13. Kapitola - Únos - obrázek

13. Kapitola - Únos - obrázek

Ian znovu na scéně....

Byl poslední týden školy. Známky už byly uzavřené, neučili jsme se nic nového a pouze pomáhali školníkovi s úklidem skladu. To, že je tu léto se projevilo také počasím. Ve středu začalo svítit sluníčko a podle předpovědi to tak mělo zůstat až do soboty. A tak se Mathew s ostatními vydali na lov. Mathew mě tu sice nechtěl nechávat samotnou, ale přesvědčila jsem ho, že nejsem malé dítě a že to těch pár dní vydržím. A tak odjel.

            Ve čtvrtek jsem se zrovna vracela z našeho domu, kde jsem byla zalít květiny, když se mi chloupky na zátylku zvedly do pozoru a po zádech mi přejel mráz. Někdo mě sledoval. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděla. Avšak věděla jsem, že ne každý nepřítel je vidět. Rychle jsem se rozběhla k domu, když tu mě někdo srazil na zem a já se udeřila hlavou o zem. Netrvalo dlouho a ztratila jsem vědomí.

            Když jsem se probrala, seděla jsem v letadle. Podívala jsem se z okýnka, ale krom tmy, jsem nic nezahlédla. O tom že letíme, ale nebyl pochyb.

 „Jak jsi se vyspala?“ Ozval se vedle mě hlas, který jsem si přála slyšet ze všeho nejmíň – Ianův.

 „Kam to letíme?“ zeptala jsem se místo odpovědi na jeho otázku.

 „Nech se překvapit, ale mám pocit, že se ti tam bude líbit,“ řekl s úsměvem a podal mi plechovku coca-coly.

            Chtěla jsem jí po něm hodit, ale měla jsem žízeň, takže jsem si jí vzala.

 „Jakmile přistaneme, sedám na zpáteční letadlo. Já s tebou totiž nikam dobrovolně nepůjdu,“ oznámila jsem mu a přitiskla si studenou plechovku na hlavu, která mě začínala bolet.

 „No nikdo neříká, že musíš jít dobrovolně. A za tu hlavu se omlouvám,“ řekl a přiložil mi ledovou dlaň na čelo. Ucukla jsem.

 „Nesahej na mě,“ procedila jsem skrz zuby.

            Zvedl ruce na znamení, že se vzdává, ale jeho pobavený obličej mluvil o něčem naprosto jiném. Až do konce letu jsme vedle sebe seděli a nemluvili. Já se dívala z okýnka a přemýšlela, kolik mám proti němu šancí.

 „Skotsko?“ zeptala jsem se překvapeně, když jsme přistáli.

 „Bude se ti tu líbit,“ řekl samolibě.

 „To určitě,“ odsekla jsem a chtěla se vydat k turniketům, abych zjistila, kdy letí nejbližší letadlo zpět do států.

            Ian na chvíli zmizel, ale za okamžik byl zpátky a začal mě táhnout k letišti. Tam kývnul na zřízence a dovedl mě k černému Ferrari. Donutil mě se posadit a já si všimla, že jsou v autě dva kufry s mými věcmi.

 „Proč si myslíš, že tu hodlám zůstat s tebou?“ zeptala jsem se, když se rozjel a založila si ruce na prsou.

 „Jsem silnější než ty a kamkoliv utečeš, já to budu vědět,“ řekl a zapnul rádio.

 „Tak fajn. A proč jsem tady?“

            Mlčel.

 „Počkej, to je kvůli té sázce?“ zeptala jsem se po chvíli přemýšlení.

 „Pověděl ti o ní?“ zeptal se.

 „Jo a taky mě varoval, že jsi ochotný udělat cokoliv, jen abys vyhrál,“ řekla jsem a c hrůze na něj zírala.

 „Nemusíš se bát. Nedopadneš jako Susan. S tou jsem si, hm, hrál. Z tebe hodlám udělat svou družku.“

 „Ty jsi se zbláznil. Já miluju Mathewa a ty na tom nic nezměníš,“ řekla jsem mu nahněvaně.

