8.Vysvětlení, která měla přijít už dávno

8.Vysvětlení, která měla přijít už dávno - obrázek

8.Vysvětlení, která měla přijít už dávno - obrázek

Tak, a jsem tu s další kapitolkou. Doufám, že se bude líbiit a vděčná budu za každý komentář.

Začátek školy jsem uvítala. I přes množství zákazů, které jsem pochopitelně dostala a přes trvající domácí vězení, jsem se měla fajn. Měla jsem milujícího přítele, skvělou kamarádku, které jsem mohla říct absolutně všechno, učivem jsem nějak proplouvala, můj bratr dělal ocásek Calebovi, který si užíval té „moci“ co mají čtvrťáci a mě tím pádem nechával na pokoji, můj otec byl kvůli práci často pryč a sem tam se mi podařilo vypařit se na tajný rande s Thomasem. Co víc si v sedmnácti může holka přát? Jenže jak už je zvykem, když člověk zažívá štěstí, přijde rána, která vás z toho obláčku radosti shodí. A dopad je někdy tvrdší, než by si člověk na první pohled myslel.

            Ten den, kdy já  začala padat z toho svého si pamatuji jako dnes. Byl začátek prosince. Na rozdíl od minulého roku byla všude spousta sněhu, silnice se blyštěly jako zrcadla a auta musela jezdit krokem, pokud nechtěly skončit v nějaké škarpě. Byla sobota a tak jsem se jako obvykle měla v devět hlásit u Sentastových, takže jsem měla asi tak hodinku času, než budu muset vyrazit. Nechtělo se mi ještě převlékat a tak jsem přes světlounce modrou hedvábnou noční košilku, kterou jsem si, jako spoustu dalších, koupila na popud Hariti při návštěvě Paříže, přehodila dlouhý, měkký, teplý světle žlutý župan a vydala jsem se do kuchyně. Nebo jsem to alespoň měla v úmyslu. Když jsem však procházela kolem obýváku, zaslechla jsem vzlyky. Přemohla mě zvědavost a nakoukla jsem dovnitř. Na pohovce seděl můj otec, držel za ruku plačící Megan Sentastovou, Teresita jí podávala balíček kapesníků, v křesle seděla Odelia a s ledovou maskou upíjela něco z hrnečku. Mike stál v jednom rohu pokoje a s někým telefonoval. Vypadal unaveně a ztrhaně. U okna pak stáli Tobias a Caleb. Tobias se mi zdál lehce zaražený a překvapený. Caleb měl zarudlé oči a vypadal zranitelně. Zároveň na něm však byla vidět snaha vypadat statečně.

 „Co se stalo?“ zeptala jsem se. Až teď mě ostatní zaregistrovali.

            Odelia mě přejela pohledem a odfrkla si. No jistě, nikdy jí nebudu dost dobrá. Teresita se na mě smutně podívala a pak upřela zrak na mého otce. Ten vypadal v první chvíli nerozhodně a pak kývnul na mladíky stojící u okna. Oba ten signál pochopili a zamířili ke mně. Jakmile jsme se všichni ocitli na chodbě, zavřel Tobias dveře a pak mlčky kývnul ke kuchyni. Caleb se okamžitě posadil na židli k malému pultíku a Tobias se opřel o stěnu vedle dveří. Zapnula jsem kávovar.

 „Táta měl nehodu,“ řekl do ticha Caleb.

 „Je v pořádku?“ zeptala jsem se a on jen záporně zakroutil hlavou.

 „Když se večer vracel z jedné schůzky do hotelu, tak mu prý pod kola skočilo nějaké zvíře. Neubrzdil to. Ani to na tom kluzišti nešlo. Narazil do stromu. Prý by to přežil, kdyby zůstal v autě. Jenže vylezl ven. Nejspíš si chtěl zavolat pomoct. Ta silnice byla sice uprostřed lesa,ale… Napadla ho smečka vlků. Podle šerifa měli prostě hlad a táta byl zraněný.“ Když Caleb mluvil, měl klidný hlas. Téměř bez emocí, ale o tom, jak se cítí, svědčily slzy, které mu stékaly po tvářích. Setřel je.

            Calebův otec byl obchodník. Vlastnil nějakou firmu a často kvůli tomu cestoval. Tento týden měl být někde ve Skotsku. Posadila jsem se vedle Caleba a stiskla mu ruku. Vzhlédl.

 „Je mi to líto,“ řekla jsem a on přikývnul. Kávovar zapípal.

 „Mohl jsem tomu zabránit,“ ozval se po chvíli a s díky přijal kafe, které jsem před něj položila. Nadechla jsem se, ale on mě nenechal promluvit.

 „Kdybych se nechoval jako idiot, ale tak, jak se ode mě čekalo, dávno by mě táta zasvětil do rodinného podniku a já mohl jet s ním. Celou dobu jsi měla pravdu. Hrál jsem si na někoho, kým jsem nebyl. Chtěl jsem být takovým, jakým mě všichni chtěli mít a zároveň si užívat. A doplatil jsem na to. Ty mě nenávidíš, tvůj bratr taky nevypadá zrovna nadšeně, když má být v mé společnosti a můj otec je mrtvý.“ Z jeho oka vyklouzla další slza a rozprskla se o desku pultu. Všimla jsem si, že Tobias někam zmizel.

 „Není to tvoje chyba, Calebe.“ Uchechtl se.  

 „Víš co je ironie, Mel? Chtěl jsem si užívat mládí, dokud to půjde, a teď musím převzít rodinný podnik a začít se chovat dospěle.“

 „Možná by Mike…“

 „Jo, Mike se možná může nějakou chvíli starat o firmu, ale ne o to ostatní, ani kdyby sebevíc chtěl,“ řekl a napil se.

 „Můžu dostat cukr?“ zeptal se. Vstala jsem a donesla mu cukřenku.

