7. Výhra někdy znamená prohru

Procházela jsem pomalu opuštěnou chodbou ztracená v myšlenkách. Normálně bych v tuhle dobu byla ještě na hodině, ale učitelka si ze mě udělala poslíčka, a mně se nechtělo spěchat zpět. Ručička na hodinách s tichým lupnutím přeskočila a tichem se rozezněl vysoký tón ohlašující konec hodiny. Dveře tříd se otevřely a studenti se vyhrnuli ven. Zamířila jsem ke své skříňce, odkud se na mě křenil Thomas s mojí taškou.

 „Díky,“ řekla jsem, stoupla si na špičky a letmo ho políbila.

            On se však s takovýmto polibkem nespokojil a prohloubil ho.

 „Hej, Trene, máš jít do kanceláře,“ ozval se blízko nás chlapecký hlas.

            S hořícími tvářemi jsem zabořila obličej do Thomasova hrudníku a snažila se uklidnit své srdce, zatímco on odpovídal.

 „Počkáš na mě?“ zeptal se, vzal si ze své skříňky věci a zamknul ji.

 „Hm. Zajdeme někam?“ zeptala jsem se a též zabouchla dvířka té ocelové krabice.

 „No, být to na mně, šel bych kamkoliv, kdybych mohl jít s tebou, ale…“

 „…ale protože má hrozně rád svojí sestřičku, jdeme do cirkusu. Takže bráško, makej, my počkáme a dvoře:“ Přihnala se k nám Helena, čapla mě za ruku a táhla ven. Se smíchem jsem se za Thomasem otočila a poslala mu vzdušný polibek.

 „Cirkus?“ zeptala jsem se pak Heleny.

 „Miluju je,“ odpověděla.

            Vyšly jsme ven a já přimhouřila oči, když mě do nich udeřil přímý sluneční svit. I přes Heleniny snahy jsem se zastavila a nastavila tvář paprskům květnového sluníčka. Hrozně jsem se těšila na blížící se dva měsíce prázdnin. Hodlala jsem si je konečně užít.

 „Pojď, sedneme si támhle na lavičku.“ Naléhala na mě Helena a tahala mě za ruku.

 „Musím říct bráchovi, že s nimi nejedu domů,“ řekla jsem a podívala se na ni.

 „Tak pojď, ať to máme za sebe. Ze Sentasta mi leze mráz po zádech,“ řekla a zamířila se mnou k hloučku chlapců, kteří se o něčem hlasitě bavili. Pobaveně jsem se na ni podívala.

 „Melanie,“ křikl Tobias, když mě uviděl a zdvihl dlaň na pozdrav. Kývla jsem.

            Stejně tak, jako jsem byla ochotná zapomenout na moji minulost s Calebem, jsem to udělala i s Tobiasem.

 „Můžeme?“ zeptal se bratr a doběhl k nám. Caleb se pomalu coural za ním a partička kluků, kterou jsem znala ze Seerstonu zůstala na stejném místě a pozorovala nás.

 „No, vy jo. Já jedu s Thomasem. Chystáme se do cirkusu,“ řekla jsem a usmála se, když do mě Helena šťouchla loktem, abych mlčela.

            Mezi chlapci proběhl tichý šepot a Calebova tvář ztuhla. Pak do něj jeden z nich – vysoký špinavý blonďák s černýma očima, kterého jsem znala pod jménem Viktor – strčil a něco mu pošeptal. Caleb se na něj otočil a něco mu odsekl. John – snědý brunet s očima hořké čokolády – pokrčil rameny a něco řekl. Viděla jsem jen pohyb jeho rtů. Tobias se nervózně ošil a střelil pohledem po svém příteli z dětství. Ten však zabodávala svůj pohled do mě a poslouchal Viktora.

 „Nevím jestli je to dobrý nápad,“ zamumlal Tobias a já protočila oči.

 „Budu doma brzy. Pochybuju, že se mi něco stane mezi skupinkou klaunů a akrobatů. To nejhorší, co se může stát je, že se k nim přidám,“ řekla jsem a otočila se, rozhodnutá jít počkat na Thomase a ostatní k lavičce, kterou Helena původně vybrala. Ale neudělala jsem ani dva kroky, když mě někdo chytil za loket a škubnul se mnou. Otočila jsem se tváří k mému pronásledovateli a zůstala zírat do Calebovi napjaté tváře.

 „Pusť mě,“ řekla jsem a snažila se mu svou ruku vykroutit.

