9. Je mi to líto - obrázek

9. Je mi to líto - obrázek

Už jste to asi nečekali, co ?

Seděla jsem na zadním sedadle taxíku a z okýnka zírala do tmy. Z rádia se potichu ozýval hlas Dolly Parton a taxikář, který mě nepříliš nadšeně vyzvedl na letišti, si potichu broukal do rytmu. Píseň dozněla a z rádia se ozval hlas hlasatelky, která oznamovala datum, čas a začala posluchače informovat o nejnovějších zprávách.

 „Jako každé ráno i dnes 5. ledna Vás, drazí posluchači, vítám v 5:30 u prvních dnešních zpráv. Podle meteorologů nás dnes čeká kalamita, takže…  

            V radiu začalo šumět a taxikář zanadával. V další chvíli se les rozestoupil a já spatřila Seerston. Auto opatrně sjíždělo z kopce a já se dala do navigace. Kousek od našeho domu jsem řidiči řekla, ať zastaví. Poslechl, ospale mi oznámil cenu a já mu dala poslední hotovost, kterou jsem měla u sebe. Vystoupila jsem a jakmile jsem zabouchla dveře, rozjel se pryč. Dívala jsem se na koncová světla, jak mizí v lese a zároveň se loučila se svou svobodou.

            Něco mě zastudilo na tváři. Vzhlédla jsem k jasnému nebi posázenému hvězdami a pozorovala, jak se stříbrné vločky pomalu snáší k zemi. Zavřela jsem oči a na chvilku zapomněla na všechno okolo. Jen jsem se nechala vločkami a studeným větříkem hladit po tvářích. Pak se ozval zvuk odemykání auta a onen okamžik byl pryč. Povzdechla jsem si, sehnula se pro batoh a zaskučela nad bolavými zády. Pomalu jsem se vydala vpřed a snažila se sama sobě namluvit, že jednou snad budu šťastná. Vyšlapala jsem těch několik schůdků, zhluboka se nadechla a zaklepala. Věděla jsem, že mi někdo přijde otevřít. V obýváku se svítilo a před domem stálo Calebovo auto. V zámku zarachotil klíč a dveře se pomalu otevřely.

            Teresita v modrém sametovém dlouhém županu se nejprve tvářila ustaraně a možná trochu naštvaně, ale jakmile mě uviděla, objevilo se na její tváři překvapení a v očích naděje.

 „Melanie?“ zeptala se potichu, jako by nemohla uvěřit, že to jsem opravdu já.

 „Ahoj,“ řekla jsem a zadívala se jí do očí.

            V další chvíli se stalo něco, co jsem nečekala. Moje macecha mě objímala a po tvářích se jí kutálely slzy.

 „Jsi zpátky, jsi zpátky,“ šeptala mi potichu do vlasů, zatímco mě stále objímalo.

 „Jo, jsem zpátky,“ řekla jsem pološeptem a ignorovala cosi, co ve mně křičelo a chtělo utíkat pryč.

 „Pojď dál. Vypadáš unaveně a určitě si hladová,“ říkala rychle, otírala si slzy a táhla mě dovnitř.

            Jen jsem pokrčila rameny a následovala ji na chodbu. Tam jsem se zula, sundala ze zad batoh a následně i bundu. Teresita celou dobu stála vedle mě a s malým úsměvem mě pozorovala.

 „Mami, mám se zeptat…Mel?“ Na chodbě se objevil  Tobias.

 „Jo, jsem zpátky.“

            Nevím, jak se to vlastně stalo, ale najednou jsem seděla na gauči mezi Calebem a Teresitou. Naproti mně seděl můj otec, ve druhém Tobias, vedle Teresity seděla Calebova matka a Odelia stála u okna a pozorovala mě. Stejně tak jako ostatní. Já v rukách svírala baculatý hrneček a usrkávala si černé kávy.

 „Kde jsi byla?“ zeptal se na jednou otec.

 „U mámy,“ řekla jsem a napila se. Všichni ztuhli.

 „Ale tvoje maminky je přeci mrtvá, nebo ne?“ zeptal se trochu nechápavě Caleb.

 „Jo, je. A věř mi, že jsem zjistila, že ti mrtví neodpoví,“ řekla jsem a Tobias se na mě trochu usmál.

 „Já to nechápu. Proč jsi odešla?“ zeptala se mě Megan a já střelila pohledem po Calebovi.

 „Bylo toho na mě moc,“ řekla jsem nakonec a schovala svou tvář za hrnečkem.

 „Možná by bylo dobré, kdyby se Melanie vyspala. Myslím, že tohle můžeme teď dořešit později,“ navrhla Megan a všichni s ní souhlasili. Všichni až na Odelii.

 „Jistě, my kvůli jejím vrtochům nespali několik dní a dělali si starosti o vlastní životy, ale madam musí být vyspinká.“

            Pohledy všech v místnosti se k ní stočily. Ušklíbla se a opustila obývák. Cítila jsem, jak se mi klíží víčka. Pomalu jsem si stoupla, ale zamotala se mi hlava. Najednou mi někdo sebral hrneček z rukou a v další chvíli mě někdo nesl v náručí po schodech.

 „Umím chodit,“ řekla jsem, ale chytila se ho rukama okolo krku.

 „Já vím, ale tohle je to nejmenší, co můžu udělat,“ řekl Caleb a vyšlapal několik posledních schodů. Pak zamířil do mého pokoje rovnou k posteli.