            Pořád jsem v něm viděla toho rozmazleného fracka, ale zároveň mi ho bylo líto. Z toho, co mi tu vyprávěl toho na něj bylo moc. Z jedné strany rodina a firma, kterou má jednou převzít, z druhé strany přátelé a ostatní, před kterými nesmí ztratit tvář. Chtěl být oblíbený, být někým, ale tím žel bohu dosáhnul jen tak, že se řídil zákony džungle a byl ten silnější. Ten, kterému je vše jedno. Dokázal si vydobýt respekt a ostatní se ho báli. Všichni, co chtěly něco znamenat, vyhledávali jeho společnost. Nikdo by se nebavil s věčně zahloubaným klukem, který se chová dospěle.

 „Možná by jsi se příště měl vykašlat na to, co řeknou ostatní, ale tak, jak chceš ty,“ řekla jsem a vytáhla ze skříňky balíček čokoládových perníčků.

 „Je to směšné, co? Chtěl jsem být jako táta, tak jsem všechny zastrašoval. Všichni se mě báli. Všichni, až na jednu malou holku, která mi po letech nabídla své přátelství, dala mi další šanci a já ji zklamal,“ řekl a namočil jeden perníček v kávě.

            Povzdechla jsem si. Normálně bych mu řekla něco nepěkného, ale umřel mu táta. A i když se snažil chovat jako hrdina, najednou tu byl kluk, který se zbavil všech masek a bál se toho, co bude dál. A ten všivák Tobias mě tu s ním nechal samotnou.

 „Měla bych se jít převléct. Je nejvyšší čas vyrazit k vám,“ řekla jsem a začala se zvedat. Chytil mě za ruku.

 „Dnes to asi nebude potřeba,“ řekl a díval se mi do očí. Bylo mi to nepříjemné.

 „I tak bych se ráda došla převléknout,“ řekla jsem a vykroutila mu svou ruku. Smutně se pousmál a zahleděl se do hrnku s kávou.

            Chvíli jsem ho nerozhodně pozorovala a pak jsem vyrazila k sobě do pokoje. Na mobilu jsem měla několik zpráv. Většinou od Thomase. Odepsala jsem mu, v rychlosti se osprchovala a převlékla do volného fialového trička s dlouhým rukávem a černých tepláků. Vlasy jsem si sepnula do culíku. Telefon zablikal. Thomas. Ptal se, co se děje. Po chvíli váhání jsem mu to napsala. Pak jsem nechala telefon na stole a vrátila se do kuchyně. Caleb seděl u pultíku a zíral do poloprázdného hrnečku. Dolila jsem mu a on ke mně vzhlédnul. Pak se znovu zahleděl na hrneček.

 „Vím jak se cítíš,“ řekla jsem a on po mně střelil pohledem.

 „Bylo mi pět, když máma umřela. Člověk by řekl, že se s tím rychle vypořádám, ale pravdou je, že jsem se o její… smrti dozvěděla až před odjezdem z Francie.“ Proč se mu krucinál svěřuji? Že já hloupá nemlčela. Mohla jsem vedle něj sedět v tichu a počkat než přijde Tobias. Co se asi tak stane, až se z tohohle vzpamatuje? I přes řeč, kterou pronesl a kterou jsem mu zbaštila, se z něj zase stane ten nesnesitelnej fracek.

 „Podle mámy to byla největší chyba. To poslat tě na ten internát,“ řekl a odkašlal si.

 „Proč? Já si myslím pravej opak,“ řekla jsem a nadávala si do pitomců. Já prostě nemůžu mlče.

            Pokrčil rameny. Do kuchyně vešel Mike a můj otec. Oba se na chvilku zarazili, když uviděli mě a Caleba, ale pak si oba nalili kávu a sedli si naproti nám.

 „Jak je na tom máma?“ zeptal se Caleb.

 „Teresita jí dala něco na uklidnění. Usnula. Je toho na ni moc,“ řekl Mike a usrknul si kávy.

            Najednou jsem si přišla přebytečná. Zvedla jsem se a odnesla prázdný hrnek do dřezu. Pak jsem zamířila k sobě do pokoje. Ve dveřích jsem se srazila s Odelií, která se na mě ušklíbla. Pak nasadila lítostivou masku a vešla do kuchyně a dokonce jsem slyšela, jak se rozbrečela. Ta ženská by měla dostat Oskara. Od Thomase žádná další zpráva nepřišla, takže jsem se pustila do opakování chemie. V úterý jsme měli psát test. Bylo toho ale celkem dost a já se nechtěla všechno učit na poslední chvíli. Když jsem v noci usínala, doléhalo ke mně vytí.

 

            Opřela jsem se a znuděně pozorovala tabuli. Zítra začínaly Vánoční prázdniny a učitelé si mysleli, že je to ten nejlepší čas na to, abychom nahnali ještě nějakou látku. Zazvonilo. Konečně konec. Pomalu jsem se zavěšená do Thomase loudala na dvůr.

 „Uvidíme se až po Vánocích,“ řekl mi, když jsem došli ven a já se zahalila do bundy.

            Přikývla jsem. Jejich otec se rozhodl, že si letos Vánoce užijí a všichni jedou lyžovat. Bude se mi po něm stýskat. Začal něco hledat v tašce. Vytáhl čtvercový balíček v zeleném papíře se zlatou stuhou. Napodobila jsem ho a ze své tašky jsem vytáhla malý obdélníkový balíček ve stříbrném papíře s červenou stuhou.

 „Užij si to,“ popřála jsem mu a podala mu svůj dárek. On mi zase dal ten jeho.

 „Rozbal si ho až o Vánocích,“ řekl a cvrnknul mě do nosu.

 „Už teď se mi stýská,“ řekla jsem a přitisknula se k němu. Objal mě, sehnul se a políbil mě.

