně nadržená a nemůžu s tím nic dělat,“ řekla jsem a chtěla si objednat další skleničku.

            Lucy však zakroutila hlavou a za chvilkou se přede mnou objevil hrnek kafe a Lucy od jednoho stolku přinesla několik chlebíčků. Mračila jsem se na ni, ale nakonec jsem byla za kafe vděčná.

 „Tak proč mu nezavoláš? Nebo se prostě nevrátíš?“ zeptala se mě.

Usrkla jsem si horkého kafe, které sice nebylo nic extra, ale zrovna v téhle chvíli jsem byla ochotná to přetrpět. Pokrčila jsem rameny a ukousla si jednoho chlebíčku. Jestli mi má být špatně, tak ať to aspoň stojí za to.

 „Nemám na něj číslo. Ani na nikoho jiného. Starý telefon jsem zlikvidovala a i když bych si na pár čísel vzpomněla, nejsem si jistá, že budou správně. Jediný komu bych mohla zavolat, je Leo. Mám od něj vizitku. Jsem si jistá, že kdybych mu řekla, co chci, bude radostí bez sebe. Jenže volat mu…na to nejspíš nemám odvahu. Stejně tak jako nemám odvahu se jenom tak vrátit. Utekla jsem. Potratila jsem a pak ho opustila. I když si L myslí, že už je nejspíš všechno v pohodě a my dvě jsme si na sebe zvykly jak jen to šlo, protože jsem zase schopná něco cítit, já si nejsem jistá, že je to tak dobrý nápad. Nejspíš díky mně zanikne jedna smečka…no, třeba se toho tolik nestane. Stejně byly stvořené za účelem ochrany,“ vysvětlovala jsem jí a při své řeči jsem z kabelky vylovila peněženku a podala jí vizitku Lea, kterou mi už nevrátila, ale to jsem si uvědomila až mnohem později. Stejně tak, jako jsem si až později vybavila celý tenhle rozhovor.

 „A on? Miluje tě?“ zeptala se Lucy a já jen pokrčila rameny a zívla.

 „Kdo ví? Zavoláš mi taxík? Měla bych se jít vyspat. Slíbila jsem Markovi, že za něj zítra vezmu odpolední,“ požádala jsem jí a ona po mně hodila nevěřícným pohledem.

            No jo, taky bych si nejraději nafackovala, ale věděla jsem, že zítra budu za to, že jsem v práci a něco dělám, vděčná. V taxíku jsem málem usnula, ale taxikář byl formát. Nejenže mě vzbudil a doprovodil až ke dveřím, aby se ujistil, že neusnu cestou, ale zjistila jsem, že je čestný, protože když jsem mu platila, zjistila jsem, že peníze mám všechny, stejně tak jako kredity.

            V bytě jsem zamířila do koupelny, kde jsem si opláchla obličej studenou vodou a pak jsem zamířila do postele. Vážně sem byla hrozně unavená.

 

 

            Když jsem se ráno vzbudilo, bylo venku šero. Bylo mi hrozně a bolela mě hlava. V kuchyni jsem zapnula kávovar a z poličky nad dřezem jsem si vyndala balíček keksů. Mezitím, co jsem čekala, až se dovaří kafe, jsem balíček rozdělala a snědla dva keksy. Jakmile se kafe dovařilo, nalila jsem si pořádný hrnek a spolu s ním a s keksy jsem se vrátila do pokoje. Otevřela jsem si okno, pustila si potichu televizi, kde běžela talk-show a pustila se do své snídaně.

            Když jsem se najedla, cítila jsem se o něco lépe. Popadla jsem čisté spodní prádlo, černé elastické kalhoty a světle modré tričko s tříčtvrtečním rukávem a zamířila do sprchy. Byla jsem hotová za chvilku. Dnes jsem neměla náladu to protahovat. Vyčistila jsem zuby, opláchla obličej a zamířila do pokoje. Z šuplíku jsem si vyndala kotníčkové ponožky a ze země sebrala černou mikinu s kapsami na zip. Do jedné jsem si dala telefon, na kterém jsem zapnula náhodné přehrávání hudby, a vložila si sluchátka do uší, do druhé jsem si strčila balíček kapesníčků a klíče, když jsem zamkla.

            Zamířila jsem do parku, abych si tak jak již několik posledních let každé ráno zaběhala. Občas jsem běhala se skupinkou vlků, ale dávala jsem přednost samotě. Několik běžců, které jsem potkala mi kývli na pozdrav a já jim to opětovala. Byly to známé tváře.