 „Počkej, musím si dát sprchu,“ řekla jsem. Poslechl mě a pustil mě na zem.

 „Díky,“ poděkovala jsem a zamířila do koupelny.

 „Melanie?“

 „Hm?“ Otočila jsem se na něj.

 „Děkuju a omlouvám se,“ řekl a díval se na mě. Až teď jsem si všimla, jak vypadá – bledý obličej, kruhy pod očima, několikadenní strniště, rozcuchané vlasy.

 „Hm, myslím, že chyba je tak trochu na obou stranách. Jsem prostě horká hlava,“ řekla jsem unaveně a zapadla do koupelny.

            Sprcha byla opravdu rychlá, protože jsem měla pocit, že usnu ve stoje. Oblékla jsem se do pyžama, které leželo na pultíku vedle umyvadla. Nejspíš sem nikdo od té doby, co jsem utekla, nešel. Chtěla jsem si ještě vyčistit zuby, ale pak mi došlo, že kartáček je stále v batohu. A tak jsem si alespoň vypláchla pusu zubní vodou. Pak jsem se odploužila do pokoje a těšila se na měkkost postele. Na té však někdo seděl.

 „Potřebuješ ještě něco, Calebe?“ zeptala jsem se, zívla jsem a svalila se na postel.

 „Musíme si promluvit,“ řekl a já se na něj otočila.

 „Teď?“ zeptala jsem se a dívala se na něj jak na blázna. To mě nemůže nechat vyspat?

 „Ne, ale co nejdřív,“ řekl s povzdechem a pak něco vytáhl z kapsy. Položil to vedle mé hlavy. Pak se zvedl a odešel pryč.

            Podívala jsem se na hnědý pytlíček. Na chvilku jsem ho zatoužila otevřít. Pak jsem si řekla, že nemá nohy a nikam mi neuteče. Takže jsem se převalila na druhou stanu, zachumlala se do peřiny a během několika minut jsem spala.

 

 

            Když jsem se probudila, bylo venku šero a budík hlásal, že je čtvrt na pět odpoledne. Převalila jsem se na druhou stranu postele s úmyslem si ještě chvíli poležet, ale při tom jsem narazila na ten pytlík, co tu Caleb nechal. Sáhla jsem po něm a rozvázala černou tkaničku. Pak jsem nastavila dlaň a vysypala na ni obsah pytlíku – oválný modrý kámen s bílými žilkami na kožené šňůrce. Přejal jsem po něm prstem a překvapeně jsem vyvalila oči. Udělala jsem to znovu – žilky zazářily světlem a já kámen upustila. Padnul na polštář a po saténu sjel na zem. Chvíli jsem jen tak seděla na posteli a poslouchala to ticho. Pak jsem se zvedla a zamířila do koupelny. Při cestě jsem si všimla, že někdo postavil můj batoh vedle dveří, takže jsem se k němu vydala a vydolovala z něj můj kartáček.

            Když jsem se oblékala, zrak mi ulpěl na kameni. Ležel klidně a nevině na zemi. Chvíli jsem se mračila, pak jsem se pro něj sehnula a vložila ho zpět do váčku. Ten jsem pak dala na noční stolek. Zakručelo mi v břiše. Ze stolku jsem popadla čelenku a vydala se do kuchyně. Jak jsem scházela po schodech, překvapilo mě ticho, které v domě panovalo. Vypadalo to, jako kdybych tu byla sama. V kuchyni jsem se vrhla k ledničce a s překvapením zírala na lísteček na víku skleněné zapékací misky.

Až se najíš, přijď k Sentastovým.

            Odklopila jsem víko a při pohledu na zapečené těstoviny se sýrem a špenátem mi znovu zakručelo v břiše. Půlku misky jsem přendala na talíř a ten pak strčila do mikrovlnky. Tak nějak podvědomě jsem tušila, že nejmíň polovinu opět vrátím zpět, ale v téhle chvíli jsem opravdu hladověla.

            Házela jsem do sebe sousta a pomalu ani nežvýkala. Když jsme měla konečně pocit, že jsem plná, odstrčila jsem talíř, který byl k mému překvapení prázdný. Pak jsem nad tím pokrčila rameny. Opláchla jsem talíř ve dřezu a uklidila ho. Pak jsem se vrátila do pokoje pro telefon a zároveň popadla i ten pytlíček. V předsíni jsem se oblékla a obula. Pak jsem sáhla do kapsy a ke svému překvapení v ní nahmatala svoje klíče. Zamkla jsem a vydala se k domu na kopci.

            Po cestě jsem zapnula telefon. Okamžitě začal bez přestání vibrovat, jak chodila jedna zpráva za druhou. Hodně jich bylo od Thomase. Cítila jsem, jak tuhnu a znovu se mě zmocňuje beznaděj a smutek. V další chvíli jsem si tohle však zakázala a ve svém srdci zabouchla Thomasovi dveře. Nebo jsem si to alespoň nalhávala. Vymazala jsem všechny zprávy od něj i od jeho sestry. Měla jsem takový pocit, že po tom co jsem provedla a ještě provedu jejímu bratrovi, takové kamarádky nebudeme.

            Zazvonila jsem a dveře se během několika sekund otevřely. Megan se na mě mile usmívala a zvala mě dál. Nabídla mi něco k pití a já ji požádala o kafe.

