10. Kapitola - Rozhovory - obrázek

10. Kapitola - Rozhovory - obrázek

Tak jsem zpět. Tahle kapitolka má 5 a půl stránky A4, což je taková omluva za to, že to trvalo tak dlouho. Jinak, uvědomuju si, že jistá část tam připomíná tak trochu otisk, ale došlo mi to, až když jsem to dopsala, a protože jsem něco takového měla vymyšleno už od začátku, nebudu to měnit. Jinak, omlouvám se za chyby a ať se líbí.

Se spokojeným úsměvem jsem vešla do domu. Z obýváku jsem slyšela televizi, v kuchyni tiše předla pračka a když jsem šla do svého pokoje zaslechla jsem z Katiina pokoje klavírní hudbu. Rychle jsem vyšlapala několik posledních schodů a zamířila do koupelny. Pak mi však došlo, že jsem si zapomněla vzít pyžamo a vrátila se zpět do pokoje a otevřela skříň. Chvíli jsem váhala a pak jsem sáhla po tmavě zeleném saténovém kraťáskovém pyžamu. Rychle jsem se osprchovala a po návratu do pokoje jsem otevřela okno. Pak jsem se posadila k notebooku a začala dodělávat rozpracovanou esej na angličtinu.

            Docela jsem se do úkolu ponořila, takže jsem si nevšimla jak dům pomalu utichá. Z reproduktorů hrály potichu písničky skupiny The Corrs a já se pomalu blížila ke konci. Ještě jednou jsem si celý úkol přečetla a opravila pár chybiček. Pak jsem zapojila tiskárnu a esej vytiskla. Zatímco z ní šnečím tempem vylézal papír, jsem se protáhla a usmála se, když mi v zádech několikrát zakřupalo. Zadívala jsem se na papír a pomyslela si, že by nebyl špatný nápad koupit nějakou novější, protože tahle už měla nárok na důchod. Začala jsem si potichu broukat právě hrající písničku a klepat prsty o hranu stoku do rytmu Nikdy jsem nevydržela dlouho v klidu.

            Tiskárna konečně vyplivla poslední list papírů a já ji opět uklidila na její místo. Pak jsem vypnula přehrávač a notebook napíchla na nabíječku. Pak jsem zhasla velké světlo a nechala svítit jen malou lampičku u postele. Pak jsem se došla do koupelny napít a pomalu zamířila do postele. Jakmile jsem však stála několik kroků od ní, všimla jsem si, že už na ní někdo sedí.

 „Mathe?“ zeptala jsem se, abych se ujistila, neboť v přítmí lampičky jsem oné osobě neviděla do obličeje.

  „Ano?“ zeptal se a postavil se.

 „Klidně seď,“ řekla jsem a sama se posadila.

            Po chvíli váhání se posadil naproti mně a zadíval se na mě. Pohled jsem mu opětovala přesně pět minut. Pak jsem se podívala z okna na hvězdnou oblohu. Měla jsem spoustu otázek, ale nevěděla jsem, jak se zeptat.

 „Takže…“  začala jsem a znovu se odmlčela.

 „Takže?“ zopakoval po mně a čekal.

 „Vadí ti slunce,“ konstatovala jsem a čekala.

 „Vlastně ne, ale je lepší když se jeho paprskům vyhýbáme,“ řekl.

 „Proč?“

 „No, řekněme, že by obyčejného člověka asi udivilo, kdybychom se najednou začali třpytit, nemyslíš?“

 „Takže tě nespálí? A co česnek? Kříže? Svěcená voda?“

 „Nic z toho na nás neplatí. A než se zeptáš, kolík je taky k ničemu. Pokud by jsi nás chtěla opravdu zabít, musela bys mít ohromnou sílu. Roztrhat naše tělo na kousky a spálit je,“ vysvětloval mi, zatímco si hrál s prsty mé pravé ruky.

 „V pokoji jsi měl postel, takže nemusíte spát v rakvích?“ ptala jsem se dál.

 „Pravda je taková, že nespíme nikdy. Nemůžeme. Po té, co se z nás stali upíři, přestali jsme sice stárnout, ale je to jakoby jsme umřeli a přitom zůstali na živu. Nepotřebujeme kyslík, teplo, jídlo ani vodu. Jediné, co ke svému „životu“ potřebujeme je krev,“  odpovídal trpělivě.

 „A jak často, no, potřebujete krev?“ zeptala jsem se a trochu se děsila odpovědi.