            Jeho tisk zesílil a jeho oči se podivně leskly. A pak udělal něco, co jsem od něj v žádném případě nečekala. Políbil mě. Ne však něžně, jak jsem byla zvyklá od Thomase, ale dravě, majetnicky. Snažila jsem se od něj odtáhnout, ala jeho tělo bylo jako z kamene. Pevným stiskem drtil mé ruce a nezanechával mě na pochybách, že mi tam zbudou modřiny. Mohla jsem se sice na něj vytasit se znalostmi sebeobrany, ale pochybovala jsem, že by mi to k něčemu bylo. Konečně se ode mě odtáhnul. Na tváři měl spokojený úšklebek. Rozmáchala jsem se, abych mu uštědřila políček, ale zachytil mou ruku ještě ve vzduchu a druhou natáhl za sebe. Viktor mu do ní vložil několik balíček bankovek.

 „Co to mnělo znamenat?“ Našla jsem konečně ztracený hlas a zaškubala svou rukou v jeho sevření.

            Pustil mě, pozvednul obočí a strčil si bankovky do kapsy.

 „Sázka?“ zeptala jsem se a ustoupila od něj dva kroky.

 „Jsi bystrá, Mel. Ano, částečně šlo o sázku. A tu jsem vyhrál,“ řekl s úsměvem.

 „Víš co seš?“ zeptala jsem se a cítila, jak se mi do očí tlačí slzy.

 „Povídej, krásko,“ řekl s arogantním úsměvem a mě již nic nezanechalo na pochybách. Celou dobu se jen přetvařoval. Hrál si na svatého. Přesvědčil o tom i ostatní. Že se polepšil, vyrostl a zmoudřel. Všichni se za něj přimlouvali a já uvěřila. Jeho úsměvu, jeho očím, jeho lžím. A to i ostatní. A proč? Kvůli hloupé sázce.

 „Arogantní fracek, kterej si myslí, že si celej svět kvůli němu kecne na zadek. Ale víš co, Sentaste? Takhle to nechodí. Ta tvoje dokonalá fasáda, to co vystavuješ na obdiv, je jen maska. Uvnitř jsi prohnilý a zkažený. Zahráváš si s city a důvěrou ostatních. Hraješ si na svatého, když něco chceš, a je ti jedno, zda ostatní budou trpět. Je mi z tebe špatně.“

            Během mého projevu mu z tváře zmizel spokojený úšklebek a opět ho nahradila ona ledová maska. Mlčky na mě hleděl a já si otřela mokré tváře. Byla jsem zklamaná, že jsem mu uvěřila a nalítla. Opět. Celou dobu mu nešlo o mě, ale o těch několik dolarů.

 „Skončila jsi?“ zeptal se a udělal ke mně krok.

 „Doufám, že se ti to aspoň vyplatilo. Určitě jsi mohl svůj drahocenný čas využít užitečněji, než hrou na světce,“ prskla jsem a otočila se k němu zády. Dřív než jsem však stačila udělat jeden krok nebo se začít shánět po Heleně, která někam zmizela, mě kolem pasu objaly jeho ruce a jeho rty se ocitly u mého ucha.

 „Neříkej, že se ti to nelíbilo, Melanie? Už jako malá holka jsi ke mně vzhlížela. A teď to není jiné, nemám pravdu? Thomas je roztomilý, to ano, ale je spíš jako plyšový medvídek. Ale ty máš v sobě šelmu, Melanie. Šelmu, která dříve či později tu hračku rozsápá na kusy a začne hledat mezi svými. Jen jsem ti otevřel oči a ještě na tom vydělal,“ šeptal mi do ucha.

 „Pusť mě!“ Zalomcovala jsem sebou v jeho náručí a cítila strach a úzkost. Dvůr byl až na nás prázdný.

 „Okamžitě ji pust, Senstaste,“ ozval se nalevo ode mě a já málem zasténala úlevou. Ledové sevření povolilo a já se mu vytrhla.

 „Jsi v pořádku?“ Strachoval se Thomas, když mě sevřel v náručí. Přikývla jsem a vděčně střelila pohledem po Heleně. Jen se na mě usmála.

 „Ó, jak dojemné.“

Další události se seběhly rychle. Thomas mě pustil a ohnal se po Calebovi. Caleb by útokem překvapený a tak první ránu schytal přímo. Další však již vykryl a brzy začal Thomasovy oplácet stejnou mincí. Ostatní se do toho nezapojovali, ale bylo na nich vidět, že jsou připraveni v případě potřeby zasáhnout. A pak se najednou Thomas s bolestným zaskučením zhroutil na zem. Držel se za koleno a já poznala, že se jedná o to, které měl zraněné. Caleb se zašklebil, vyplivnul chuchvalec krve a slin a napřáhnul se k další ráně. Vběhla jsem mezi ně. Caleb si nejspíš myslel, že jsem někdo jiný, kdo chce pomoc Thomasovi a ohnal se po mně. Jeho pěsti jsem se vyhnout sice stačila, ale pádu na zem, který následoval, jsem již zabránit nedokázala. Strčila jsem před sebe ruce, abych škody co nejvíce zmírnila, ale stejně se jedna moje tvář setkala s asfaltem. Vykřikla jsem a to probralo Caleba. Přestal si všímat Thomase a vrhnul se ke mně.

