3.Internátní škola slečny Julie

3.Internátní škola slečny Julie - obrázek

3.Internátní škola slečny Julie - obrázek

Letadlo hladce dosedlo na přistávací dráze mezinárodního letiště Roissy. Počkala jsem, dokud nevystoupila většina cestujících, a teprve potom jsem se zvedla ze svého sedadla. Letuška, která na mě dávala pozor už na letišti v Thunder Bay, mě doprovodila z letadla do haly, kde mě předala své kolegyni. Stála vedle mě až do doby, než k nám došla vysoká černovlasá žena. Měla na sobě vínový kostýmek, který podtrhoval zvláštní barvu jejích očí. Mile se na nás usmála a prohodila s letuškou několik slov francouzsky. Ta po chvíli přikývla a zanechala mě s tou cizí ženou o samotě.

 „Tak ty jsi Melanie Feralová?“ zeptala se mě perfektní angličtinou.

 „Ne. Jsem Melanie Daringová,“ opravila jsem jí a porozhlédla se kolem sebe.

            Žena zvědavě pozvedla jedno obočí a otevřela složky, které do té doby svírala v rukou. Chvíli v nich něco studovala a pak se na mě opět s úsměvem podívala.

 „Tvůj otec uvedl své příjmení. Říkal mi, že jsi se jmenovala po své mamince, dokud jsi žila s ní, ale teď když žiješ s ním a jeho rodinou…“

 „Není to má rodina. A já na svém příjmení nic měnit nehodlám,“ přerušila jsem ji, než mi stačila říct, co jí můj otec vysvětlil.

 „Tak dobře. V papírech to opravíme, jakmile přijedeme do školy, ano? A jen tak pro pořádek – jmenuji se Gillet Loranová. Tak pojď. Dojdeme pro tvé zavazadlo a vyrazíme. Jsou před námi tři hodiny cesty,“ řekla, chytila mě za ruku a začala mě táhnout pryč.

            Měla jsem pouze jeden kufr. Víc věcí jsem prostě neměla a ani jsem jich víc nechtěla. Poslušně jsem si sedla na zadní sedadlo a dívala se z okna. Doufala jsem, že budeme projíždět Paříží, abych si ji mohla prohlédnout, ale my zamířili na opačnou stranu a stále se čím dál víc vzdalovali od hlavního města.

            Když jsem školu poprvé uviděla, zatajil se mi dech. Malý zámeček uprostřed ničeho. Byl obehnán vysokou zdí, která vzbuzovala pocit nedobytnosti a v jednom rohu zahrady jsem dokonce zahlédla kotce se psy.

            Když jsme vešli do vstupní haly, opět jsem zatajila dech. Velký křišťálový lustr, barevné tapisérie, vůně dřeva, starých knih a tabáku. Avšak moje společnice mi nedala příliš času na to, se tou nádherou pořádně pokochat. Dlouhou chodbou zamířila do vnitřku zámečku a já se musela vydat za ní. Zaklepala na jedny dveře a po vyzvání je otevřela.

            Místnost voněla růžemi a kůží. Světlo sem pronikalo dvěmi velkými okny. U jedné zdi byla knihovna a pod okny se nacházelo několik skříněk. Uprostřed pokoje stály dvě křesla hned naproti stolu. Avšak kdo u něj seděl, jsem nezjistila.

 „Madame Missetová, toto je Melanie,“ představila mě Gillet a uhnula mi z výhledu.

            Za dřevěným pracovním stolem seděla žena. Vlasy upravené v komplikovaném účesu byly již stříbrné a její tvář měla mnoho vrásek. Přesto z ní čišela energie. Její hnědé oči mě pozorovali skrz skla brýlí a ústa se jí po chvíli roztáhla v úsměv.

 „Mladá slečna Feralová,“ řekla a podívala se na obrazovku počítače.

 „Daringová,“ opravila jsem ji stejně jako Gillet na letišti.

 „Prosím?“ zeptala se překvapeně a podívala se na ženu vedle mě.

            Gillet jí vysvětlila situaci okolo mého příjmení a madame Missetová po chvíli přikývla. Zvedla telefon a řekla někomu na druhém konci, ať přijde do kanceláře. Pak začala něco psát do počítače.

 „Tak tedy slečno Daringová, vítejte na mé škole,“ řekla po chvíli a pohodlně se opřela.

 „Děkuji.“ Tím poděkováním jsem nemyslela jenom přivítání a ona si to nejspíš uvědomila, neboť zvedla koutky ještě o něco víc a přikývla.

 „Slečna Loranová Vám ukáže Váš pokoj a vysvětlí Vám pravidla, která na této škole dodržujeme. Vyučování Vám začíná od zítřka,“ oznámila mi a pak kývla na Gillet.  

