2.Nová rodina, nový život

2.Nová rodina, nový život - obrázek

2.Nová rodina, nový život - obrázek

Jakmile jsem se rozbrečela, otočil se můj otec na Teresitu a něco na ní zasyčel. Okamžitě sklopila oči a začala se omlouvat. Překvapilo mě to. Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého a nedokázala pochopit, co se to právě stalo. Dokonce jsem přestala brečet. Jen jsem si Raye přitiskla blíž k sobě.

 „Nemusíš se bát, Melanie. Jsem tvůj otec a mám přece právo vychovávat svou dceru, že ano?“ zeptal se mě a mou reakci sledoval ve zpětném zrcátku.

            Přikývla jsem. Byla jsem nervózní, zmatená a celý den byl tak nějak celkově náročný. Takže netrvalo dlouho a já na pohodlných kožených sedačkách auta usnula. Zdálo se mi, že stojím uprostřed bludiště. Na nebi zářil měsíc v úplňku a hvězdy. Jen tak jsem tam stála a nevěděla kudy dál. Ten sen přesně vyjadřoval, co jsem cítila – bezradnost, zmatenost a samotu.

            Najednou jsem ucítila, jak mě někdo bere do náručí a já se probudila. Můj otec mě nesl a já byla zabalená v dece. Porozhlédla jsem se kolem sebe a poznala, že jsme v přístavu. Tmu protínalo několik lamp, které osvětlovaly lodě a v dálce jsem slyšela hukot vln a křik racků. Od moře vál studený mokrý vítr a já si přitáhla deku blíž k tělu. Otec se na mě usmál a po molu zamířil k nějaké lodi. Chtěla jsem si ji prohlédnout, ale byla na ní tma a z otcova náručí jsem toho moc neviděla. Zanesl mě do jedné kajuty a položil mě na postel. Pak poprvé za celou dobu, kdy jsem se vzbudila, promluvil.

 „Za chvíli přijde Teresita a přinese ti večeři. Mike ti sem přinese tvůj kufr. Támhle je koupelna. Pak se pořádně vyspi. Je před námi dlouhá cesta.“

 „Kam jedeme?“ zeptala jsem se potichu a upřela na něj oči.

 „Domů, zlatíčko,“ odpověděl a otevřel dveře, do kterých následně vstoupil Mike s mým kufrem a s Rayem.

 „Rayi,“ vykřikla jsem a vrhla se k tomu třesoucímu se uzlíčku.

 „Máš ráda psy?“ zeptal se mě otec s úsměvem.

            Přikývla jsem a pak na něj pohlédla. Stál tam, opřený o zeď a pozoroval mě.

 „Proč s námi nejede maminka?“ zeptala jsem se a posadila se s Rayem na postel.

            Otec se posadil vedle mě a pohladil mě po hlavě.

 „Chtěla zůstat se svým novým manželem ve Skotsku. Řekla mi, že až si zvykneš u mě, přijede se za tebou podívat,“ řekl a usmál se na mě, ale mně se znovu začaly tlačit slzy do oči. Cítila jsem, že lže.

 „Ššš, Melanie. Poslouchej mě! Jsem tvůj otec a ty jsi moje dcera. Tvoje matka byla skvělá žena, ale já měl jisté povinnosti vůči svojí rodině. A i když to nebylo plánované, jsi moje prvorozené dítě. Teď to nejspíš nechápeš, ale až budeš starší, pochopíš.“

            Chvíli jsme oba mlčeli. A ve chvíli, kdy jsem se začala nadechovat k další otázce, se otevřely dveře a dovnitř vešla Teresita. V jedné ruce držela košík a mile se na nás usmála. Můj otec jí úsměv opětoval. Já se na ni zamračila. Jako dítě jsem si o všech lidech co se pohybovali kolem mě, udělala velmi rychle obrázek. A Teresita mi byla obzvlášť nesympatická. Bylo to zvláštní. O Jamesovi jsem smýšlela jako o strýčkovi, o Adamovi jsem okamžitě začala smýšlet jako o otci, ale Teresita pro mě byla cizí osobou a něco uvnitř mě křičelo, ať se od ní držím dál.      