 „Jde o to, jak žiješ a jak jsi stará. Novorozený upír potřebuje krev i několikrát měsíčně. Pokud žiješ daleko od lidí, a jsi dostatečně stará, nemusíš na lov třeba celé dva měsíce. Když žiješ v blízkosti lidí jako my, záleží na tom, jak se živíš. Pokud by jsme lovili lidi a měli dostatečné sebeovládání, aby nás jejich krev nevábila, vydržíš bez lovu měsíc. Avšak, pokud se jako my živíš krví zvířat, musíš na lov dvakrát do měsíce. Pokud tedy nechceš být nebezpečná svému okolí.“

 „Takže tvoje rodina nezabijí lidi?“ zeptala jsem se.

 „Ne. Přijde nám zbytečné zničit lidský život, když je tu i jiná možnost, která se navíc objede bez výčitek svědomí.“

 „A jak se člověk může stát upírem?“ zeptala jsem se a on po mně střelil divným pohledem.

 „No, musí ho kousnout upír. V našich slinách je jed. Zvířata paralyzuje, ale člověka dokáže přeměnit na jednoho z nás. Pokud máš tedy dostatek sebeovládání a nezabiješ toho, koho chceš proměnit.“

            Přikývla jsem a zívla.

 „Jsi unavená, měla by jsi spát,“ řekl a pohladil mě po tváři.

 „Zůstaneš,“ zeptala jsem se a počkala, dokud nepřikývnul.

            Pak jsem se spokojeně natáhla a on mě přikryl. Lehl si vedle mne a zlehka objal kolem pasu.

 „Nevyčítá ti Daniel, že jsi ho tam nechal samotného?“ zeptala jsem se a znovu zívla.

 „Už je dospělý,“ odpověděl mi a já se zasmála.

 „Spi,“ šeptl mi do vlasů a já poslušně zavřela oči a během několika minut usnula.

 

***

 

            Pomalu jsem otevřela oči a vypnula budík. Pak jsem se protáhla a pohlédla na pootevřené okno. Jediná známka toho, že tu Mathew byl. Pomalu jsem vstala a došla se převléknout do nějakých tepláků a trika. Pak jsem si udělala pár protahovacích cviků a vyrazila na svou každodenní trasu s úsměvem na tváři.

            Byla jsem šťastná. Teď, když jsem už věděla celou pravdu, jsem se cítila o něco lehčí. Strach zmizel a láska mě zaplavila od konečků prstů na nohou až po konečky vlasů. A i když bylo nebe zamračené, já cítila svit slunce. Ale nic krásného netrvá příliš dlouho.

 

***

 

            Byl leden. Vše šlo do té doby perfektně. Ze mě a z Mathewa se stal oficiální pár a Katie se s tím po dvou týdnech snažení, mi Mathewa přebrat, smířila. Dokonce mi popřála hodně štěstí. V Luně jsem pracovala každé úterý a čtvrtek a pokud mě byla potřeba v redakci, bylo to většinou ve středu. S Mathewem jsme navštívili několikrát kino, divadlo, nějakou výstavu, koncert, ale spoustu času jsme strávili někde, kde jsme si mohli povídat. Zrovna dnes jsem seděli v jedné malé kavárničce, kde jsme byli jedinými zákazníky, a on mi vyprávěl o své rodině.

 „Elizabeth byla nejstarší. Byla dcera anglického kupce. Roku 1640 jí bylo zrovna 25 let. Tehdy se vydala se svým otcem do jedné vzdálené vesnice, aby se seznámila s mužem, který si ji i přes nevelké jmění rozhodl vzít. Ji a jejího otce přepadli lupiči. Podařilo se jí utéct, ale jeden z banditů ji zasáhl šípem. Utíkala lesem a neohlížela se na své zranění. Po chvíli se jí však začala motat hlava a omdlela. Byla někde uprostřed lesa a myslela si, že tam zemře. Tam ji našel upír, který byl zrovna na lovu. Začal se z ní krmit, ale něco ho vyrušilo. Zmizel a když se vrátil, byla Elizabetina proměna téměř u konce. Zůstal s ní celé dva roky a učil ji, jak se chovat. Chtěl ji i naučit lovit, ale ona odmítla lovit lidi a tak jí prozradil, že může pít i krev zvířat, ale nikdy jí to nebude úplně stačit. Vždy bude cítit žízeň a bude o něco málo slabší. Byla ochotná to podstoupit.

