Tak jsem zpět. Dneska jsem se do toho konečně pustila. Začala jsem pstá novou kapitolku a vylezl z toho epilog. Ale nezoufejte! Kdo čte povídky u hollis, ví, že jsem tam začala vystavovat novou povídku. Po uvážení jsem se rozhodla přesunovat jí i sem. Nebude sice o upírech, ale snad se bude líbit. No nic, tak tady to máte. Děkuji všem, kteří počkali. 

Mathew

 

            Vrátili jsme se z lovu a já okamžitě poznal, že je něco špatně. Její vůně skoro vyprchala a na několika místech byla slabě cítit vůně mého bratra. Zkoušel jsem se jí dovolat, ale automat mi oznámil, že telefonní číslo neexistuje. Bál jsem se toho, co Ian provede. Co by mohl udělat jenom kvůli tomu, aby se mi pomstil.

            Najednou se mi každá hodina zdála stokrát delší. Nemohl jsem vstoupit do Angeliiných snů, na to byla příliš daleko a neměl jsem s ní ani žádné jiné spojení. Všichni se mě snažili uklidnit, že jí Ian neublíží. Já se však bál, aby mu touha po pomstě nezastřela zdravý rozum.

            Rozezvonil se mi telefon. Nevnímal jsem to. Nejspíš jen nějaký prodavač, co nabízí své výrobky přes telefon. Po chvíli zvonit přestal. Buď to vzdal, nebo ho to hodilo do hlasové schránky. O chvíli později mi přišla odpověď. Operátor mi oznamoval, že mám novou zprávu. Dal jsem ji přehrát. Ve chvíli, kdy jsem uslyšel Angelin hlas jsem měl pocit, že se mi mé mrtvé srdce zase rozběhne. Poslouchal jsem její hlas a vstřebával informace. Okamžitě jsem věděl, kde se nachází. Anglea byla chytrá. Jen jsem doufal, že to taky nedojde Ianovi. Ani jsem si nechtěl představit, jaké by to pro ni mohlo mít následky.

            Kdyby to šlo, běžel bych celou dobu, ale letadlo bylo v této chvíli rychlejší. Znal jsem cestu. Ian mě sem jednou vzal. Pouze jednou, ale i tak jsem si pamatoval cestu naprosto perfektně. Od letiště jsem běželi. Stačilo zmizet z parkoviště a pak se rozeběhnout. Nikdo si nás nevšimnul. Zároveň jsem však nepochyboval o tom, že už o nás Ian ví.

            Běželi jsem co nejrychleji jsme mohli. Přesto jsem už zdálky slyšel její křik a zrychlené srdce. Kousnul ji. Ian stál u dveří a s úšklebkem nás sledoval.

 „Je pozdě,“ řekl a usmíval se.

            Cristinina mos ho srazila k zemi. V další chvíli jsem ho ovládnul já. Hodlala jsem se s ním vypořádat, ale až později. Teď si tam někde procházela Angela peklem a já chtěl být u ní. Rozkázal jsem Ianovi, aby poslal všechno služebnictvo pryč. Až přeměna skončí, bude Angela potřebovat krev, ale chtěl jsem, aby měla svobodnou volbu. Aby se rozhodla sama, jestli se chce ivit zvířecí nebo lidskou krví a ne aby za ní rozhodovala její krvežíznivost. Posadil jsem se k ní na postel. Ostatní členové rodiny se zabydleli v sídle a ke konci přeměny se sešli v tomto pokoji. Byl tu i Ian. Pod mou mocí, ale byl tu. Angelino srdce dotlouklo.

 

***

Angela

 

            Začátky mého upírství byly těžké. Lidská krev mě vábila, ale já nechtěla být stvůra. Hodně dlouhou dobu jsme proto zůstali v Ianově domě. Domů jsem se už nevrátila. Tam si mysleli, že jsem spolu s Mathewem zahynula při pádu letadla. To letadlo bylo až na Daniela – který ho řídil – a několik těl, které Mathew a Daniel ukradli v několika márnicích prázdné. Bylo to malé letadlo, soukromé.

            Když se rodiče divili, proč jsem letěla soukromým letadlem, Elizabeth a Charles jim vysvětlili, že ten Mathewův bratr, za kterým jsem jela, hodně podniká a je vcelku dost bohatý. Prý nechtěl, abych museli letět obyčejným letadlem a tak nám půjčil své soukromé. Bylo mi to líto. Opustit je takhle beze slova. Ale kvůli Ianovi jsem neměla na výběr.

            Co se stalo s Ianem. Po své přeměně jsem se na něj vrhla a v první chvíli jsem ho chtěla zabít. Roztrhat na kousíčky a ty potom spálit. Jenže, pak se mi ho zželelo a nechala jsem ho být. Nějakou dobu s námi zůstal a pak odešel. Už jsem ho nikdy neviděla.

            Mezi mnou a Mathewem to nebylo vždy právě idylické. Občas jsem měla chvíle, kdy jsem ho obviňovala téměř ze všeho a pak se mu omlouvala a bála se, že mě opustí. Uklidňoval mě, že prý to patří k přeměně.

            Ve svém sebeovládání jsem několikrát uklouzla. A byl to právě Mathew, který mě pak držel za ruku, díval se mi do rudých očí a přesvědčoval mě o své lásce. K úplnému sebeovládání jsem dospěla až po dvaceti letech. Ale i tak, jsem se musela mít stále na pozoru. Zatím jsem nerozlišovala vůni jednotlivých lidí, jen jsem se soustředila na potlačení žízně.

            Hodně jsem se museli stěhovat. Už ani nevím, kolikrát jsem si prošla střední školou a kolikrát vysokou. Občas jsem na chvíli i pracovala. Vždy jako reportérka na volné noze. Vždy jsem vystupovala pod falešným jménem, ale i tak jsem z toho měla radost.

            Občas se mi zastesklo po lidském životě, po mých rodičích a dokonce i po mé sestře. Ale teď jsem měla novou rodinu, nové sourozence a nový život. Život, který nebude vždy procházkou růžovým sadem, ale když se objeví nějaká překážka, budu vědět, že je po mém boku někdo, na koho se můžu spolehnout.

03.12.2010 11:51:10
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one