            Domů jsem se vrátila za hodinu a půl. Lucy s rozcuchanými vlasy seděla v kuchyni a snídala vafle, Richard se se zelenou tváří vyvrávoral z koupelny a s povděkem přijal skleničku s aspirinem.

 „Dobré ráno,“ pozdravila jsem je, když jsem procházela do pokoje, abych si vzala čisté oblečení. Bylo skoro deset.

            Dala jsem si dnešní druhou sprchu, která byla ještě rychlejší, než ta první. Šlo jen o to, abych ze sebe smyla pot. Pak jsem se připojila k těm dvěma. Na chvíli. Lucy ve dvanáct zamířila k Debbie, kde pracovala a Richard se vrátil zpět do postele. Já odešla v jednu.

            Hned po škole jsem začala pracovat v Americkém přírodovědném muzeu. Stálo hned vedle Central Parku a nebylo to daleko od bytu.

            Do muzea jsem přišla se čtvrt hodinovou rezervou. Starý Thomas Grent, který dělal hlídače a právě si povídal s Susan z informací, se na mě mile usmál a pokývl hlavou. Zamířila jsem rovnou do šatny, kde jsem se převlékla, a pak do skladu pod muzeem, kam včera přivezli nějaké nové exponáty.

            Vzala jsem si seznam a začala kontrolovat, zda jsou věci všechny. Šlo o deset řeckých váz, nějaké egyptské sošky a pak tu byla expozice keltského umění. Měla jsem prošlé a zkontrolované ty vázy a zavolala jsem nahoru, aby sem někoho poslali, že je můžou zařadit do expozice řeckého umění, když se objevil Hank s dvěma kelímky kávy a pytlíčkem koblih.

 „Ahoj, Melanie,“ pozdravil mě a nabídnul mi kávu. Kývla jsem mu na pozdrav a přijala jsem.

 „Hanku Jak se má Grace?“ zeptala jsem se na jeho desetiletou dceru, kterou s sebou bral občas do práce.

 „Má neštovice,“ řekl a zadíval se na sochu klečící ženy.

 „To je mi líto. Prázdniny akorát začaly,“ politovala jsem ji a podívala se na visačku další sošky.

            Domů jsem se dostala chvilku před jedenáctou a byla jsem opravdu ráda, že mám zítra volno. Richard s Lucy byli u sebe a sledovali televizi. Ohřála jsem si v mikrovlnce čínu z ledničky a odnesla si ji k sobě do pokoje. Další tři dny proběhly v relativním klidu. Ten čtvrtý byl zlomový.

 

 

            Byla jsem v malé kanceláři, kterou jsem měla společnou s dalšíma dvěma spolupracovníky a vyřizovala jsem papíry kvůli půjčce expozice z osidlování Ameriky jednomu menšímu muzeu, když zazvonil telefon na stole. Vzhlédla jsem od papírů, napila se kafe a zvedla sluchátko.

 „Sentastová,“ ohlásila jsem se a pohodlně jsem se opřela.

 „Ahoj, Mel, tady Susan. Máš tu návštěvu,“ ozval se na druhém konci hlas Susan z informací.

 „Kdo je to?“ zeptala jsem a natáhla se po diáři. Dnes jsem nikoho nečekala.

 „Nevím, nepředstavil se. Vlastně mluvil se šéfem a ten mi pak řekl, abych ti zavolala. Prý mu máš udělat soukromou prohlídku. Muzeum za pět minut zavírá, takže fakt bude soukromá a musí to být…“

 „Jasně, Susan. Hned jsem dole,“ řekla jsem s povzdechem a položila sluchátko.

            Nechápala jsem to. Jistě, pokud to byl někdo významný nebo někdo, koho ředitel muzea znal, nejspíš by mu nabídl prohlídku po zavíračce. Ale nechápala jsem, proč neřekl někomu kdo tu dělá průvodce. Byla jsem si jistá, že taková Jill by po tom bez zaváhání skočila.

            Podívala jsem se na papíry před sebou. Chtěla jsem to už mít z krku. Takhle tu strávím ještě několik hodin. Zvedla jsem telefon.

 „Halo, Debbie? Tady Melanie. Volám kvůli té dnešní večeři. Nevím jestli dorazím,“ řekla jsem a sundala si brýle, které jsem nosila, když jsem pracovala na počítači nebo jsem dlouho hleděla do papírů.

 „Co se stalo?“ zeptala se mě Debbie s obavou v hlase.

 „Nic. Jen to vypadá, že budu muset zůstat v práci dýl,“ řekla jsem a slyšela, jak si oddechla.

 „Dobře, tak to necháme na zítřek. To je sobota, takže budeš doma, ne?“ zeptala se a já se podívala na kalendář na stole.