 „Možná změním,“ řekl temně a ďábelsky se na mě usmál.

 „Jsi blázen,“ řekla jsem mu a začala si prošacovat kapsy. Navím, proč jsem si na mobil vzpomněla až teď.

 „Hledáš tohle?“ zeptal se a vyndal ze své bundy můj mobil.

            Natáhla jsem se po něm, ale on ho zmačkal v ruce jako papír a vyhodil ho z otevřeného okýnka.

 „Ale nemusíš se bát, nechal jsem Mathewovi dopis, že jsi v mé péči a že se o tebe nemusí bát.“

 „Zabije tě, víš o tom?“ zeptala jsem se a pokoušela se zatlačit přicházející vlnu hysterie.

 „Já už mrtvý jsem.“

 

***

 

            Jeli jsme celou noc. Za svítání jsme vyjeli z nějakého lesa a po chvíli se z mlhy vynořilo malé venkovské sídlo. Narovnala jsem se a užasle zírala na onu stavbu a pak se nechápavě otočila na Iana.

 „Kdysi to patřilo mojí rodině. Když umřel poslední dědic, rozhodl jsem se získat to zpět,“ řekl s povýšeným úsměvem.

            S povzdechem jsem se opět zhroutila na sedadlo. Zajel až k hlavnímu vchodu a k mému překvapení vyběhnul z domu obtloustlý plešatý chlápek a vítal Iana doma. Oslovoval ho pane a vynášel moje kufry z auta.

 „Byl jsem tak vychován,“ řekl s pokrčením ramen, když viděl, jak si tu scénu prohlížím.

            Jen jsem se ušklíbla a následovala ho do domu. Ne, že by mě odhodlání utéct opustilo, ale zrovna teď jsem měla hlad, chtělo se mi spát a za teplou sprchu bych vraždila. Ian mě zavedl do kuchyně, kde nás přivítala vysoká šedesátiletá žena. Sjela pohledem nejprve mě, pak Iana a povzdechla si. Ian se na ni mile usmál a postrčil mě k malému stolu u okna. Posadila jsem se a s poděkováním se pustila do kuřecí polévky, kterou přede mě ta žena položila.

 „Řekneš Betty, aby Angele připravila pokoj?“ zeptal se té ženy.

            Tak se zamračením přikývla a odešla někam pryč. Ian se posadil naproti mně.

 „Co je?“ zahuhlala jsem a nabrala si další lžíci.

 „Zatím jsi se nepokusila utéct, nebo něco říct,“ řekl zadumaně.

 „Neboj se, dam Mathewovi vědět, kde jsem co nejdřív a pak se budu dívat, jak tě trhá na kousky,“ řekla jsem a odstrčila od sebe poloprázdný talíř. Nějak mě přešel hlad.

            Chtěl něco říct, ale to se do kuchyně vrátila ta žena a oznámila Ianovi, že mi připravili fialový pokoj. Ian poděkoval, a když viděl že dál jíst nehodlám, odvedl mě ke dveřím pokoje.

 „Koupelna je za těmi dveřmi vedle postele,“ řekl, když jsem vcházela do dveří.

 „Nečekáš, že ti budu děkovat, že ne?“ zeptala jsem se a zabouchla mu dveře před nosem.

            Porozhlédla jsem se po pokoji a odfrkla si. Stěny byly opravdu fialové, ale to bylo tak všechno. Nábytek byl z nějakého černého kovu, vysoký koberec byl bílý a povlečení na posteli bylo lesklé černé. Celý pokoj jsem si pořádně prohlédla, ale na telefon jsem nenarazila. Rychle jsem si prohlédla kufry a díky bohu našla svůj notebook, ale neměla jsem ho kde připojit k internetu. Došla jsem se vysprchovat, oblékla si dlouhé triko, protože jsem si nehodlala obléct žádnou z těch košilek, které mi Ian zabalil.