 „Samozřejmě. Ostatní jsou v obýváku.“ Kývla jsem, zastrčila ruce do kapes mikiny a pomalu se vydala do oné místnosti, kde proběhla moje poslední hádka s Calebem.

 „Melanie, jak jsi se vyspala?“ zajímal se okamžitě otec, když mě uviděl.

 „Celkem dobře. Jen si zase musím přivyknout na ten časový posun,“ odpověděla jsem a posadila se na jediné volné místo na gauči – vedle Caleba.

 „Vždyť jsi tam nebyla moc dlouho,“ divil se Tobias.

            Odpovědět jsem mu u nestihla. Do místnosti vešla Megan a usmála se na nás. Caleb se zvednul a já k němu zdvihla hlavu.

 „Myslím, že je čas si promluvit,“ řekl.

A tak jsme si šli promluvit do kuchyně. Na pultíku stály dva šálky s kávou. Caleb se posadil na židličku a přitáhnul si modrý baculatý hrneček. Na mě zbyl černý a vysoký. Posadila jsem se naproti Calebovi, hodila do černé tekutiny kostku cukru a kávu zamíchala.

 „Takže?“ zeptala jsem se a podívala se na Caleba. Sledoval mě.

 „Musíš se rozejít s Thomasem,“ řekl Caleb a já si povzdychla.

 „To už je z části splněno,“ řekla jsem a usrkla kafe.

            Pozvedl zvědavě obočí a díval se na mě.

 „Jakmile se moje nohy dotkly anglické půdy, poslala jsem mu dopis,“ vysvětlila jsem a podívala se z kuchyňského okna. Zase sněžilo.

 „Ještě si s ním promluvím,“ řekla jsem a vzala si z talířku čokoládovou sušenku.

 „Jsi na řadě.“

            Caleb si po mých slovech povzdychnul, zhluboka se napil a pak začal mluvit.

 „Tvůj otec a starší si myslí, že by bylo nejlepší provést rituál až skončí škola, ale taky dřív, než ti bude osmnáct. Takže 1. července. Jde o to, že po rituálu můžeme být několik dní mimo. Pokud jde o rituál… Průběh by ti měla asi vysvětlit moje matka. Máš ten kámen, co jsem ti dal?“ zeptal se. Přikývla jsem a z kapsy vytáhla váček.

 „Co je to za kámen?“ zeptala sem se, když jsem ho vyndala a prohlížela si ho. Znovu se rozehřál a pulzoval, ale nyní mě to nepřekvapilo.

 „To je Naio. Neexistuje pro to jiný název. Tyhle kameny má každý kmen už od počátku toho prokletí. Otevřou tvoje vnitřní brány a dovolí duším, aby mezi sebou komunikovaly. Při rituálu, ho budeme mít oba na krku. To otevře portál mezi našimi dušemi. A budeme uvnitř kruhu, jehož hranice bude tvořit Seia – to jsou kulaté černé kameny. Ty zabrání, aby do našich duší vniklo něco zvenčí nebo aby něco našeho odešlo.

            Při rituálu, duše vlka, která je v tobě, přejde do mojí duše. Ale to jen tehdy, když naše duše splynut. A ty splynut jenom tehdy, když dojde ke splynutí těl.“ Při těch slovech se nepatrně zarděl.

 „Cože?“ zeptala jsem se a cítila, jak mi při Calebově výmluvném pohledu pokrývá tváře ruměnec.

 „To chceš říct, že mi dva, jako že…“

            Přikývl a díval se na mě. Odvrátila jsem od něj tvář a snažila se zahnat ruměnec. Byla jsem panna. Ne, že by mi Thomas nikdy nenavrhnul, abychom se milovali, ale já se na to nikdy předtím necítila. Nikdy nenastal ten okamžik, kdy bych si řekla „Teď, teď je to ono. Teď to chci.“ Thomas se to snažil pochopit, ale často jsme se kvůli tomu pohádali. A teď najednou jsem měla o pannenství přijít s člověkem, kterého jsem donedávna nenáviděla.

 „A pak?“ zeptala jsem se a musela si pročistit hrdlo.

 „Pak? Budeme, já… Ptal jsem se mámy. Prý, i kdybychom nechtěli, budeme muset být spolu. Tvá duše bude postrádat vlka, a protože bude u mě, ty budeš vyhledávat mojí společnost. Podle tradic našich předků budeme vlastně vdaní, takže nikdo se nebude divit, že budeme bydlet tady.“

            Tak s tím jsem se už smířila. Věděla jsem, tušila jsem, že pak se všechno změní.

 „Taky budeme schopni vycítit emoce toho druhého. Ne všechny, jenom ty velmi intenzivní – strach, úzkost, bolest… Kdyby došlo na bitvu, byl bych schopen posílit se tvojí energií, ale ty by jsi byla schopná to kontrolovat.“

 „To je všechno?“ zeptala jsem se a on přikývnul.

            Seděli jsem tam v tichosti a upíjeli každý svou kávu.

 „Mel?“ zeptal se z ničeho nic a já zvedla hlavu od kávy.  

            Vzal mě za ruku a já na něj vyvalila oči. Jedna moje část se mu chtěla vytrhnout a ta další čekala, co se stane. Hrál si s mými prsty a najednou mě na prsteníčku něco zastudilo. Pak svou ruku stáhl a odešel. Já seděla ztuhlá na židli a zírala na nenápadný stříbrný kroužek s kamínkem.