 „Melanie,“ ozvalo se kousek od nás. Odtáhla jsem se od Thomase a podívala se směrem, odkud jsem zaslechla své jméno. Na parkovišti stál můj otec a díval se na nás.

 „Musíš jít,“ řekl Thomas a pohladil mě po tváři.

 „Šťastné a veselé,“ řekla jsem a pokusila se usmát. Nechtělo se mi od něj.

 „Melanie.“

 „Už jdu,“ křikla jsem na svého otce, stoupla jsem si na špičky a věnovala Thomasovi ještě jeden polibek.

 „Miluju tě,“ řekla jsem, když jsem se od něj odtáhla.

 „Já tebe taky,“ opětoval mi a díval se na mě, jak jdu k autu. On ještě musel počkat na Helenu.

 „Nevěděla jsem, že pro mě přijedeš,“ řekla jsem svému otci místo pozdravu, když jsem se posadila do auta.

 „Musíme si promluvit,“ řekl a nastartoval.

 „O čem?“

 „Až doma,“ řekl a věnoval se řízení.

 

 

            Seděla jsem v obýváku a upíjela čaj. V autě mi bylo řečeno až doma, doma ,že musíme ještě na někoho počkat. Na obrazovce naskočily reklamy. Protočila jsem oči a přepnula program. Nakonec jsem skončila na nějakém přírodovědném programu, kde zrovna dávali nějaký dokument o kočkovitých šelmách. Nechala jsem ho tam. Byla to jen taková kulisa, ale měla jsem jistotu, že tam nenaskočí reklamy. Znovu jsem usrkla čaje a podívala se na hodinky. Klidně jsem ještě mohla být s Thomasem. Bouchly dveře. Slyšela jsem hlasy z předsíně a okamžitě jsem věděla, o koho jde. Caleb s Mikem tu poslední dobou trávili hodně času. Vždycky se s mým otcem zavřeli v obýváku a něco probírali. Vypnula jsem televizi, zvednula jsem se a zamířila k sobě. Ve dveřích jsem se srazila s Calebem. Nadechl se, ale než stačil něco říct, už jsem mířila ke schodům.

 „Melanie,“ křikl na mě otec.

 „Hm?“ Už jsem byla asi v půlce schodů, když na mě zavolal. Jenom jsem se otočila a podívala se na ty tři. Cítila jsem, jak za mnou někdo stojí. Otočila jsem se a setkala se s pohledem Tobiase. Nevěděla jsem, o co tu jde, ale vůbec se mi to nelíbilo.

 „Co kdybys se k nám dneska připojila?“ zeptal se zcela zdvořile, ale něco v tom tóně, kterým to řekl, mi dávalo jasně najevo, že neočekává zápornou odpověď.

 „No, já…“ Vážně se mi to nelíbilo. Ani trošičku.

            Cítila jsem otcův pohled. Tvrdý, ledový, nesmlouvavý. Poprvé po dlouhé době jsem si vzpomněla, co ten muž vlastně spáchal a začala jsem se ho bát. V krku se mi utvořil knedlík. Ztěžka jsem polkla a zhluboka se nadechla. Musela jsem se uklidnit. U lidí je to jako u psů. Ukažte jim, že se bojíte a v další chvíli se do vás zakousnout. Donutila jsem své nohy, aby sešly schody. Tobias mě následoval. Přejela jsem je všechny pohledem a pak vešla do obýváku. Posadila jsem se do křesla, kde jsem seděla předtím a křečovitě jsem svírala hrneček. Vešli. Tobias, Mike a můj otec se posadili na gauč. Caleb si stoupnul k oknu. V další chvíli vplula do obýváku Teresita s tácem a na něm bylo postaveno několik hrnečků a konvice. Mile se usmívala.

 „Řekl jsem, že se musíme promluvit,“ řekl znenadání můj otec, až jsem sebou trhla a srdce mi začalo bít rychleji. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, a přikývla jsem.

 „Musíš se rozejít s tím klukem,“ řekl a já sebou škubla podruhé. Kdybych v téhle chvíli jedla nebo pila, asi by mě museli křísit.

 „Cože? Proč?“ ptala jsem se a strach mě najednou opustil.

 „Není to správné. Měl jsem ti to zakázat už dávno, ale mysleli jsme si, že je to jen nějaké pobláznění a že vás to za chvíli přejde,“ oznámila mi mile Teresita a Caleb si po jejích slovech odfrknul.

 „Je to jen moje věc s kým chodím. O tom nemáte právo rozhodovat,“ řekla jsem pevně a zírala na ty tři před sebou. Tobias před chvílí vstal a šel si stoupnout ke Calebovi.

 „Ne tak úplně, Melanie. Kdybys ses narodila o několik měsíců později, byla by to jen tvá věc. Vlastně, ani by jsi tu nebyla. Byla by jsi ve Skotsku se svojí matkou. Ale jsi moje prvorozená,“ říkal mi otec. Nechápala jsem to.

 „Proč?“ zeptala jsem se. Ti tři se po sobě podívali. Cítila jsem na sobě pohled. Otočila jsem se a setkala se s Calebovýma očima. Tobias ke mně stál zády a pozoroval padající sníh.

 „Existuje jedna legenda,“ promluvil můj otec a já se na něj otočila.

 „Jaká legenda?“ zeptala jsem se a odkašlala si.

 „Všichni ví, že před kolonizací tu žily různé kmeny. Jenže pak přišli kolonizátoři a kmeny se musely bránit. Tehdy se poprvé sešli šamani jednotlivých kmenů. Prý prosili bohy o pomoc a ochranu. Nikdo už neví, co se tehdy přesně stalo. Někteří tvrdí, že to byla vůle bohů, jiní, že šamani stvořili tak mocné zaklínadlo, že jeho účinky stále trvají. Nejsilnější muži z každého kmene se začali měnit. Jejich proměna jim dodala sílu a vůdci kmene i moc. Dokázali se ubránit a kolonizátory zahnat…“

 „Jak zahnat? Vždyť ke kolonizaci došlo. A o jaké to mluvíš proměně?“ otázky ze mě doslova padaly.

