11. Kapitola - Návrat - obrázek

11. Kapitola - Návrat - obrázek

Mno, snad to přežiju XD XD

           

            Bylo pátého května. Vzduch voněl blížícím se létem a na nebi už tři dny zářilo slunce a nevypadalo to, že by se mělo opět zatáhnout. Všichni měli radost. Až na mě. Mathew byl s celou rodinou na lovu. Jindy samozřejmě chodil také na lov, ale pouze přes noc. Na jeden dva dny. Když však ohlásili, že bude několik dní hezky, rozhodli se Darkinsnovi udělat „rodinou výpravu“. Nebo to se alespoň říkalo ve škole.

            Seděla jsem na verandě a nasupeně hleděla na nebe. Najednou se mezi stromy cosi pohnulo. Něco, od čeho se sluneční paprsky odrazili. Narovnala jsem se a zpozorněla. Snažila jsem se co nejvíc utišit své srdce a dech a napínala uši, ale všude bylo ticho. Zlověstně ticho. Pomalu jsem vstala a udělala několik kroků směrem k lesu.

 „Nebojíš se?“ Ozval se za mnou hluboký mužský hlas.

            Otočila jsem se a zůstala zírat na cizince chráněného stínem stromů. Byl vysoký. Na sobě měl černé kalhoty a černou nezapnutou košili, takže jeho bledá pokožka vytvářela s jeho oblečením dokonalý kontrast. Jeho obličej byl trojúhelníkový a pochopitelně dech beroucí. Dokonalá rudá ústa v tajemném úsměvu. Nos byl sice malý a podle mě ho musel zdědit po své matce, ale do obličeje přesně zapadal. Oči dravce se zlatou duhovkou orámované dlouhými řasami a dokonalým obočím. A jeho vlasy. Temně černé jako sama noc se mu končily u brady a i když stál ve stínu, mohla jsem vidět, jak se jeho vlas lesknou tmavě modrými záblesky na těch několika parscích, které pronikly skrz stromy.

            V mnohém mi podobou připomínal Mathewa, i když on měl obličej oválný a jeho vlasy byly delší a světlejší. A jeho oči mi nikdy nepřipomněli dravce, který číhá na svou oběť.

Naklonil hlavu trochu na stranu a pozvednul obočí.Došlo mi, že čeká na odpověď.

 „Ne, myslím, že ne. Měla bych?“ zeptala jsem se a udělala krok k němu.

 „Možná,“ odpověděl váhavě a pozoroval mě, jak k němu kráčím.

 „Hledáš někoho?“ S tykáním začal on, tak jsem neviděla důvod v tom, v něm nepokračovat.

 „Možná,“ zopakoval svou předešlou odpověď.

            V další chvílí se mezi stromy prohnal vítr. Opřel se do mých zad a vlasy mi vehnal do obličeje. Když se konečně uklidnil, zastrčila jsem si vlasy za uši a trochu si je upravila. Pak jsem se podívala na cizince. Díval se na mě, jako kdyby spatřil ducha. Ale pak jen zatřepal hlavou a jeho překvapený výraz zmizel a nahradila ho ledově chladná maska.

 „Hledáš Darkinsnovi? Jsou na lovu,“ řekla jsem a musela se usmát, když překvapeně zamrkal a narovnal se. Jeho ležérnost a netečnost zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.

 „Copak ještě víš, maličká?“ zeptal se zvědavě a já nad tím oslovením protočila oči.

            Došla jsem až k němu a chvíli pozorovala jeho obličej a jeho oči, které si mě vyčkávavě měřily.

 „Vím toho hodně. Jde o to, co chceš vědět,“ odpověděla jsem a naklonila hlavu na stranu.

            Nadechoval se, že něco řekne, ale pak naklonil hlavu na stranu a řekl : „Někdo sem jede. Nepředpokládám, že oni jsou informováni tak jako ty?“

 „Ne, nejsou,“ odpověděla jsem.

 „Dobře. Ještě se uvidíme maličká!“ A byl pryč.

            Pokrčila jsem rameny a vydala se zpět k domu s vědomím, že mě ten cizinec sleduje. No, cizince. Měla jsem jistě podezření, že jsem se právě setkala s Ianem. Jen jsem si nebyla stoprocentně jistá.

