12. Kapitola - Varování - obrázek

12. Kapitola - Varování - obrázek

Po trochu delší době další kapitolka. Snad se bude líbit a omlouvám se za chyby.

            Seděla jsem na posteli v Mathewově pokoji a dívala se z okna na noční oblohu. Přemýšlela jsem. Nad Mathewem, sebou a Ianem. Přemýšlela jsem o všem co mi ti dva řekli. Proč se Mathew tvářil tak rozzuřeně, když Iana dnes uviděl? A proč by mi jeden z nich lhal? Potřebovala bych si s Mathem promluvit, ale o samotě a to v domě plném upírů jaksi nejde.

 „Nemůžeš spát?“ ozval se mi u ucha jeho sametový hlas a kolem pasu se mi obtočily jeho ledové ruce.

 „Potřebovala bych s tebou mluvit,“ řekla jsem, odtáhla se od něj a podívala se mu do očí.

 „Tak mluv,“ řekl a povzdechl si.

 „O samotě,“ upřesnila jsem.

            Chvíli se zamyslel. Pak se na mě usmál a řekl: „Až usneš, vstoupím ti do snů a budeme si moct promluvit uvnitř tvé hlavy. Co ty na to?“

            Bylo to lepší než nic. To jsem musela uznat. A tak jsem přikývla. Lehla jsem si a on mi pomohl zabalit se do přikrývek. Pak si lehnul vedle mě a jednou rukou mě objal kolem pasu. Začala jsem se uvolňovat a za chvilku už jsem mohla cítit, jak mi víčka těžknou pod náporem spánku.

            Ocitla jsem se v dřevěném altánku někde v parku. Vzduch voněl posečenou trávou a růžemi. Napravo se rozprostíralo jezero a za ním jsem viděla dům z cihel porostlý břečťanem. Kolem mě se prohnal vánek a já si objala nahá ramena. Podívala jsem se, co mám na sobě a protočila oči. Olivově zelené korzetové šaty. Přejela jsem prsty po látce – hedvábí. Ani jsem nechtěla vědět, co mi Mathew provedl s vlasy, ale měla jsem je vyčesané nahoru. Opřela jsem se o sloupek altánku a zahleděla se na jezero.

 „Takže?“ ozvalo se za mnou.

            Otočila jsem se. Stál na schůdcích v černém padnoucím obleku s vázankou ladící k mým šatům. Tohle všechno byla jeho práce. To on dával mým snům obraz.

            Řekla jsem mu, co mi řekl Ian. A cítila se…divně. Trpělivě mě vyslechl. Pak se v altánku objevila lavička. Pokynul mi, abych se posadila.

 „Jednu věc jsem ti o Ianovi neřekl. Často, často jsme spolu soupeřili a sázeli se. Z počátku nešlo v podstatě o nic. Kdo stihne ulovit za hodinu víc zvěře, kdo dojede nebo doběhne první do cíle. A pak jednou přišel s tím vsadit se o to, kdo z nás najde svou spřízněnou duši jako první. Snažil jsem se mu to vymluvit. Tohle se totiž nedá uspěchat. Ale on neposlouchal a po čase začal provokovat a já nakonec přijal. Doufal jsem, že ho to uklidní a až do doby, než se to jednomu z nás stane bude klid. Ale spletl jsem se. Ian totiž nesnáší prohru.

            Jednou jsem na ulici uviděl Susan. Zpívala u kostela a vedle sebe měla slaměný klobouk a v něm se lesklo několik mincí. Zpívala jako anděl a její tvář budila v každém důvěru. Jak Ian řekl, Susan byla slepá a já se opravdu pokusil jí pomoci. Bohužel, nešlo to. A tak jsem se spojil s několika lidmi v Evropě a domluvil se se Susan. Měla odjet k jedné mojí dlouhodobé přítelkyni. Byla to velmi bohatá žena, a i přestože byla velmi laskavá, nikdy nenašla muže, kterého by milovala. Pověděl jsem jí o Susan. A ona mi řekla, že se o ni postará.

