5.Starý známý - obrázek

5.Starý známý - obrázek

31. prosinec přišel nečekaně rychle. Ráno jsem vstávala poprvé o trochu déle a několik hodin na to přišla kadeřnice, kterou pro sebe, pro Odelii a pro mě Teresita objednala. Nejprve jsem chtěla její služby odmítnout, ale nakonec jsem uznala, že to tak bude lepší.

            Pokud jde o tu událost s Thomasem. Otec měl samozřejmě otázky, ale velice rychle jsem mu vysvětlila, že do toho, s kým se kamarádím, mu nic není. Měl sice námitky a neobešlo se to bez toho pohledu – já jsem rodič, ty dítě – ale víckrát to už neřešil.

            Byly tři hodiny, když se na mě konečně kadeřnice dostala. Vysvětlila jsem jí svůj požadavek a ona se dala do práce. Chtěla jsem mít vlasy vyčesané nahoru, ale upozorňovala jsem ji, že budu mít ve vlasech ještě korunku. Mým posledním požadavkem bylo, aby mi na vlasy nastříkala lak s flitry. Konečný výsledek byl perfektní. Sice by pro můj kostým bylo lepší, kdybych byla blondýna, ale nehodlala jsem si kvůli jednomu večeru zničit vlasy. Děkuju pěkně. Skončila v půl páté, tudíž jsme měla hodinu a půl, abych dodělala zbytek.

            Jako první jsem se nalíčila. Oči jsem si objela zlatou tužkou na oči, řasenkou a stíny a ústa zlatou rtěnkou. Vypadalo to troch divně – uměle, ale doufala jsem, že konečný výsledek bude stát za to. Make-up jsem nepoužila vůbec, ale tváře, dekolt a ruce jsem si potřela pudrem, který obsahoval zlaté flitry. Teď jsem se celá pěkně leskla. Oblékla jsem si šaty. Byly korzetové se splývající sukní v zlaté barvě. Na krk jsem si přepnula zlatý řetízek s přívěškem – zlatá kulička posázená rubínovými kamínky. Takové byly i náušnice jen o něco menší. Jako další přišla na řadu škraboška, jak jinak než zlatá. A poslední korunka. Byla hodně podobné čelence, kterou má socha svoboda. Akorát ta moje měla víc bodců a byla zlatá. Ano, šla jsem za slunce.

            Byl to celkem zvláštní převlek, ale vzhledem k tomu, že jsem ho sháněla na poslední chvíli… Podívala jsem se na hodiny. Měla jsem ještě deset minut. Ze skříně jsem si vyndala černý pláštík a přehodila si ho přes ramena. Ten mi koupila Teresita, když jsem jí nechtěla sdělit, za co jdu. Prý si tak můžu hrát na tajemnou co nejdéle.

 „Melanie, je čas,“ křikl na mě otec. Rychle jsem se obula – zlaté páskové boty na podpatku, který nebyl ani příliš vysoký ani nízký. Prostě tak akorát. Nehty jsem si zlatě nalakovala už ráno.

            Můj bratr šel za piráta. Myslím, že to přesně vypovídá o jeho charakteru. Teresita vypadala jako dvorní dáma z dob Ludvíka XIV., Odelie vypadala jako kouzelná víla a můj otec byl převlečen za kovboje. No, mohlo to dopadnout i hůř.

 „Vypadáš skvěle, Mel,“ složil mi otec poklonu.

 „Děkuji,“ odpověděla jsem a v doprovodu Tobiase jsem se vydala k autu.

            Přišli jsme mezi posledními. A na koho myslíte, že svalovali vinu? No na mě samozřejmě. Aniž bych měla čas rozhlédnout se, byla jsem odvedena do místnosti, která sloužila jako jídelna. Obrovský stůl s židlemi z dubového dřeva vévodil celé místnost. Stěny měly růžový nádech, parkety na zemi byly tmavé. Na stropě visely dva křišťálové lustry v jejichž světle se odrážela duha ze sklenic a stříbrných příborů. Byla jsem rodiči nasměrována skleněnými dveřmi do velkého sálu.

            Jeho podlahu pokrývaly černé parkety a zdi byly bílé s černými růžičkami u stropu. Na stropě vysely další lustr. Jedna stěna byla téměř celá pokrytá okny. Za nimi se nacházela menší terasa, na kterou se vcházelo dveřmi uprostřed. Podél zdí byly malé stolky s bílým ubrusem a stříbrné židličky. Na jednom konci sálu bylo malé podium a na něm stálo několik hudebníku. Housle, flétny, klavír, basa. Ne, že bych měla něco proti klasice, ale mezi mé oblíbence opravdu nepatří. Byla jsem vedena k podiu. Co tam chtějí dělat? Došlo mi to při pohledu na tři osoby – ženu a dva muže – Sentastovi.