            O pokoj jsem se dělila s třemi dalšími děvčaty. První z nich – Rosetta Noarová – se na první pohled zdála dokonalá. Lesklé kaštanové vlasy, modrozelené veselé oči rámované dlouhými řasami a dokonalým obočím, milý úsměv, dokonalá tvář, pleť bez jediné vady a vybrané chování. Jenže nebyla by to Francouzska jak se patří, aby zároveň nebyla vypočítavá a intrikářská. Všem kolem sebe rozkazovala a uchovávala v sobě mylnou představu, že je lepší než my ostatní.

            Druhá dívka – Graciela Pancelová – byla také z Francie, ale její maminka byla Španělka. Graciela měla olivovou pleť, lesklé husté černé vlasy a stejně tak černé oči. Byla velmi hezká, ale naivní. A toho využívala Rosetta a udělala si z ní věrnou dvorní dámu.

            Má poslední spolubydlící byla Indka a jmenovala se Hariti Etailová. Její otec byl bohatý obchodník a chtěl pro svou dceru to nejlepší vzdělání. A soukromá dívčí škola ve Francii byla podle něj ta nejlepší volba. Hariti měla černé hebké vlasy a oříškově hnědé oči. Často a ráda se usmívala, ale jak jsem brzy zjistila ty dvě jí k tomu nedávali moc příležitostí. Hariti se totiž nechtěla podřídit Rosettině vládě a tak za to musela zaplatit. Stala se Rosettiným nepřítelem číslo jedna a mou jedinou kamarádkou.

            Rosetta se mě okamžitě ujala, po té co mě Gillet přivedla do pokoje. Všem ukazovala svou dokonalost a tak neměla drahá slečna Loranová žádný důvod, proč mou průvodkyní neučinit zrovna Rosettu. Ta mi ochotně ukázala všechny učebny, jídelnu, knihovnu, kabinety učitelů, pokoje ostatních z ročníku a i těch starších.

 „A protože jsi tady nová, dám ti dobrou radu. Nebav se s Hariti,“ řekla mi bezchybnou angličtinou, když jsme se vraceli na pokoj.

 „Proč?“ zeptala jsem se a zvědavě se na ni podívala.

 „Všichni tady dodržují určitý systém, pravidla. A ona se rozhodla je porušit. Takže, jestli nechceš skončit jako ona, vyhýbej se jí.“ Na tváři jí hrál starostlivý pohled, ale nebyl upřímný.

 „Víš ty co? Nech mě samotnou posoudit to, s kým se budu bavit a s kým ne,“ řekla jsem po chvíli a zamířila do pokoje.

            Pokoj byl rozdělen na dvě místnosti a v každé byly dvě postele. Ta místnost, kterou obývala Rosetta s Gracielou byla vymalovaná světle modrou, nábytek byl z lesklé oceli a na zdech visela spousta obrazů. Ta druhá, která se stala Haritiným útočištěm byla vymalovaná fialovou a nábytek byl ze světlého dřeva – dvě postele, dva psací stole se židlemi, dvě šatní skříně. Na jedné posteli ležely mé kufry a na druhé seděla Hariti a četla si.

 „Ahoj.“ Můj pozdrav ji překvapil. Zvedla hlavu od knihy a nejistě se na mě dívala.

 „Už jsi mluvila s Rosettou?“ zeptala se a já si všimla, že její angličtina má nepatrný přízvuk.

            Přikývla jsem a přátelsky jsem se usmála. Pak jsem k ní natáhla ruku, jak mě to naučili doma, a řekla : „Jmenuji se Melanie Daringová.“

 „Hariti Etailová.“ S opatrným úsměvem stiskla mou ruku a pak si nervózně strčila pramínek vlasů za ucho.

            Následující den jsem Rosetě při snídani řekla, že se mi Hariti zdá celkem fajn a nevidím žádný důvod, proč bych se s ní neměla kamarádit. Od té doby jsem veřejným nepřítelem číslo jedna byla já. Starší studentky se do tohohle moc nepletly, ony měly svých starostí dost, ale dívky stejně staré nebo mladší mi dávaly zabrat. Nejednou se stalo, že když jsem se vrátila z nějaké hodiny, našla jsem svoje věci rozházené po celém pokoji a poznámky roztrhané nebo něčím polité.

            Ze začátku mi nezbylo nic jiného než zatnout zuby a snášet to, ale věděla jsem, že jednoho dne Rosetta překročí onu pomyslnou hranici mé trpělivosti a něco se stane. Otázkou však bylo, kdy.

            Zezačátku jsem byla překvapená, že tu všichni umí anglicky. Přeci jen tu byly dívky z různých koutů světa, i když převládaly Francouzsky.