            Když jsem se probudila, bylo v pokoji světlo, ale ne takové na které jsem byla zvyklá z domova, takže jsem nemohla říct, kolik je hodin. Ještě chvíli jsem jen tak ležela, pak jsem se převlékla a vydala se ke dveřím s úmyslem najít co nejdřív nějaký telefon a zavolat domů. Jenže, byl tu problém. Ian mě zamknul.

            Naštvaně jsem několikrát zalomcovala klikou a pak se nasupeně posadila pod okno hned naproti dveřím a nasupeně jsem se dívala na kliku. O několik minut později se ozval zvuk odemykání a dveře se otevřely. Postavila jsem se a čekala kdo vejde. Samozřejmě Ian a v ruce nesl tác s jídlem. Rozhlídla jsme se kolem sebe, popadla porcelánovou vázu, která stála na polici napravo ode mě a mrštila ji po něm. Elegantně se jí vyhnul a položil tác s jídlem na konferenční stolek před krbek. Pak se posadil do jednoho ze dvou černých křesel a s pobavením v očích mě sledoval. Zamračila jsem se na něj a pak jsem se rozeběhla ke dveřím. Chytil mě dřív, než jsem stačila udělat druhý krok.

 „Okamžitě mě pusť, já se vracím domů,“ křičela jsem a bila ho do hrudi.

 „Jsi doma,“ řekl a usadil mě do křesla. Jídla jsem se ani nedotkla.     

 

            Velice brzy jsem pochopila, že se odtud jen tak nedostanu. Zkusila jsem i okna, ale nebyla jsem sebevrah. Pod mými okny se rozkládaly útesy. Ian u mě trávil skoro všechen čas. Mizel akorát tehdy, když musel na lov, když mi šel na jídlo, nebo když odjížděl do města. Nejíst jsme vydržela přesně dva dny. Pak mě Ian začal zastrašovat a vyhrožovat mi. To ale nezabralo a tak mi řekl, že když se najím, můžu zavolat domů. Jeden telefon, nic víc. Ale to mi bude stačit.

 „Tady,“ řekl mi po večeři a podal mi černou krabičku.

 „Myslíš, že bych mohla být o samotě?“ zeptala jsem se.

 „Cokoliv řekneš, uslyším to,“ informoval mě.

 „Prosím.“

 „Odnesu zatím t nádobí,“ řekl a odešel.

            Jakmile se za ním zaklapli dveře, rychle jsem vymačkala Mathewovo číslo a běžela do koupelny, kde jsem se zamkla. Pochybovala jsem, že ho to zdrží na nějak dlouhou dobu, ale aspoň něco. Ozval se záznamník. No možná mu aspoň takhle hned nedojde, komu jsem volala.

 „Ahoj tati, tady Angela. Vím, že bych měla být u Darkinsových, ale oni museli někam odjet a tak jsem u Matheowa bratra. Je starší než Mathew a přemluvil mě k výletu do Skotska. Nevím, kde to přesně jsme, ale prý tady odsud pochází jeho předci. Můj telefon jsem ztratila, takže ti musím volat od něj. Snad se brzy vrátím.“

            Pak jsem rychle vymazala volané číslo. Pokud to vyjde, bude si Ian myslet, že jsem opravdu volala domů. Prosím, ať to vyjde. Vyšla jsem z koupelny zpět do pokoje. Ian seděl v křesle a pozoroval oheň v krbu.

 „Děkuji,“ řekla jsem a vrátila mu telefon.

            Přikývl a telefon si zandal do kapsy. Pak se na mě podíval a mlčky si mě prohlížel. Otřásla jsem se pod tím pohledem a řekla mu, že se jdu umýt a spát. Přikývl a vrátil se pohledem k plamenům. Znovu jsem se otřásla. Tenhle mlčící Ian byl ještě horší, než ten co mě neustále provokoval.

08.08.2010 20:08:13
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one