            Roku 1698 potkala ve Francii Charlese. Byl malířem. Ona si u něj tehdy nechala udělat portrét a okamžitě se do něj zamilovala. Stačil jí jediný pohled a věděla, že našla toho, kdo jí byl souzen. Od té chvíle za ním chodila stále častěji. Charles se brzy zamiloval do Elizabeth a roku 1699 přesně v den svých třicátých narozenin, ji požádal o ruku. Nebýt pravidel, které díky svému stvořiteli velmi dobře znala a také jejího svědomí, nejspíš by souhlasila okamžitě. Avšak místo souhlasu mu řekla o sobě pravdu. Utekl. Myslela si, že ho vystrašila a s pocitem, že jí zlomil její mrtvé srdce, se chystala z Francie pryč. Brzy ráno však u ní zaklepal jeho pomocník a předal jí od Charlese pozvání na čaj. Souhlasila a když se sešli, chtěla se mu omluvit a říct, že zmizí z jeho života. On jí však přerušil a řekl, že jeho nabídka stále platí. Prý tenkrát poprvé zažila šok jako upír. Nakonec však souhlasila. Za měsíc se vzali a ona ho o svatební noci proměnila. Zasvětila ho do upírského způsobu žití.

            Jako třetí do této rodiny přibyl Ian. Byl to syn hraběte. Když mu bylo 18, uspořádal jeho otec a posléze jeho přátelé velikou oslavu. Trvalo to několik týdnů. Když se vracel z jedné oslavy u přítele domů, chtěl jít pěšky. Byl opilý a ve městě ve spleti uliček zabloudil. Narazil na ženu, o které si myslel, že je prostitutka. Byla to však upírka na lovu. Nejprve chtěla Iana zabít, ale nakonec se rozhodla udělat z něj svého druha. To se stalo roku 1754. Nějakou dobu žil jejím způsobem života – lovem lidí. Ze začátku se mu to příčilo, ale nakonec si zvykl. Kvůli Nelle, jak se ta žena jmenovala. Nejen, že mu pomohla s jeho upírstvím, ale také mu pomohla zvládnout jeho dar. Víš, někteří upíři mají dary, schopnosti, chceš-li. Ian, on je něco jako stopař. Nebo by mohl být. Normální stopař dojde podle vůně kamkoliv, ale můžeš ho zmást, když půjdeš například přes vodu, nebo poletíš vzduchem. A stále musí jít za tvou vůní. Ian ne. Tomu stačí jedna stopa. Jediný nádech tvé vůně a vidí cestu po které jsi šla, jdeš a kam dojdeš. Ať už zabočíš, kde chceš, nebo se uprostřed cesty rozhodneš jinak. Ian se k Elizabeth a Charlesovi připojil roku 1830 v NY. Tehdy se ho Nella nabažila a zatoužila po někom novém. Nevadilo mu to. Jemu její společnost také začala vadit. Když se s Elisabethou a Charlesem setkal, okamžitě poznal, že jsou jiní. Vyprávěli mu o svém způsobu života a on se rozhodl změnit své stravovací návyky a přidal se k nim.

            Než se zeptáš, proč tu Ian není s námi, řekněme, že od jisté události se čas od času zmizí.“

 „Od jaké události?“ zeptala jsem se, když se na chvíli odmlčel.

 „Víš, já jsem se k nim přidal roku 1850, když mi Ian zachránil život tím, že mě proměnil. Stejně jako Elisabathu mě napadli, ale já neměl takové štěstí. Pobodali mě, okradli a utekli. Ian mě našel a udělala ze mě jednoho z nich. O půl roku později k nám přivedl Susan. Byla člověk a já byl novorozený. Uměl jsem se sice už jakž takž ovládat, ale když zakopla na schodech v našem tehdejším domě, chytil jsem jí, aby si něco neudělala a v tu chvíli mě vůně její krve zasáhla nepřipraveného a já se neovládl. Zabil jsem ji. Když to Ian zjistil, zuřil a já se mu nedivil. Kdyby to bylo možné, vzal bych si život. Ian byl můj nejlepší přítel a zároveň bratr,“ vyprávěl mi potichu a pak sklonil hlavu do dlaní.