 „To máš tak,“ vysvětlovala mi jednoho dne u oběda Hariti. „Angličtinu tu mají povinnou všichni plus jeden nebo dva další jazyky, to záleží na tobě. No a protože některé dívky pocházejí ze zemí, kde se mluví jiným jazykem než se tady vyučuje, tak aby ho nezapomněly, jezdí jsem každou sobotu někdo, kdo tím jazykem mluví a celý den se věnuje buď jednotlivci nebo skupince z té nebo oné země. Je to tady pak celkem blázinec, ale zvykneš si.“

            A tak jsem si zvykala. A nejenom na tohle. Krom normálních hodin jako je dějepis, matematiky, fyzika, tu byly i předměty, o kterých jsem pochybovala, že je budu kdy potřebovat. Tak schválně. K čemu mi asi tak bude správný stolování nebo křížkový steh? Bylo mi jasný, že pár těch nanynek to nejspíš někdy uplatní, ale nemohly by být takovéto předměty dobrovolné?

            Když mi bylo třináct, byly tyhle hodiny ukončeny. Díky bohu. Bylo nám oznámeno, že pokud budeme mít v budoucnosti nějakou vzácnou návštěvu, či pojedeme s manželem na nějakou významnou schůzku, určitě ho nezahanbíme. V třinácti mluvit o budoucnosti – děsivý.

            Tyhle hodiny však nahradily jiné. Ty už se daly snášet, protože krom toho, že se většinou odehrávaly venku, jsem se u nich i celkem bavila. Jednalo se o ježdění na koni, různé společenské hry a ve čtrnácti i sebeobrana. Bylo nám řečeno, že dívka nikdy není v bezpečí a tak je potřeba se umět bránit. Při učení různých chvatů jsem si do mého pomyslného seznamu napsala, že je po návratu domů musím vyzkoušet na Tobiasovi.

            A tak šel čas. Rosetta si zdokonalovala své intriky a pomalu ovládala celou školu a já s Hariti jsme si užívali puberty. Dva měsíce před mými patnáctinami – 5. května 2008 jsem se vydala pod dohledem slečny Branosové na americkou ambasádu v Paříži. Byl čas zařídit si občanský průkaz. Slečna Branosová byla o hlavu menší padesátiletá žena. I přesto kolik jí bylo let, se oblékala celkem moderně a vyzývavě a vlasy si barvila žvýkačkově růžovou.

            Protrpěla jsem si dvě hodiny na ambasádě a pak mi má gardedáma dala dvě volné hodiny. Prý si mám jít něco koupit a ona sama někam zmizel. Chvíli jsem se poflakovala v obchodech s oblečením, ale toho jsem měla celkem dost. Každý druhý měsíc totiž všechny dívky odjely do města a celý den nakupovaly. Oblečení, knihy, hudbu, elektroniku nebo nějakou maličkost. A mně otec posílal celkem dost peněz, abych si mohla dovolit kvalitní oblečení. Nejspíš si tak kompenzoval své špatné svědomí.

            Po půl hodině bezcílného bloudění jsem se zastavila před internetovou kavárnou. V první chvíli jsem se chtěla vydat dál, ale po třech krocích jsem se vrátila a vstoupila. Kavárna byla vymalována tmavě červenou a sem tam byl světle žlutý motýl. Na zemi byly světlé dlaždičky s mramorovým vzorkem. Všude stály stolky s počítači a všechny byly obsazeny. Všechny až na jeden v pravém koutě pod černobílou fotografií kolibříka.

            Černovlasá dívka v zelených brýlích za pokladnou si mě všimla a kývla na mě. Došla jsem k ní sdělila jí, co potřebuji. Přikývla, řekla mi taxu za minutu a co a jak. Pak se mě zeptala, jestli si dám něco k pití.

 „Horkou čokoládu, děkuji,“ odpověděla jsem jí a vydala se k počítači s černou dvacítkou v rohu monitoru.

            Za chvíli jsem se dívala na okno internetového prohlížeče a přemýšlela co dál. Chtěla jsem něco zjistit o mamce nebo o Jamesovi. Bylo mi divné, že jsem od ní od té doby, co jsem se odstěhovala, nedostala ani jeden dopis. Zlobila se? Ze začátku jsem si to vysvětlovala prostě tím, že mi dává čas na to, abych si zvyknula. A teď? Třeba mi od ní dopisy chodí, ale do Ameriky. Jenže až na složenky mi z domova nic nechodilo. A já jim taky nepsala. Pořád jsem byla naštvaná a nehodlala být tou, která udělá první krok. Takže jsem doufala, že najdu maminčinu adresu, budu jí moct napsat sama a třeba se k ní vrátit.