 „Ano, ke kolonizaci došlo, ale ne k vyvraždění kmenů, které původně kolonizátoři zamýšleli. Boje skončily a jednotlivé kmeny začaly toužit po ještě větší moci. Tehdy se šamani sešli podruhé. Dohodli se na tom, že by bylo dobré proměnu zastavit. Nedokázali však proměnu zastavit úplně, ale dokázali ji omezit. Pouze u prvních dvou potomků se projeví proměna a sama ona moc zaručuje, že první potomek bude chlapec. Pokud se narodí dívka, nikdy není prvorozenou. Avšak i ona má v sobě něco z té moci. Právě to něco zaručuje, že ono prokletí, ona proměna bude pokračovat, že prvorozeným bude chlapec. Šamani však došli ještě k jednomu omezení. Vůdcovství bylo dědičné a stejně tak zůstala i ona moc. Avšak prvorozený syn, který se vůdci kmene narodil, byl ze začátku bez jakékoliv moci. Probudit ji v něm dokázala jen dívka, jako ty, Melanie. Dívka, která má za otce příslušníka kmene a je prvorozená. Dohodli se na tom, že bude nejlepší, když si kmeny rozdělí jednotlivá území a odejdou tam. Některé kmeny zůstali v Americe, jiné odešli do Evropy, Asie, Afriky nebo Austrálie. Aby proti sobě nebojovali a zbytečně nezabíjeli. Avšak v době, kdy zemře starý vůdce a čeká se na nástup nového, v ostatních opět vzplane stará touha po moci.“ Můj otec se napil kávy a dál se na mě díval. Jeho oči byly vážné a vyčkávavé.

 „A co s tím mám společného já a to, že se musím rozejít s Thomasem?“ zeptala jsem se a odložila hrneček na stůl.

 „Jsme potomci jednoho z těch kmenů a ty jsi ta dívka, Melanie. Ta, jenž probudí moc v novém vůdci,“ vysvětloval mi trpělivě otec.

 „Jasně. Takže jsme vlastně všichni příbuzní, protože pokud jsem to dobře pochopila, tak ty úžasný geny přenáší muži i ženy, že ano? A pokud se ty kmeny tak nesnáší, jak to tu popisuješ, asi si těžko bude kluk z jednoho kmene hledat manželku v jiném, že jo? No, jako pohádka je to hezký. Jsem na ně sice trochu stará, ale fajn, blíží se Vánoce, všichni jsou trochu sentimentální a…“

 „Nenávist se v kmenech projevuje až při smrti jednoho vůdce. Nositelem jsou sice muži i ženy, ale muž se bez ženy s těmito geny obejde a přesto se mu narodí děti, které v sobě ten gen mají. Jen není zaručené, že prvorozeným bude chlapec nebo že u něj proběhne proměna. Občas se narodí dívka, ale málokdy přežije nebo se dožije plnoletosti,“ řekla Terestia a zabodávala do mě pohled.

 „Jasně, takže mám zhruba tak sedm měsíců života? Pokud jo, tak mě omluvte, ráda bych je strávila nějak užitečně,“ řekla jsem a začala se zvedat.

 „Sedni si,“ přikázal mi otec a můj strach byl zpět. Zabořila jsem se do křesla a přála si s ním splynout.    

 „Ať se ti to líbí nebo ne, všechno, co jsem ti řekl, je pravda,“ řekl s povzdechem můj otec a mně začalo něco docházet.

 „Počkat! A ten nový vůdce by měl být jako on?“ zeptala jsem se a ukázala jsem na Caleba.

            Nikdo neodpovídal, ale pohled, který mi můj otec věnoval, mi stačil. Přemýšlela jsem. Buď si spletli měsíc a co nevidět zakřičí všichni apríl a budou se bavit tím, jak jsem jim na to skočila. Jenže…všichni se tvářili moc vážně na to, aby si dělali srandu. Možnost číslo dvě byla, že se zbláznili. Ani bych se moc nedivila. Mně by asi taky brzo začalo šplouchat na maják, kdybych tu měla žít celý život. No a třetí možnost byla, že je to pravda. Jenže to se mi vážně zdálo absurdní. Ne, nemůže to být pravda.

 „Víte co, mně je to jedno. Dál si tady hrajte na nějakej pošahanej spolek, kterej je obdařeném nějakou magií. Sice by jste nejspíš měli všichni navštívit psychiatra a poradit se s ním, ale je to vaše věc. Nicméně, já s tím nehodlám mít nic společného,“ řekla jsem, vstala a zamířila z obýváku. Ve dveřích mě však zastavil Calebův hlas.

 „Zabili mého otce. A to i přesto, že kmeny prosti sobě nikdy neválčí, pokud žije vůdce. Tohle je otevřené vyhlášení války, Mel. Možná, že mě nenávidíš, ale vážně chceš být zodpovědná za smrt lidí, kteří tu žijí? Za vyvraždění několika rodin a zotročení ostatních? To vážně chceš, Melanie?“ Zněl unaveně a starostlivě.

            Ohlédla jsem se a podívala jsem se mu do očí. Byla v nich prosba. Jedna má část najednou chtěla uvěřit. Ta druhá se bouřila. Přece se nenechám oklamat tou pohádkou a zničit si život. Nakonec jedna z mých částí překřičela tu druhou a z očí mi uniklo několik slzy.

 „Tvého otce zabili vlci, ne lidé,“ namítla jsem a čekala.

 „Tobiasi,“ řekl Caleb aniž by přerušil naše oční spojení.