            Vstala jsem ze své židličky a posadila se vedle něho. Pak jsem vzala jeho hlavu do dlaní a donutila se ho na mě podívat. Ano, sice to se mnou otřáslo, ale věděla jsem co asi musel zažívat. O pocitech novorozených mi vyprávěl celkem podrobně. Pohladila jsem ho po ztrhané tváři a zlehka ho políbila na ústa. Když jsem se chtěla odtáhnou, přitáhl si mě blíž a dával mi poznat svou bolest polibky. Když se ode mě odtáhnul, začal zase vyprávět. Tentokrát však vyrovnaněji.

 „V té době, kdy mě Ian našel, jsem byl studentem. Moje matka byla švadlena a otec námořník na jedné lodi. Oba pracovali, jak jen mohli, aby mi zaplatili studia a já měl lepší život. Chtěl jsem jim to co nejvíce ulehčit, tak jsem si našel práci v jedné knihovně. Přes noc jsem tam třídil knihy a uklízel je na jejich správná místa.

            Asi dva měsíce po mé proměně jsem zjistil, že i já mám dar. Mám schopnost kohokoliv zhypnotizovat a donutit ho udělat cokoliv. Zapomenout, podřídit se, přiznat se k něčemu co neudělal. Je to dar, ale i prokletí a chci abys věděla, že ho na tebe nikdy bez tvého dobolení nepoužiji, dobře?“ Počkal na mé kývnutí a pak pokračoval.

 „Jako pátý se k nám přidal Daniel. Roku 1901 ho někdo strčil do kolejí a jeho srazil vlaj. Nějakým zázrakem neumřel, ale byl ošklivě zraněn a pokud by přeci jen přežil, nikdo nemohl s jistotou říct, že přežije. Elizabeth tam tenkrát byla a jediná se mu vrhla na pomoct. Prosil ji, aby ho zachránila. Řekla mu co je zač a zeptala se ho, jestli by takový život chtěl. Souhlasil s tím. Řekla dvou lékařům, co se hnaly na pomoct, že je to její bratranec a odjela s ním do nemocnice. Ještě toho dne jej dostala z nemocnice pryč a proměnila ho. Pokud se ptáš, co byl Daniel předtím, je toho velmi málo. Jeho rodiče ho v pěti letech vyhodili z domu, neboť ho nemohli živit a on se potloukal od jedné práce k druhé.

            Jako poslední k nám přišla Cristin. Ta vyrůstala a žila u svého strýce. On na ni neměl čas a dělal si z ní služku. Stejně jako Daniel i ona uvítala tento život s otevřenou náručí. Víš, kdy se to stali, že ano? Cristin je z nás poslední, kdo má nějaký dar. Dokáže ovládat živel vzduchu. To je velmi užitečná schopnost. Díky ní nebyla téměř nikdy vystavena pokušení lidské krve.“

 „Několikrát jsi zmínil nějaké zákony. O jaké zákony se jedná?“ zeptala jsem se po té co jsem si všechno, co mi řekl, srovnala v hlavě a napila jsem se čaje.

 „No jednak jsou zákony, které musí dodržovat všichni upíři. Nesmíš se prozradit. To znamená, že za sebou musíš zahlazovat stopy a být nenápadný, pokud chceš být v blízkosti lidí. Nikdy nesmíš proměnit dítě, protože to je snad to nejhorší, co můžeš udělat. Uvěznit dospělého v těle dítěte. A také by jsme o sobě neměli nikomu říkat. Pouze lidem, kteří se mají stát upírem.

            A pak je tu ještě něco. Většinou si podle toho vybíráme své partnery. Lidé to nazývají láskou na první pohled. U nás je to to samé, akorát intenzivnější. Víš, každý má někde někoho ke komu patří. Kdo vlastní druhou polovinu jeho duše. Přesně to se stalo Elizabeth, když poprvé spatřila Charlese. Danielovi, když spatřil Cristin. Mně, když jsem spatřil tebe. Podíval jsem se ti do očí a uviděl tvou duši. Uviděl jsem tebe. A svou budoucnost. Od té chvíle, aniž bych nějak chtěl jsem cítil, když jsi měla strach, nebo ti bylo smutno. Chtěl jsem tě chránit a utěšovat tě. Jenže ty sis mi stranila a já se bál, abych něco neprovedl,“ vysvětloval polohlasem.

 „A tohle spojení, nebo co to je, bude trvat už navždycky?“ zeptala jsem se a potlačovala jsem paniku.

 „Ano. Dokud budeš člověk, můžu cítit jen některé tvé emoce. A mohu tě navštěvovat ve snech. Až se staneš jednou z nás, budeme navzájem cítit své emoce, najdeme se kdekoliv a pokud si vyměníme krev, budeme moci slyšet své myšlenky,“ řekl a mně až v té chvíli došel význam jeho slov.