 „Nějaký problém?“ zeptala se mě blonďatá servírka, která mi přinesla čokoládu a zpozorovala, jak zírám na monitor.

 „No, potřebovala bych najít něco o jisté osobě a nevím jak,“ přiznala jsem a doufala, že mi poradí.

            Dívala se na mě jako na blázna. Jenže, copak já jsem mohla za to, ž nám ředitelka nedovolila používat počítače? Měla za to, že to kazí naší morálku.

 „Zkus Google,“ poradila mi a já poděkovala.

            Po té, co se mi požadovaná stránka načetla, jsem zadala maminčino jméno, ale nic to nenašlo. Sice se objevilo několik odkazů, ale vždy šlo jen o shodu jmen. A tak jsem zadala Jamesovo jméno. Opět několik odkazů a pak jsem našla jeden, který odkazoval na novinový článek téměř deset let starý. Byly to noviny, které dřív maminka odebírala a tak jsem na to klikla. Po přečtení těch několika řádků, jsem jenom zírala před sebe neschopna slova. Proč?

            Nevěřila jsem, že by něčeho takového byl James schopný. On moji maminku miloval. Počkat! Já a nezvěstná? Podívala jsem se na datum – 6. června 1998. Den po té, co jsem odjela. V článku však psali, že se to stalo ještě toho dne. V té chvíli se mi začali vracet některé vzpomínky z toho dne – hlasitý křik, záblesk v Mikeho očích, když jsem se mu představila, nějaké hlasité rány, Teresitin bledý obličej… To nebyl James, kdo maminku zabil, ale můj vlastní otec. Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy a tak jsem začala rychle mrkat, abych je potlačila. Měla jsem sto chutí se v osmnácti sbalit a místo do Ameriky se vydat na druhý konec světa a už se nikdy nevrátit k tomu muži, kterému jsem důvěřivě říkala tati.

 „Je všechno v pořádku?“ Ta žena u pokladny mě nejspíš už delší dobu sledovala a rozhodla se mě zkontrolovat.

 „Jistě. Mohla bych si to vytisknout?“

 

            Původně jsem měla v Internátní škole slečny Julie zůstat až do svých osmnácti. Takový byl plán Teresity, Odelie a mého otce. Ale víte co? Věci nejdou podle plánu.  Nikdy. A hlavně ne tehdy, když jste si během prvního dne znepřátelili Rosettu. Ze začátku jsem si ty její naschvály nechávala líbit, jenže jak jsem rostla, pochopila jsem, že pokud chci přežít, budu jí muset ukázat, že nejsem tak slabá, jak si myslí.

            Nejdřív to byly hádky, pak jsem jí začala různé schválnosti vracet a krásného 25. prosince 2009 jsem jí zlomila nos. Co se stalo? Ta podlá mrcha mi ukradla deník a četla z něj při snídani. Když jsem to zjistila a z jídelny zaslechla ten její hlásek, jak opakuje mé myšlenky, začalo to ve mně vřít. Hariti se mě snažila uklidnit, ale nezabralo to. Rosetta stála uprostřed jídelny na židli a všichni jí v tichosti naslouchali a sem tam se zasmáli, když jim přišlo něco vtipné.

 „Oh, Melanie, je od tebe tak laskavé, že jsi se k nám připojila. Chceš taky chvíli předčítat?“ zeptala se mě, jakmile mě spatřila a zamrkala na mě řasami.

 „Slez z té židle,“ procedila jsem skrz zuby a ruce stiskla v pěst.

 „Ano?“ zeptala se, když doopravdy slezla a zvědavě se na mě podívala. V očích jí hrála škodolibost a pobavení. Nevěřila, že bych byla schopní jí něco udělat.

            A pak se moje pravačka vymrštila a strefila se do toho jejího dokonalého nosánku. Ozvalo se hlasité křupnutí a z nosu jí začala téct krev. Začala mi nadávat – francouzsky. Po té, co jí to ošetřili, se spojila se svým otcem. Byl to velmi bohatý a vlivný muž, takže nikoho, kdo ho znal, nepřekvapilo, že jsem měla do 48 hodin opustit Francii.

            Slečna Missetová se ještě toho dne spojila s mým otcem a o čtyři hodiny později mě Gillet doprovázela na letiště Roissy. Tam jsem jí poděkovala za všechno co pro mě udělala a nastoupila do letadla. Z části šťastná a z části ne. Bylo mi šestnáct a vracela jsem se o dva roky dřív v polovině školního roku k lidem, kteří měli na svědomí vraždu a únos. Bála jsem se toho, co přijde dál.            

03.12.2010 12:16:40
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one