            Zašla jsem do domu. Zamířila jsem do obýváku a zapnula si televizi. Na jednom programu běžel celkem starý, přesto pěkný film, takže jsem se plně ponořila do děje. Asi deset minut po té přijeli moji rodiče s Katie.

 

***

 „Včera mi volala Elizabeth. Vrací se dnes odpoledne, takže u nich můžeš zůstat. Slíbila mi, že dá na tebe pozor. Až k nim půjdeš, ujisti se, že jsou všechny okna zavřená, květiny zalité, všechno vypnuté a ….“

 „Mami, není to poprvé co u někoho přespávám, zatímco vy jedete pryč,“ přerušila jsem svou matku a podala jí další zavazadlo.

            Věc se měla tak. Matka měla nějakou práci v Paříži a protože se blížil konec školního roku – v červnu se přeci prakticky nemůžeme nic naučit – vzala Katie s sebou. Ty dvě tam měly být následující měsíc a půl. Takže se Katie celý minulý týden učila na závěrečné zkoušky.  Kevin to udělala podobně a odjel s partou kamarádů. Prý budou kempovat a užívat si, když jsou to jejich poslední společné prázdniny a proč by si je tedy neprodloužili. A táta měl práci mimo město. Nejdřív to vypadalo, že budu doma sama nebo budu muset přespat u někoho z kamarádů. Včera odpoledne se však začalo zatahovat a k večeru volala Elizabeth, že se dneska vrací, takže pokud jsem si nedomluvila už nic jiného, můžu u nich zůstat.

            Jakmile vyjeli, zamávala jsem jim a pak se chtěla vrátit do domu a dobalit si své věci. U dveří však někdo stál.  

 „Koukám, že se rodinka vydala na výlet a tebe nechali doma,“ řekl a prohlížel si mě.

 „Zvykla jsem si,“ odpověděla jsem s pokrčením ramen a chtěla se vydat do domu, ale zabránil mi v tom, neboť svým tělem zatarasil dveře.

 „Copak, maličká?“ zeptal se, když viděl, jak ho pozoruji.

 „Jmenuji se Angela, Angela Railiová,“ řekla jsem, neboť mi s tou maličkou začal lézt na nervy.

 „Ian Darkins,“ řekl, chytil ruku, kterou jsem mu podávala k potřesení a s lehkou úklonou mi ji dvorně políbil.

 „Myslela jsem si to, ale nebyla jsem si jistá,“ řekla jsem, když mě pustil.

 „Mathew ti o mně vyprávěl,“ konstatoval.

            Přikývla jsem a vydala se do pokoje. On šel potichu za mnou.

 „Potřebuju si zabalit,“ oznámila jsem mu před schody.

 „Pomůžu ti,“ řekl a mile se usmál.

            Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala. Ian šel za mnou a pohvizdoval si.

***

 

 „Víš, udivuje mě, že musíš jít k sousedům, když tě nechali doma samotnou. Podle mě jsi dost stará na to, abys zůstala doma sama,“ poznamenal Ian, když si prohlížel mou knihovničku, zatímco já si balila věci.

 „Být to jen na pár dní, tak by v tom problém nebyl, ale není jisté jak dlouho bude táta mimo město. A máma je klidnější,“ řekla jsem s pokrčením ramen a zapnula batoh s věcmi.

 „Všechno?“ zeptal se udiveně.

 „Kdybych něco potřebovala mám to jenom kousek,“ vysvětlila jsem mu.

 „Jak jsi předtím myslela to, že jsi si myslela, že jsem to já, ale nebyla jsi si jistá?“ zeptal se z ničeho nic a já se na chvíli zarazila.

 „Mathew mi o tobě vyprávěl. O celé vaší rodině,“ řekla jsem.

 „Co ti řekl?“ zeptal se a jeho hlas byl najednou chladný a hrozivý.

 „Vyprávěl mi o tom, jak se stalo, že jsi upírem. O tom, jak jsi potkal Elizabeth. O tom, jak jsi ho proměnil a o Susan.“ Dívčino jméno jsem řekla šeptem, ale on ho zaslechl a přivřenýma očima mě pozoroval.

