6.Smír - obrázek

6.Smír - obrázek

Všechny začátky jsou těžké. Byly i pro mě. Musela jsem si zvyknut na všechno. Na nový rozvrh, nové spolužáky, nový režim. Ale díky Thomasovi to šlo celkem dobře. Dodržel své slovo a stal se mým osobním průvodcem, dokud jsem ho potřebovala. Po několika hodinách španělštiny jsem zjistila, jak jsem na tom zoufale. Thomasovi šla perfektně. Ve francouzštině se naše role však vyměnily. Takže jsem s ním udělala dohodu – od mě bude doučovat španělštinu, já jeho francouzštinu.

Pokud jde o mě a Caleba no. Ze začátku jsem ho ignorovala. Nějak jsem se musela vyrovnat s tím, že z nás najednou mají být přátelé. Ne kamarádi, přátelé. Až na občasný pozdrav nebo nějakou poznámku jsem s ním nepromluvila celý leden a únor. Co se stalo pak? Caleb slavil osmnácté narozeniny. Narodil se 13. března 1992. A hádejte, kdo nemohl chybět na oslavě? No jo. Teresita se nabídla, že mi pomůže vybrat pro něj dárek. Odmítla jsem. Jenže, když jsem bloudila v obchoďáku mezi regály s čokoládou, přepadla mě výčitka. Přeci jen, byly mu osmnáct a mně přišlo ubohý, dát mu jen čokoládu. Takže jsem zašla pro radu za Mike. Můj jediný spojenec v tomhle blázinci. Nebo jsem si to alespoň myslela.

Zašla jsem k němu do ordinace. Čekárna byla vymalována světle žlutou a sedačky červené. V jednom rohu byl chlupatý barevný koberec a na něm několik plyšáků a hraček. Na černém plastovém stolku uprostřed ležela hromádka časopisů a na zdech viselo několik černobílých fotografií krajin, nějaké plakáty s reklamou na léky a kalendář. Vzduch voněl po limetkách. Nikdo v čekárně nebyl a tak jsem zaklepala na dveře vedoucí do ordinace.

Otevřela mi vysoká brunetka v úboru sestřičky. Přeměřila si mě pohledem a pak se mě zeptala, co si přeji.

 „Potřebovala bych mluvit s Mi-, s panem doktorem.“ Když se na mě zamračila, rychle jsem si rozmyslela použít Mikeovo křestní jméno.

 „Jste objednaná?“ zeptala se.

 „Ne, nejsem nemocná, jen bych s ním potřebovala na chvilinku mluvit,“ řekla jsem a věnovala jí svůj nejlepší úsměv.

            A víte co ta dobrá osůbka udělala? Zabouchla mi dveře před nosem. Chvíli jsem nevěřícně zírala na ten kus bílého dřeva a pak jsem se zhroutila na jednu sedačku. Asi za tři minuty se dveře zase otevřeli a ta „přátelská a milá“ sestřička mi naznačila, že můžu jít dál.

 „Ty poslední dveře nalevo,“ řekla mi a sama zapadla hned do těch vedle vchodu.

            Poslechla jsem jí. Mikeova ordinace byla úplně stejná jako všechny ostatní. Nudná bílá barva, šedé dlaždičky na zemi, bílý stůl s počítačem a telefonem, černá pohodlná židle, lůžko pokryté igelitem a kusem zeleného papírů a prosklená skříňka s několika lahvičkami. Vzhlédl od obrazovky počítače a usmál se na mě.

 „Melanie, rád tě vidím.“                                                                                                   

 „Já tebe taky,“ řekla jsem, oplatila mu úsměv a po jeho vyzvání se posadila na lůžko.

 „Co pro tebe můžu udělat?“ zeptal se a zastrčil ruce do kapes bílého pláště.

 „Potřebuji poradit.“ Pobídl mě kývnutím hlavy.

 „Caleb bude mít narozeniny a já nevím, co bych mu měla dát. Teresita mi nabídla pomoc, ale já myslela, že to zvládnu, tak jsem ji odmítla, ale ukázalo se, že jsem se mýlila,“ řekla jsem a sledovala jeho výraz.

            Nejprve byl přemýšlivý a pak pobavený. A to se mi nelíbilo. Ani trochu.