 „Jo, zítra mám volno,“ potvrdila jsem jí.

 „Dobře. Dávej na sebe pozor, Melanie,“ rozloučila se se mnou a položila sluchátko.

            V rychlosti jsem dopila kafe, vypnula počítač a zhasla stolní lampičku. Ze šuplíku jsem vytáhla průkazku a připevnila si ji na kapsičku modré košile. Vzala jsem si mobil a klíče, zamkla a vyrazila do haly.

            Scházela jsem po schodech a chybělo mi už jenom projít chodbou a zabočit doprava, když najednou moje vlčice, která po většinu času, kdy jsem byla v práci, dělala, že neexistuje, zpozorněla. Zpomalila jsem, všechny moje smysly byly napnuté. Těsně před otáčkou jsem je ucítila. Byli tři a byli to vlci. Jejich vůně mi připadala povědomá, ale nebyla jsem schopná říct, kde už jsem ji cítila. Možná jsem je potkala někdy ve městě…

            Jenže pak jsem vešla do haly a uviděla je, jak si prohlíží kostru tyranosaura. Caleb, Philip a Viktor. Ztuhla jsem a zírala.

            Najednou se uvnitř mě hádalo několik hlasů. Jeden mi radil se otočit a utíkat. Druhý zase, abych zachovala klid. A pak tu byl třetí, který nepatřil tak úplně mně a který, kdyby to záleželo jenom na něm, by se Calebovi vrhl do náruče.

 „Ach, tady jste, Melanie,“ všiml si mě ředitel Austin a ti tři se na mě otočili.

            Nadechla jsem se, strnule se usmála a vyšla řediteli vstříc.

 „Tady pan Sentast se rozhodl investovat do našeho muzea. Pro nás jako instituci je to skvělá zpráva, proto si myslím, že je více než vhodné, aby pan Sentast a jeho společníci měli možnost vidět, do čeho se rozhodli investovat,“ vysvětlil mi situaci ředitel a byla jsem ráda, že nijak nekomentuje to, že já a náš štědrý dárce máme stejné příjmení.

 „Mohu se zeptat, proč jste pro to vybral zrovna mě? Jsem si jistá, že se tu najde spousta jiných, kteří jsou více informovaní o tom, co se zrovna vystavuje,“ zeptala jsem se klidně a na ty tři se ani nepodívala.

 „Jistě, Melanie, ale pokud jde o samotnou historii, jste jedna z nejlepších. Jsem si jist, že se rychle zorientujete,“ řekl mi s úsměvem, rozloučil se s Calebem a odešel.

            Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a vydechla, nasadila jsem si profesionální úsměv, otevřela oči a otočila se na ty tři. Byla jsem odhodlaná být ledově klidná. Cvičila jsem své ovládání dost dlouho, tak by snad…

 „Sluší ti to, Mel,“ zalichotil mi Caleb a úsměv mi z tváře zmizel spolu s klidem.

            Vidíme se po tolika letech, kdy naše rozloučení neproběhlo zrovna ideálně. Zabila jsem naše dítě – nebo jsem se na tom alespoň podílela – utekla a on mi po těch letech řekne, že mi to sluší?

 „Co tu děláš?“ zeptala jsem se a protočila klíči v prstech.

 „Investuji do muzea a jeho ředitel mi nabídnul prohlídku,“ odpověděl mi zcela klidně s jemným úsměvem na tváři.

 „Fajn,“ zamumlala jsem a rozešla se chodbou, která vedla k egyptské expozici.

            Ti tři mě následovali. Začala jsem s výkladem. Nakonec jsem je provedla celým muzeem. V části s expozicí zvířat, kterou jsem si nechala nakonec, to proběhlo nejrychleji. Vyšli jsem zase v hale.

 „Děkujeme za Váš dar muzeu a doufám, že jste byl s prohlídkou spokojen,“ řekla jsem, jakmile jsem se zastavili před informacemi.

            Už-už jsem chtěla zavolat na nočního hlídače Mikea, aby je vyprovodil, když mě Caleb chytil za ruku.

 „Chyběla jsi mi,“ řekl a pohled v jeho očích byl tak šťastný.

 „Calebe já…“ začala jsem, ale nevěděla jak pokračovat. Nevyznala jsem se v sobě.

 „Co si zajít někam na jídlo, Mel? Promluvit si, hm? Miluju tě, Mel, na tom se nic nezměnilo. Vždycky jsi pro mě byla jediná. Když jsi odešla, odnesla jsi si část mě s sebou. A i když to bolelo, věděl jsem, že tě musím nechat jít. Ale teď tě prosím, Melanie, vrať se domů.“

            Jeho hlas byl naléhavý a plný citů. Vlčice se chvěla smutkem a zároveň radostí a nedočkavostí. A já? Musela jsem se uklidnit. Nebylo by dobré, kdybych se tu teď zhroutila nebo kdybych udělala scénu.