            Susan z toho byla nadšená. A já také. Bral jsem ji jako mladší sestru, o kterou jsem se mohl postarat a stačilo mi to. Ale Ian to viděl jinak. Myslel si, že jsem ji našel a byl odhodlán udělat cokoliv, aby to změnil. Začal se jí dvořit, četl jí, poslouchal ji, když zpívala. Ian věděl, jak zapůsobit na ženy. Velice brzy dostal co chtěl. Susan se do něj velice brzy zamilovala. Nebo si to alespoň myslela. Avšak, měla zálusk i na mě.

            Jednoho dne za mnou přišla a řekla mi, že si hodlá Iana vzít. Překvapilo mě to, ale popřál jsem jí hodě štěstí. To ji rozzlobilo. Doufala, že ve mně vzbudí žárlivost. Když zjistila, že k ní nic necítím, nic kromě bratrské lásky, utekla. Nejspíš chtěla utéct k Ianovi, který měl pokoj o patro níž. Jenže to nebyl ani týden, co jsme se přestěhovali a ona si spletla počet schodů. Zakopla a padala. Zachytil jsem ji a jak jsem řekl, neměl jsem ještě dokonalé sebeovládání. Zabil jsem ji a vyčítal to Ianovi. Řekl jsem mu, že doufám, že je spokojený a aby vypadl. Řekl jsem mu celou pravdu o tom, co jsem pro ni chtěl udělat. Od té doby, já…“ Jeho hlas, který byl do té doby ledově klidný, byl najednou plný emocí. Opět mi připomněl ono odpoledne v kavárně.

            Zvedla jsem se a rozešla se k němu. V očích jsem měla slzy. Objala jsem ho kolem pasu a obličej mu zabořila do zad.

 „Proč jsi mi to neřekl už před tím?“ zeptala jsem se.

            Otočil se, zvedl můj obličej a jemně mi setřel slzy.

 „Tehdy jsi mi ještě příliš nevěřila. Pamatuješ? A teď jsme na tom asi stejně…“

 „Ne, to ne. Já, já miluju tě a věřím ti. Jen už žádné polopravdy,“ řekla jsem a pohladila ho po obličeji.

            Podíval se mi do očí a já v těch jeho spatřila radost, lásku a naději. Stoupla jsem si na špičky a on pochopil. Sklonil se a naše rty se od jeho návratu konečně spojili v polibku.

 „Vítej doma,“ zašeptala jsem a oba jsme se zasmáli.

 „Měla bys něco vědět, Angelo. Ian tu sázku stále považuje za platnou. Bude se tě snažit svést, ublížit mně i tobě a…“

 „Ššš. Věř mi, hm? Ian je hezký, to nepopírám, ale mým osudem jsi ty,“ řekla jsem a znovu ho políbila.

 „Budu opatrná. Slibuju.“

 „Věřím ti.“ To bylo to poslední co  řekl, než vše pohltila mlha a já se začala probírat.

 

 „Dobré ráno,“ zašeptal mi Mathew do ucha a já se usmála.

 „Dobré,“ odpověděla jsem a otočila se k němu.

            Sklonil se ke mně a přejel svými rty po těch mých. Jen lehce. Jako dotyk motýlích křídel. Trochu se odtáhnul a pak to zopakoval. Když to udělal po třetí, zapletla jsem mu prsty do vlasů, přitáhla si ho k sobě a polibek prohloubila. Zasmál se a namotal si na prst pramínek mých vlasů. Přetočili jsme se, takže jsem se najednou ocitla nad ním. Právě jsem se skláněla k polibku, když se dveře otevřely.

            Ian stál ve dveřích a trochu překvapeně mě pozoroval. Podívala jsem se na něj a trochu zčervenala, když mi došlo, jak to asi musí vypadat. Mathew s tím takové cavyky nedělal.

 „Co chceš, Iane?“

 „Jen jsem nechtěl, aby jste zaspali,“ řekl ledově.

 „Neměj starost. Já a Angie si dokážeme poradit,“ odpověděl Mathew a políbil mě na spánek.

 „To vidím,“ zamumlal Ian a odešel.

            Mathew mě ještě jednou políbil a pak se i se mnou začal zvedat.

 „Ale má pravdu. Měli by jsme vstávat. Je čas jet do školy,“ řekl a odnesl mě do koupelny.