            Cesta trvala několik dní, ale mně to spíš připadalo jako roky. Na lodi krom mě nebylo žádné jiné dítě a na palubu jsem směla jen v doprovodu Mikea. Většinou si však vzal pouze Raye, aby ho vyvenčil a já musela s Teresitou zůstat v kajutě. Bylo na ní vidět, že jí houpání lodi nedělá dobře, a tak většinu plavby strávila na lůžku. A já musela trpět s ní.

            Když jsme konečně dorazili k břehu, málem jsem se radostí rozkřičela nahlas. Bylo to úžasné být zase na čerstvém vzduchu a volně se pohybovat. Moje radost však neměla trvat dlouho. Mohlo uběhnout tak půl hodinky po tom, co jsme připluli, když do přístavu vjel černý džíp.  

Několik dalších dní jsem strávila na zadním sedadle toho auta. Nevěděla jsem, kde jsme a pokaždé, když jsem se zeptala, se na mě ten tázaný jen usmál a neodpověděl. Jediný kdo na mě mluvil, byla Teresita. I kdy její společnost bych klidně oželela. Neustále mi vyprávěla o novém domově, lidech, kteří tam žijí a o mém bratrovi. Ano, přesně tak. Měla jsem nevlastního bratra.

 Byl o tři měsíce mladší než já a jmenoval se Tobias. Dokonce mi ukázala jeho fotku s otcem. Seděli na zahradní houpačce a něčemu se smáli. Tobias měl o několik tónů světlejší vlasy než Adam a na svůj věk byl celkem vysoký. Pořádně jsem si prohlédla jeho obličej a musela přiznat, že se otci podobá opravdu hodně. Barvu jeho očí jsem úplně nerozeznala, ale měl je světlé. Možná matčiny.

            Přesně za deset dní od odjezdu z přístavu jsme přejeli hranice Ontaria Pak jsme projeli městečkem Nipigon a pokračovali na sever. Za půl hodiny jsme dojeli do Seerstonu – mého nového domova.

 

            Seerston byl zvláštní. Byl obklopen lesy a celé městečko leželo jakoby v dolíku. Domy, které jsme míjeli, byly různé. Dřevěné, kamenné, barevné, jedno i více patrové, novostavby i poněkud starší domy. To nebylo nic zvláštního. Avšak na kopci proti cestě, kterou jsme vjeli do města, stálo rodinné sídlo. Byl to dvoupatrový dům z tmavých cihel obklopen železným plotem. I na tu dálku jsme viděla barevná sklíčka v oknech. Někdo se pokoušel, aby ten dům vypadal hodně staře. Vzhledem na to i měl a připomínal mi rodinná sídla, která jsem viděla v Anglii, ale neměl okolo sebe tu auru, kterou do okolí vysílaly staré domy. Teresita si všimla mého pohledu.

 „Tam žijí Sentastovi. Až vyrosteš, budeš tam s námi chodit na různé večírky,“ říkala nadšeně a pohladila po vlasech.

 „Ale teď je čas jet domů a pořádně si odpočinout.“ Otcův hlas byl přísný a nesnesl námitek.

            Teresita přikývla a po zbytek jízdy nemluvila. Naše cesta skončila před dvoupatrovým rodinným domkem s modrou omítkou, bílým laňkovým plotem a předzahrádkou. Rámy oken a okenice byli z bílého dřeva stejně tak jako zábradlí okolo verandy. Na verandě stály květináče s rudými muškáty a vítr si pohrával s dřevěnou zvonkohrou.

 „Vítej doma, Melanie,“ řekl otec objímající Teresitu kolem ramen.