 „Ty o něm za tu dobu ještě nic nevíš? Můj synovec je snadno čitelný,“ řekl a usmíval se.

 „Nějak k tomu ještě nedošlo,“ přiznala jsem.

 „Aha,“ zamumlal a pak se znovu usmál.

 „Když byl malý, tak u vás trávil hodně času, že ano?“ zeptal se a já přikývla.

 „Věř mi, že i když se hodně přetvařuje, pořád je to ten samý kluk. Zkus se toho držet,“ poradil mi a já na něj vyvalila oči. Mohl by mi to, prosím, někdo přeložit.

 „Nechci tě vyhánět, ale mám tu pacienta a Gwen umí být pěkně nepříjemná,“ řekl a já se zmohla leda tak na přikývnutí.

            Zamyšleně jsem opustila ordinaci a na té malé chodbičce jsem se minula s černovlasou ženou, která vedla za ruku chlapce se světle hnědými vlasy. Opětovala jsem jim pozdrav a vydala se domů přemýšlejíc nad Mikeovými slovy.

            Jo, Caleb u nás kdysi trávil hodně času, ale já si na tu dobu vzpomínala jen matně. Byl to Tobiasiův přítel, ne můj. Cesta mi utekla celkem rychle. Sem tam se ještě povaloval sníh, který pomalu roztával a děti si to užívali. Házeli po sobě tu čvachtající hmotu a bavilo je to. Já jsem si jich nevšímala. Tedy alespoň do doby, než mě ona hmota trefila do hlavy. Zastavila jsem se a pomalu se otočila.

            Na druhé straně ulice stál Tobias, Caleb a nějací tři další kluci. Všichni se usmívali. Ti tři pobaveně, Tobias trochu nejistě a Caleb vyčkávavě. Jeho pohled prozrazoval, že čeká na to, co udělám. Nejprve jsem se chtěla otočit a prostě dál pokračovat v cestě, ale pak jsem se rozmyslela a pomalu se k nim rozešla s úsměvem na tváři. Tobiasův úsměv zmizel a on o krok couvnul. Ti tři se nepatrně zamračili a nenápadně se koukli na Caleba. Ten si jich však nevšímal a dál mě sledoval. Procházela jsem okolo lavičky. Přejela jsem rukou po opěrátku. Vypadalo to, že jsem všechen sníh smetla na zem, ale opak byl pravdou. Měla jsem ho téměř plnou pěst. Díkybohu za dlouhý rukáv.

 „Ahoj Mel,“ pozdravil mě Caleb.

 „Calebe,“ opětovala jsem mu pozdrav a došla až k němu.

            Naklonila jsem hlavu na stranu a on pozvedl obočí.

 „Něco tu máš,“ řekla jsem a zvedla ruku se sněhem k jeho hlavě. Pak jsem rozevřela dlaň a sníh, který mi nestihl v dlani roztát, mu spadl za krk. Škubnul sebou.

 „Musím jít,“ řekla jsem a naoko omluvně jsem se usmála.

 „Mějte se,“ řekla jsem těm třem a vydala se domů. Zajímalo by mě, jak dohodili až na druhou stranu ulice.

 „Co to bylo?“ slyšela jsem hlas jednoho z těch tří.

 „Nevím,“ zamumlal Caleb a já měla takový pocit, že se nebaví o tom sněhu.

            Doma jsem přemýšlela asi dvě hodiny nad Calebem, ale ať jsem své mozkové buňky namáhala, jak jsem chtěla, nenapadlo mě nic, co bych mu mohla dát k narozeninám. Do pokoje jsem odcházela s rozhodnutím požádat zítra Teresitu o radu. V pokoji jsem na posteli našla hromádku oblečení a tak jsem si ho uklidila do skříně a při tom narazila na jedno Tobiasovo triko. Podzvedla jsem nad tím obočí a pak jsem se vydala k němu do pokoje.

            Měl ho vymalovaný světle modrou a kdyby tu měl uklizeno, asi by to byl hezký pokoj. Odsunula jsem mu několik učebnic ze stolu a tam položila triku. Nechtěla jsem riskovat, že by na mě z jeho peřin něco vyskočilo. Nad stolem měl nástěnku s několika fotkami. Na jedné jsem byla já a Caleb. A přetahovali jsme se o černou kovovou krabičku. Usmála jsem se. Už jsem věděla, co dám Calebovi k narozeninám. Zrovna teď patřil Tobiasovi můj velký dík. Na to, proč tu má tu fotku, se může zeptat kdykoli.  