 „Jsi v pořádku?“ ptal se a natahoval se po mně.

 „Nech mě,“ sykla jsem a postavila se bez jeho pomoci.

 „Nechtěl jsem ti ublížit,“ řekl a zněl provinile. Pře několika minutami bych mu nejspíš uvěřila, ale teď…

            Cítila jsem bolest. Bolest ze zrady a své naivity. Již podruhé jsem mu uvěřila a již podruhé to mohlo dopadnout moc špatně. Zarazil se a zůstal na místě. V další chvíli mrkl a jeho tvář byla opět bez výrazu. Ušklíbla jsem se a zasykla. Přiložila jsem si hřbet ruky opatrně k tváři a po té ruku odtáhla. Na kůži mi ulpěla krev. Nic vážnějšího mi snad pád nezpůsobil, a tak jsem se přestala starat o sebe a přesunula svou pozornost na Thomase. Měl tvář od krve a pokoušel se zvednout. Koleno ho však zrazovalo. V rychlosti jsem se k němu přesunula a naznačila mu,  ať zůstane sedět.

 „Za chvíli to přejde,“ snažil se mě ujistit.

 „Nehraj si na hrdinu,“ zamumlala jsem a v rychlosti prohlížela jeho zranění – natržené obočí a ret, kolem pravého oka se mu začínal rýsovat monokl, ale jinak byl asi v pořádku.

 „Bolí tě ještě něco jiného?“ zeptala jsem se starostlivě a začala se rozhlížet kolem. Vyhlížela jsem Patricka s Erikem, neboť jsem chtěla, aby mi s Thomasem pomohli do auta.

 „Ne, vydržím toho hodně, Mel,“ snažil se mě uklidnit a pohladil mě po nezraněné tváři.

 „I když to bylo naprosto debilní a idiotský, děkuju,“ řekla jsem a vtiskla mu do dlaně polibek.

            Usmál se a zasykl. V další chvíli se dostavili kluci a ostražitě se dívali po Calebovi a ostatních.

 „Co se stalo?“ zeptal se Patrick a Helena mu vše v rychlosti pověděla. Erik si přikleknul vedle mě.

 „Jste tu dvěmi auty, že jo,“ ujišťovala jsem se a Erik přikývnul.

 „Fajn. Pomůžete mi s Thomasem do jeho auta. Já ho pak odvezu domů a postarám se o něj. Vy si běžte s Helenou užít cirkus. Kde máš klíčky?“ optala jsem se Thomase a on mi  to neochotně sdělil.

 „Neměla bych s ním taky zůstat doma?“ ptala se Helena, když kluci pomohli jejímu bratrovi vstát a pomalu se vydali k jeho autu.

 „Ne, nebylo by to k ničemu. Postarám e o něj. Ty si užij dnešek za nás obě, hm?“ zeptala jsem se a přidala trochu opatrně i úsměv. Přikývla a vydala se k autu. Když viděla, že stojím stále na stejném místě, zarazila se a podívala se po mně.

 „Běž napřed, musím tu ještě něco vyřídit,“ řekla jsem. Kývla, ale dodala, ať jsem opatrná.

 „Vyřiď doma, že přijedu pozdě,“ řekla jsem Tobiasovi a sehnula se pro svou tašku.

 „Možná by bylo lepší, kdybys jela domů teď,“ řekl. Střelila jsem po něm pohledem a on se nervózně podrbal na hlavě a couvnul. Odfrkla jsem si.

 „Jsi stejný jako když jsi byl dítě. Vůbec jsi se nezměnil. Pořád terorizuješ slabší a dokazuješ si svou nadřazenost. Nechápu, jak jsem ti mohla nalítnou. Zase,“ řekla jsem Calebovi, když jsem procházela kolem něj. Něco se mu mihlo obličejem. Najednou tu přede mnou stál ten Caleb, kterého jsem si oblíbila. Se smutným úsměvem a lítostí očí.

 „To co jsem nezměníš?“ řekl potichu a stiskl mou ruku. A pak byl zpátky ten starý Caleb. S úšklebkem ode mě odstoupil a řekl, že je čas jet.

            Nepřemýšlela jsem o jeho slovech a činech. Nevěděla jsem, co všechno kolem mě je pravda a co už lež. A pokud jsem se nevyznala v tomhle, nemělo cenu přemýšlet o tom, co se děje v Seerstonu. Možná to tehdy bal chyba. možná, kdybych otevřela oči, měla bych ještě čas utéct. Měla bych čas učinit volbu. Svobodnou volbu.