            Jakmile jsem vypila kafe, vypařila jsme se. Potřebovala jsem přemýšlet. Bylo toho tolik. Schovala jsem se na svém oblíbeném místě v lese, zírala na snubní prstýnek, který najednou vážil snad tunu, a snažila se zaplašit slzy. Nakonec jsem se však poddala a s tichými vzlyky mé slzy dopadaly na lesní zem. Nevím, jak dlouho jsem brečela, ale pak mi bylo lépe. Bylo to, jako když je několik dní ošklivě, pak se přižene zlá bouřka, po které vysvitne slunce.

            Lásce jsem dala sbohem již před několika dny. Nedokázala jsem si představit, že bych Caleba dokázala milovat. Ale v jedné nestřežené chvíli jsem si vzpomněla na Thomase. Na jeho úsměv, na láskyplný pohled jeho očí, na jeho polibky… Kdo mi v té chvíli mohl vyčítat, že jsem si z hlouby srdce přála, abych Caleba nikdy nepotkala? A pak jsem si uvědomila realitu, zahnala sentimentalitu, otřela slzy a přemýšlela co dál.

            V pondělí jsem měla jít do školy. Byla jsem rozhodnuta si s Thomasem promluvit a doufala jsem, že se Caleb nerozhodne to vzít do svých rukou. Bylo mi tak nějak jasné, že během okamžiku ztratím kamarády, které jsem si našla, ale nechtěla jsem, aby… Aby co? Ať už to mezi mnou a Thomasem proběhne klidně nebo to bude doprovázet scéna, stejně si o mně budou všichni myslet, že jsem vypočítavá mrcha. Ale já to přežiju. A kdyby to náhodou vypadalo moc špatně, vždycky se můžu domluvit na dřívější maturitě. Nedělala jsem si iluze o tom, že bych někoho z nich mohla potkat na vysoké, když tam nejspíš stejně nepůjdu. Od družky vůdce se očekává něco naprosto jiného. Třeba to, že co nejdřív přivede na svět silného potomka.

            Tohle  a ještě několik věcí jsem se dozvěděla od Megan druhý den, když si na mě udělala čas. Popsala mi rituál ze svého pohledu a spoustu věcí mi vysvětlila.

 „Ale proč to probíhá takhle?“ ptala jsem se a snažila se potlačit červenání.

 „Je to nejvyšší akt lásky a to, že se odevzdáš jinému člověku…“ Zasněně hleděla z okna s mírným úsměvem na tváři a pak se ke mně otočila.

 „Jsi panna, Melanie?“ zeptala se. Zčervenala jsem, ale přikývla. Chytila mě za ruku a povzbudivě ji stiskla.

 „Neměj strach, Caleb bude opatrný.“

            Pak se mě zeptala, jestli potřebuju vysvětlit ještě něco. Řekla jsem, že ne, poděkovala a odešla.

 

 

            A pak nastalo pondělí. Přijela jsem do školy Calebovým autem. Nejspíš jsem vypadal jako jindy – vlasy spletené do copů, perfektně zkombinované oblečení, jemný make-up, na krku modrý kámen na kožené šňůrce a na dlouhém stříbrném řetízku Celbův snubní prsten. Nechtěla jsem ho mít na ruce, až budu mluvit s Thomasem, ale úplně to popírat, by taky nebylo dobře. Tak jsem to vyřešila takhle.

            Pomalu jsem se vydala ke škole. Šla jsem sama, ale věděla jsem, že mě pozoruje několik párů očí – Calebovy, Tobiasovy a několika kluků, kteří patřili do smečky. Hlídali mě. A pak jsem uslyšela Thomase, jak na mě volá. Otočila jsem se za jeho hlasem a viděla, jak ke mně běží se svou sestrou v patách. Helen mě probodávala zamračeným pohledem a v jedné chvíli jsem dostala strach.

 „Melanie,“ vydechl Thomas moje jméno a mně to znělo jako modlitba. Možná doufal, že když jsem teď zpátky, zapomenu na ten dopis. Kdyby to jen tak šlo.

 „Ahoj, Thomasi. Musíme si promluvit,“ řekla jsem a gratulovala sama sobě za to, že můj hlas zní pevně.

            Přikývl a zavedl mě do jedné prázdné učebny. Helen vypadala, že by šla nejraději s námi, ale nakonec zůstala na chodbě.

 „Co měl ten dopis znamenat, Mel?“ zeptal se mě okamžitě Thomas a chytil mě za ruce.

 „Musí to skončit, Thomasi. Je mi to líto, ale mezi námi je konec.“ Zírala jsem na naše spojené ruce a zuřivě mrkala, abych zahnala slzy.

 „Proč?“

            Vzhlédla jsem a setkala se s jeho pohledem. Připomínal mi malé štěně, které nechápe, proč na něj jeho pán křičí a vyhání ho na mráz a déšť. Tak moc jsem ho chtěla políbit, tak moc... Přitiskla jsem své rty na jeho a do polibku dala všechnu svou beznaděj, lásku, touhu a lítost. To, že pláču, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy mi Thomas začal slíbávat slzy. Začala jsem zuřivě kroutit hlavou a odstupovala od něj.

 „Tohle ne, Thomasi, já, já…tohle prostě nejde. Je mi líto a z celého srdce doufám, že jednou najdeš někoho, kdo tě bude milovat tak, jak si zasloužíš.“

            Utekla jsem a nechala ho tam zmateného se dvěma zlomenými srdci. Na chodbě jsem razila do Helen. Dívala se na mě udiveně a ptala se, co se stalo. Jen jsem zakroutila hlavou a utíkala pryč.