 „Jak jsi to myslel? AŽ budu jednou z vás?“ zeptala jsem se a moje srdce začalo strachy uhánět.

            Chytil mě za ruku. Snažila jsem se mu ji vytrhnout, ale neuspěla jsem. Po chvíli jsem cítila, jak přes naše spojené ruce proudí do mého těla pocity klidu. Udiveně jsem se na něj podívala a on se na mě jen usmál.

 „Zkus se zamyslet nad tím, co cítíš. Co jsem ti právě řekl. Tahle vazba není jednostranná, i když u lidí to trvá chvíli déle. Zkus se zamyslet nad námi dvěma. Já za tři roky odejdu. Možná déle, možná dříve. Vážně si dokážeš představit, že já najednou zmizím ze života tobě a ty mně? Já to nedokážu, věř mi. Jsem ochotný počkat. Čekal jsem na tebe téměř století a tři čtvrtě. Nějakou chvíli to ještě vydržím, ale takový je náš osud.“

            V tu chvíli jsem se znovu pokusila vytrhnout mu svou ruku. Tentokrát jsem se však moc snažit nemusela. Pustil ji. Popadla jsem svou bundu a vyběhla z kavárny pryč. Venku sněžilo a pomalu se smrákalo. Přitáhla jsem si bundu blíže k tělu a zamířila neurčitým směrem pryč. Po tvářích se mi koulely slzy. Bylo toho moc. Mathewa jsem milovala. Víc než svůj život. Tudíž bylo ironické, že jsem se ho ve chvíli, kdy mi řekl, že se jednou stanu upírkou , nechtěl vzdát. Jenže v téhle chvíli, kdy jsem se pořádně uklidnila, mi došlo, že má Mathew pravdu. Každé ráno patřila má první  a večer poslední myšlenka Mathewovi. Kdykoliv jsem byla bez něj, panikařila jsem. A kdykoliv jsem ho znovu uviděla, mé srdce zaplesalo radostí a já byla úplná.

            Posadila jsem se na lavičku v parku, kam jsem došla a hystericky se zasmála. Až do téhle chvíle mě nenapadlo, že se ze mě stane upír. Ale byla bych vůbec schopná to vydržet. Být člověkem, podřizovat se svým potřebám a stárnout, zatímco Mathew by byl stejně tak mladý a krásným, jak jsem ho potkala? Ne. Byla bych ochotná obětovat svou lidskost, jen abych s ním mohla strávit veškerý čas světa? Ano.

            Znovu jsem se zasmála. Tentokrát však nad svou hloupostí. Za pár dní, možná týdnů nebo měsíců, bych si tohle uvědomila sama. Ale když jsem to slyšela z jeho úst. Prchla jsem. Zvedla jsem se a pomalu se vydala zpět k té kavárně. Pochybovala jsem, že tam ještě bude, ale mohla jsem to zkusit. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se kolem. Štěstí stálo při mně. Seděl tam. U našeho stolu. Měl zavřené oči a před ním stál šálek, z kterého stoupal kouř. Najednou otevřel oči a podíval se na mě.

            Rychle jsem se k němu rozešla div jsem neběžela. Narovnal se na židli a nabídnul mi svou náruč. A já ji přijala. Posadila jsem se mu na klín, obtočila mu ruce kolem krku a začala mu máčet tričko.

 „Promiň, promiň, promiň…“ šeptala jsem stále dokola a on mě hladil po hlavě.

 „Nemáš se za co omlouvat, Angelo.“ Tišil mé omluvy a podal mi kapesník, abych se vysmrkala.

 „Jsem pitomá,“ řeka jsem.

 „Ne, nejsi. Reagovala jsi přesně tak, jak by reagoval každý. Ale vrátila jsi se. A to je hlavní,“ řekl a podal mi šálek s horkým čajem.

 „Proč?“ zeptala jsem se a usrkla si.

 „Pokud by jsi si dnes neuvědomila, že říkám pravdu a že jsem se v tom, co jsem říkal pletl, znamenalo by to, že náš vztah není pevný.A pokud by se tak stalo, to, co jsme dosud prožili, by se, i když by mě to hrozně bolelo, stalo minulostí.“

 „Kdy?“ zašeptala jsem potichu a pohlédla mu do očí.