            Uslyšela jsem šustění látky. Ohlédla jsem se a viděla, jak se můj bratr svléká. Vyvalila sem oči, pak prudce zčervenala a odvrátila pohled. To tu jako bude dělat striptýz?

 „Dívej se Melanie,“ řekl mi Caleb a já ho poslechla. Dívala jsem se do bratrova obličeje a snažila jsem se zabránit červenání. Co jsem měla vidět. A pak se to stalo.

            Tobiasovi oči se změnily. Najednou byly jantarově žluté. Jeho vlasy začaly měnit barvu z blonďaté na šedivou a vypadalo to, jako kdyby mu začali pokrývat celé tělo. Začal se mu měnit obličej a začal se zmenšovat. A najednou tu místo mého bratra stál šedivý vlk s bílým flíčkem na čumáku. Posadil se a díval se na mě. Vlastně se na mě v té chvíli upíral zrak všech v místnosti.

 „Ne, tohle není možný,“ mumlala jsem a začala couvat.

 „Melanie,“ ozval se Caleb a udělal několik kroků ke mně.

 „Nech mě být. Nechte mě být! Já s tímhle nemám nic společného,“ vykřikla jsem a několik slz mi vyklouzlo z očí. Otočila jsem se a rozběhla se do pokoje. Na schodech mě však za zápěstí zachytil Caleb.

 „Já si to taky nepřál, Melanie, ale je to náš osud. Buď se mu podvolíme a nebo zemře spousta lidí. A my s nimi,“ říkal mi a hleděl mi do očí.

            Vrtěla jsem hlavou a snažila se od něj odtáhnout. Nemohla jsem, nechtěla jsem uvěřit. Nemohla to být pravda. Můj život sice nebyl nijak růžový, ale bylo tu několik světlých bodů, díky kterým jsem ráno vstávala s úsměvem. A nejzářivější z těch bodů byl Thomas. A najednou bych měla o všechno přijít. Ne!

 „Není to moje věc,“ řekla jsem a zatahal za svou ruku. Pustil mě tak náhle, že jsem upadla. Povedlo se mi chytit se zábradlí, ale stejně jsem najednou na Caleba zírala ze spodu. Naklonil se ke mně.

 „Pokud se tomu budeš bránit, zabije tě to. A s tebou i ostatní.“

            Pak se otočil a nechal mě tam. Bouchly hlavní dveře. Seděla jsem na schodech, po tvářích mi tekly slzy a já nevěděla, co dělat.

 

            Uběhlo několik dní. Nevnímal jsem to. Nezajímaly mne dárky a ani Vánoce samotné. Mé dvě půlky bojovaly a já nevěděla, které dát za pravdu. Bylo tu tolik otázek. Kdy to Caleb zjistil? Po smrti svého otce nebo už předtím? Pokud předtím, tak kdy a proč se choval, tak jak se choval? Spousta otázek a žádné odpovědi. Někdo zaklepal na dveře. Nechtěla jsem s nikým mluvit, ale potřebovala jsem odpovědi. Dřív, než se zblázním. Otevřela jsem. Za dveřmi stál Tobias. Na chvíli se mě zmocnila hrůza, ale pak opadla. Pokud je pravda i všechno ostatní, mám dvě možnosti – buď se s tím smířím nebo za několik měsíců umřu. A i když mě jedna část přemlouvala, že smrt by možná byla lepší, já jsem chtěla žít.

 „Pojď dál,“ řekla jsem chraptivě a posadila se zpět na postel. Dveře klaply a postel vedle mě se prohnula.

 „Jak je ti?“ zeptal se potichu.

            Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, jak svůj stav vyjádřit slovy.

 „Jak dlouho jsi, no…“

 „Jak dlouho se proměňuji?“ Dokončil za mě Tobias otázku. Přikývla jsem.

 „Od té doby, co je Calebův otec mrtvý. Kdyby žil, nastala by u mě proměna až v plnoletosti, ale kvůli tomu, že jsme ztratili vůdce a je potřeba co nejvíc obrany, začali se měnit všichni, kterým bylo patnáct. Až na Caleba,“ vysvětlil mi.

 „Jak dlouho to víš?“ zeptala jsem se a podívala se na něj. Sledoval mě.

 „Od malička, stejně jako všichni ostatní,“ odpověděl nevzrušeně.

 „Takže Caleb… Proč se tak choval?“

 „Caleb je Caleb. Ze začátku to stejně jako my ostatní ignoroval. Jenže pak na něj všichni začali tlačit. Ať se k tobě chová líp. Ať nezapomíná, že jsou na tobě všichni závislí a hlavně on a tak. Není divu, že tě po čase začal nesnášet.“ Udiveně jsem se na něj podívala.

 „Každý tě před ním chválil a zároveň znovu a znovu zdůrazňoval, jak jsi důležitá. V té době tak nějak nejspíš žárlil. Do té chvíle to byl on, o kom se neustále rodiče bavili a pak jsi se tu objevila. Malá vyjukaná holka se psem, která měla rozhodnout o jeho životě. Prostě začal žárlit. To že tě rodiče poslali pryč, mělo krom potrestání ještě jeden důvod. Všichni doufali, že když budete vyrůstat každý sám, Caleb se z toho dostane. A pak samozřejmě čekali, že se vrátíš jako dívka, pro kterou je rodičovské slovo zákon a má vybrané chování. Jen mezi námi, moc se jim to nepovedlo.“

            Po několika dnech jsem se konečně zase zasmála. Právě kvůli tomuhle jsem měla Tobiase jako malá ráda. Dokázal mě kdykoliv rozesmát a člověk se s ním nikdy nenudil.

 „A jeho chování teď?“ ptala jsem se a on pokrčil rameny.