            Nakonec jsem našla útočiště mezi regály v knihovně. Opírala jsem se o stěnu a potichu plakala. Slyšela jsem několik zvonění, ale ani na jedno jsem nereagovala. Zrovna teď jsem neměla náladu na to, poslouchat výklad. Nakonec byl však můj ukryt prozrazen. Z ničeho nic mě objaly silné paže a já podle vůně poznala Caleba. Za ním vykukoval Tobias a smutně mě pozoroval. Popotáhla jsem a odtáhla se od Caleba.

 „Jsem tu pro tebe, Melanie. Já i ostatní,“ řekl a podal mi kapesník.

            S díky jsem ho přijala a věděla, že to myslel vážně.

 

 

            Během několika dní se stala spousta věcí. Přesně jak jsem předpokládala, nikdo z mých dřívějších přátel se se mnou nebavil. Byla jsem zrádce. Zaslechla jsem dokonce několik lidí, jak říkají, že to není nic překvapivého. Že všichni museli počítat s tím, že se brzy přidám k těm podivínům, náfukům a rozmazlencům ze Seerstonu. Už tehdy, když jsem se přistěhovala, moc lidí nevěřilo, že bych mohla být jiná než ostatní. Varovali Thomase a ostatní, že se jen přetvařuji a bavím se. A teď na jejich slova došlo. A bohužel netrvalo dlouho a i Helen uvěřila tomu, že jsem prostě využila příležitosti, kdy mě nikdo neznal a pobavila jak sebe tak ostatní. A to, že jsem si za cíl té „zábavy“ vybrala jejího bratra, se jí moc nelíbilo. A taky mi to dala několikrát najevo.

 Ale Caleb věděl, o čem mluvil. Během několika dní jsem se spřátelila s Nicol Dortensnovou. Byla to drobná černovláska a jak jsem se dozvěděla, bydlela jen několik domů od nás. Nejprve mi jenom pomáhala dohnat, co jsem zmeškala a najednou jsem se s ní bavila o všem možném. Několikrát mě vytáhla na nákupy nebo do kina. Byla to třetí dívka mého věku, kterou jsem pustila do svého života, ale tahle v něm měla na rozdíl od těch předešlých zůstat. Jako má kamarádka a důvěrnice.

            Pokud jde o Caleba, vážně se snažil Zval mě na večeře, do kina, na procházky. Brzy jsem se ho naučila brát jako přítele. Moje nenávist tam byla sice pořád, ale slabá se krčila v koutku. Teď jsem k němu cítila z velké části vděčnost. Za co? Zaměstnával mou mysl a zabraňoval mi tak myslet na to, co by kdyby. Smála jsem se jeho vtipům a škádlila se s ním. Všichni se spokojeně usmívali. Nikoho ani trochu nenapadlo, že je to přetvářka a že si několikrát denně opakuji, že pokud se s ním budu cítit dobře, bude rituál snazší, neboť se při něm nesmím bránit.

            A tak jsem se tvářila šťastně, všechny přesvědčovala, že všechno bude v pořádku a ve volném čase se učila, co znamená být družkou vůdce a poslouchala staré příběhy.

            Jak začínal tát sníh, začaly se dít i další změny. Megan mě prakticky začala přestěhovávat k nim domů. V Calebově pokoji přibylo několik kusů nábytku, v šatně, která se skrývala za jedněmi dveřmi v jeho pokoji, jsem měla několik kousků oblečení – za dalšími byla koupelna a za posledními bylo něco jako pracovna.

 „A co když s ním nebudu chtít spát v jedné posteli?“ zeptala jsem se jednou Megan, když jsem s ní byla nakupovat.

 „Věř mi, že ani jednou nepomyslíš na to, že by jsi noc strávila bez něj,“ řeka mi se smutným tajuplným úsměvem.

            Nehádala jsem se s ní. Nevěděla jsem, do čeho jdu, ale něco uvnitř mě mi říkalo, že se ještě uvidí.

 

 

 „Co tam asi tak budu dělat?“

 „Tancovat? Bavit se? No tak, Melanie, nemůžu přijít bez doprovodu.“

 „Tak pozvi někoho z vašeho ročníku.“

 „Melanie!“

 „Neumím tancovat a nebudu tam ze sebe dělat šaška jenom proto, že se to ode mě očekává.“

            Abyste pochopili, za týden bude 25. května a čtvrťáci se ten den rozhodli udělat maturitní ples. Několik jich to chtělo odložit až na červen, ale ti, co dělali školní ročenku, jim oznámili, že nejsou supermani a potřebují na její dokončení alespoň měsíc. Měli sice medailónky všech studentů, ale neměli ještě fotky z maturáku a to kolem.

            No a Caleb dneska přišel s pozváním mé osoby na ples. Řekla jsem mu ne. On, že se nehodí, aby pozval někoho jiného a aby šel sám.

 „No tak, Mel. Heky se oblečeš, naparádíš a nikoho nebude zajímat, že se na tanečním parketu potácíš.“ Všichni okolo našeho stolu se tomu, co řekl Taylor – jeden kluk ze Seerstonu, který patřil do smečky a byl o rok starší než já – zasmáli. Hodila jsem po něm jablko, co jsem měla k obědu. Chytil ho a s úsměvem se do něj zakousl.