 

 

 „Zůstaň ležet,“ přikázala jsem Thomasovi a vydala se do kuchyně.

            K nim domů nás odvezla Helena. Trvala na tom, že zůstane s námi a že se o Thomase postará. I před tím i teď jsem jí přemlouvala, aby jela do cirkusu. Souhlasila, až když viděla, že na tom její bratr opravdu nijak vážně není a že to spolu zvládneme.

            V kuchyni jsem otevřela malý mrazáček a po chvíli váhání vytáhla mražený hrášek a zabalila ho do utěrky. Možná by to chtělo i něco na ten monokl, ale ten už byla tak vybarvený, že jsem pochybovala, že mu  ještě něco pomůže. Pak jsem otevřela několik skříněk a v asi šesté nalezla misky. Jednu jsem popadla a zamířila zpět do pokoje.

 „Dej si to na to koleno,“ řekla jsem a podala mu balíček. Pak jsem zamířila do koupelny.

            Nebyla jsem tu poprvé, takže jsem setu celkem vyznala. Strčila jsem misku do umyvadla a pustila vodu. Zatímco se napouštěla vodu, jsem si vzpomněla na jednu příhodu, kdy jsem měla tu čest seznámit se s Thomasovou matkou.

 

            Se smíchem jsme vběhli do domu. Ze mě i z Thomase stékala voda a oblečení se nám lepilo na tělo. Mírný jarní deštík se během chvíle změnil v pořádný déšť. Thomas se oklepal jako pes a já se smíchem vyhýbala kapičkám vody. Přitáhl si mě k sobě a políbil mě. Z jeho těla vyzařovalo teplo. Zapletla jsem mu prsty do vlasů a poddala se jeho polibkům.

 „Teda vy vypadáte,“ ozvalo se kousek od nás.

            Neochotně jsem se od Thomase odtrhla a podívala se na Helenu. Pokrčila jsem rameny a culila se na ní. Protočila oči, chytila mě za ruku a začala mě táhnou do patra se slovy, že mi půjčí něco na převlečení než nastydnu a ten blbec, co se omylem stal jejím bratrem, by to měl udělat taky.

 „On za to nemůže, to já se chtěla projít,“ bránila jsem ho.

 „Jasně, já zapomněla. On je úplnej svatoušek, že jo? Na, snad ti to bude. Víš kde je koupelna, že jo? V tý skříňce pod umyvadlem si vezmi ručník. Jestli se chceš i osprchovat, tak všechny šampony jsou ti k dispozici,“ řekla a vložila mi do rukou balíček látky.

 „Díky,“ řekla jsem a zamířila do koupelny.

            Nejdřív jsem nechtěla, ale nakonec jsem si rychlou sprchu dopřála. Omotala jsem kolem sebe jeden ručník a druhým si začala sušit vlasy. Dveře cvakly.

 „Už budu, dej mi ještě…“    Ztuhla jsem. Ve dveřích nestála Helena, kterou jsem očekávala či Thomas, který se mě rozhodl popohnat, ale žena ve středním věku s medovými krátkými vlasy a udiveně na mě hleděla černýma očima.

 „Dobrý den,“ kuňkla jsem a její obočí vystřelilo vzhůru.

 „Já, já jsem Melanie Daringová,“ řekla jsem a podala jí ruku. Přijala ji a představila se mi jako Mary Trenová.

 „Co tu děláte, Melanie?“ zeptala se. Před odpovědí mě zachránil Thomas.

 „Už budeš, Mel? Přestává pršet, mohli by jsme ještě skočit do toho… Je, ahoj mami.“ Zarazil se, když uviděl mě a svou matku v koupelně.

 „Thomasi?“

            Založila si ruce na prsou, opřela se o rám dveří a těkala pohledem z jednoho na druhého. Thomas mě přejel pohledem a mrknul na mě. Usmála jsem se a zčervenala. Mary na sebe upozornila až odkašláním.

 „Co kdyby se Melanie oblékla a my na ni počkali v obýváku?“ zeptala se a opustila koupelnu.

 „Janě mami. Pospěš si,“ řekl, když jeho matka zmizela na schodech. Už jsem zavírala dveře, když na mě ještě zavolal, že vypadám skvěle.    