 „Chtěl vážně začít od znova. Vyrostl, zmoudřel a došlo mu, co to znamená pro něj, že jsi prvorozená. Jenže, pak mu bylo osmnáct. Normální věk, kdy by se měl proměnit. Cítí v sobě svého vlka, ale nemůže s ním komunikovat. Den ode dne to pro něj bylo horší. Pak si ho pár kluků začalo kvůli tetě dobírat. Řekla něco, co vyznělo tak, že pokud se brzy nezakročí, tak ani k žádné proměně nedojde. Vsadili si, že tě nepolíbí. Nejprve se na to chtěl vykašlat, ale pak… Možná za to mohli kluci a možná ne.“

 „Nevím co mám dělat,“ řekla jsem po chvíli, kdy jsme oba mlčeli.

            Lehnul si a já ho po chvíli váhání napodobila.

 „Nedokážu si představit, jak to musí být těžké, se rozhodnout. Já ani ostatní jsme o ničem nerozhodovali. Věděli jsem, že to přijde a tak jsem to taky brali. Možná by jsi si o tom měla promluvit s Calebovou matkou,“ řekl a já ho praštila polštářem.

 „Au. No, neříkej mi, že máš lepší nápad. Ona to také zažila, no ne?“ zeptal se já s ním ač nerada musela souhlasit.

            Zvedl se a vydal se ke dveřím. Tam se však zastavil a oslovil mě. Zvědavě jsem se na něj podívala.

 „Pamatuj si jedno, Melanie. Ať už se rozhodneš jakkoliv, tvá volba musí pocházet odtud,“ řekl a přiložil si dlaň na srdce. Vděčně jsem kývla. Odešel.    

            Povzdechla jsem si a zpod trička vytáhla řetízek. Na něm se houpal stříbrný přívěšek jednorožce – dárek od Thomase. Odepnula jsem ho a chvíli si ho prohlížela. Pak jsem ho vrátila do krabičky. Ať už se rozhodnu jakkoliv, mezi mnou a Thomasem je konec. Pokud se rozhodnu pro Caleba, stejně se s ním nebudu moc scházet. A pokud se rozhodnu opačně – pak hodlám využít čas, co mi zbývá, nějak užitečně. Zítra si musím promluvit s Calebovou matkou. S tou myšlenkou jsem usnula.

 

 

            Počáteční plán byl dobrý. Prostě jen zaklepat na dveře a promluvit si s paní Sentastovou. Sice jsem přesně nevěděla, jak by moje otázky měly znít, ale třeba by se to vyřešilo samo. S touhle myšlenkou jsem taky ráno vstala, vydala se na kopec a zaklepala na dveře. Jenže…mi otevřel Caleb.

 „Čím jsme si to zasloužili?“ zeptal se a obdaroval mě úšklebkem.

 „Je tu tvá matka?“ zeptala jsem se, rozhodnutá na jeho slova nereagovat. Ignorace mi šla vždycky.

 „Ne. Jela do města,“ odpověděl, opřel se o rám dveří a sledoval mě.

 „Kdy se vrátí?“ zeptala jsem se rozhodnutá odtud co nejdřív zmizet.

 „Asi tak za půl hodiny,“ řekl mi a zvědavě naklonil hlavu do leva.

 „Fajn, tak já přijdu pak,“ zamumlala jsem a otočila se. Než jsem však stačila udělat jeden krok, držel mě Caleb za ruku – zase.

 „Dojdeš akorát domů a půjdeš zpátky. Můžeš tu na ni počkat,“ řekl a díval se mi do očí.

 „Prosím.“

            Vážně nevím, proč jsem kývla. Tak bych se prošla, no bože. Jenže…ať už se mi to líbilo nebo ne, musela jsem si s Calebem promluvit. Tak proč ne teď? No, myslím, že bych pár důvodů vymyslela, ale po včerejším rozhovoru s Tobiasem jsem měla chuť vyřešit všechno co nejdřív a buď se začít připravovat na život po Calebově boku nebo začít balit na cesty. Buď a nebo.

 „Dáš si něco k pití?“ zeptal se mě Caleb, když jsem se posadila v obýváku na pohovku. Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Pokrčil rameny a sednul si do křesla naproti mně.

 „Takže?“ Vyčkával.

 „Co?“ Moje nechápavost ho udivila. Ale ještě to nebyly ani dvě hodiny, co jsme vylezla z postele, takže po mně nemůžete chtít zázraky. No on je zřejmě čekal.

 „Jak jsi se rozhodla?“ upřesnil mi svou otázku a tvářil se trochu otráveně.

            Pokrčila jsem rameny a on se zamračil. Uhnula jsem pohledem. Spíše jsem slyšela, než viděla, jak se zvednul. V další chvíli stál u okna a pozoroval co se děje za ním. Ticho začalo být nepříjemné. Přejala jsem si dlaněmi po pažích a nervózně jsem se podívala na hodinky. Caleb něco zamumlal.

 „Co jsi říkal?“ zeptala jsem se a strčila si pramínek vlasů za ucho.

 „Že jsi sobecká. Sobecká, sebe středná, rozmazlená princezna,“ zopakoval nahlas a otočil se ke mně. Jeho obličej byl ledová maska a oči blýskaly hněvem. Oněměla jsem úžasem.

 „Co prosím?“ zeptala jsem se, i když jsem mu rozuměla dobře. Vstala jsem.

 „Nedělej se. Stejně se rozhodneš pro toho chromýho sportovce. Jak dlouho bude asi tak trvat, než tě vlk zabije? Neproměníš se, na to nemáš geny. Žádná žena je nemá. Ale co tobě je vlastně po tom, že? Vždyť mi pro tebe nikdy nic neznamenali,“ prskal rozhořčeně a přecházel sem tam.