 „Nicol půjde taky. Klidně spolu můžete celej večer sedět u stolu a drbat ostatní holky,“ přemlouval mě Caleb dál.

 „Ne.“

 „Musíš jít.“

 „A to jako proč?“

 „Nemusíš tancovat, vážně. Jen se mnou pojď.“

            Caleb seděl naproti mně, držel mě za ruku a upíral na mě žadonící pohled. Nakonec jsem kývla. Několik lidí u stolu zavýsklo, jiní zasténali. Já nad jejich sázkou protočila oči.

 „Děkuju,“ řekl Caleb a usmál se na mě. Pokrčila jsem rameny.

            Postupem času jsem si na tuhle partu začala zvykat a nacházet mezi nimi přátele, ale občas se stalo, že se mi zastesklo po Helen nebo po někom z ostatních z toho normálního života. Jenže já zradila. A nebylo cesty zpět.

 

            Nakonec jsem si přípravy na maturitní večírek užila. S Nicol jsme jeden den vyrazily na nákupy. V jednom krámku jsme našly perfektní šaty. Ona krvavě rudé a já azurově modré. V den plesu přijela brzy ráno k nám domů a každá jsme té druhé udělaly účes a pomohly s líčením. Přitom jsme si povídaly. Ona mi vyprávěla o své sestře, která je o dva roky starší. Prý se zamilovala do příslušníka jiného kmene a oni ji od svatby neviděli.

 „A to s ní neudržujete žádný kontakt?“ zeptala jsem se a žehličkou narovnala další pramen Nicoliiných vlasů.

 „Ale jo. Píšeme si dopisy a na Vánoce si voláme,“ řekla smutně.

 „Já to nechápu. Proč se s ní nemůžete vidět? Komu by to ublížilo?“

 „Nejspíš nikomu. Ale...tohle jsou zákony, Melanie. Jenom ti nezadání smí navštěvovat jiné kmeny. A to jen v přesně určenou dobu.“ Nicol sice pokrčila rameny, jako že se o nic nejedná, ale její hlas byl plný něčeho, co říkalo opak.

 „Možná by ty zákony mohl někdo předělat,“ řekla jsem a kriticky si prohlédla své dílo.

            Nicol se nešťastně uchechtla a požádala mě o něco k pití.

            Do kuchyně jsem vyrazila namalovaná, učesaná a jenom v županu, který jsem měla přehozený přes spodní prádlo. Šaty měly přijít na řadu až za chvilku. Bosá jsem ťapkala po linu, když v tom jsem se mezi dveřmi kuchyně zarazila. U stolku tam seděl Caleb a Tobias. Oba byli ve smokingu, povídali si a nejspíš pili kafe.Chtěla jsem nenápadně vycouvat, hodit na sebe něco víc oblečení a pak se možná vrátit, ale všimli si mě.

 „Ahoj Melanie,“ pozdravil mě Caleb a Tobias se na mě uličnicky usmál.

 „Ahoj. Co tu děláte?“ ptala jsem se a zamířila k ledničce, abych se podívala, jestli tam je nějaký džus.

 „Čekáme na vás. Nicol říkala, že kolem sedmé by jste měly být hotové. Hodláš jít takhle?“

            Nejprve jsem pohledem střelila po hodinách, které ukazovaly čtvrt na osm a pak po Tobiasovi. Usmál se, pokrčil rameny a zmizel. S krabicí pomerančového džusu jsem se otočila ke skříni, abych tam vylovila skleničku.

 „Sluší ti to,“ ozvalo se za mnou a já sebou škubla. Úplně jsem zapomněla, že tu Caleb ještě je.

 „Díky. Budeme za chvilku,“ ujistila jsem ho a nalila džus i do druhé sklenky.

 „No, rád bych řekl, ať si klidně dáte na čas, ale začíná to v osm…“

 „Neměj strach, hodím na sebe něco bez rozparku a můžeme vyrazit.“

            Při těch slovech jsem pohledem střelila k pásku, který jsem měla obtočený kolem pasu. Když jsem šla dolů, neutahovala jsem ho moc pevně. A bylo to vidět. Uklidila jsem džus do lednice a zatáhl za jeden z konců. Okamžitě se župan rozevřel. V rychlosti jsem oba konce látky opět popadla a přitáhla je k sobě. Ale pásek mi z ruky vyklouzl. Ohnala jsem se po něm a nezaznamenala, že Caleb došel ke mně. Po druhé za ten večer jsem sebou škubla. Zírala jsem na něj, látka županu mi vyklouzla z rukou a já začínala rudnout. Sjel mě pohledem, pak natáhnul ruce, přitáhl části županu k sobě a pevně utáhnul pásek.

 „Díky,“ dostala jsem ze sebe a musela si odkašlat.

            Přikývl, ale dál mě propaloval pohledem. Začalo mi to být nepříjemné a tak jsem couvla a zády narazila do ledničky. Udělal dva kroky ke mně a já k němu zvedla tvář. Čekala  jsem co udělá. Natáhl ke mně pravou ruku a letmo mě pohladil po tváři. Pak se ke mně sklonil a políbil mě.

            Polibek byl jemný, mazlivý, ale… ale já při něm nic necítila. Bude to takové vždycky? Nebo se po čase naučím něco cítit? Chytil mě rukama za boky. Chtěla jsem se od něj odtáhnout a položila jsem mu ruce na hruď a zatlačila. Ale nevnímal mě. Chtěla jsem něco říct, ale on to vzal jako pozvání a nacpal se svým jazykem do mých úst. Dřív, než jsem stačila něco podniknout, se ode dveří ozvalo odkašlaní. V té chvíli jsem nebesům děkovala za Tobiase.