 „Vítejte, jsme rádi, že jste přišli. A ty musíš být Melanie,“ zdravila nás okamžitě s úsměvem paní Sentastová.

            Megan Sentastová byla vysoká a opálená. Poměrně mladou tvář jí rámovaly vlasy, které měly barvu hořké čokolády a stejně barevné oči byly vřelé a přátelské. Úsměv, který mi věnovala, byl upřímný. Na sobě měla bílé jednoduché šaty se zlatým límcem. Na ruce měla zlatý náramek s modrými kamínky a na hlavě korunku se vztyčenou kobrou. Oči měla orámované černou tužkou. Nebylo pochyb, za koho jde. Byla dokonalá Kleopatra.

            Atrhur Sentast se také usmíval, ale jeho úsměv se mi ani trochu nelíbil. Měl přísnou tvář, hnědé vlasy s několika šedinami a černé ledové oči. Vyzařovalo z něj cosi, co mi ježilo chloupky na rukou a zátylku. A ani trochu se mi to nelíbilo. Na sobě měl bílou tógu a na hlavě zlatý vavřínový věnec – Caesar, no jistě.

 „Rádi tě opět vidíme, Melanie,“ řekl pan Sentast, když jsme si s ním potřásla rukou.

 „Pamatuješ si na Caleba?“ zeptala se jeho žena a tím upoutala mou pozornost k druhému muži v převleku prince.

 „Jo, na něj se zapomenout nedá“ zamumlala jsem.

            Caleb Sentast byl o rok starší než já a Tobias. Přesto to byl v dětství jeho nejlepší kamarád. Byl u nás téměř pořád a za většinou věcí, co mi Tobias provedl, stál on. Když jsem ho naposledy viděla, šklebil se na mě ze sedačky kola. Teď přede mnou stál znovu, avšak místo chlapce to byl již téměř dospělý muž. Díky podpatkům jsem byla stejně vysoká jako on, takže byl tak o půl hlavy vyšší. Byl opálený a voněl po vodě po holení. Měl otcovy vlasy a matčiny oči. I když o něco světlejší. Celkově vypadal fantasticky a kdybych ho neznala z dřívějška, nejspíš bych se začala hloupě culit a možná bych s ním i flirtovala. Ale ať už vypadal, jak chtěl, připomínal mi Rosettu – byla to taková její mužská verze. A stejně tak jako i Rosettě i jemu bych s potěšením zlomila nos, takže žádné pozitivní city. Nebo ještě líp – budu se prostě držet té těžce vybudované nenávisti a všichni budeme šťastní. Já teda určitě.

            Otočila jsem se a vydala se někam pryč. Nevěděla jsem kam, ale i kdybych se měla v kruzích potloukat po tomhle sále, budu to klidně dělat celý večer, jen když se mu vyhnu.

 „Melanie, kam jdeš?“ zeptala se Teresita.

            Jen jsem pokrčila rameny a pokračovala. Někdo mě chytil za loket – Caleb.

 „Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se zdvořile a ruku jsem mu vytrhla.

 „Co kdybychom si promluvili?“ zeptal se.

 „Mám lepší nápad. V osmnácti odsud hodlám vypadnout, takže co kdybychom spolu ty zbylý dva roky nemluvili vůbec? Sbohem,“ řekla jsem, usmála se, mávla mu a vydala se opět pryč.

 „Omlouvám se,“ řekl a já se zastavila. Nikdy se neomlouval. Ani jako dítě a měla jsem dojem, že se to nezměnilo. Otočila jsem se k němu.

 „Na to je už trochu pozdě,“ řekla jsem mu.

 „Nesmíš odtud odejít,“ řekl. Zněl trochu smutně, ale vypadala to, že ví o čem mluví.

 „Proč?“

 „To zjistíš. Brzy,“ řekl a vydal se zpět k rodičům.