 

            Znovu jsem se zasmála. Tehdy si prý vyslechl výchovnou řeč na téma náhodná známost a sex. Chvíli trvalo, než jí vysvětli, že už spolu nějakou dobu chodíme. Pak dostal přednášku o tom, že by jí měl svou přítelkyni představit. Vypnula vodu a zvedla hlavu od misky v úmyslu podívat e po nějaké žínce. Zůstala jsem na sebe zírat do zrcadla. Vlasy rozcuchané do všech stran, bledá tvář na níž se vyjímá zaschlá krev a špína. Opatrně jsem vyndala misku z umyvadla a položila ji na pultík vedle. Pak jsem znovu pustila vodu a opláchla si ruce a po té i tvář. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak to vypadalo. Pod velkým flekem zaschlé krve se nacházelo jen několik škrábanců a pomalu se vybarvující modřina. Trošku jsem si uhladila vlasy a povzdechla si. Víc s tím tady neudělám. Otevřela jsem skříňku vedle umyvadla a ke své radosti našla dezinfekci. Pod umyvadlem jsem vzala jeden ručník, popadla misku s vodou a vydala se k Thomasovi do pokoje.

 „Jdeš si hrát na doktorku?“ zeptal se, když mě uviděl a odložil časopis s auty, ve kterém listoval.

 „Pokusím se o to,“ řekla jsem a oplatila mu malý úsměv.

            Misku jsem položila na noční stolek vedle postele. Pak jsem do vody namočila cíp ručníku a začala mu mýt obličej. Občas mu uniklo usyknutí, když jsem přejela přímo po ráně nebo zavadila o nějaké bolavé místo. Za chvíli byla voda v misce stejně jako cíp ručníku lehce růžová, ale jeho obličej zase vypadal jakžtakž normálně.

 „Měla jsem ti něco vzít na to oko,“ řekla jsem a začala se zvedat.

 „Bude to v pohodě,“ uklidňoval mě.

            Přikývla jsem, ale když jsem byla v kuchyni uklidit misku a balíček hrášku, který byl již téměř rozmražený a který prý už nepotřebuje, vzala jsem místo jednoho nového balíčku se zeleninou dva. Jeden na koleno a druhý na oko. Oba balíčky si s útrpným pohledem vzal a posunul se na posteli. Lehla jsem si vedle něho tak, abych nezraněnou tváří ležela na jeho hrudi.

 „Co se tam stalo? Já myslel, že jste se usmířili?“ zeptal se Thomas a začal si hrát s pramínkem mých vlasů.

 „To já taky. Myslela jsem, že se změnil. Že zmoudřel, ale asi jsem se spletla. Je to pořád stejný, jako když byl dítě.“

 „Hm?“

            Povzdechla jsem si. Nechtěla jsem o tom mluvit, ale jednou bych mu to stejně musela říct. Už tehdy byl zvědavý, co se mezi mnou a Calebem stalo. A proč mu to neříct teď, když vím, že jsou dost daleko od sebe a navíc je Thomas zraněný, takže se jen tak nesebere a nebude si to chtít s Calebem vyřídit?

 „Víš, to co jsem ti o Calebovi říkala už dřív je pravda. Vážně z nás ze začátku byli přátelé. Ale zároveň se ke mně choval povýšeně stejně tak jako k ostatním. To bylo vždycky zvláštní. Nás ostatní si starší děti dobíraly a nechtěly, abychom s nimi hráli nějaké hry. Pokud však přišel Caleb, mohl si vybrat v jakém chce výt družstvu a i když někoho naštval, nikdy na něj nikdo nezvýšil hlas. Až na jeho rodiče, samozřejmě. A myslím, že to byl začátek toho sváru mezi námi. Já se totiž nechtěla chovat jako ostatní – podřazeně a čekat na jeho rozkazy jako nějaký pes. A pak to nejspíš vyvrcholilo na jednom táboře. Shodou náhod jsem já a Caleb skončili v jednom družstvu a dokonce jsme i dostali společnou hlídku. Myslel si, že se budu v noci bát a budu se ho držet za ručičku, ale já nikdy neměla strach ze tmy. Právě naopak. Jak jsme tam tak ve tmě a tichu seděli, začala jsem si vymýšlet různé příšery co jsou kolem nás. Po půl hodině mi strčil baterku, o kterou se hlídka střídala a řekl mi, že když jsem tak odvážná, tak to venku zvládnu sama. Pak se sebral a odešel k sobě do chatky. Mám takové podezření, že doufal, že se za ním rozeběhnu a budu ho prosit, aby zůstal, ale nestalo se.“ Na chvíli jsem se odmlčela a podívala se, jestli mě Thomas stále vnímá. Usmál se na mě a naznačil mi ať pokračuji.