 „Jak jen si o to řekneš,“ řekl mi a já se na něj zmateně podívala.

 „Až budeš připravená, poznáš to. Ty sama si to budeš přát víc než cokoliv jiného, věř mi,“ vysvětlil a  položil na stůl několik bankovek.

 „Půjdeme?“ zeptal se a já přikývla.

  

***

            Často se od té doby stávalo, že jsem prostě jen tak seděla, sledovala svou rodinu a přemýšlela o tom, co si asi budou myslet, až odejdu. Zmizím. Nevěděla jsem, jak to Mathew chce udělat, ale tipovala jsem, že to bude podobné jako u Cristin. Někdy se stalo, že mě při těchto myšlenkách Mathew nachytal. Často mi pak kladl na srdce, že se nemusím ničeho bát, a že na mě nepospíchá.

            Neříkám, že s uvědoměním, že má Mathew pravdu, jsem přišla o všechen zdravý rozum a pud sebezáchovy. To ne. Častokrát jsem přemýšlela o tom, jak moc by mě vzala Mathewova ztráta. Věděla jsem, že hodně, ale někde tam uvnitř jsem se snažila sebe samu přesvědčit o tom, že je to jen další kluk, který mě pobláznil a za chvíli ani nebudu vědět, jak se jmenoval. Asi netřeba říkat, že jsem pokaždé selhala. Takže jsem se s tím po měsíci definitivně smířila.

            A poznal to i Mathew. Po celý ten měsíc jsem byla odtažitá a ani jednou jsem ho nepustila do svého pokoje. Do školy jsem zase začala jezdit sama a častokrát jsem zamyšleně hleděla před sebe.

            Když jsem se smířila se svým osudem, jak tomu Mathew říkal, byla jsem zrovna doma a už dvě hodiny dělala úkol na dějepis. Nejdřív jsem za ním chtěla jít, až to dodělám, ale nakonec jsem se na to vykašlala a vydal se za ním. Zaklepala jsem na dveře Darkinsnových a čekala. Otevřela mi Elizabeth.

 „Dobrý den. Je tu Mathew?“ zeptala jsem se.

 „Ahoj, Angelo. Je u sebe v pokoji,“ odpověděla mi s úsměvem a odstoupila ode dveří.

            Poděkovala jsem a rozešla se k jeho pokoji. Zaklepala jsem na dveře a čekala. Po chvíli se ozvalo vyzvání a já otevřela dveře. Mathew ležel na posteli, v rukou držel nějakou knihu a obezřetně mě sledoval. Až teď mi došlo, že jsem ho opět donutila o mně pochybovat.

 „Ahoj,“ pozdravila jsem ho potichu a rozešla se k posteli.

 „Děje se něco?“ zeptal se a posadil se.

            Posadila jsem se vedle něj a prohlédla si jeho tvář. Jeho oči měly tmavě hnědou barvu a mně došlo, že bude brzy potřebovat na lov. Pohladila jsem ho po tváři, pak jsem vzala jeho ruku do své a do dlaně mu vtiskla polibek.

 „Stýskalo se mi,“ řekla jsem.

 „Vážně?“ zeptal se trochu nejistě a pozvedl obočí.

 „Slíbils, že mi dáš čas,“ připomněla jsem mu jeho slib.

 „To máš pravdu,“ odpověděl a dál sledoval můj obličej.

 „Vím, že jsem se ti omlouvala už před měsícem v kavárně a ty sis nejspíš myslel, že už jsem se se vším smířila, ale nesmířila. Prostě jsem potřebovala čas, abych mohla přemýšlet,“ řekla jsem a čekala jsem na jeho reakci.

 „A už jsi si všechno promyslela?“ zeptal se.

 „Asi ano. Nemyslím tím, že jsem připravená stát se do týdne upírkou, ale jsem smířená s tím, že se to jednou stane,“ odpověděla jsem a nervózně si poposedla.

 „To zatím úplně stačí,“ řekl potichu, ale já ho přesto slyšela.

            Zvědavě jsem se na něj podívala, ale on jen s úsměvem zakroutil a hlavou a nabídl mi svou náruč. Opřela jsem se zády o jeho hruď a hrála si s prsty jeho jedné ruky. V té druhé držel knihu a nerušeně pokračoval ve čtení.  

            Od té doby jsem každý večer usínala v Mathewově náručí a pouštěla ho do svých snů. A právě díky nim, jsem se na věčnost začala těšit.

20.06.2010 14:26:43
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one