Tak...po dlouhé débě jsem se konečně dokopala k tomu to sem přidat. No jo, je konec. Bvyla to dlouhá cesta. Hodně dlouhá. Takže děkuju všem, co vydrželi až do konce. Snad se vám povídka líbila.

P.S.: Jakmile dopíšu první kapitolku přidám sem předmluvu, prolog a shrnutí k nové povídce Anima veta.

 „Clair, tady jsi. Pojď, máma tě hledá,“ vběhl vysoký hnědovlasý chlapec po schůdkách na půdu starého rodinného domu a vylekal tak patnáctiletou rusovlásku.

 „Podívej, co jsem našla,“ řekla a ukázala mu sešit v silných deskách.

 „Co je to?“ zeptal se hnědovlásek a přešel k dívce.

 „To je deník babičky Melanie,“ odvětila a stále hleděla na poslední stránku, kde byla nalepena z ultrazvuku.

 „Ona si psala deník?“ zeptal se chlapec a vzal si od sestry onen zmiňovaný předmět.

 „Davide, Clair, kde jste? Je nejvyšší čas,“ ozval se zezdola hlas jejich matky.

 „Pojď, ať nenecháme mojí švagrovou čekat,“ řekla Clair a s úsměvem dloubla do bratra. Ten se lehce zarděl a pak se podíval na deník ve svých rukách.

 „Měli by jsme jí ho dát,“ řekl David, ale rychle prolistoval pár stránek.

 „Dám jí ho,“ nabídla se a natáhla k němu ruku.

 „Neměl by jsi nechat Margaret čekat, Davide,“ ozvalo se za nimi a oba s sebou polekaně trhli.

 „Babičko,“ vydechla Clair a podívala se na knihu ve svých rukách.

 „My, já…našla jsem tvůj deník,“ řekla a poddala ho stříbrovlasé ženě.

            Žena si ho vzala a prolistovala pár stránek. Na vrásčité tváři se jí objevil úsměv.

 „Váš dědeček se mi smál, když jsem ho psala,“ řekla s jemným úsměvem a pohladila přebal sešitu.

 „Kdybys to vydala jako knížku, vydělala by jsi jmění,“ řekla Clair a stará žena se rozesmála.

 „Myslíš, že by někoho v dnešní době bavil příběh o životě jedné hloupé puberťačky, která nakonec dospěla?“ zeptala se a objala své dvě vnoučata okolo ramen.

 „Tady jste. Vaše matka vás dva všude hledá. Nechceš přece zmeškat svou vlastní svatbu, Davide, hm?“

 „Už jdeme, dědečku,“ řekla Clair, popadla svého bratra za ruku a vyběhla s ní ven.

            Starý vysoký muž přešel ke své ženě, objal ji kolem ramen a podíval se na knížku v jejích rukách.

 „Tvůj deník?“ zeptal se a ona s úsměvem přikývla.

 „Možná bych ho mohla dopsat. Dát tomu nějaký konec,“ řekla a otočila na poslední stránku  a pohladila fotku.

 „Je to tvůj příběh. Pokud ho chceš dokončit, udělej to. Pamatuješ? Slíbil jsem, že tě ve všem budu podporovat,“ řekl muž a políbil ji do vlasů.

 „Je to můj život,“ opravila ho, s něžným výrazem v očích se na něj podívala a pohladila ho po tváři a pak společně vyšli na zahradu.

20.11.2011 18:46:08
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one