 „Mám ještě nějakou práci,“ řekla jsem a můj hlas byl nepřirozeně vysoký.

 „Můžu počkat,“ řekl se smutným úsměvem na tváři a pohladil mě po líci.

            Přitiskla jsem se k jeho ruce a vlčice zavrněla blahem. Ne, tohle nejde. Ne teď. Ne dřív, než si vyjasníme některé věci.

 „Já…“

            Vytrhla jsem mu ruku a s vrtěním hlavy jsem zamířila do kanceláře.

 „Počkám, Mel, jak jen dlouho budeš chtít, ale tentokrát už tě zmizet nenechám. Ne, když jsem tě našel,“ křikl za mnou a vlčicí projela spokojenost. No, aspoň někdo tu má radost.

 

            Otevřela jsem ledničku a vytáhla láhev s červeným vínem. Nalila jsem si sklenku a napila se. Zaklonila jsem hlavu a zhluboka dýchala. Když jsem odešla z kanceláře, Caleb i ti dva už byli pryč a venku na mě taky nečekali. Alespoň, že tak. Ale nevěřila jsem tomu, že je to jen náhoda. To, že se tu z ničeho nic objevil.

 „Co se stalo?“ zeptala se mě Lucy, která se opírala ramenem o skříň.

 „Caleb. Dneska byl u mě v práci,“ řekla jsem a podívala se na ni.

            Nevypadala nijak překvapeně nebo udiveně. Spíš zvědavě.

 „Lu?“ zeptala jsem se a podezřívavě se na ni podívala. Teď se tvářila kajícně.

 „Když ty jsi vypadala tak smutně a já si myslela, že kdyby věděl, že ho pořád miluješ, že by přijel a byli by jste spolu šťastní a…“

            Zavřela jsem oči a povzdechla si. Takže Caleba sem přivedla Lucy. No, co se na to dá říct?

 „Jak?“ zeptala jsem se a uklidila láhev s vínem do ledničky.

 „Zavolala jsem Leovi. A pak Calebovi. Přijel už předevčírem. Já, sešla jsem se s ním a mluvila s ním. Dlouho a…Mel, on…když jsem mu řekla, že vím, kde tě najde, najednou to vypadalo, jako by ožil. Byl najednou plný života a naděje a lásky. Miluje tě, Melanie. Chtěl vědět, kde jsi, ale já mu to neřekla, než mi všechno vysvětlil. On tě nikdy nepodvedl, Melanie, víš?“

 „No jo, tohle vím. Takže jsi mu řekla, kde pracuju,“ zkonstatovala jsem.

 „Ty ale nevypadáš zrovna šťastně,“ řekla Lucy a napila se z mé sklenice.

 „Jsem zmatená, Lu. Já ani nevím, jestli se k němu chci vrátit. Jestli to zvládnu po tom všem, co jsem provedla a co se stalo,“ zamumlala jsem a natáhla se po balíčku karamelek, který ležel na stole.

 

 

            Seděla jsem vedle Lucy u stolu v malé restauraci, kde probíhali každý měsíc společné večeře. Byl to výmysl Debbie. Prý si tak alespoň utužíme vztahy. Najednou Lucy vstala a židle vedle mě obsadil někdo jiný. Po mé pravici seděl Caleb. Po mé levici Viktor a vedle Caleba seděl Philip.

 „Co tu děláte?“ zeptala jsem se překvapeně.

 „Dostali jsme pozvání,“ odpověděl mi Caleb a prohlédl si mě přivřenýma očima.

 „Kdo to je?“ zeptal se někdo z kluků, co seděli okolo stolu. Nadechovala jsem se k odpovědi, ale Debbie, která právě dorazila mě předběhla.

 „To je Melaniín druh. Myslím, že přijel právě včas,“ řekla a posadila se. Calebovi se z hrudi ozvalo tiché zavrčení.

 „Calebe,“ okřikla jsem ho a dloubla ho do žeber.

 „To je v pořádku, Melanie. Je to alfa a já omega. Jeho vlkovi se příčí, že spolu sedíme u jednoho stolu. Je zvláštní, že se tohle nikdy neprojevilo u tebe,“ řekla Debbie s úsměvem.

 „Protože mi to přijde hloupé. A navíc, to je holčičí kodex, že holky drží při sobě,“ vysvětlila jsem a mračila se na Caleba, který se mračil na Debbie.