 „A co ty? Od narození víš, co jsi zač. Co jsem já zač. A co děláš celou dobu, co se známe? Ubližuješ mi. Já jsem se o tohle nežádala! Ani o žádnou pozornost, kterou jsem začala u ostatních vzbuzovat.“

            Stáli jsme naproti sobě a křičeli. Všechno co nás štvalo, jsme chrlili na toho druhého. Padla spousta nepěkných slov. Některá patřila mně, jiná Calebovi. Avšak teď, když jsem jen tak stáli a zuřivě oddechovali, mi po tváři sklouzlo několik slz. Vztekle jsem je otřela a pak jsem zabodla pohled do Chlebových očí.

 „Víš co je na naší situaci nejhorší? Kdybys se choval normálně, nebo alespoň nezahodil šanci, kterou jsem ti dala, mohla bych tě mít ráda. Časem možná i něco víc, ale teď? Jediné co dokážu cítit, je nenávist. V téhle chvíli je mi bližší smrt než život strávený po tvém boku,“ řekla jsem mu a zamířila do chodby. Zrovna jsem si zapínala bundu, když se objevil vedle mě.

 „Melanie, já…“

 „Dnes už jsem toho slyšela dost,“ přerušila jsem ho a otevřela dveře. V nich jsem se na chvilku srazila s jeho matkou. Udiveně se na mě podívala, pak střelila pohledem po svém synovi a zase po mně. Zakroutila jsem hlavou, když jsem viděla, jak se nadechuje, aby něco řekla a vykročila do prosincového poledne. Mráz mě štípal do tváří a zatímco jsem scházela z kopce, přemýšlela jsem, kolik asi budou na Silvestra stát letenky.

            Doma se mi podařilo nepozorovaně dostat do pokoje. Chvíli jsem pochodovala po pokoji a pak jsem se vrhla pod postel a vytáhla odtamtud batoh. Nejdříve jsem měla v plánu vzít si kufr, ale v další chvíli jsem to zavrhla. Otevřela jsem skříň a chvíli zírala dovnitř. Pak jsem popadla několik kousků spodního prádla, tři trička, dvoje kalhoty a jednu slabší mikinu. Ze stolku jsem vytáhla pas a z jedné knížky, kterou jsem kdysi dostala na internátě, jsem vytáhla několik zelených bankovek a dala je do peněženky. Váhala jsem nad kreditní kartou, ale nakonec jsem si vzala pouze tu od mého vlastního účtu. Tu od otce jsem nechala na stole. Pak jsem do tašky vhodila ještě několik maličkostí – hřeben, zubní kartáček, nějaké fotky, telefon, nabíječku, nějakou knížku a iPhod. Vešlo se to tam jen tak tak a celá batoh byl tak nějak divně zkroucený a vyboulený, ale to jsem neřešila. Rychle jsem se osprchovala, oblékla do pohodlných riflí, černého trička s dlouhým rukávem a kapucu, černé mikiny a ze skříně jsem vylovila černý kabát a zatím jsem ho položila na postel. Pak jsem vylovila kousek papíru a v rychlosti na něj napsala několik řádků. Přehnula jsem ho a strčila do obálky. Otevřela jsem malou krabičku pohlédla na řetízek od Thomase. Pak jsem ho k dopisu přidala, obálku zalepila a nadepsala adresu. Před domem zatroubilo auto. Vyhlédla jsem z okna a uviděla taxík. Popadla jsem batoh, trochu se pod jeho váhou prohnula a pak se vydala dolů. V předsíni jsem se setkala s otcem.

 „Kam jdeš, Melanie?“ zeptal se mě a nechápavě se na mě mračil.

 „Promluv si s Calebem,“ odsekla jsem a otevřela dveře. Než se otec vzpamatoval, už jsem seděla v taxíku a diktovala taxikáři adresu letiště. Zavřela jsem oči a po tvářích mi sklouzlo několik slz.         

     

            Seděla jsem na plastové židličce a sledovala tabuli odletů a příletů. V ruce jsem žmoulala dopis pro Thomase. Nebyla jsem schopná ho odeslat. Zatím. Na obrazovce se objevil let do Říma. Jak tam je asi touhle dobou? V další chvíli jsem však zavrtěla hlavou. A pak se tam objevil další let. Chvíli jsem na něj zírala, neschopna uvěřit, a pak jsem se rozběhla k přepážce.

 „Je místo už jenom v první třídě,“ řekla mi černovláska za přepážkou.

 „Beru ho,“ řekla jsem bez rozmyslu.

            A pak, aniž bych to stihla v tom fofru zaregistrovat, jsem seděla v letadle, v dlaních svírala bílou obálku a z okýnka sledovala, jak se země pořád zmenšuje. Vážně jsem to udělala. Ale bylo to správně? Nevím. V téhle chvíli jsem netušila absolutně nic.

 

            Stála jsem před domem, který mi kdysi býval domovem. Změnil se, ale pořád to byl on. V patře se svítilo, na zahradě ležely hračky a od branky na mě štěkala kolie. Hlavní dveře se otevřely a na mně spočinuly zraky hnědovlasého muže.

 „Potřebujete něco, slečno?“ zeptal se a vzápětí zadržel černovlasou holčičku, která chtěla vyběhnout ven.

            Jen jsem zavrtěla hlavou a vrátila jsem se do taxíku. Bylo tu tolik vzpomínek. Trochu mě mrzelo, že v tomhle domě bydlí někdo jiný, ale zároveň jsem za to byla ráda. Tenhle dům si nezasloužil být opuštěný.

 „Kam teď?“ zeptal se mě plešatý taxikář.

 „Na nejbližší hřbitov,“ odpověděla jsem a podívala se z okna. Muž už ve dveřích nestál.

            Zaplatila jsem taxikáři a po štěrkové cestě jsem se rozešla k černé kované bráně. Nemělo cenu, aby na mě čekal. Mohla jsem se tu hodně zdržet a neměla jsem u sebe tak velkou hotovost, abych si mohla dovolit to, aby tu na mě čekal. Všude okolo mě byly náhrobky. Některé jsem matně poznávala z dětství, mnohé však přibyly. To nic však neměnilo na tom, že jsem byla ztracená.