 „Bylo mi osm. I přes moje protesty mi Teresita uspořádala oslavu. Pozvala snad všechny ze Seerstonu. Caleba napadlo, že by jsme si mohli zahrát na schovávanou, ale u nás na zahradě bylo moc lidí a nebylo se pomalu kam schovat. Řekl, že by jsme mohli jít hrát do lesa. Tam prý je spousta míst, kde se člověk může schovat. Souhlasili jsme. Jeden kluk začal rozpočítávat a my ostatní se rozutekli, abychom jsem se schovali. Nevěděla jsem kam a najednou se vedle mě objevil Caleb. Prý našel super místo, kam se můžu schovat. Šlo o starou štolu. Vchod do ní byl zavřen dřevěnými dveřmi a závorou. Caleb ji odtáhl a otevřel mi dveře. Řekl mi, že pouze zavře dveře, abych nebyla vidět. Měla jsem se prý držet u dveří, že prý mi pak dá znamení, kdy mám vyrazit. Bylo to perfektní. Nikoho by nenapadlo, že se někdo schová právě sem. Když jsem se Caleba zeptala, proč se tam neschová se mnou, řekl mi, že to jsou moje narozeniny, takže si zasloužím vítězství. Zavřel dveře a já se ocitla ve tmě. Čekala jsem hrozně dlouho a žádné znamení nepřicházelo. Začala mi být zima tak jsem se rozhodla, že vylezu. Bylo mi jedno jestli vyhraju nebo ne. Jenže, dveře nešli otevřít. Bušila jsem do nich a křičela, ale nikdo je nepřišel otevřít. Ani v té chvíli a ani v několika následujících.“ Zavřela jsem oči a po tváři mi sklouzla slza. Na chvíli jsem byla opět tou bezmocnou holčičkou, která je ve tmě a chladu sama a ví, že se nesmí vydat dál do vnitřku, protože by se mohla ztratit nebo někam propadnout.

 „Dveře se konečně otevřeli až o mnoho hodin později. Nějací trampové hledali úkryt před blížící se bouřkou a štola jim připadala jako dobrý úkryt. Jaké bylo jejich překvapení, když mě tam nalezli. Půjčili mi nějakou deku, abych se zahřála a pak se mě vyptávali co tam dělám. Věděla jsem, že se nemám bavit s cizími lidmi, ale v té chvíli mi to bylo jedno. Otevřeli dveře a dostali mě odtamtud. Když jsem jim řekla, jak to celé bylo, zvedla se jedna žena a muž s tím, že mě doprovodí domů. I přestože už bylo celkem pozdě, oslava dál probíhala, jako kdyby se nic nestalo.“

            Ušklíbla jsem se. Nikdo mě tehdy nepostrádal. A ostatní děti věděly, co se se mnou stalo.

 „Ani nevíš, jaké to bylo překvapení, když ti dva mému otci sdělili, kde mě našli a co jsem jim řekla. Sentastovi u toho byli taky a tak hned zavolali Caleba a zeptali se ho, proč to udělal. Nejdřív se z toho chtěl vyvlíknout. Že prý mě tam nezavřel a že jsem tam beztak vlezla sama. Ale sama bych za sebou asi těžko zavřela. A tak nakonec pokrčil rameny a řekl, že mě chtěl jenom trochu postrašit, že by tam pro mě za chvilku došel. To bylo poprvé, co jsem opravdu viděla, že mu jeho rodiče vynadali. Jeho otec se ho zeptal, jestli si uvědomil, co by se stalo, kdybych nebyla tak chytrá a nezůstala u vchodu. Kdybych se vydala dál a snažila se najít jiný východ. Pak mu řekl, že jsem mohla zemřít. Tehdy byl opravdu vystrašený. Ale brzy ho to přešlo. Doufal, že se ho budu konečně bát jako ostatní, ale nestalo se tak. Jen jsem ho už tolik nepovažovala za kamaráda. A tak to zkoušel znovu a znovu. Nikdy už nezašel tak daleko, aby mě ohrozil na životě, ale stejně. Bral mi mé oblíben hračky, posmíval se mi, odehnal všechny mé přátelé a pak přesvědčil Tobiase, aby mě donutil utéct z domova. Po tomhle kousku mě poslali do Francie a já jsem za to opravdu ráda. Nebýt tam, nejspíš bych nikdy nebyla taková, jaká jsem teď,“ skončila jsem své vyprávění a podívala se na něj.

 „Ten zmetek tě tam zavřel jenom protože si chtěl dokázat svojí nadřazenost?“ zeptal se a zatnul pěsti.

 „Hm,“ přitakala jsem a víc se k němu přitulila. „Už je to dávno.“

 „A ten polibek? Dneska,“ zeptal se.

 „Prý šlo o sázku. On, celou tu dobu si hrál na svatouška, jen aby si to pak užil. On je, on je…“ Do očí se mi natlačily slzy. A on si mě přitiskl k sobě.

 „Už ti nikdy neublíží,“ řekl a políbil mě na vršek hlava.

            Podívala jsem se na něj a pohladila ho lehce po tváři. Pak jsem si povídali o všem možném. O Calebovi se ani jeden z nás už nezmínil.