 

***

            Jakmile se všichni přivítali se Sentastovými, vrátili jsme se zpět do jídelny, kde se podávala večeře. Kde myslíte, že jsem seděla? Naproti Calebovi, samozřejmě. Celou večeři se na mě díval a mně jeho pohled byl nepříjemný. Jakmile jsme byli vyzváni, abychom se vrátili do sálu a dali se do tance, vyrazila jsem od stolu a zmizela od něj. Jenže…stále jsme byli v jedné místnosti a on mě stále pozoroval. A tak jsem se i přes riziko nemoci, nenápadně vytratila na verandu. Okamžitě mě objal chlad. Klepala jsem se a uvažovala, jestli by nebylo lepší se vymluvit na nevolnost a vydat se domů. Jenže, já nechtěla utíkat.

            Klaply dveře. Otočila jsem se a v nich stála Megan Sentastová. Na sobě měla teplý plášť a v rukou držela kabát. Podala mi ho. S tichým poděkováním jsem si ho oblékla. Postavila se vedle mne.

 „Ať už ti Caleb provedl cokoliv, věř, že ho to mrzí,“ řekla.

            Podívala jsem se na ní. Dívala se na kulatý měsíc a na tváři měla lehký úsměv.

 „Tím bych si nebyla tak jistá,“ zamumlala jsem a ještě se o něco víc zachumlala do kabátu.

 „Jeho otec byl v dětství stejný. Nesnášela jsem ho. Dělal si ze mě ve škole legraci. Byla jsem prostě ta o pět let mladší holka, se kterou sousedí a jejíž otec je nejlepší přítel toho jeho. Ani nevíš, co byl schopen vymyslet, když jsme přišli k nim na návštěvu a my si měli hrát spolu. Pak ale vyrostl a zmoudřel. Dospěl. A mně došlo, že se tehdy předváděl před kamarády ve škole, a pak už bylo pozdě, aby se začal chovat jinak. Caleb na tom byl stejně. Je to moje jediné dítě. Dva roky po jeho narození jsem znovu otěhotněla, ale potratila jsem. A znovu jsem to podstoupit nechtěla. Rozmazlovala jsem ho. A asi víc, než by se mi líbilo, ale zvykl si, že má všechno. Až když jsem zjistila, co udělal… Tehdy jsem mu poprvé řekla, že se za něj opravdu stydím a i jeho otec se nezdál jeho činem nijak nadšený. To mu bylo třináct. V té době se změnil. Vím, že je to hloupé ho obhajovat, ale dej mu šanci. Opravdu si vyčítá, co provedl,“ řekla a podívala se na mě.

 „Udělal tolik věcí, že nevím, co bych mu měla odpustit,“ řekla jsem a poškrábala se na hlavě. Začínala mě z té korunky a vyčesaných vlasů bolet.

            Jen se usmála a vydala se zpět do sálu. U dveří se ke mně otočila.

 „Za chvilku bude půlnoc. Přijď na přípitek,“ řekla a zmizela.

            Otočila jsem se zpět k hvězdné obloze. Dát Calebovi šanci? Chovat se, jako by těch pět let neexistovalo? To asi těžko. Ale možná má jeho matka pravdu. Možná se opravdu změnil. Zasmála jsem se. Bylo to absurdní. Mě ke změně donutili okolnosti. Co by asi tak mohlo donutit jeho, aby se z něj stal svatoušek? Absolutně nic mě nenapadalo.      

            Ze sálu ke mně dolehlo hlasité odpočítávání a pak bouřlivý potlesk a křik. Ještě chvíli jsem setrvala, a pak jsem se vrátila do sálu. Jakmile jsem vešla, začala jsem se potit. Sundala jsem si kabát a opřela se o chladivé skleněné tabulky. Očima jsem vyhledala svého otce a Teresitu. Stáli u vchodu do jídelny a nejspíš si vyměňovali přání k Novému roku se Sentastovými. Rozhodla jsem se počkat, než to ukončí. Jen jsem tak stála a sledovala ostatní. Děti s potěšením upíjely šampaňské, které jim rodiče dnes povolili, ženy se objímaly a muži se poplácávali po zádech. Byla jsem tím tak zaujatá, že jsem si nevšimla Caleba, který si to ke mně mířil. Všimla jsem si ho, až když mi podal skleničku se šampaňským.

 „Není to otrávené,“ řekl s úsměvem, když viděl, že se nemám k tomu, abych si skleničku s bublinkami převzala.

 „Nepiju,“ řekla jsem a stočila pohled zpět ke dveřím jídelny.

 „No, nejspíš jsi k tomu na internátě neměla příležitost, ale věř mi, že tady tě nikdo neodsoudí za to, že si občas…“

 „Nepiju,“ přerušila jsem ho a vydala se k otci, který se konečně ocitl o samotě.