            Na skříňce vedle umyvadla již byla připravená kopička oblečení, které mi vybrala Cristin.

 „Budu v kuchyni,“ řekl Mathew s posledním polibkem a zmizel.

            Rychle jsem se osprchovala a oblékla. Cristin mi vybrala bílou vzdušnou sukni po kolena a bílý top se zlatým a černým potiskem. Rychle jsem se oblékla, učesala vlasy a jen je upevnila čelenkou se zlatými korálky. Pak jsem se vydala do kuchyně, odkud se linula vůně smažených vajíček a slaniny.

            Teda, měla jsem to v plánu. Před koupelnou stál Ian a vyčítavě se na mě díval. Na chvilku jsem se zarazila, ale pak jsem chtěla pokračovat dál. Ian mi ale zastoupil cestu.

 „Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se, když mi došlo, že se jen tak neuhne.

 „Přemýšlím,“ řekl místo odpovědi.

 „Tak co kdybys hezky přemýšlel dál a mě pustil, hm? Musím jet do školy,“ řekla jsem s úsměvem a znovu se ho pokusila obejít.

 „Přemýšlím o tobě a Mathewovi,“ řekl a podíval se mi do očí.

 „Co kdybys přestal strkat nos do věcí, do kterých ti nic není?“ zeptala jsem se ho a založila si ruce v bok.

 „A co když mi do toho je hodně?“ zeptal se a sklonil se k mému obličeji.

 „To těžko,“ odpověděla jsem ztěžka.

            Pohladil mě po tváři a začal se sklánět k mým rtům. Pokud jsem snad měla ještě nějaké pochyby o Mathewových  slovech, právě zmizely. Odstoupila jsem od Iana a založila si ruce na prsou.

 „Mohla bych projít?“ zeptala jsem se pak.

            Chvíli pozoroval můj obličej a pak mi uhnul. Rychle jsem kolem něj prošla a zamířila do kuchyně. Mathew stál u linky a krájel rajčata.

 „V pořádku?“ zeptal se, jakmile jsem došla až k němu.

            Přikývla jsem a posadila se za stůl. Položil přede mě talíř s jídlem a políbil mě na vršek hlavy.

 

            O té doby co nás to ráno Ian načapal, byl poněkud zamlklý. Občas jsem ho sice načapala, jak si mě prohlíží, ale nikdy nic neřekl. A já taky ne. Byla jsem spokojená. Před dvěma dny mi volal táta. Zdrží se o trochu déle, než původně myslel, neboť se vyskytly nějaké potíže. Co jsem si mohla přát víc?

            Například nedostat extra úkol z dějepisu za vyrušování, když ten kdo vyrušoval byl Mathew. No jaká je tohle spravedlnost? Navíc ten bídák s celou rodinkou vyrazil na lov, takže mi nezbylo nic jiného než se po škole stavit v knihovně a půjčit si pár knížek. Zrovna teď jsem seděla u kuchyňského stolu a prokousávala se podrobnostmi války za nezávislost.

 „Chceš s tím pomoct?“ ozvalo se za mnou a já sebou polekaně trhla.

 „Iane, vyděsil jsi mě,“ řekla jsem a začala sbírat několik papírů, které jsem svým úlekem shodila na zem.

 „Omlouvám se,“ řek upřímně a posadil se vedle mě.

 „Takže? Chceš s tím pomoci?“ zeptal se po chvíli, kdy jsem ho se zvednutým obočím pozorovala.

            V první chvíli jsem chtěla odmítnout, ale pak mi došlo, že Ian ji nejspíš zažil, pokud se tedy zrovna nepoflakoval někde po Evropě. A abych pravdu řekla, začínala jsem mít těch nezáživných knížek plné zuby. A tak jsem kývla.

            Ian mi začal vysvětlovat důvod války, rozdíly mezi patrioty a loayalisty, průběhu i konci. Na rozdíl od knížek mě jeho vyprávění zaujalo a já si nestačila dělat poznámky. Kdykoliv jsem měla nějakou otázku, zodpověděl mi ji. Takhle nás našel i zbytek rodiny. Já seděla na jedné židli před sebou hustě popsaný papír, který jsem později hodlala přepsat na počítači, Ian na druhé mi s jiskrou v očích vysvětlující látku.