 „Hej, Mel, pojedeš s námi zítra na lov? Už si nebyla celou věčnost?“ zeptal se mě Brian a sledoval číšníka, který nám donesl jídelní lístky.

 „Dva měsíce se dají těžko pokládat za věčnost,“ řekla jsem a cítila, jak se Caleb vedle mě pomalu uvolňuje.

            Philip, jak bylo jeho zvykem, tiše seděl a všechny sledoval. A Viktor byl také potichu. A to se mi nelíbilo. Čekala jsem, že se začne okamžitě bavit s kluky nebo bude dělat nějaké vtipy, ale byl ticho.

 „Děje se něco?“ zeptala jsem se ho a položila mu ruku na předloktí, když to vypadalo, že mi nevěnuje pozornost.

            Viktor střelil přes mou hlavu pohledem po Calebovi. Pak zakroutil hlavou a vrátil se k jídelnímu lístku. S otázkou v očích jsem se podívala na Caleba. Ten měl na obličeji tvrdou masku.

 „No jo, jenže králíci se začali zase přemnožovat, víš? Když si tam neuděláš pořádek třeba podniknou vzpouru,“ píchnul si Brian a pár lidí se tomu zasmálo.

 „Neměj péči,“ doporučila jsem mu a dál se dívala na Caleba.

 „Tady ne,“ řekl jen, zvedl se a vyšel ven.

            Chvíli jsem ho pozorovala, pak jsem Lucy řekla, co mi má objednat a vyšla jsem za ním. Stál tam opřený o zeď a snažil se škrtnout zapalovačem.

 „Začal jsi kouřit?“ zeptala jsem se, když jsem došla k němu.

 „Vlastně jsem před dvěma roky přestal, ale občas…“ řekl s povzdechem, vrátil zapalovač do kapsy a nezapálenou cigaretu přelomil a zahodil.

 „Když mi Viktor zavolal, že jsi pryč…málem jsem ho zabil. Vybíjel jsem si na něm vztek, když jsem byl strachy bez sebe, co s tebou je. A přitom to byl jeho nápad zavolat Leovi,“ začal sám od sebe, vytáhl zapalovač a začal si s ním hrát.

 „A pak jsi znovu odešla. A můj vlk mě donutil tě nechat jít. Slíbil, že se vrátíš, ale ty jsi byla pořád pryč a já o tobě neměl jedinou zmínku. A celou tu dobu jsem to vyčítal Viktorovi. A on tomu nakonec uvěřil. Uvěřil, že nebýt jeho laxnosti, neutekla by jsi. Nebyla by jsi v ohrožení života a všechno by se vyřešilo v klidu. Když jsem se s tím jakž takž vyrovnal, omluvil jsem se mu. On ale omluvu nepřijal. Řekl mi, že se nemám omlouvat za něco, co je pravda.“

 „Je mi to líto,“ řekla jsem a až teď jsem si uvědomila, že pláču.

 „Je mi líto, že jsem jednala tak hloupě, že jsem jí nechala, aby přebrala kontrolu, že…“

 „Ne, Mel, ne. Mělo to tak být, věř mi,“ přerušil mě Caleb a objal mě. A já se nechala a smáčela mu černou košili.

            V téhle chvíli jsem se cítila perfektně a všechno bylo tak jasné. Caleb byl můj, já jeho. On ochraňoval mě, já jeho. Dodávali jsme si navzájem útěchu, sílu a oba jsme milovali. Všechno bylo odpuštěno, minulost byla minulostí, důležitá byla současnost. A pak jsem si uvědomila, že to nejsou moje myšlenky, ale myšlenky mé vlčice.

 „Zase mi utíkáš? Proč?“ zeptal se, když jsem se od něj začala odtahovat.

 „Protože se v sobě nevyznám. Protože nevím, jaké city jsou její a které moje. A protože nechci být do ničeho tlačená. Už ne,“ řekla jsem, vytrhla se mu a utíkala zpět do restaurace.

            Posadila jsem se na své místo a ignorovala zvídavé pohledy ostatních. Číšník přede mě položil těstoviny se špenátem a smetanou. Než jsem si strčila do úst první sousto, posadil se vedle mě Caleb. Zbytek večera jsme mlčeli.

 

 

            Nakonec jsem na lov jela. Přemluvil mě k tomu Richard. I když pravdou je i to, že jsem chtěla na chvilku prostě vypnout. Ale jaké mě čekalo překvapení, když jsem vystoupila na mýtině, kde jsme se běžně proměňovali a uviděla ty tři v družném hovoru s Brianem.

 „Klid, Mel. Pozvala je Debbie,“ řekl mi Richard a přetáhl si mikinu přes hlavu.