 

 

 „Potřebovala bych hodit do města,“ řekla jsem druhého dne u snídaně.

 „Jedu tam asi tak za deset minut. Odvezu tě, ale nevím, jak dlouho mi to bude trvat,“ řekl mi otec.

 „Jasně, to je v pohodě. Jsem tu za deset minut,“ řekla jsem a vyběhla do pokoje se převléknout. Do pletené šedé tašky přes rameno jsem hodila peněženku, klíče a mobil a mohla jsem vyrazit.

 „Jakmile budu vědět, kdy se dostanu domů, zavolám ti,“ říkal mi, když brzdil na parkovišti u obchodního střediska.

 „To je v pohodě, domů se nějak dostanu,“ uklidňovala jsem ho, poděkovala za odvoz a zabouchla dveře.

            Rozhlídla jsem se kolem sebe a pak se rozeběhla k budově. Tam jsem zamířila k velké tabuli a pokusila se najít to, co jsem hledala. Avšak bez úspěchu. Dokonce jsem se zeptala několika lidí, ale všichni jen kroutili hlavou, že neví, kde bych něco takového mohla najít. Jedna žena se sice zamyslela, ale pak mi řekla, že ten podnik zbankrotoval. No fajn. Nakonec jsem sáhla po záchranném laně – Thomasovi.

 „Ahoj Mel, jak se máš?“ ozval se mi jeho hlas z telefonu.

 „Ahoj Thomasi, potřebuji pomoct. Mohl bys přijet ke středisku?“ zeptala jsem se a podívala se na hodinky. Zabila jsem tu skoro hodinu.

 „Mám se skvěle. Nebudeš tomu věřit, ale Helena má domácí vězení a…“

 „Prosím,“ přerušila jsem ho.

 „Dobře, jsem tam za deset minut,“ řekl s povzdechem a zavěsil.

            Vyšla jsem před obchod a sledovala přijíždějící auta. Nakonec jsem mezi nimi našla i to Thomasovo.

 „Takže, kam to bude?“ zeptal se, jakmile jsem nasedla.

 „Hledám nějakou cukrárnu, kde vyrábí bonbony a jsou ochotní mi podle mého přání za rozumnou cenu nějaké vyrobit,“ řekla jsem a připoutala se.

            Thomas se na chvíli zamračil. Nakonec se usmál a zvednul telefon.

 „Ahoj Heleno, mohla by jsi mi říct, jak se dostanu do toho krámu, kde jsi měla přes léto brigádu?“

 

            Za půl hodiny jsme parkovali před dvoupatrovým domkem se světle hnědým nátěrem a červenou střechou. Za vitrínami byla vystavena spousta cukrovinek a růžový nápis na dveřích hlásal, že se to tu jmenuje U Marry. Zajímalo by mě, jestli tu jsou někde jehňata. Když jsem to řekla Thomasovi, protočil oči, ale cukaly mu koutky.

            Cink, cink. Rozezvučel se zvonek nad našimi hlavami. Od dřevěného pultu u kasy se na nás podívala drobná zrzka a s profesionálním úsměvem se nás optala, co si budeme přát. Když jsem jí sdělila své přání, nejdřív se zatvářila pochybovačně, ale pak nám řekla, ať tu počkáme a zmizela po schodech, které byly za pultem, nahoru. Vrátila se asi za pět minut s postarší baculatou ženou se stříbrnými vlasy. I ona si vyslechla mou žádost. Několikrát přikývla, všechno si zapsala a pak mi řekla, kolik by to asi stálo. Překvapilo mě to. Čekala jsem víc.

 „Tak si pro to asi za dvě hodiny přijeďte,“ řekla nám s milým úsměvem a vrátila se do horní části domu.

 „Takže, chceš někde hodinu cvičit francouzštinu?“ zeptala jsem se Thomase, když jsme nasedli do auta.

            Podíval se na mě jak na blázna, odkašlal si a zeptal se, jestli nemám chuť na kafe.

 „Proč ne,“ řekla jsem a začala si hrát s jeho rádiem.