 „Co ti o Susan řekl?“

 „Že pro tebe byla důležitá a po té co se neovládl a zabil ji, jsi je opustil a vracíš se jen občas.“

            Ian mě chvíli pozoroval a pak se začal smát. Hlubokým teplým smíchem, který se okolo mě obalil jako hedvábí.

 „Čemu se směješ?“ zeptala jsem se, když jsem se vzpamatovala a došlo mi, že na něj reaguji, tak jak bych jako zadaná neměla.

 „Možná bys drahému Mathewovi neměla všechno věřit,“ poznamenal s úsměvem na rtech.

 „O čem to mluvíš?“ Nechápala jsem.

 „Susan jsem sice do našeho domu nepřivedl já, ale Mathew. Našel jí na ulici. Byla slepá, ale uměla nádherně zpívat. Zamiloval se do jejího hlasu a její důvěřivě tváře. Staral se o ni, zaplatil jí ty nejlepší doktory, ale nikdo nedokázal, aby znovu viděla. Poskakoval kolem ní, jako věrný pes. Pak jednou odešel na lov a já s ní zůstal doma sám. Chtěla si povídat a i když jsem se jí snažil dát najevo, že nejsem ten pravý, s kým by si měla povídat, nevzdala se. A po čase jsem zjistil, že to zas není tak špatné. Jednou se Mathewovi svěřila, že se do mě asi zamilovala a on se rozzuřil. Byl novorozený a její krvi odolával už velmi dlouho. A když vybuchnul, přestal se ovládat. Chtěla před ním utéct, ale spadla ze schodů. Chytil ji, ale neodhadnul svou sílu a když jí k sobě tisknul, udusil jí. Vyčítal si to, tak jsem mu pomohl zařídit její pohřeb. Myslel si, že to, že umřela, je moje vina. A tak jsem se rozhodl, že bude lepší, když na chvíli zmizím. Ale tohle cestování se mě chytilo,“ dovyprávěl a jeho hlas byl klidný.

            Zůstala jsem na něj zírat. Jeden z nich mi lhal. Sice ne ve všem, ale ve velké a podstatné části. Nechápala jsem, proč by mi měl lhát Mathew, ale ani u Iana jsem neviděla žádný důvod.

 „Proč by mi Mathew lhal?“

            Až když mi Ian odpověděl pokrčením ramen došlo mi, že jsem tu otázku vyslovila nahlas.

 „Měli by jsme jít. Budou tu do dvou minut. Už takhle se budeme cítit jak u výslechu,“ řekl a vzal mi batoh.

 

***

            Měl pravdu. Z domu jsem vyšla ponořená do svých myšlenek a úvah. Nechápala jsem proč nedokážu říct Ianovi, že mu nevěřím. Proč nedokážu věřit Mathewovi. Z mých myšlenek mě probral až Mathewův hlas a Ianova hladná dlaň na mém kříži.

 „Iane? Angelo?“ vyslovil naše jména jako otázku a čekal na odpovědi.

 „Ian se tu objevil před třemi dny,“ řekla jsem a podívala se do Mathewovy do tváře.

            Jeho výraz mě překvapil. Netvářil se radostně nebo provinile, ale rozzuřeně a nenávistně. Pomalu jsem se k němu vydala a položila mu ruku na tvář. Nebo jsem chtěla. Jakmile jsem totiž zvedla ruku, chytil mě za ní a přitáhl si mě k sobě. Pak na Iana zlostně zavrčel. Ian se uchichtnul a pomalu se vydal k nám.

 „Je moje,“ zavrčel Mathew a já vyvalila oči.

 „Řekl jsem snad něco proti? Ale co kdybys to nechal na ní, hm?“ otázal se Ian a objal Elizabeth

 „Mathe, pust! To bolí!“ vykřikla jsem, když po Ianových slovech zesílil svůj stisk.

 „Promiň.“ Mathew mě pustil a odstoupil ode mě. Přesto se však držel blízko.

 „Jak dlouho se zdržíš tentokrát?“ zeptala se s úsměvem Cristin a objala Iana.

 „Tak dlouho, až už mě budeš mít plný zuby,“ odpověděl jí též s úsměvem.

            Podívala jsem se na Mathewa a pocítila strach. Co když je Mathew jiný, než jsem si myslela?

 

02.07.2010 16:05:37
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one