            V dalším okamžiku se otevřely dveře a ven vyběhl Tobias. Za ním s ledovým výrazem vyšla vysoká žena s aristokratickými rysy. Zlaté vlasy měla pevně sepnuté v drdolu a rty pevně sevřenými do úzké linky. Zastavila se na schodech a zabodla do mě sůj ledový pohled stříbřitých očí.

V dalším okamžiku se otevřely dveře a ven vyběhl Tobias. Za ním s ledovým výrazem vyšla vysoká žena s aristokratickými rysy. Zlaté vlasy měla pevně sepnuté v drdolu a rty pevně sevřenými do úzké linky. Zastavila se na schodech a zabodla do mě svůj ledový pohled stříbřitých očí.

 „Melanie, toto je Odelia Berternová, sestra Teresity  a vaše teta. Odelie tohle je Melanie, moje dcera.“ Otec nás představil s úsměvem a čekal na reakci Odelie.

            Žena, co měla být mojí tetou, sešla ze schodů a pozorně si mě prohlédla. Vzala mě za bradu a podívala se mi do očí. Pak si odfrkla a pustila mě.

 „Nejsem její teta, Adame. Nemá s mojí rodinou nic společného,“ řekla ledovým hlasem a vydala se zpět do domu. Vyplázla jsem na ní jazyk.

 „Nesmíš jí to mít za zlé.“ Prolomila ticho Teresita.

 „Jsou to už tři roky. Měla by se přes to přenést,“ řekl můj otec a zabodl pohled do Teresitiných očí, která po chvíli sklopila zrak k zemi.

 „Tobiasi, toto je Melanie – tvoje nová sestřička.“ Teresitin hlas byl trochu rozechvělý, ale dokázala na své tváři vykouzlit úsměv.

 „Ahoj Melanie,“ pozdravil mě a natáhnul ke mně pravou ruku.

            Opětovala jsem mu pozdrav a vyčkávavě se podívala na svého otce. Ten si však prohlížel nebe a své okolí nevnímal. Po chvíli zatřepal hlavou a podíval se na mě.

 „Tak pojď, Melanie. Je čas ukázat ti tvůj pokoj,“ řekl, vzal mě za ruku a vedl mě do domu.

            Můj pokoj byl ve druhém patře hned naproti pokoji Tobiase. Stěny měly béžový nádech, zem byla pokrytá černým kobercem a nábytek byl ze světlého dřeva – postel, dvě skříně, stůl a židle.

 „Zatím to není nic moc, dělali jsme ho narychlo a byl to spíš pokoj pro hosty. Až se tu trochu zabydlíš a zvykneš si, můžeme ho předělat,“ řekl mi otec, když viděl, jak si pokoj prohlížím.

            Přikývla jsem a vydala se k oknu. Měla jsem výhled přímo na dům Sentastových.

 

            V Seerstonu byla k mému velkému překvapení základní škola. Byla tu také pošta, několik malých krámků, ale to bylo všechno. Pokud chtěl člověk na nákup, k doktoru nebo chodit na střední musel do Nipigonu.

            Na základní škole jsem si nenašla příliš přátel. Chlapci se ode mě drželi dál a kdykoliv jsem se s nimi dala do řeči, nervózně se ošívali a těkali očima ze strany na stranu. Dívky mě jednoduše přehlížely a ignorovaly. A to aniž bych věděla proč. Jediný, kdo se ode mě nedržel dál byl můj bratr Tobias. Avšak i jeho přátelství jsem měla brzy ztratit.

            Můj otec nezapomněl na slib, který mi dal ohledně pokoje a brzy začaly změny. Stěny jsem nyní měla sytě broskvové, na zemi parkety z černého dřeva. Nábytek byl z dubového dřeva. V jednom rohu stála vyřezávaná postel a noční stolek s lampičkou. Pod oknem stálo černé železné houpací křeslo s oranžovými a bílými polštářky. Vedle okna byl po té z jedné strany stůl s několika šuplíky a židlí a z druhé skříň s prosklenými dveřmi. Naproti posteli stála u zdi šatní skříň. Na zdech viselo několik poliček a pár hřebíčků, které čekaly na mé obrázky.