 „Mel.“

 „Hm?“

 „Co kdybys tam nechala tu stanici, co tam byla?“ zeptal se a zastavil na křižovatce.

 „Mluví tam jenom o sportu,“ řekla jsem a nepatrně pootočila kolečkem. Konečně.

 „No právě,“ řekl s povzdechem a rozjel se.

            Odměnila jsem ho úsměvem a začala zpívat s rádiem. Občas po mně střelil pobaveným pohledem, ale jinak si mě celou dobu jízdy nevšímal.

 

            Nakonec jsme skončili u Tulis. Objednala jsem si čaj a pomerančový džus. On si dal kafe.

 „Takže, pro koho to bude?“ zeptal se.

            Povzdychla jsem si a míchala zlatavou tekutinu ve svém hrnečku. Bála jsem se jeho reakce.

 „Pro Caleba,“ řekla jsem a usrkla si. Příště míň cukru.

 „Cože?“ zeptal se a upřeně mě sledoval.

 „Má narozeniny,“ oznámila jsem mu ten fakt jako vysvětlení.

 „A ty jsi pozvaná?“

 „Celá rodina,“ řekla jsem a vyhýbala se jeho pohledu.

 „A proč jsi mu nekoupila normální čokoládu nebo bonboniéru?“ zeptal se a usrknul si kafe.

 „Je mu osmnáct a mně přišlo ubohý mu koupit čokoládu v obchoďáku,“ řekla jsem, ze skleničky s džusem jsem sebrala plátek citrónu a hodila ho čaje. Možná to pomůže.

 „A není tohle to samý?“ zeptal se.

 „Ne. Víš, když jsme byli malí a on, když jsem ho poznala, tak byl ze začátku fajn. V jednom krámku tam u nás prodávali tyhle bonbóny a ještě spoustu dalších laskomin, ale asi dva roky po tom, co jsem se přistěhovala, ta žena, které to patřilo, umřela a její syn její obchod prodal. Dnes je z něj kadeřnictví. Jednou jsme tam zamířili a ta žena nám dala ochutnat bonbóny, co tam měla. Tyhle zachutnaly mně i Calebovi. Asi jediná společná věc, kterou mi dva máme,“ řekla jsem se smíchem a ve vzpomínkách jsem se vrátila k onomu dni, kdy jsme, já i Caleb, sledovali poslední bonbon na plechovém tácku. Oba jsme ho chtěli pro sebe, ale zároveň jsme nechtěli, aby ten byl ten druhý smutný. Nakonec jsme si ho rozdělili na půl. Takový Caleb byl fajn.

 „Mel?“ vyrušil mě z mého vzpomínání Thomas.

 „Promiň, zamyslela jsem se. Jde o to, že tyhle bonbony nás kdysi spojili, no a jeho strejda má pocit, že bych mu měla dát druhou šanci. Takže, pokud to pochopí, tady je moje nabídka smíru. Je na něm, co s ním udělá,“ řekla jsem a usrkla si čaje. Ne není to lepší. Je mi líto, ale asi ho nedopiju.

 „Já myslel, že jste kamarádi,“ řekl a sledoval mě.

 „Od kdy se ignorace a opětování pozdravu považuje za přátelství?“ zeptala jsem se zvědavě a pozvedla obočí.

            Zasmál se. Úlevně. Tomu jsem sice nerozuměla, ale nechala jsem to být. Třeba měl prostě jenom strach, abych se nezačala chovat jako ostatní ze Seerstonu.

 „Pospícháš domů?“ zeptal se mě po chvíli ticha.

 „No, měla bych se podívat na tu fyziku, protože jinak vše co do zítřejší písemky napíšu bude podpis. Ale na to se stejně podívám až večer než půjdu spát, takže ani ne, nepospíchám. Proč?“ zeptala jsem se a pohrávala si s brčkem ve sklenici.

 „V kině dávají nějakou komedii. Podle Heleny je to dobrej film, tak jsem si říkal, že když jsi tady, tak jestli by jsi nechtěla…“

 „Půjdu ráda,“ přerušila jsem s úsměvem jeho koktání. Podíval se na hodinky.

