1. Noví sousedi - obrázek

1. Noví sousedi - obrázek

První kapitolka. Původně to mělo být něco na způsob prologu, ale nakonec jsem se rozhodla, že to udělám jinak. Jak to pochopíte časem, tedy snad. Doufám, že se vám tahle povídka bude líbit. Omlouvám se za chyby a váš názor mě opravdu potěší.
PS: Ten obrázek je prostě takovej úvodní, tak ho tak berte.  Celkově nemá žádnej význam, jen se mi k téhle kapitolce hodil

 „Tati? Tati, jsi tady? Jdu si zaběhat, jo?“ zakřičela sem jen tak ze zvyku a vydala se ke dveřím.

            Před kuchyní jsem se však zarazila. Teď o prázdninách, když byla maje matka, sestra a bratr na Floridě – chybělo jim sluníčko – si táta po ránu pouštěl rádio a vařil mi k snídani úžasný omelety nebo palačinky, ale dneska se z ní ozývalo pouze ticho. Vstoupila jsem dovnitř a rozhlédla se kolem. Na stole ležel nějaký papír a nějaké peníze. Zvedla jsem papír a dala se do čtení.

 

Angie,

volala mi mamka, že přiletí kolem třetí, takže za tebou přijedeme do Luny. Do desíti by měli přijet ti Darkinsnovi, tak jim dej klíče, co tu včera nechala paní Senferdová z realitky. Trošku pokliď a doplň ledničku, ať se maminka nezděsí.

Táta

 

         Mimoděk jsem se ušklíbla. Naši noví a zároveň jediní sousedi. Nechápal jsem, proč se stěhují sem a ne někam víc k městu. A taky proč se stěhují sem do Edmontonu. Zakroutila jsem hlavou nad svými myšlenkami a vydala se na svoje každodenní kolečko lesem, který se rozkládal všude kolem.

            Jak už jste zjistili, jmenuji se Angela Railliová. Tady v Edmontonu žiji se svou rodinou od narození, což je sedmnáct let. Naše rodina je tak trochu podivná a občas si v ní připadám jako host na návštěvě.

            Můj táta – Jaremy Railiv – vlastní jednu stavební firmu tady v Edmontonu. Je to skvělý otec . vtipálek, který si užívá života. Právě po něm jsem zdědila své černé vlasy, které mám však na rozdíl od něj dlouhé, kudrnaté a husté a stejně tak černé oči. Rysy v obličeji se však nepodobám ani jednomu z rodičů. Prý vypadám jako babička z matčiny strany.

            Moje matka – Charlota Railiová – je úplným opakem otce. Je to módní návrhářka, tudíž často jezdí pryč, takže spory mezi ní a mnou nejsou tak časté. Hodně dbá na pravidla a stejně tak jako její rodina je i  ona silně věřící, což očekávala i od nás. Já jsem ateista, což je jedna z věcí, ve kterých jsem ji – jak často říká – zklamala. Jakéže jsou ty další věci. No je to pořádný seznam, ale myslím, že pár věcí bych zmínit mohla : nemám ráda šaty a sukně, takže je - pokud to není nutné – nenosím, nemám ráda pastelové barvy, a každý pokus o to mi jimi oživit šatník, končí neúspěchem, jsem tvrdohlavá, nemám vychování, jím nezdravě a mohla bych pokračovat. Má krásné světle hnědé vlasy a nádherné smaragdové oči, po kterých jsem jako malá toužila a záviděla je své sestře, ale velmi brzy jsem přišla na to, že nemůžu mít všechno a se svým vzhledem hold nic neudělám.

            Moje drahá sestra a dvojče – Kate Railiová – je stejná jako naše matka. Od malička se chová nadřazeně a žene se za úspěchem. Je to sice moje dvojče, ale dvojvaječné a jak jednou prohlásila, vůbec jí nemrzí, že si nejsme podobné. Jak už jsem zmínila má oči po matce a vlasy jen o maličko tmavší. A ke své lítosti musím poznamenat, že je hézká, hodně hezká.

            O rok starší bratr Kevin je povahou podobný otci, takže si sním docela rozumím. Stejně jako já má černé oči a rysy hodně po otci, ale vlasy zdědil po matce. Chtěl by se stát lékařem a já mu přeji, aby se mu tenhle sen vyplnil.

            Já zatím žádnou představu o tom, co bych mohla dělat po střední nemám. No, i když je pravda, že přemýšlím o tom, co mi řekla Sarah Kerlinová – šéfredaktorka místních novin. Seznámila jsem se s ní o minulých prázdninách, když jsem tam dělala brigádu. Když jsem končila, popřála mi hodně štěstí do budoucna a řekla mi, že pokud zatím neuvažuji o tmo, co dělat po střední, tak bych mohla zkusit kriminalistiku nebo žurnalistiku. Často o jejích slovech přemýšlím a ona to ví, neboť se při každém našem setkání záhadně usmívá, když vidí mou horlivost. Abyste to pochopili. Oficiálně už v novinách nepracuji, ale stále mám přístupovou kartu, neboť občas mi Sarah zavolá a dá mi nějakou práci. Ví, že jsem si za ty dva měsíce tam našla spoustu kontaktů a jak sama ví, kontakty se nepředávají.