            Teď si mě všimli i ostatní. Pár jich mě pozdravilo, někteří pronesli nějaký vtípek, jiní ignorovali. Caleb se svojí ochrankou a Brianem se rozešli ke mně. Rozepnula jsem si mezitím mikinu a položila ji na sedačku.

 „Ahoj, Melanie. Debbie si myslela, že by bylo dobré, kdyby ses naučila lovit ve smečce, takže pozvala tady Caleba a jeho doprovod,“ oznámil mi Brian a odešel ke čtveřici, se kterou většinou lovil.

 „Mel, to co se stalo včera…“

 „Nechci o tom mluvit, Calebe,“ skočila jsem mu do řeči a přetáhla si přes hlavu tričko a zároveň si zula boty.

            Calbe zíral. A nejenom on, ale i ti dva. Všichni si moc dobře pamatovali, jak jsem byla vždycky stydlivá. No jo, časy se mění.

 „Věci si můžete nechat v autě,“ řekla jsem jim, když stále jenom stáli a koukali a rozepnula si knoflík na kalhotách.

 „Mel?“ oslovil mě Caleb.

 „Hm?“ vzhlédla jsem k němu a ustala v pohybu.

            Na čele mu pulzovala žíla a ruce měl zaťaté v pěst. Philip s Viktorem stáli několik metrů od nás a svlékali se.

            Caleb ke mně přistoupil a rukama mě pohladil po holých pažích. Pak mě políbil. Majetnicky. Jen jsem zkoprněle stála a vzpamatovala jsem se až ve chvíli, kdy měl Caleb svou tvář zabořenou v mých vlasech a zhluboka dýchal.

 „Běž se do svléknout za auto,“ zamumlal mi do ucha a odstoupil ode mě dva kroky.

 „Proč?“ zeptala jsem se nechápavě a chtěla pokračovat.

 „Protože moc dobře víš, jací vlci jsou. Jsme sobečtí, majetničtí a bráníme si, co je naše. A pokud nechceš, abych tady všem ukázal, že si na sebe kladu nárok, tak běž za auto,“ řekl a já poznala, že nežertuje a že by se mi to ani trochu nelíbilo. Takže jsem boty hodila do auty a obešla ho.

            Oblečení jsem dovnitř vhodila oknem, přeměnila se a vrátila se do prostoru. Caleb, Viktor a Philip už také byli přeměněni. Philip byl světlounký vlk s černým flíčkem kolem pravého ucha. Viktor byl černý s hnědou mapo na zádech.

            Caleb ke mně přešel a otřel se svou tlamou o mou tvář. Pak mi ji oblíznul a s vrtícím ocasem se vydal podél mého těla do zadu. Když mi došlo, co má v úmyslu, odskočila jsem od něj a zavrčela. On vesele ňafnul a s vrtícím ocasem zamířil do lesa.

            Viktor, který procházel kolem, do mě šťouchnul nosem a pokračoval za Calebem. Philip si mě nevšímal. Zavrčela jsem, oklepala jsem se a nechala svou vlčici, by se napojila na mé smysly. Ve chvíli, kdy se tak stalo, jsem si uvědomila, že ve své hlavě vnímám ještě další tři vlky. Byl to jenom takový stín, ale přesto jsem věděla, co dělají. Mluvili ke mně a já mohla mluvit k nim. Rozběhla jsem se a dohnala je. Byl čas na pořádný lov.

 

 

            Ulovili jsme srnku. A já pochopila, proč kluky lov tak baví. Bylo to úplně něco jiného, než se hnát za malinkým králíčkem, který prchá a  ni se nesnaží bránit. V tomhle byl adrenalin a přiznávám, bavilo mě to. Když jsme ji nakonec skolili, Viktor s Philipem odstoupili a čekali. A já nevěděla jsem na co, ale stála jsem s nimi. Caleb zuby srně natrhl kůži a kousek dál odtáhl nejlepší kusy.

 ‚Pojď‘ pobídnul mě v mé hlavě jeho hlas a hlavou kývl k masu, které odtáhl dál od mrtvé srny. Philip s Viktorem už se přetahovali o masu u srny.

            Pomalu jsem se rozešla k čekajícímu Calebovi, který počkal, až si vezmu první soustu a pak se sám pustil do jídla. Když jsem měla dost, odstoupila jsem několik kroků a natáhla se do trávy. Caleb byl hotový chvilku po mně. Došel ke mně a já k němu zvedla hlavu. On ji sehnul začal mi jazykem očisťovat čumák. On sám ho měl také od krve a přišlo mi fér, mu to oplatit. Caleb se pak s mručením složil vedle mě a společně jsme se dívali na ty dva, kteří se přetahovali o kost.