 „Bavíš se, Mel?“ zeptal se, když mě zaregistroval.

            Přikývla jsem a dál na něj hleděla.

 „Potřebuješ něco?“ zeptal se a pátravě se na mě podíval.

 „Bolí mě hlava. Chtěla jsem se zeptat, kdy pojedeme domů,“ řekla jsem a podívala se mu do očí.

 „No, my tady vlastně zůstaneme přes noc. Pil jsem, takže nemůžu řídit,“ řekl a pokrčil rameny.

 „Nemám tu žádné věci,“ řekla jsem.

            Zamračil se a vypadalo to, že přemýšlí. Pak se vrásky na jeho čele vyhladili a on mi řekl, ať tu počkám. Pokrčila jsem rameny a čekala.

 „Co se děje?“ zeptal se Caleb, která najednou stanul vedle mě. Skleničky už neměl.

            Neodpověděla jsem a dál čekala. Asi za pět minut se otec vrátil. Usmál se na Caleba a pak se podíval na mě.

 „Mike tě odveze. Prý na tebe bude čekat za deset minut před vchodem,“ řekl a když jsem poděkovala, někam zmizel.

 „Mel,“ zarazil mě Caleb a zahleděl se mi do očí.

 „Můžeš mě pustit. Nechci, aby na mě Mike musel čekat,“ řekla jsem a pokusila se mu vykroutit ruku. Bezúspěšně.

 „Není mi dobře. Spokojený?“ vyjela jsem na něj a on mě pustil.

 

 

            Mike čekal na místě řidiče. Auto potichu předlo a vnitřek byl krásně vytopený. Usmál se na mě a řekl mi, že mi to sluší. Poděkovala jsem a připoutala se.

 „Co ty jsi vlastně zač?“ zeptala jsem se, když jsme projeli branou Senatstových.

 „Jak to myslíš?“ zeptal se.

 „Přijel si s mým otcem do Británie, když mi bylo pět. Přijel si pro mě na letiště, když jsem se vrátila z Francie a teď mě zase někam vezeš. Je to trochu divný víš. U nás jsem tě nikdy neviděla. Ani jako malá, ani teď. Tak by mě zajímalo, co jsi. Nějaký taxík pro obyvatele Seerstonu?“ Vysvětlila jsem mu svou otázku.

 „Jsem Calebův strýc,“ řekl a já na něj vyvalila oči. Zasmál se mému udivenému pohledu.

 „Jsem mladší a nevlastní bratr Arthura. Máme každý jiného otce. Můj bratr mě možná proto nikdy nebral vážně. Ale tvůj otec ano. Jsme nejlepší přátelé a když jsem si tu zřizoval ordinaci, hodně mi pomohl. Takže mu toho celkem dost dlužím,“ odpověděl mi a zahnul vpravo.

 „Jsi doktor?“ zeptala jsem se a on přikývnul.

 „Nevypadáš na doktora,“ řekla jsem a on po mně blýsknul úsměvem.       

 „Díky,“ řekla jsem, když zastavil před naším domem a začala si rozepínat pás.

 „Není zač a Melanie?“

            Zvědavě jsem se na něj podívala a naznačila mu ať pokračuje.

 „Vím, co ti Caleb prováděl. Častokrát se tím doma chlubil.“ Odmlčel se.

 „Ano?“ Popostrčila jsem ho.

 „Nech ho, aby si zasloužil tvé odpuštění,“ řekl s povzdechem a zabodl do mě svůj pohled.

 „Teď tomu asi nerozumím,“ řekla jsem mu s rukou položenou na páčce dveří.

 „Vím, jak silná může být nenávist. Kdysi jsem cítil to samé co ty. Ale pak jsem si uvědomil, že náš osud je předem daný a každý máme nějaký úkol. Proč bychom jinak žili? Neprosím tě, abys nad tím, co ti prováděl mávla rukou, ale dovol mu, aby ti ukázal, že se změnil. Protože až nastane čas, budeš muset být schopná, svěřit mu i svůj vlastní život.“

 „Tak fajn. Všichni tu mluvíte v hádankách a mě to začíná štvát,“ řekla jsem a otevřela dveře.

 „Víš, kdyby to záleželo jenom na mně, řekl bych ti pravdu. Podle mě na to máš právo. Jenže já do toho nemám co mluvit.“ Zněl zahořkle.