 „Je čas. Pojedeme?“

            Přikývla jsem a začala hledat v tašce peněženku. Když však servírka přinesla účet a zeptala se jestli to zaplatíme zvlášť nebo dohromady, řekl Thomas dohromady. Uraženě jsem našpulila pusu a sledovala, jak vyrovnává účet. Nebyla to velká částka, ale stejně.

 „Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se, když jsme zamířili na parkoviště.

 „Jen tak,“ odpověděl s úsměvem a otevřel mi dveře spolujezdce.

            Povzdechla jsem si a nasedla. Vyjeli jsme a on zapnul rádio. Tentokrát jsem nezpívala.

 

            Dívka u pokladny se na nás usmála a řekla, ať ještě chvilku počkáme. Po chvíli po schodech sešla žena, se kterou jsem se domlouvala a předala mi tmavě modrou kovovou kulatou krabičku a pak malý papírový kornoutek. Poděkovala jsem a zaplatila.

            V autě jsem se připoutala a kornoutek rozbalila. Bylo uvnitř pět kuliček. Nabídla jsem Thomasovi a jakmile jednu vytáhnul, nedočkavě jsem do kornoutku zabořila prsty a vložila jednu kuličku do úst. Zavřela jsem oči a vychutnávala si to.

 „Co to vlastně je?“ zeptal se Thomas, který další odmítl. Pokrčila jsem rameny a požitkářky si každou kuličku vychutnávala.

 „Lískovej oříšek obalíš ve vanilkovém cukru, to celé potom obalíš v hořké čokoládě a v kokosu,“ řekla jsem mu ve stručnosti recept, který nám tehdy sdělila ona žena.

 „Docela divná kombinace chutí,“ řekl a zabočil na hlavní silnici.

            Pokrčila jsem rameny a v rukou sevřela poslední bonbon. Chvíli jsem si ho prohlížela a pak si ho vložila do úst. Zároveň jsem zmačkala papírový kornoutek a strčila ho do tašky. Nechtěla jsem Thomasovi v autě dělat nepořádek.

 „A co když už mu třeba nebudou chutnat?“ zeptal se Thomas a zastavil před přechodem, aby žena s kočárkem mohla přejít.

 „Věř mi, budou,“ ujistila jsem ho a vzpomněla si na všechny ty krabice, o které jsme se přetahovali, když tam zbyl už jen poslední bonbon.

 „Je to zvláštní, víš, že sis na ně vzpomněla.“

 „Jo, to jo. Táhle je místo,“ řekla jsem a ukázal do leva k červenému autu.

 „Zaplatím lístky, ty popcorn a pití?“ zeptal se a já souhlasně přikývla.

            Měli jsme ještě půlhodiny čas, tak jsem si do rychlého občerstvení skočila pro kousek pizzy. Měla jsem celkem hlad a nechtěla jsem, aby mi v kině kručelo v břiše.  Po chvíli váhání mě Thomas napodobil. Společně jsme stáli u oválného stolku a v tichosti jedli, no dalo by se to považovat za oběd. Pak jsme oba zavolali rodičům. Thomas, že se zdrží, já že odvoz mám.

 „Pojedu domů za půl hodiny, vážně nechceš odvézt?“ ptal se otec.

 „Ne, mně to bude ještě chvíli trvat,“ řekla jsem a s rozloučením zavěsila.

 „Jdeme?“ zeptala jsem se Thomase, který již dotelefonoval a sledoval mě. Přikývl.

 

            Film byl celkem fajn. Nic se složitým dějem a se scénami, které vás často rozesmějí. S Thomasem jsme se podělili o kyblíček popcornu a půl litrový kelímek koly. Ten jsem z větší části vyžunkla já. On zase spořádal větší část popcornu.

            Když jsme o hodinu a půl opouštěli kino, bylo mi fajn. V břiše mi žbluňkalo, potřebovala jsem nutně na záchod a nějaký hlásek uvnitř mé hlavy křičel, že bych měla už jet domů a pokusit se pochopit taje fyziky, ale nějak jsem to ignorovala. Až na ten záchod. Téměř prázdný kelímek jsem strčila Thomasovi a zamířila k záchodům.

 „Takže, líbilo se ti to?“ zeptal se Thomas, když jsem se vrátila. Už seděl v autě a pohrával si s klíči.