 „Já s Nicol jedeme napřed. Zabereme stůl a v případě, že se zpozdíte, vás omluvíme,“ řekl a byl ve tváři trochu červený. Caleb přikývl a já rychle hledala, kde nechal mistr tesař díru a prchala do pokoje.

            Jenže v půlce schodů mi něco došlo. Jestliže je Nicol pryč, není tu nikdo, kdo by mi zapnul šaty. Všichni dospělý byli u Sentastů a chystali se na ples odtamtud. Chvíli jsem jen tak stála, pak jsem se otočila a zamířila do kuchyně. Když mě Caleb uviděl, pozvedl obočí v němé otázce.

 „Potřebuju pomoc,“ řekla jsem. Zvedl se ze židle. Aniž bych na něj čekala, vydala jsem se k sobě do pokoje.

            Myslela jsem, že tím získám náskok a obléknu se dřív, než sem přijde, ale Caleb byl hned za mnou. V pokoji jsem na chvíli zauvažovala na tom, že se prostě dojdu obléknout do koupelny, ale pak jsem si vzpomněla na to, co nás čeká ani ne za dva měsíce a na to, co se stalo v kuchyni. Sundala jsem ze sebe župan a z pytle vytáhla modré korzetové šaty se splývavou sukní.

 „Zapni mi je,“ řekla jsem ohromenému Calebovi.

            Pak jsem se nasoukala do bílých střevíčků a přesunula se ke stolu, kde jsem měla připravené doplňky.

 „Nenosíš ho,“ řekl z ničeho nic Caleb. Otočila jsem se po něm a viděla, že v rukou svírá stříbrný řetízek se zásnubním prstýnkem.

 „No, přijde mi to jako podvod, nosit zásnubák, když vlastně žádnou svatbu mít nebudu. Nebo ne hned.“

            Mlčel a mě začal hlodat malý červík. Otočila jsem se k němu a pohlédla do jeho zadumané tváře.

 „Vlastně budeme mít svatbu ve stejný den, jako proběhne rituál,“ řekl a mně se na chvilku zastavil dech.

 „Prvního mi ještě nebude osmnáct,“ dostala jsem ze sebe, když jsem se konečně naučila znovu dýchat.

 „Budeš mít svolení rodičů a místní kněz, no, řekněme, že je ochotný nad těmi několika dny, které tě budou dělit od plnoletosti, přimhouřit oči.“ Byl naprosto klidný. Dokonce se usmíval. O mně se však něco takového říct nedalo.

 „A neměla bych o tom, že se ani ne za dva měsíce vdávám, něco vědět?“ ptala jsem se a jen silou vůle jsem nekřičela.

 „Moje a tvoje mamka se o všechno postarají. Nechtěly tě zbytečně znervózňovat.“ Po těchto slovech jsem vybuchla.

 „Moje máma je mrtvá.“

 

            Jeli jsme v tichosti. Tedy, prvních pět minut. Pak začal proud omluv.

 „Nech to být. Myslím, že v zhledem k okolnostem není žádný důvod k tomu, abych se vztekala. Vlastně můžu být ráda,“ přerušila jsem jeho hlas a on se na mě udiveně podíval.

            Podívala jsem se na mou levou ruku, kde se lehce třpytil kamínek. Takže je to definitivní. Pochybuji, že pod dnešku bude někdo, kdo to nebude vědět. Školní tamtamy pracují velice rychle a spolehlivě.

 „Bude to dobrý, Mel,“ řekl z ničeho nic.

 „Jo, pomalu tomu začínám věřit,“ řekla jsem a hořce se usmála.

            Zaparkoval, obešel auto a otevřel mi dveře. Pak mě doprovodil do sálu až ke stolu, kde seděl Tobias a ostatní. Pak se nám Caleb omluvil a zmizel za ostatními spolužáky. Stihli jsme to jen tak, tak.

 „Takže ty a Caleb jste si to vyříkali?“ Nicol se ke mně nahnula a tiše mi šeptala do ucha.

 „Co myslíš?“ zeptala jsem se a ukázala já levačku.

            Nicol vypískla a objala mě. Věděla, že Calebův prstýnek nenosím, protože si myslím, že je to celé podvod. Teď si nejspíš myslela, že se můj názor na celou věc musel změnit. Usmála jsem se na ni a poslouchala její veselé štěbetání. Nebylo zas tak těžké předstírat radost. Nebo jsem si to alespoň myslela do chvíle, kdy se můj pohled střetl s osobou na druhém konci sálu. S Thomasem.  Rychle jsem se od něj odvrátila a odpověděla Nicol na její otázku.

            O několik minut později se zábava rozproudila. Většina přítomných se vlnila na parketu, jiní si povídali. Já jsem seděla u stolu s Nicol a poslouchala, jak mi vypráví nějakou historku o Tobiasovi, když jsem byla v Paříži. Pak ten, o kom jsme mluvili, přišel a vyzval ji k tanci.

 „Jen běž a pořádně mu pošlapej nohy. Já si skočím pro něco k pití,“ řekla jsem jí, když po mně střelila pohledem a vydala jsem se přes sál ke stolu s občerstvením.

 „Ahoj,“ ozvalo se za mnou a já ztuhla.