 „Takže?“ zeptala jsem a zůstala sedět.

 „Uděláme dohodu, ano? Ty dáš Calebovi šanci a já, řekněme za rok v tuhle dobu, ti zodpovím jakoukoliv otázku, platí?“ zeptal se a natáhnul ke mně pravou ruku.

 „Proč mi to neřekneš už teď?“ zeptala jsem se a zvědavě naklonila hlavu.

 „To ti vysvětlím za rok,“ řekl a usmál se.

 „Tak fajn. Dám Calebovi šanci, ukázat mi, že se změnil,“ řekla jsem a stiskla jeho ruku svou.

 „Víc po tobě ani nechci.“

 

 

            Ráno opět sněžilo. Nikdo ještě nebyl doma. Na telefonu jsem měla zprávu, že mám na oběd přijít k Sentastovým. To určitě. Místo obvyklé kávy jsem si uvařila hořký čaj a slupla několik piškotů. Nebylo mi špatně, ale prostě jsem se vzbudila s hladem. Pak jsem se vrátila do pokoje a trochu tam poklidila. Šaty jsem pověsila do skříně, náušnice s řetízkem do šperkovnice a v koupelně jsem umyla zlatý pudr, který ulpěl na umyvadle. Otevřela jsem okno a vdechla zimní vzduch. Podívala jsem se na hodiny. Bylo téměř poledne. Pokud mám zítra zazářit, měla bych se připravit. Nakonec jsem však pokrčila rameny a několika lidem poslala novoroční blahopřání. Pak jsem se připojila na ICQ a psala si s Thomasem. V půl čtvrté jsem uslyšela auto. Rychle jsem se s Thomasem rozloučila a otevřela učebnici španělštiny. Francouzština mi sice šla skvěle, takže s hlavním jazykem nebudu mít potíže, ale španělština, která na zdejší škole byla také povinná, jsem to samé říct nemohla.

            Dveře mého pokoje se otevřely. V nich stál můj otec a přísně na mě pohlédnul. Zvedla jsem oči od učebnice a podívala se na něj. Vypadal naštvaně.

 „Proč jsi nepřišla?“ zeptal se a jeho hlas byl ledový. Odolala jsem nutkání se otřást.

 „To už je tolik? Chtěla jsem si trochu zopakovat učení a asi jsem zapomněla na čas,“ řekla jsem a zvedla ruku s učebnicí.

 „Volal jsem ti,“ řekl a dál mě sledoval.

 „Asi jsem si zapomněla zapnout zvuk,“ řekla jsem opatrně. Najednou jsem dostala strach.

 „Jedla jsi něco?“ zeptal se po chvíli, kdy na mě jen tak hleděl.

            Chtěla jsem odpověď, ale místo mě to udělal můj žaludek. Omluvně jsem se usmála.

 „Tak se pojď najíst. Megan ti poslala oběd,“ řekl a odešel.

            Zvedla jsem se a zamířila do kuchyně. Na lince byla miska zabalená v alobalu. Alobal jsem sundala a přičichla si k opékaným bramborům, kuřecímu masu a zálivce. Vonělo to hezky a můj žaludek znovu zakručel. Strčila jsem to do mikrovlnky a trochu to přihřála. Pak jsem se do toho s chutí pustila.

 „Caleb se mě na tebe ptal,“ ozvalo se ode dveří. O futro se opíral Tobias a pozoroval mě.

 „Pořád jste nejlepší kámoši?“ zeptala jsem se a kývla hlavou na židli vedle sebe. Posadil se.

            Pokrčil rameny. A sledoval mě.

 „Co je?“ zeptala jsem se a nabodla poslední kousek masa.

 „Víš, je to zvláštní. Pamatuji si tě jako malou holku co mi lezla na nervi. Byla starší o několik měsíců a všichni z ní byli hotoví. Měl jsem pocit, jako kdybys byla spíš princezna a ne moje sestra. A pak jsi se po pěti letech vrátila. A ta malá ustrašená holka je pryč. Místo ní je tu holka, která mi vyhrožuje pěstí, neslaví Vánoce a hodlá se odtud prchnout, jak jen to bude možné.“

            Nechala jsem vidličku v misce a povzdechla si. Co mu na to mám asi tak říct? No, svěřil se on mně, možná bych mu to mohla oplatit. A nebo radši ne, nějakou dobu s ním budu muset ještě vydržet.

 „No jo,“ řekla jsem tedy jen a odnesla misku do kuchyně.