 „Hm, celkem jo, co tobě?“

            Přikývl a díval se z okýnka. Zabouchla jsem dveře a připoutala se. Podal mi kelímek. K mému údivu byl téměř plný. Avšak neprotestovala jsem. Znala jsem se a věděla jsem, že mi nebude trvat dlouho a kelímek bude opět prázdný.

 „Děkuju za ten dnešek. Bez tebe bych byla asi ztracená,“ řekla jsem a napila se.

 „Kdykoliv,“ řekl mi s úsměvem a nad mou nabídkou pití zakroutil záporně hlavou.

            Netrvalo dlouho a zastavili jsme před mým domem. Kelímek byl prázdný, přesně jak jsem předpovídala, a z toho množství bublinek a cukru se mi začalo dělat trochu špatně. Ale myslím, že na tom měla velký podíl také hrbolatá cesta. Sáhla jsem dozadu a na klín si stáhla krabičku s bonbony a odpoutala jsem se.

 „Melanie?“

            Otočila jsem se k Thomasovi. Díval se na mě a jeho tvář byla najednou vážná a v očích měl nejistotu.

 „Ano?“ zeptala jsem se myslíc, že něco potřebuje.

            Zvedl ruku a přiložil mi ji na tvář a jemně mě pohladil. Nevěděla jsem co říct nebo dělat. Jestli začít křičet, vrazit mu facku, utéct nebo ho nechat pokračovat. A dřív než jsem se stačila rozmyslet, mě políbil. Jemně, váhavě, cudně. Netlačil na mě a pozoroval mou tvář. Trochu se odtáhl a já se nadechla. Až v té chvíli mi došlo, že jsem zadržovala dech. Podívala jsem se mu do očí a sama se k němu naklonila . Usmál se a vyšel mi vstříc.

 

            Ležela jsem v posteli a civěla na strop. Fyzika ležela zapomenutá na stole. V téhle chvíli jsem měla pocit, že by ani nemělo cenu se učit. Bylo to, jako bych poletovala na obláčku euforie. Z auta jsem do pokoje došla jako náměsíčná, s připitomělým úsměvem. Jediný koho jsem potkala byla Ofélie. Myslím, že jsem jí způsobila srdeční zástavu, když jsem se na ni mile usmála a pozdravila jí. Zírala na mě, jak na přelud. Do mého pokoje nakoukla Tobiasova hlava.

 „Máš se jít najíst,“ řekl a čekal.

            Pomalu jsem se zvedla a beze slova jsem se vydala do jídelny. U večeře bylo ticho. Jindy probíhala žhavá diskuse na to, co kdo během dne dělal, ale dneska nic. Všichni mlčeli a pokukovali po mně. Asi si mysleli, že jsem se zbláznila, když jsem blýskala úsměvem na všechny strany.

 „Jak jsi se dostala domů?“ zeptala se Teresita s milým úsměvem.

 „Thomas mě přivezl,“ odpověděla jsem a všimla si, jak můj otec a bratr nepatrně ztuhli a Teresitin úsměv zkřečovatěl.

 „Vážně? A co je to za chlapce?“ ptala se a napila se červeného vína.

 „Doučuje mě španělštinu a já jeho francouzštinu,“ odpověděla jsem a pak se trochu začervenala, když jsem si vzpomněla, jak dobře mu některé francouzské dovednosti jdou.. Napadlo mě totiž, že jisté francouzské umění mě doučuje spíš on.

 „Mohla jsi říct, že potřebuješ doučování. Sehnali bychom někoho tady. Nebo ti mohl pomoct Tobias,“ řekl otec.

 „Myslím, že bys nechtěl, aby jedno z tvých dětí šlo sedět za vraždu,“ řekla jsem mu a složila příbor. Byla jsem najedená.

 „Omluvte mě, musím se jít učit,“ řekla jsem a zmizela na schodech.

 

            Ráno jsem z auta vylítla jak raketová střela a zamířila jsem k místu, kde jsem se setkávala s ostatními. Thomas stál ke mně zády a bavil se o něčem s Erikem. Opět jsem se začala culit a raději jsem sklonila hlavu a snažila se uklidnit.

 „Ahoj,“ pozdravila jsem je.

            Thomas mi věnoval úsměv, a když jsme se rozešli do třídy, chytil mě za ruku a propletl naše prsty a palcem mi přejel po dlaně. Stiskla jsem jeho ruku a podívala se mu do očí. Byly plné štěstí, stejně jako ty moje.