 Budeme muset jít,‘ pomyslela jsem si a soustředila se na Caleba ve své mysli.

 ‚Proč?‘ zeptal se a natočil svou hlavu mým směrem.

 ‚Musím zítra do práce,‘ odvětila jsem a sledovala motýla, co se usadil na bílém kvítku kousek od nás.

 ‚Nemusíš,‘ řekl a hravě mě šťouchl.

 ‚Dej mi prostor,‘ poprosila jsem ho a položila si hlavu na přední nohy.

            Několik dalších minut jsme setrvali v tichu. Pak, když už dojedli i ti dva jen tak blbli, vydal Caleb pokyn k odchodu. Byli jsme tam první, ale to nevadilo. Přijela jsem s Richardem, který vzal vlastní auto. Pokud vezmu s sebou ty tři, může Richar a Dilip, který jel s námi jet s Brianem. Taková vlastně byla domluva, že si vezmu auto, neboť na rozdíl od ostatních jsem si nemohla vzít dovolenou nebo jsem si nedokázala představit, že budu spát jenom tři hodiny.

            Přeměnila jsem se za autem, abych Caleba zbytečně nedráždila a usadila jsem se za volant. Než se ti tři oblíkli a sedli do auta, stihla jsem se učesat, očistit si obličej a nalíčit se.

 „V tom baťohu je nějaká voda a kafe,“ řekla jsem a najela na lesní cestu.

 „Dělala jsi ho sama?“ zeptal se mě Viktor, který čichal k obsahu termosky.

 „Máš něco proti mému kafi?“ zeptala jsem se a podívala se na něj přes zpětné zrcátko.

 „Ne,“ znělo to spíš jako otázka.

 „Ne, dělala ho Lucy. Dneska jsem nestíhala,“ přiznala jsem a pousmála se, když jsem viděla, jak si oddechl.

 „Půjdeš se mnou dnes na večeři?“ zeptal se mě Caleb, když jsem z lesní cesty odbočila na dálnici.

 „Myslíš s tebou a těma dvěma?“ zeptala jsem se a naznačila Viktorovi, aby mi podal termosku.

 „Ne, jen se mnou,“ řekl a když jsem se nadechovala, dodal: „Prosím, Mel, zítra se musím vrátit domů. Není dobré, když jsou oba alfové moc dlouho pryč.“

 „Tak dobře,“ souhlasila jsem. Možná to je naposledy, co ho uvidím.

 „Vyzvednu tě v sedm, dobře?“ zeptal se a já přikývla. Budu mít sice jenom hodinu na přípravu, ale zvládnu to.

 

 

            Vysprchovala jsem se, smotala si vlasy do turbanu a jen v ručníku vešla do pokoje. Namazala jsem si tělo hydratačním mlékem, oblékla si spodní prádlo a otevřela skříň. Možná jsem se měla Caleba zeptat, kam mě chce vzít.

 „Někam se chystáš?“ U dveří stála Lucy.

 „Caleb mě pozval na večeři,“ řekla jsem a dál hleděla do skříně.

 „Víš kam?“ zeptala se a přešla ke mně. Jen jsem zavrtěla hlavou.

 „Vezmi si ty tmavě zelené šaty. Můžes si k tomu vzít to černé sáčko, když si ho necháš, můžeš jít do jakékoliv lepší restaurace. Když ho sundáš, můžeš jít kamkoliv,“ poradila mi a já ji poslechla.

            Šaty byly bez ramínek. Vršek byl ušlý, ale sukně končíc kousek nad koleny byla volná a splývala. Černé sáčko s tříčtvrtečními rukávy jsme zatím nechala na posteli. Fénem jsem si vysušila vlasy a stáhla si je dvěma jehlicemi do drdolu a z dřevěné šperkovnice jsem si vzala zelené skleněné korálky a dvě zelené pecičky do uší. Pak jsem si v rychlosti udělala make-up.

            Caleb byl přesný. Jakmile obila sedmá, klepal na dveře. Popadla jsem sáčko, vzala si malou kabelku, černé páskové boty na klínku, naposledy se prohlédla v zrcadle a vyrazila.

 „Večer jdeme s Richardem do kina na maratón starých filmů. Vrátíme se nejspíš až k ránu, tak tu nedělejte moc velký hluk, ano?“ popíchla mě Lucy a já protočila oči a zavrtěla hlavou.

            Caleb měl na sobě černé kalhoty a černou košili.

 „Vypadáš úžasně, Melanie,“ řekl, když si mě prohlédl a já trochu zčervenala.

 „Díky. Kam jdeme?“ zeptala jsem se.