 „Zítra jedeme do školy s Calebem,“ řekla jsem, když jsem procházela kolem něj.

            Přikývla jsem a nechala to být. Já hodlala svou část dohody dodržet. A navíc jsem měla takový pocit, že by mi protestování nebylo k ničemu. Sice jsem měla pokušení se zeptat, jestli to znamená, že nemám řidičák, ale ovládla jsem se. Já sama ho neměla. Ale hodlala jsem si ho co nejdříve udělat.

            Připravila jsem si věci na zítřek. Dva bloky, nějakou tužku a propisku. Pak jsem se znovu vrhla na španělštinu. Jenže jak jsem se tak koukala do jednoho článku, napadlo mě, že bez doučování to asi nezvládnu. Na internátě jsem se ji učit nechtěla, teď jsem toho litovala.

 

 „No tak, Mel! Zdržuješ,“ křičel na mě Tobias z kuchyně.

            Stála jsem v koupelně a prohlížela se v zrcadle. Měla jsem na sobě fialkový měkký rolák a světle modré džíny. Rychle jsem si splétala vlasy do copu a do uší připnula náušnice tvořené fialovými korálky. Příliš jsem se nemalovala – pouze tužka a řasenka.

 „Melanie,“ křikl znova a já na jeho adresu zabrblala několik nadávek.

            V pokoji jsem popadla batoh a rychle seběhla batoh.

 „Můžeme jít,“ křikla jsem a proběhla kuchyní rovnou do předsíně, kde jsem si obula černé kozačky a oblékla zimní bundu.

            Tobias byl v okamžiku vedle mě. Byl již obutý a teď si dopínal černou bundu. Otevřela jsem dveře a vyšla ven. Tentokrát nesněžilo, ale sněhu byla stejně všude fůra. Caleb se opíral o své auto. Bylo to červené BMW. Usmál se na mě. Protočila jsem oči a vydala se k zadním dveřím. Otevřel mi dveře, a když jsem do něj zabodla pohled, přidal i pukrle.

 „Šašku,“ řekla jsem a posadila se.

            Tobias se v rychlosti posadil na sedadlo spolujezdce a usmál se na mě ve zpětném zrcátku. Caleb nastartoval a auto potěšeně zapředlo. Vyjeli jsme. V autě bylo ticho. Po několika minutách se ti dva začali bavit fotbale, tak jsem z kapsy vytáhla telefon a začala si psát s Thomasem. Ten právě vylézal z postele. Vážně pozitivní.

 „Jsme tu,“ řekl Caleb a zastavil.

            Podívala jsem se z okýnka. Škola se skládala z pěti žlutých budov s černou střechou. Stály okolo obdélníkového nádvoříčka kde bylo několik laviček zasypaných sněhem a socha jakéhosi muže s ženou. Parkoviště stálo po pravé straně od hlavní budovy. Vystoupila jsem a rozhlížela se kolem. Zablikal mi telefon. Vlevo.

            Ohlédla jsem se a uviděla Thomase. Zamával mi. Zasmála jsem se a mávání mu opětovala.

„Au revoir,“ řekla jsem těm dvěma a vydala se k němu.

 „Mel, počkej,“ křikl za mnou Caleb.

            Otočila jsem se na ně a čekala.

 „Kam jdeš?“ zeptal se a pohrával si s klíčky.

 „Mám osobního průvodce. Až mi skončí vyučování, přijdu k autu,“ řekla jsem a otočila se rozhodnutá pokračovat.

 „Melanie.“

 „Neboj se, mami, nebudu se bavit s někým cizím a od pánů v baloňáku si nebudu brát bonbóny,“ řekla jsem, přidala úsměv a zamrkala řasami. Pak jsem tam ty dva nechala stát a vydala se k Thomasovi.

 „Kde máš sestřičku a ostatní?“ zeptala jsem se.

 „Patrick nám drží místa a Erik se Helenou už jsou asi u sebe,“ řekl, podíval se na mobil.

 „Takže, má paní, kam to bude?“ zeptal se a já se musela usmát. Nasadila vážný povýšený výraz.

 „Nejprve do kanceláře,“ řekla jsem.

            Dvorně se poklonil a nabídnul mi rámě. Zavěsila jsem se do něj a ušla dva kroky, než jsem se začali smát. V zádech jsem cítila pohled. Ohlédla jsem se. Caleb. Stál u svého auta a zamyšleně nás sledoval.  

03.12.2010 12:09:52
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one