Jo, já tomu taky nevěřila, ale stalo se. Další kapitolka je tady. Příští bude z pohledu Mathewa.


PS: Jen jsem se chtěla zeptat, jestli to ještě někdo čte, nebo to píšu jen pro sebe a maximálně další dva lidi.

            Druhý den jsem měla celkem strach. Bála jsem se toho, co by Ian udělal, kdyby se dozvěděl o mém podvodu. No, brzy jsem to zjistila. A to přesně o další dva dny později. Vyšla jsem večer ze sprchy a on stál v pokoji. Nebo alespoň v tom, co z pokoje zbylo. Křesla byla rozbitá stejně tak i veškeré obrazy a několik váz. Jedno okno bylo rozbité a aniž bych se musela dívat ven, poznala jsem hned co chybí – konferenční stolek. Podívala jsem se na Iana čekajíc, že mi to vysvětlí. Než se na mě rozeřval, uvědomila jsem si dvě věci – že jsem vůbec neslyšela ten hluk, co určitě musel způsobit a že byl dnes na lovu.

 „Co si to provedla? Půjčil jsem ti telefon, abys mohla zavolat domů, aby se o tebe rodiče nebáli a co uděláš ty? Přivedeš jsem Mathewa.“ Ian doslova běsnil a můj pud sebezáchovy mě donutil couvat.

 „Nejspíš jsi zapomněla na můj dar, že ano? Celou dobu jsem mého úžasného bratříčka sledoval, abych věděl, kdy se sem vydá. Víš, jaké bylo moje překvapení, když najednou místo bloudění po Americe zamířil rovnou sem? A tak jsem si našel číslo na tvého otce. Velmi ho překvapilo, že si odjela a nic jsi mu neřekla ani nenechala vzkaz. Řekl jsem mu, že jsi mu nechávala před pár dny vzkaz, ale to popřel. Co sis krucinál myslela, že děláš?“

            Víc než kdy jindy jsem začala uvažovat o útěku, neboť právě teď jsem dostala opravdový strach. Celou tu dobu jsem si naivně nalhávala, že vše dopadne dobře, že se odtud nějak dostanu a vše bude v pohodě. A právě teď mi došlo, jak jsem se pletla. Ian nikdy neměl v plánu mě odsud pustit. Celou tu dobu na to narážel a já si to neuvědomila. Nechtěla jsem.

            Ian přestal křičet a jen mě propaloval pohledem. Jeho zlaté oči doslova hořely vztekem. Zhluboka oddechoval a po chvíli se mu z úst vydralo hrozivé zavrčení. Znovu jsem couvla a narazila do zdi. Vztekle praštil do zdi a vytvořil tak další otvor, kterým se do pokoje dostávala zima.

 „Iane, já…“ Pokusila jsem se něco říct na svoji obhajobu, ale přerušil mě zavrčením.

 „Mlč, než to uděláš ještě horší než to je.“

            Ono to může být ještě horší? Vážně? Tak o tom pochybuji. Jestli tohle přežiji, bude to zázrak. Dalších deset minut jsme oba mlčeli. Já jsem se usadila na postel, která jeho řádění přežila, a sledovala jak pochoduje po pokoji. Občas se zastavil, zavřel oči a soustředěním se mu nakrabatilo čelo.

 „Je mi to líto, Angelo. Tohle jsem měl v plánu až o hodně později. Chtěl jsem ti dát čas. Čas zvyknout si na tuhle situaci, ale kvůli tobě, to budeme muset uspíšit. Stejně to nestihneme, než se sem dostanou, ale už to nebudou moci změnit. A bude za to zodpovědný on. Víš, že jsem se jednou doopravdy zamiloval? Jenže jí se víc líbil on a nade mnou ohrnovala nos. Snažil se mi jít z cesty a okázale jí ignoroval, ale ona po něm začala toužit ještě víc…“ Jeho hlas v sobě nesl bolestný tón.

 „Ale za to přece nemohl, ne? Vždyť, sám jsi říkal, že…“

 „Ano, svatý Mathew. Vždy pomáhat svým bližním. To je jeho heslo. Jenže, Angelo, já VŽDYCKY dostanu co chci.“

            Zajímalo by mě, jestli je tu nějaká věc související s upírstvím, která vylučuje, aby se z upíra stal psychopat. Pokud totiž ne, tak Ian jím byl. Byl posedlý pomstou. Mathew mu šel z cesty, když se zamiloval, ale ona dívka mu jeho city neopětovala. A já se celkově nedivila. A on z toho vinil Mathewa. Před rodinou byl nejspíš sama dokonalost, ale pokud se jednalo o Mathewa, chtěl mu co nejvíce ublížit. Jen jsem nevěděla, co hodlá dělat se mnou. Zabít mě? To mohl udělat už dávno.

            Ian se ke mně rozešel a já se natlačila na čelo postele. Na tváři se mu usadil úsměv dravce. Posadil se kousek ode mě a pozoroval mě. Pak se po mně rychlostí blesku natáhnul a stáhl mě do svého náručí. Srdce mi začalo zběsile bušit. Povytáhl jeden koutek úst a ukazováčkem mi přejel po hraně čelisti.