 

 

 „Díky Helen, měj se,“ rozloučila jsem se s Helenou, která mě odvezla domů a na schodech jí ještě zamávala. Zatroubila na mě a rozjela se.

            Vešla jsem. V jedné ruce jsem držela pytlík s cukrovou vatou, kterou mi Helena koupila v cirkuse a v druhé svou tašku. V předsíni jsem se přezula a zamířila do pokoje, abych se mohla převléknout a vrhnout se na referát na dějepis, který jsem měla mít hotový za dva dny. Na jeho vypracování jsem dostala dva týdny a zatím jsem z něj neměla ani čárku. A jestli chci toho bručouna, co nám dvakrát týdně opakuje, že bez historie jsme nikdo, že si zasloužím dvojku, budu muset na tom opravdu zapracovat.

 „Melanie,“ ozval se z obýváku hlas mého otce.

 „Mám úkoly,“ křikla jsem zpět a pokračovala v cestě.

 „Hned.“

            Protočila jsem oči a zařadila zpátečku. Občas mám pocit, že se tady žije podle pravidel někdy z roku raz dva. Muž je pánem tvorstva a všichni ho budou poslouchat.

 „Ano?“ zeptala jsem se s milým úsměvem, jakmile jsem si všimla Sentastových na našem gauči.

            Sjela jsem pohledem ke Calebovi a na tváři se mi usídlil spokojený úsměv. Kolem pravého oka měl monokl, levou tvář měl ošklivě napuchlou a měl natržený spodní ret. A měl i něco s nosem. No, jak je vidět, Caleb není zvyklí se prát a nebýt toho, že měl Thomas zraněné koleno a Caleb toho využil, možná by tohle princátko vypadalo i hůř.

 „Pane Bože, Melanie, jak to vypadáš? To ti udělal ten chlapec?“ ptala se Teresita a všechny zraky se ihned stočily ke mně.

 „Jaký chlapec?“ zeptala jsem se s nadzvednutým obočím a doploužila se k volnému křeslu.

 „Ten, co bezdůvodně napadnul Caleba ve škole a se kterým jsi po tom odjela,“ řekl můj otec a já se uchechtla. No jistě, jak jinak. Zvedla jsem se. Nemělo by cenu něco jim vysvětlovat a vážně jsem měla hodně věcí na práci.

 „No, tak úplně bezdůvodně to nebylo. Neudělal mi to Thomas, ale asfalt s Calebovou pomocí. A je logické, že odjedu s klukem se kterým chodím a ne s někým, koho bych nejraději uškrtila,“ řekla jsem a vnímala šokované zalapání po dechu.

 „Okamžitě se omluv, Melanie! Takové lži! Že se nestydíš!“

            Aby se do toho Odelia nezapojila.

 „No jistě, jak by on,“ rukou jsem mávla ke Calebovi, „mohl někdy něco tak odporného udělat? On by přece nezavřel osmiletou holku do štoly jen aby jí vyděsil. Ne počkat, to už udělal! Ten andílek, kterej nemá na práci nic jiného než se přetvařovat a hrát si na slušňáčka. A proč? Protože se vsadil a nechce prohrát. Radši ostatní zklame a zradí jen aby jeho čest byla bez poskvrnky. Je mi z tebe špatně Calebe a doufám, že za všechno co si provedl a ještě provedeš jednou zaplatíš.“

            Byla jsem vzteky bez sebe, takže jsem otce zaregistrovala až ve chvíli, kdy jeho dlaň dopadla na mou tvář. Přitiskla jsem si na tvář dlaň a snažila se potlačit slzy. Všichni na mě zírali. Až na Tobiase. Ten zavrtával svůj pohled do země.

 „Víte, na co se opravdu těším? Až mi bude osmnáct a budu odtud moc vypadnout,“ řekla jsem, otočila se a utekla k sobě do pokoje.

            Hodila jsem tašku na postel a otevřela jsem okno. Venku bylo teplo, ale vál chladný vánek. Bylo to fajn. Dívala jsem se na nebe, které bylo jemně podkresleno blížícím se západem slunce a po tvářích mi stékaly tiché slzy. U okna jsem stála až do doby, než se do mě dala zima. Pak jsem okno zabouchla a s notebookem a s několik knihami se usídlila na posteli. Na uši jsem si dala sluchátka a pustila si hudbu. Chtěla jsem přehlušit ty hlasy dole. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela knihu. Hnal mě vztek a smutek. A možná právě díky těmto dvěma emocím, jsem měla referát hotový ještě ten večer.