 „Potřebujete pomoct?“ ozvalo se za mnou.

            Otočila jsem se a setkala jsem se se zvědavýma modrýma očima hnědovlasé baculaté ženy. Mohlo jí být tak čtyřicet. Na sobě měla tmavě zelený kabát a na rukou červené rukavice.

 „Hledám jeden hrob, ale jsem trochu ztracená,“ svěřila jsem se jí a bezradně se rozhlédla kolem sebe.

 „A jméno?“

            Sdělila jsem jí obě. Chvíli se mračila, pak se její tvář rozjasnila a nasměrovala mě na druhý konec hřbitova, kde rostlo několik javorů.

 „Děkuji.“ Žena mi pokývla a pokračovala v cestě.

            Sníh mi křupal pod nohama. Bylo to zvláštní, být zpátky. Po takové době. Zafoukal vítr a mráz mě přivinul do svého objetí. Rychle jsem si strčila ruce do kapes a stáhla hlavu co nejvíce mezi ramena. Začalo se stmívat. A pak jsem ho konečně našla. Bílý náhrobek se dvěmi jmény. Nic víc, nic míň. Z kapsy kabátu jsem vytáhla svíčku, jenž jsem si koupila před hřbitovem a balíček zápalek. Pak jsem svíčku postavila na malý výčnělek na náhrobku. Jak jsem tak sledovala stíny tančící ve světle svíčky a odlesky na náhrobku, z očí mi uniklo několik slz. Nezastavila jsem je.

 „Nevím, co mám dělat,“ řekla jsem potichu vědouc, že mi nikdo neodpoví.

            Moje svědomí bylo zpátky. I když to bylo skvělé, takhle od všeho zmizet, byl tu pořád ten hlásek, který mi připomínal, co se stane ostatním. Na chvíli jsem na letišti dokonce měla nutkání koupit si letenku na nejbližší let zpátky, ale nakonec jsem to zavrhla. Po deseti minutách, kdy mi mobil neustále vyzváněl, jsem ho vypnula. A teď jsem tu stála a přemýšlela, co dál. Vlastně nevím, co jsem od této návštěvy čekala. Najednou se z nebe začaly snášet kapky vody. A intenzita, ve které dopadaly, se neustále zvyšovala. Popadla jsem batoh, který jsem se před tím položila k nohám a po pěšince jsem se rozeběhla k malému kostelíku. K mé úlevě bylo otevřeno.

            Uvnitř nikdo nebyl, avšak před oltářem hořelo několik svíček. Složila jsem se do jedné lavice a upřela pohled na ukřižovaného Ježíše. Měla bych se modlit? Možná, ale pochybuji, že by to něčemu pomohlo. Zhluboka jsem se nadechla a v nose mě zašimrala vůně kadidla a vosku. A pak jsem uslyšela kroky. Před oltářem se najednou objevil kněz. Nevšimnul si mě. Chtěla jsem zůstat nezpozorovaná, ale k mé smůle, jsem si kýchla. Ohlédl se po mně a mile se usmál. Trochu sklesle jsem se mu úsměv zdvořile vrátila a pomalu se začala zvedat, i přestože jsem slyšela, jak kapky naráží do skal. Déšť v lednu – zvláštní.

 „Jen seďte,“ řekl, když viděl, jak se pomalu zvedám a vydal se ke mně.

 „Něco vás trápí,“ řekl po chvíli, co si mě prohlížel.

 „Jo, poslední dobou je toho hodně,“ řekla jsem rozpačitě nevědouc, jak mluvit s knězem.

 „Chcete se vyzpovídat?“ zeptal se a pokynul mi hlavou k malé zpovědnici v pravém rohu kostelíka.

            Zavrtěla jsem hlavou a pak se na lavici pošoupla. Pochopil a posadil se vedle mě. Byl to starší muž se stříbrem na hlavě a se spoustou vrásek. Avšak jeho černé oči mě vyčkávavě a trpělivě pozorovaly a byly plné života.

 „Ocitla jsem se na rozcestí,“ začala jsem po chvíli „Najednou jsou přede mnou dvě volby a já nevím, kterou zvolit. Na jedné mě čeká možná štěstí, ale i spousta utrpení a nakonec moje smrt. Na té druhé je spousta odpovědnosti a možnost zachránit spoustu životů, ale i to má svou cenu.“

            Kněz vedle mě dlouhou dobu mlčel. Pak kývnul hlavou k ukřižovanému světci.

 „On na tom byl podobně. Byl varován před zradou a mohl utéct. Místo toho však přijal svůj osud. Víš, jaký je tvůj osud?“ zeptal se mě a já mu pohlédla do tváře.

 „Ano,“ odpověděla jsem.

 „V tom případě jsi šťastný člověk. Jen málokdo ví, co s ním Bůh zamýšlí,“ řekl a pak mi stisknul ruku.

 „Nech se Jím vést a on ti ukáže cestu, kterou se máš vydat,“ řekl, vstal a vydal se pryč. Křikla jsem za ním poděkování. Jen přikývnul a pokračoval v cestě.

            Nevím, jak se mi to povedlo, ale když jsem se druhý den ráno vzbudila, ležela jsem na lavici, ve které jsem včera dumala nad svým osudem. Bylo mi zvláštní, že mě nikdo nevzbudil a neřekl mi, ať zmizím. Pomalu jsem se zvedla a protáhla si všechny bolavé svaly. Zrak mi spočinul na ukřižovaném. Chvíli jsem přemýšlela a pak si povzdechla. Po cestě ven jsem si z kapsy kabátu vyndala mobil a zavolala si taxíka. Byl čas začít naplňovat svůj osud.          

 

20.12.2010 18:28:56
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one