            Polovina oblečení, které se nyní nacházelo v šatní skříni, byla nová a nedávno koupená. Do prosklené skříňky jsem, po té co jsem se naučila číst, ukládala knihy a na poličky umístila různé maličkosti jako například fotky mé maminky a dědečka nebo nějaké kamínky, které jsem našla v lese a líbily se mi. Na zdech visely přesně tři obrazy. Můj nejoblíbenější byla fotografie slunečnic. Druhý byla olejová kresba skotských kopců. Poslední byl obraz zasazen v obyčejném černém rámu a byl tady jen díky Teresitě. Šlo o smečku vlků na útesu poblíž moře.

            Jak už jsem zmínila, mé přátelství s Tobiasem začalo brzy slábnout a my dva se oddalovali. Zásluhu na tom měla Odelia. Před lety se vdala a narodila se jí holčička. Ta však zemřela ve věku deseti let – tři roky před mým příchodem. Její manžel s ní zůstal celý následující rok, ale když jim doktoři oznámili, že už znovu neotěhotní, rozvedl se s ní. V té době jsem ještě nechápala co to má společného se mnou.

            Jediná já jsem totiž žila v naprosté izolaci od toho, co je součástí mé samé. Já viděla jen šťastné rodiny, nesmělé chlapce a závistivé dívky. Nikdy mě nenapadlo, že by za tím mohlo být víc.

            Nevím přesně co Odelia Tobiasovi namluvila, ale najednou se mi ze dne na den začal vyhýbat. Ven už chodil jen s ostatními chlapci a mě s sebou nikdy nevzal i když jsem ho prosila. Jednou mi řekl, že tohle není nic pro mě. Že bych se měla vrátit tam odkud jsem přišla, neboť tohle je jeho domov. Rozbrečela jsem se a utekla z domova.

 Den a půl jsem bloudila v lese, než mě našli. Nevím jak se jim to povedlo, ale upřímně jsem za to byla ráda. Celou cestu domů jsem probrečela v otcově náručí a vysvětlovala mu, proč jsme utekla.

            Myslím, že mi dokonce uvěřil a doma se zeptal Tobiase, jak to bylo. Můj nevlastní bratr se však nepřiznal a s nevinným výrazem anděla tvrdil, že nic takového neřekl. Odelia jeho verzi podpořila tím, že mému otci řekla : „Kdy by to tak mohl té holce říct? Celý den byla zavřená u sebe a četla si. Tobias šel ven s kamarády a zvali ji, ať jde s nimi, ale ona to odmítla.“

            A Teresita? Vážně si myslíte, že by se mě zastala? Samozřejmě, že stála na straně svého synáčka. Obvinili mě, že lžu a já dostala otcovým páskem. Prý, abych si pamatovala, že nemám utíkat a lhát. K tomu jsem ještě dostala domácí vězení. Avšak to neměl být konec mého trestu.

            Bylo 20. srpna 2003. Ten den se na mě poprvé od mého příjezdu Odelie usmála. Myslela jsem, že je to předzvěst něčeho dobrého, ale spletla jsem se. Ještě toho dne jsem seděla v letadle na letišti v Thunder Bay a čekala, až se odlepí od země. Sem mě dovezl otec, objal mě a řekl mi, ať se chovám slušně. Mířila jsem do Francie. Do Internátní školy slečny Julie.

            Ze začátku jsem všechny za tohle rozhodnutí nenáviděla. Po čase jsem jim začala děkovat. Jen díky pobytu v této internátní škole se ze mě nestala druhá Teresita – ustrašená dívka, která na slovo poslouchá svého manžela. Místo toho jsem se naučila, jak se prosadit. Stejně tak se mou součástí stala i stará křivda a já byla odhodlána se jednou pomstít. Až přijde čas.

03.12.2010 12:05:07
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one