 „Thomasi,“ pozdravila jsem ho přes knedlík v krku.

 „Nemiluješ ho,“ řekl a já na něj vyvalila oči.

 „Cože?“

 „Nedíváš se na něj tak. Nevím, co za frašku to hrajete, ale nemiluješ ho,“ trval si na svém.

 „Musíš se v tom rýpat, Thomasi?“ zeptala jsem se a rozhlédla se kolem doufajíc, že uvidím Caleba nebo někoho, koho bych mohla požádat o pomoc. Nakonec jsem jednoho kluka našla. Stál kousek od nás a bavil se s nějakou holkou. Vyslala jsem k němu němou žádost. Nepatrně přikývl a zmizel.

 „Chci jen přijít na to proč,“ odpověděl Thomas na mou předchozí otázku.

 „Nech to být. Nechtěj si ublížit víc, než jsem to už udělala já.“

            Sálem se rozezněly pomalé tóny. Thomas se ušklíbl.

 „Trochu ironické, nemyslíš? Jako znamení pro nás dva,“ řekl hořce a já cítila, jak se mi svírá hrdlo. Měl pravdu.

 „Thomasi.“ Chtěla jsem něco říct, ale přerušil mě.

 „Vážně mi nevěnuješ poslední tanec?“ zeptal se a natáhnul ke mně pravačku. A já ji přijala.

            Vtáhl nás do středu parketu a položil mi ruce na boky. Já mu své položila na ramena a pomalu jsme se začali pohybovat do rytmu.

 „Řekni mi proč, Melanie? Byla to celé hra?“ ptal se a já byla pouze schopná zavrtět hlavou. A few hours left 'til the sun's gonna rise.*

 „Tak proč? Co se změnilo?“

 „Já a okolnosti okolo. Ty s tím nemáš nic společného,“ řekla jsem a hořce se ušklíbla nad textem písničky. Opravdu nás dva vystihoval. How I wish we make it through.*

 „Budu bojovat,“ řek a odhodlaně mě stiskl.

 „Nemá to cenu,“ řekla jsem mu smutně a vzhlédla k němu. Just one more chance.*

            Jeho oči byly tak smutné a při tom v jeho obličeji bylo něco, co bych přirovnala odhodlaní. Věděla jsem, že stačí jedno moje slovo a on by byl schopný se s Calebem poprat. Trochu mi tím připomínal prince z pohádky. But I know, tomorrow I'll lose the one I love.* Zítra? To jsem ztratila už dávno.

            Najednou jsme stáli. Uprostřed parketu a dívali se do očí tomu druhému. Co asi viděl v těch mých. Bolest, stesk, lásku? Nebo všechno dohromady? Zvedl jednu ruku a pohladil mě po tváři. Pak se ke mně sklonil a lehce se dotknul mých rtů těmi svými. It's the only way to do.*

            Sklopila jsem víčka a slzy přetekly přes hráz. Byl to jemný polibek. A byl zoufalý. Oba jsme věděli, že je náš poslední. Before we say goodbye.* Tohle bylo naše sbohem. Protože i když budeme další rok chodit do jedné třídy, naše cesty se již nezkříží. Bude kolem mě až moc lidí, kteří dohlédnou na to, aby se to nestalo. A já budu vdaná. Hold me tight and keep me warm.*

            Odtáhla jsem se od něj a viděla, že i jemu po tvářích tečou slzy. Nebylo to tak hrozné jako předtím. To jsem srdce zlomila najednou nám oběma. Teď jsem jenom sypala sůl do svých ran. A to se dalo vydržet. A nebo jsem si to alespoň myslela.

 „Miluju tě,“ řekl a stehy na mém srdci popraskaly. Otočila jsem se a utekla pryč. Just one last dance.*

 

 

            Caleb mě našel, jak se opírám o zeď budovy a pláču. Vlastně, ve chvíli, kdy mě našel, jsem už nebrečela. Podal mi kapesník a já si otřela tváře.

 „Musím vypadat hrozně,“ řekla jsem, když jsem se dívala na bílou bavlnu, na které zanechávala řásenka a make-up své stopy.

 „Měl jsem přijít hned, když mě Filip našel, ale přijel jeden kluk, co s námi dřív chodil do školy a …“ snažil se mi vysvětlit, proč mu to trvalo tak dlouho.

 „To je v pohodě. Měla jsem mu říct ne rovnou.“

            Chvíli mě pozoroval, pak došel ke mně a objal mě. A já to objetí vítala. Nevím, co za to mohlo. Jestli to, že naše osudy jsou spojené, nebo ten vlk ve mně věděl, že to Caleb mu dá volnost, ale v jeho přítomnosti jsem se uklidnila a v jeho objetí se stehy vracely na místo.

 

*

A few hours left 'til the sun's gonna rise. - Pár hodin uplynulo, než slunce začalo vycházet

How I wish we make it through. - Jak bych si přála, abychom to překonali

Just one more chance. - Jen jedna poslední příležitost

But I know, tomorrow I'll lose the one I love. - Ale já vím,zítra ztratím to jediné, co miluji

It's the only way to do. - Jen jediná věc, kterou můžeme udělat

Before we say goodbye. – Předtím než řekneme sbohem.

Hold me tight and keep me warm. - Chyť mně pevně a zahřej mě

Just one last dance. – Jen jeden poslední tanec.

 

Just One Last Dance - Sarah Connor

 

05.02.2011 21:35:13
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one