 „Bavíte se?“ optal se Mathew a chtěl mi vtisknou polibek do dlaně, ale já na něj byla pořád naštvaná.

 „Jo. Ian byl totiž ochotný mi pomoct s úkolem, co jsem dostala místo tebe,“ řekla jsem a ruku mu vytrhla.

 „Omlouvám se,“ omluvil se a na tváři vyčaroval kajícný úsměv.

 „Doděláme to?“ zeptal se Ian a já přikývla.

            Mathew pochopil a po chvíli co nás sledoval, mi řekl, že bude v pokoji. Přikývla jsem a dál poslouchala Ianův výklad. Když jsem udělala poslední tečku, s úsměvem jsem mu poděkovala a vydala se do Mathewova pokoje, kde jsem měla notebook. Ian mě však chytil za ruku.

 „Ano?“ optala jsem se v domnění, že mi chce ještě něco říct. Chtěl, ale ne to co jsem čekala.

 „Nedostanu žádnou odměnu?“ zeptal se a pohladil mě po dlani.

 „Jestli jsi to dělala jenom kvůli tomu, měl jsi to říct rovnou. Já taková nejsem, Iane. Mathewa miluju a ty se s tím budeš muset smířit.“

            Pak jsem odešla rovnou do pokoje a začala se přepisem. Mathew se na mě chvíli díval, ale pak mi řekl, ať se jdu naučit na biologii, že budeme zítra psát a do přepisu se pustil místo mě.

 „Unavená?“ zeptal se mě, když dopsal a já zaklapla s povzdechem učebnici lidskou lebkou.

 „Hm, troch,“ odpověděla jsem a přitulila se k němu.

 „Jaký byl lov?“

 „Stýskalo se mi po tobě.“

 „Mně taky.“

 „Co kdybychom zítra po škole někam vyrazili? Třeba do kina? Slyšel jsem, že ten nový film, je dobrý.“

 „A o čem je?“ zeptala jsem se a někdy v polovině jeho vyprávění usnula.

            Do kina jsme nakonec nešli. Ne, že by jsme nechtěli, ale ono sehnat lístky na poslední chvíli je celkem těžký. Tak jsem zamířili do jednoho baru. Mathew mě pozval na večeři se slovy, že si pak můžeme zatancovat.

            Neodmítla jsem. Právě naopak. Objednala jsem si nějaké jídlo a snášela Mathewův pohled, zatímco jsem jedla. Pak mi objednal něco k pití a povídali jsem si. Bylo něco kolem půl desáté, když se vedle nás z ničeho nic objevil Ian a požádal mě o tanec. Po chvíli váhání jsem přikývla. K mé „převeliké radosti“ začala právě jedna z pomalejších písniček a tak chtě nechtě jsem Ianovi položila své ruce na ramena. On s tím takové cavyky nedělal. Své ruce položil na můj zadeček a teprve tehdy, když jsem ho poprosila, aby je dal jinam, poslechl. Myslím, že na tom měl ale zásluhu i Mathew, neboť od stolu na nás měl dobrý výhled.

 „Tohle ne, Iane, už jsem ti to jednou řekla,“ řekla jsem trochu naštvaně, když se mě uprostřed písničky pokusil Ian políbit.

 „Nevím, jestli ti to můj bratříček říkal, ale já vždycky dostanu to co chci. Ať už po dobrém, nebo po zlém,“ zašeptal mi do ucha a bolestivě svíral můj bok.

 „Pust mě!“

            Jen se zasmál. V dalším okamžiku se vedle nás objevil Mathew a já jsem přijala azyl jeho paží. Pak mi Ian věnoval poslední pohled a zmizel.

 „Už je to v pořádku,“ zašeptal mi do ucha Mathew, zatímco s námi pohupoval do rytmu.

            Když jsem se vrátili domů, Cristin nám oznámila, že Ian odešel. Prý nás pozdravuje a že se zase za čas ukáže. Nám dvou se ulevilo, ale přesto mě nějaký tichý hlásek uvnitř mé hlavy varoval, ať si dávám pozor. A já ho chtěla za každou cenu poslechnout.    

18.07.2010 18:37:16
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one