 „Za tohle může Mathew. To jemu poděkuj, až bude po všem,“ zašeptal mi do ucha a pak se mi zakousnul do krku.

            Vyjekla jsem a snažila se od něj odtáhnou, ale držel mě pevně. Pil zhluboka a já cítila, jak slábnu. A pak se s menším zaváháním odtáhnul. V první chvíli se nic nedělo. Ian vylezl i se mnou z postele a přenesl mě do jiného pokoje. Poslední, co jsem byla schopná vnímat, bylo to že mě položil do postele. Pak se v mém těle rozpoutal požár.

            Začalo to nenápadně. Malé štípaní v ráně na krku. To se začalo stupňovat a zaplavilo mi celé tělo. Bylo to, jakoby mě něco uvnitř pálilo na popel. Křičela jsem. Určitě jsem křičela. Snažila jsem se tak ventilovat svou bolest, ale nepomáhalo to. A mé srdce bylo stále s větší zběsilostí. 

            Nevím, jak dlouho to trvalo, hodiny, dny, týdny nebo měsíce, ale najednou jsem ho uslyšela. Bylo to, jako když  po dlouhé bouřce uvidíte slunce, nebo v poušti najdete oázu. Mathew byl tady. Na někoho křičel, tipovala bych že na Iana. Pak křik ustal a na velmi dlouhou dobu se kolem mě rozprostřelo opět ticho. Zlověstné ticho. A pak mi někdo sevřel ruku, pohladil mě po tváři a zašeptal: „Všechno bude v pořádku. Brzy to skončí.“

            A já se s novou nadějí oddala plamenům spalující mé tělo věříc těm slovům.

 

***

            Po nějaké době se ta bolest začala stahovat. Jásala bych, nebýt toho, že se stáhla do mého srdce. To až neuvěřitelně zrychlilo a pak ztichlo. Bolest byla pryč. Ne úplně. V krku mě stále pálilo, ale nebylo to nic v porovnání s předchozí bolestí.

            Otevřela jsem oči a údivem otevřela pusu. Pokoj byl zalitý sluncem a já viděla, jak se odráží od skla v oknech, od hedvábného povlečení a od šesti osob v pokoji. Vlastně od sedmi. Viděla jsem každé zrnko prachu a slyšela sebemenší zašustění závěsů v mírném vánku. Zhluboka jsem se nadechla. V nose mě zašimrala vůně lesu, vlhkosti, nějakého pracího prášku a …překvapeně zamrkala.  

Znala jsem Mathewovu vůni, ale teď byla stokrát lepší. Kdysi jsem si myslela, že je to vanilka, ale vanilka přece nevoní takhle kouzelně. Pak tam byla vůně jahod, která patřila Cristin. Daniel voněl po čerstvém medu, Elizabethinu vůni bych přirovnala k vůni moře a Charlesovu k skořici. Poslední vůně byla sladká a opojná a patřila Ianovi. Vůně růží.    

Když jsem zaregistrovala, zavrčela a měla chuť se na něj vrhnout. To kvůli němu jsem si tohle musela protrpět. Kvůli němu a té jeho posedlosti po pomstě.

 „Angelo?“ oslovil mě Mathewův hlas a já se na něj okouzleně otočila.

            Byl o tolik krásnější, dokonalejší, než jsem si ho pamatovala. Zvědavě jsem k němu natáhla ruku a dotkla se jeho tváře bojíc se, aby se nerozplynul. Nestalo se. Usmál se a když jsem ho pohladila po tváři, natočil hlavu tak, že se vnitřku mé dlaně dotknul ústy.

 „Ahoj,“ zašeptala jsem a překvapeně zamrkala nad svým hlasem. Zněl jinak. Víc, jako ten Cristinin nebo Elizabethin, ale zároveň jedinečně.

 „Ahoj,“ oplatil mi můj pozdrav, já se usmála a pak ho objala.

            Obětí mi opětovala a já se vznášela na obláčku euforie. Pak jsem si však vzpomněla na to, co se stalo a trochu se odtáhla.

 „Takže teď jsem taky upír?“ zeptala jsem se a podívala se na všechny v místnosti.

            Cristin s Danielem se stále usmívali, Elizabeth se na nás dívala dojatě, Charles obezřetně a Ian překvapeně a naštvaně.

 „Ano, já, je mi líto, že jsem nebyl rychlejší, miláčku. Omlouvám se…“ Začal Mathew a já mu položila ukazováček na rty.

 „Miluju tě,“ řekla jsem, naklonila se k němu a políbila ho.

            Mathew na chvíli ztuhnul, ale pak mi polibek opětoval, a když jsem se od něj odtáhla, vesele se zasmál. Pochopil, že jsem mu nic nevyčítala. Jediný, kdo tu měl na něčem vinu, byl totiž Ian.

            Znovu jsem se na něj otočila. Teď už byla v jeho očích pouze zloba. Zavrčela jsem a v dalším okamžiku jsem po něm skočila.    

 

15.08.2010 21:37:38
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one