 „Co fyzika?“ zeptal se mě, když jsme se posadili do lavice.

 „Ani se neptej. Včera si můj mozek vzal dovolenou a všechny vzorečky a text mi splývali dohromady,“ odpověděla jsem a trochu se zamračila.

 „Jsem na tom stejně,“ řekl. Můj úsměv byl zpátky.

            Netrvalo dlouho a Heleně došlo, co se mezi mnou a jejím bratrem děje. Při obědě mě pozdravila se slovy: „Ahoj švagrová.“ Patrick s Erikem se na nás dívali jako na blázny. Po chvíli se Patrick chápavě usmál na Thomase, který mu úsměv oplatil. Měla jsem pocit, že tohle gesto pro ty dva znamenalo víc, než bylo na první pohled vidět. Erikovi to pochopit trvalo trochu déle. Ale došlo k tomu – druhý den.

            Brzy se to rozkřiklo po celé škole. A to přineslo i následky. Kdykoliv jsme potkali někoho ze Seerstonu, probodávali nás docela ošklivými pohledy. Doma to bylo podobné. Při večeři se sice znovu vedly debaty, ale po celou dobu mě otec pozoroval a mračil.

 

            Byla sobota 13. března. V pokoji jsem se oblékla do světle modrých šatů se zavazováním okolo krku. Byly dlouhé do půli stehen. K nim jsem si vzala černé legíny a černé bolerko. Na nohou jsem měla černé balerínky se stříbrnou mašličkou. Rychle jsem popadla kabelku, strčila do ní telefon a do ruky popadla krabici. Zase se čekalo jen na mě.

            U Sentastových byla spousta lidí. Ne tolik jako při oslavě Nového roku, ale i tak, jsem měla pocit, že je tu snad polovina města. A to další stále přicházeli. Ploužila jsem se za těmi čtyřmi, se kterými žiji pod jednou střechou, a sledovala jak Calebovi přejí k narozeninám. On s mírným úsměvem každému poděkoval a přijal jejich dárek. Adam s Teresitou pak někam zmizeli – nejspíš za jeho rodiči, Odelie se připojila ke skupince tlachajících žen a Tobias zamířil k několika chlapcům. Caleb na mě upřel svůj pohled. Podala jsem mu pravou ruku.

 „Všechno nejlepší. Ber to jako takovou nabídku smíru,“ řekla jsem a podala mu krabici.

            Zůstal na mě překvapeně zírat. Pak poděkoval, krabici nejistě držící v rukou a sledoval mě. Chvíli jsem odolávala nutkání tu zůstat, abych věděla, jak se bude tvářit, ale nakonec jsem mu mírně pokývla hlavou a zmizela mu z očí v davu.

            Nevím, jak se mi to povedlo, ale dostala jsem se do obýváku. Byl vymalován tmavě červenou, krytina na podlaze vypadala jako mramorová a nábytek byl povětšinou z černého dřeva s bílými a červenými doplňky. Naproti dveřím byl krb, ve kterém plápolal mírný plamen. A u něj stál Mike.

 „Ahoj,“ pozdravila jsem ho a došla k němu.

 „Vyhýbáš se společnosti?“ zeptal se mě a upil ze sklenky, kterou držel v ruce. Vypadalo to jako skotská.

 „Možná. Ty?“

 „Vinen,“ odpověděl a oba jsem se zasmáli.

 „Takže, vymyslela jsi co dát Calebovi, nebo ti musel někdo pomoct?“ zeptal se a pokynul mi k černé kožené sedačce.

 „Jo, na něco jsem přišla,“ řekla jsem a na jeho tázavý pohled, jsem mu to prozradila a vysvětlila symboliku onoho dárku. Mile se na mě usmíval.

 „Lépe bych ti neporadil ani já,“ řekl a pozvednul sklenku. Usmála jsem se a pokrčila rameny.

 „Miku, neviděl jsi Melanie?“

            Do obýváku vešel Caleb. V rukou svíral kulatou tmavě modrou krabici. Zarazil se pohledem na nás dvou a tvářil se trochu překvapeně. Mike vstal a otočil se tváří ke svému synovci.

 „Nechám vás tu,“ řekl, kývnul na mě a odešel.