            Na letošní prázdniny jsem si našla brigádu v Luně. Luna je malá útulná restaurace a čajovna v jednom. Dělám od tří do osmi a musím říct, že je to skvělá práce, ale má jednu nevýhodu – pracovní uniformu, kterou tvoří zlatý top se zavazováním kolem krku, černá sukně, která končí zhruba deset centimetrů nad koleny,  černé zástěrky se zlatým okrajem a logem Luny, zlatočerné balerínky a já osobně jsem si k ní přidala černou čelenku, aby mi vlasy nepadaly do očí.

            Naši se ze začátku dost divili, proč si rok co rok hledám na prázdniny brigádu, neboť naše rodina na tom byla finančně velmi dobře, ale řekněme, že jsem na nich nechtěla být závislá. Zabočila jsem za roh a v dálce zahlédla světlo. Blížím se ke konci.

            Ale těch důvodů. Proč pracuji je víc. K sedmnáctinám jsme s Kate každá dostali, co jsme chtěli. Já chtěla auto a Kate výlet do Paříže. Sice pak byla naštvaná, že do školy musí jezdit s Kevinem, zatímco já mám vlastní auto, ale brzy to vypustila z hlavy a začal se zabývat jiným rozmarem, kterých má stále hodně. Autíčko, které jsem dostala, je přesně podle mého gusta – černý Lotus Elise. Původně to mělo být autíčko poněkud obyčejnější, ale jakmile jsem to auto tenkrát spatřila, okamžitě jsem se do něj zamilovala.

            Vynořila jsem se z lesa a ocital se za velkým světle žlutým domem s tmavou střechou. Dům, který byl až do teď prázdný. O kousek dál naproti stál ten náš – světle modrý s přední verandou, na kterou mi před dvěma léty táta pověsil síť. Náš dům byl o něco menší, než tenhle, ale nelitovala jsem toho. Velké domy nahánějí snadněji strach. Chtěla jsem běžet jako obvykle – běžet kousek od domu a  pak odbočit na cestu, ale tentokrát jsem málem narazila do stříbrného BMW. Včas jsem ze zastavila, ale v tom zmatku jsem si nedala pozor a skončila na zemi.

 „No super,“ zamumlala jsem si pod, když jsem se zvedla a prohlédla si škody.

Na červenočerné teplákovce, kterou jsem dneska vyndala ze skříně, jsem měla fleky od bahna. Zkusila jsem se trochu očistit, ale moc to nešlo.

 „Jste v pořádku?“ ozval se za mnou ženský sametový hlas a já sebou polekaně trhla a otočila se.

            Za mnou stála žena, která vypadala jako anděl nebo nějaká bohyně krásy. Měla velmi vřelí oválný obličej, který byl však nepřirozeně bledý, který jí lemovaly dlouhé rovné blonďaté vlasy a z kterého se na mě dívali dvě světlounce hnědé oči. Musela jsem zamrkat, abych se přesvědčila, že to není přelud.

 „Jo, jsem,“ dostala jsem ze sebe po chvíli. 

            Mile se usmála a já jí váhavě úsměv opětovala.

 „Jsem Elizabeth Darkinsnová,“ představila se po chvíli a můj úsměv zmizel.

            Takže už jsou tady.

 „Angela Railiová, těší mě,“ řekla jsem neupřímně a stiskla nabízenou ruku, která byla studená jak led.

 „Bydlím s rodinou v tom druhém domě. Já, mám vám dát klíče od domu,“ řekla jsem po chvíli a nervózně se rozhlédla kolem. 

            Znovu se usmála a já se pomalu rozešla k domu. Avšak jakmile jsem vyšla na cestu, čekalo mě další překvapení. Stáli tam další dvě auta a další čtyři lidi. Dva chlapci, jeden muž a jedna dívka. A všichni vypadali nádherně. Došli jsme  k nim a paní Darkinsnová se okamžitě pustila do představování.

 „Tohle je můj manžel Charles,“ ukázala na hnědovlasého muže, který vypadal na třicet.

 „Naši dva synové Daniel a Mathew.“

            Daniel – na kterého ukázala jako první, byl vysoký špinavý blonďák, který mohl být tak v mém věku, maximálně o rok dva starší. I  jeho tvář byla velmi krásná a kolem pasu objímal krásnou rusovlásku v mém věku.

            Mathew byl Danielovým opakem. Něco jako já s Kate. Měl tmavě hnědé, skoro černé vlasy mohl mít dlouhé tak k ramenům, ale takhle se to nedalo odhadnout, neboť je měl spletené v krátkém cůpku. Jeho rysy byly jemné i když ostré a tvář mu zdobil mírný úsměv. Všichni z téhle podivné rodinky byli neskonale krásní, ale on? On byl, překrásný je slabé slovo.

 „A tohle je Cristin, naše adoptivní dcera,“ představila mi i posledního člena rodiny.

            Rusovláska se na mě mile usmála a já si uvědomila, že všichni jsou stejně bledí a mají stejné oči. To bylo divé.

 „Angela Railiová. Přinesu vám ty klíče,“ představila jsem se znovu a vydal se k domu a přitom cítila v zádech něčí pohled.

            U dveří jsem se otočila a střetla se s karamelovým pohledem Mathewových očí. Na chvíli jsem zůstala stát s rukou na klice, ale pak potřásla hlavou, abych se vrátila zpět na zem a vešla dovnitř. Takže tohle jsou naši noví sousedi. Zašklebila jsem se. No jak se zdá, mám se na co těšit.

31.05.2009 17:36:23
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one