            Když vyslovil název podniku usmála jsem se. Znala jsem to tam. Byla to malá příjemná restaurace. Trochu dražší, ale stálo to tam za to.

 

 

            V devět jsem stála před dveřmi bytu a hrála si s klíči. Byl to příjemný večer. Bylo to stejné jako předtím. Tak jednoduché bavit se s Calebem o čemkoliv. Chtěl, abych mu vyprávěla, co všechno se za ty roky stalo. Co jsem dělala a pak vyprávěl on mně. Večeře skončila a on mě doprovodil domů. Přesto jsme oba otáleli.

 „Chceš jít ještě na chvilku dovnitř?“ navrhla jsem mu.

 „Proč ne,“ odvětil.

            Odemkla jsem dveře a nechala ho projít. Zula jsem se. Už mě začínaly bolet nohy.

 „Kafe, víno, čaj?“ zeptala jsem se.

            Nakonec jsme se oba se sklenkou vína usadili u kuchyňského stolu a povídali si. Bylo toho tolik, co jsem mu chtěla říct a co jsem od něj chtěla slyšet. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Nevěděla jsem, jestli to, že se s ním cítím tak dobře, je zásluhou mé vlčice nebo je to prostě fakt, ale vůbec mi to nevadilo. Právě naopak.

            Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem seděli vedle sebe na zemi, kousek od nás stála láhev s vínem a dvě sklenice. Nahnula jsem se přes Caleba, abych si vzala svou skleničku a naše tváře od sebe najednou byly jen několik centimetrů. V ústech mi vyschlo. Pohlédla jsem mu do očí, pak na ústa a najednou ta mezera mezi námi zmizela.

            Zapojila jsem se do polibku a chytila Caleba za lemy košile. Škubla jsem a několik knoflíčků se rozlétlo po místnosti. Caleb mi rozepnul šaty a já mu pomohla je sundat. On si mezitím sundal kalhoty.

            Tohle bylo natolik jiné, než jakékoliv naše předchozí milování. Bylo to rychlé, vášnivé, bylo to o potřebě dotýkat se toho druhého. Byla v tom bolest i láska.

            Když bylo po všem, zůstali jsem ležet na podlaze. Kousek od nás se tvořila louže červeného vína z převrácené láhve. Otřásla jsem se chladem a on mi podal svou košili. Navlékla jsem si ji a zůstala mu stulená na hrudi. Mlčeli jsme, nebylo třeba mluvit.

 

 

 „Takže, pokud to chápu správně. Večeře byla skvělá, perfektně jste si rozuměli, pozvala jsi ho dovnitř, dali jste si víno, měla jsi nejúžasnější sex ve svém životě a nechala jsi ho odletět samotného?“ ptala se mě Lucy, když jsem se ráno připravovala do práce.

 „Já…já se v sobě nevyznám, Lucy,“ řekla jsem zoufale a přejela si po čele.

 „Miluješ ho?“ zeptala se mě Lucy a já přikývla.

 „Tak kde je problém?“ Pokrčila jsem rameny.

            O té otázce jsem pak přemýšlela celý den. Takže jsem nakonec ve dvanáct řekla Heater, že mi není dobře a odešla jsem domů dřív. V bytě nebyl nikdo, takže jsem mohla přemýšlet.

V koupelně vedle vany ležela Calebova košile. Dala jsem mu jednu Richardovu. Zvedla jsem ji a přičichla si k ní. Stále z ní byl cítit. Před očima se mi promítl včerejší večer. Kde byl problém? Věděla jsem to. Byl ve mně. Bála jsem se, že zase něco provedu. Něco, co bude znamenat definitivní konec a mě to bude hrozně bolet.

 „Zlatíčko, nikdo neví, co se stane. Pokud má váš vztah budoucnost nebo jestli si půjdete po krku, je ve hvězdách. Ale nezjistíš to, pokud to nezkusíš,“ řekla mi Debbie, když jsem za ní ten den zašla a svěřila se jí.

            Měla pravdu. A tak jsem se rozhodla to zkusit.

            Nikomu jsem nic neřekla. Jeden den jsem dala v práci výpověď a zařídila darovací listinu pro Lucy s Richardem ohledně bytu. Druhý den jsem si dopoledne sbalila, nechala těm dvěma dopis, listinu a klíče jsem vhodila do schránky.

 

 „Sentast,“ ohlásil se Caleb. Usmála jsem se a obtočila si telefonní šňůru letištního telefonu kolem prstu.

 „Přijedeš pro mě na letiště?“ zeptala jsem se a sledovala přes plexisklo dvě blonďaté holčičky.

20.11.2011 18:45:25
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one