 

 

            Když jsem se druhý den podívala do zrcadla, připadala jsem si jako oběť domácího násilí. Na jedné tváři se mi skvěl otisk dlaně, na druhé několik škrábanců podbarvených modřinou. Oči jsem měla napuchlé a červené. S povzdechem jsem si vlezla do sprchy a dopřála si dlouhou sprch. Na sebe jsem si oblékla hráškově zelené šaty bez ramínek s černým páskem na břiše, které mi končily u kolen, do vlasů jsem vsunula černou čelenku a pak se pustila do líčení. Nikdy jsem se moc nelíčila a jak jsem zjistila vzhledem ke škrábancům to nebude nejlepší nápad ani teď. Ušklíbla jsem se a trochu usykla. Při nejhorším budeme mít návštěvu ze sociálky. Rychle jsem se umyla a oči obtáhla tužkou a řasenkou. Pak jsem ve skříni vylovila černé žabky, popadla jsem tašku a vydala se do kuchyně.

            Otec stál u kávovaru a četl si noviny. Když jsem vešla, vzhlédl a ztuhnul. Natáhla jsem se pro hrneček do jedné skříňky a pak si nalila právě dovařené kafe. Vhodila do něj dvě kostky cukru a nalila mléko. Usrkla jsem. Bylo stále hořké, tak jsem ještě jednu kostku přidala. Hm, lepší.

 „Melanie, já…“ ozval se můj otec, ale já ho neposlouchala.

            Zazvonil mi telefon. Volal Thomas.

 „Ano?“

 „Čekám před domem,“ řekl a zavěsil.

            Postavila jsem kafe na linku a vyřítila se ven. A opravdu. Stál tam i se svým autem. Usmíval se na mě, ale když mě uviděl, zamračil se. V další chvíli před naším domem zastavilo Calebovo auto. S ním jsem taky mluvit nechtěla, takže jsem se vrátila do kuchyně pro tašku, dopila kafe, které bylo díky mléku vlažné a vyběhla ven, aniž bych si všímala někoho jiného.

            Ti dva se na sebe dívali. Každý stál u dveří svého auta a mračil se na toho druhého.

 „Thomasi?“ upozornila jsem ho na sebe.

            Střelil po mně pohledem a usmál se na mě. Nasedl do auta a já ho následovala. Caleb nás sledoval. Mračil se, ale mlčel.

 „Co se ti stalo?“ zeptal se Thomas, jakmile jsem se připoutala a lehce mě pohladil po levé tváři, na které se skvěl obtisk otcovy ruky.

 „To nic,“ řekla jsem a podívala se mu do očí. Pochopil. Povzdechl si, políbil mě na čelo a vyjel.

 

 

 

            Léto neproběhlo zrovna tak jak jsem si přestavovala. Thomas mě na první tři týdny pozval s Helenou, jeho rodiči, Patrickem a Erickem kempovat k jezeru. Chtěla jsem, ale doma mi to zakázali. Prý si to nezasloužím. Jenže já byla rozhodnutá jet. Takže mi nezbylo nic jiného, než utéct. Brzy ráno první den prázdnin jsem se popadla nějaké věci, nechala jim v kuchyni na stole vzkaz a vydala se na začátek Seerstonu, kde na mě čekal Thomas. Užila jsem si nádhernou oslavu sedmnáctin a naučila se několik akordů na kytaře. Nezašli jsem sice dál než k několika polibkům, neboť nás jeho rodiče hlídali, ale i tak to bylo to skvělé. A pak jsem se musela vrátit.

            Otec byl ledově klidný, když se mnou mluvil. Pak mi dal na zbytek prázdnin domácí vězení a zabavil mi telefon a notebooka. A taky mi sehnal brigádu, pokud se tomu tak dá říkat. Každý den po zbytek léta jsem chodila k Sentastovým a pracovala u nich jako uklízečka. Prý aspoň budu pod dohledem. Naštěstí byl Caleb pryč. Odjel s přáteli do Evropy. Tobias jel s nimi. Prý kdybych nebyla hloupá, mohla jsem jet s nimi. No jasně, celá nakřivo.   Vrátili se asi týden před koncem prázdnin. Celou tu dobu mě Caleb pozoroval, jakmile měl možnost. Měla jsem chuť zeptat se ho, jestli si nechce dojít k očaři, ale radši bych si ukousla jazyk, než abych mu něco řekla. A tak jsem snášela to jeho okukování. A myslela na Thomase, se kterým jsem měla zakázáno se stýkat, dokud mi neskončí domácí vězení. Což podle otcových slov bude nejdřív tak za sto let. To bylo poprvé, cop jsem se těšila, až začne škola.

            Občas jsem potkala Caleba a jeho otce. Něco řešili a oba vypadali ustaraně a Caleb občas i vystrašeně. To mě na tom neustále povýšeném a bezstarostném klukovi mátlo. Z čeho on mohl mít strach?         

     

 

 

                  

      

03.12.2010 12:12:28
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one