 „Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se a vstala.

            Došel až ke mně a stejně jako jeho strýc mi naznačil ať se posadím. Pak se posadil vedle mě a hleděl na krabici ve svých rukou.

 „Proč?“ zeptal se a podíval se na mě.

 „Jak jsem řekla, nabídka smíru,“ řekla jsem a cítila se trochu nervózně.

 „Co to znamená?“

 „To znamená, že je ti odpuštěno. Dalo mi to hodně práce, to mi věř, ale stalo se,“ odpověděla jsem.

 „Takže teď mě bereš jako…?“

 „Nijak, další krok je na tobě,“ řekla jsem a on se na mě zmateně podíval.

 „Jestli chceš, abychom byli přátelé, chovej se tak,“ napověděla jsem mu a dala si nohu přes nohu.

            Chvíli o mých slovech přemýšlel. Seděli jsme v tichosti vedle sebe a běželo nám hlavou to samé: Jak se zachová ten druhý. Pak se ke mně otočil s úsměvem na tváři, otevřel krabici a nabídnul mi.

 „Chtěla by jsi vidět dům?“ zeptal se. Vzala jsem si bonbon a až po té co jsem ho snědla jsem odpověděla.

 „Proč ne?“

 

            Ten dům byl obrovský.Nejvíc mě uchvátila asi knihovna. Voněla po knihách a tabáku. A byla obrovská. Nikde jsme se však dlouho nezdržovali. Nakonec jsem skončili u něj v pokoji. Na rozdíl od mého bratra tu měl uklizeno. Stěny měli barvu lunetek, koberec byl černý, uprostřed byla velká postel z tmavého dřeva, na kterou by se vešlo několik lidí, několik skříněk a poliček. A pak troje dveře. Neptala jsem se kam které vedou. Jedna stěna byla téměř celá prosklená. Odhrnul záclonu a já si až teď všimla, že se za okny nachází balkon. Otevřel dveře a pokynul mi. Opřela jsem se o kamenné zábradlí a dívala se na zapadající slunce. Napodobil mě.

 „Takže ty s ním chodíš?“ zeptal se a já se na něj podívala.

            I když jeho tón zněl přátelsky, měl zatnutou čelist a díval se před sebe.

 „Jo, dalo by se to tak říct,“ řekla jsem a objala se rukama kolem ramen. Byla celkem zima.

 „Není to správné,“ řekl a já na něj vyvalila oči.

 „Co prosím?“ zeptala jsem a doufala, že jsem se přeslechla.

            Podíval se na mě. Jeho oči byly vážné. Povzdech si a zakroutil hlavou.

 „Jen mám strach aby ti to nezlomilo srdce,“ řekl a znovu upřel pohled na zapadající kotouč světla.

 „To?“

 „Až se rozejdete.“

 „Děkuju za tvou starost, Calebe, ale kdy jsi se rozhodl hrát si na staršího bratra nebo nejlepší kamarádku?“ zeptala jsem se.

            Otočil se ke mně a usmál se. Avšak jeho úsměv byl tak nějak smutný.

 „Nech to být. Pojď, půjdeme, je tu celkem zima,“ řekl a společně jsem se vrátili k ostatním hostům dole.

            Tam se Caleb připojil ke svým přátelům a mě přivedl sebou. Poslouchala jsem jejich rozhovor, ale nezapojovala jsem se do něj. Po chvíli jsem se od nich odpojila a šla si sednout k jednomu ze spousta stolků v sále. Teresita se ke mně připojila.

 „Jsem tak ráda, že jste si to vy dva vyjasnili,“ řekla a usmívala se na mě jak dítě, které dostalo ten nejlepší dárek.

 „Já taky,“ řekla jsem a vzala si ze stolku jednu jednohubku.

            Teresita se na mě ještě chvíli usmívala, pak mi stiskla ruku a odešla za mým otcem. Osaměla jsem. Byla jsem ráda, že jsme s Caleb přátelé? Ano, to asi ano. Jen jsem se bála budoucna. Poznala jsem v dětství jeho obě stránky. Byl to vlk v rouše beránčím a něco mi říkalo, že nebude trvat dlouho a vlk vycení zuby. Nemýlila jsem se.

    

03.12.2010 12:10:53
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one