2. Štěstím bez sebe  - obrázek

2. Štěstím bez sebe - obrázek

Takže druhá kapitolka. Celkově se tam toho moc neděje, ale snad se bude líbit. taky je podstatně kratší, než jsme zamýšlela, ale co se dá dělat? Omlouvám se za chyby.

Znuděně jsem se opírala o barový pult a listovala nějakým časopisem, co sem přinesla Carla. Carla tu byla také na brigádě, ale byla o rok starší. Bylo chvíli po čtvrté a v Luně se pomalu vyprazdňovalo, ale kolem šesté se opět začne pořádně plnit. Otevřely se dveře a já znuděně vzhlédla. Jakmile jsem spatřila Katie, opět jsem se vrátila k časopisu.

 „Páni, kdo to je?“ zeptala se mě omámeně Carla.

            Vzhlédla jsem a ztuhla.U stolu s mými rodiči seděli Darkinsnovi.

 „Naši noví sousedi. A jsou v tvé části,“ upozornila jsem ji a otočila další stránku.

            Lunu jsme si rozdělili. Carla měla tu část, kde byli stoly blíž k baru a já tu na o něco málo vyvýšené podlaze v zadní části. Carla se zhluboka nadechla, mile se usmála a s kopičkou jídelníčků se rozešla ke stolu. Protočila jsem oči, když jsem viděla, jak koketuje s Danielem a Mathewem. Vlastně spíš se o to pokoušela, neboť oba ji okázale ignorovali. Když odnesla objednávku do kuchyně a donesla jim pití, sedla si na barovou židličku naproti mně a zasněně se usmívala.

 „Ty máš takové štěstí,“ řekla závistivě.

 „Proč?“ optala jsem se nevzrušeně.

 „Ještě se ptej. Vypadají jako andělé,“ odvětila okouzleně s tím připitomělým úsměvem.

 „Krása není všechno, Carlo,“ řekla jsem a rozešla se ke stolu, ke kterému se právě posadily dvě holky.

 

***

 „Angie, tvá mamka s tebou chce mluvit,“ řekla mi Carla, když se vrátila s objednávkou od vedlejšího stolu.

 „Nevíš co chce,“ zeptala jsem se a zavřela časopis.

            Jen pokrčila rameny a dál si mě nevšímala. Povzdechla jsem si a vydala se ke stolu.

 „Angelo,“ pozdravila mě a ukázala na jedinou volnou židli u stolu – vedle Mathewa.

 „Brý den,“ pozdravila jsem všechny a odevzdaně si sedla.

            Napomenula mě pohledem, ale pak se usmála a řekla : „Škoda že jsi nejela s námi.“

            Další čtvrt hodiny – mě to přišlo jako věčnost – se rozplývala nad tím, jak to tam bylo krásné, a jak se krásně opálili. Povzdechla jsem si, podepřela si hlavu a znuděně se zeptala: „Potřebovala jsi něco určitého? Jestli ne, tak tu mám práci, pokud sis nevšimla.“

            Zamračila se a pak se zeptala: „A co jsi dělala ty?“

            Rozhlédla jsem se kolem. Darkinsnovi pomalu ujídali své jídlo, ale přitom nás se zájmem pozorovali, táta se spokojeně usmíval a sem tam prohodil pár slov s panem Darkinsnem, Katie očima hypnotizovala Mathewa, Kevin  právě někomu odpovídal na smsku a má drahá matinka na mě upírala pohled. Pohled mi zalétl ke dveřím, které se právě otevřely – Luke, majitel Luny. A sakra.

 „Normálka. Mám za sebou jednu interrupci, prohrála jsem ty šperky po babičce v pokeru a pokusila se vyloupit banku a teď jestli mě omluvíte, musim jít pracovat, protože bych nerada o tuhle práci přišla,“ řekla jsem a vydala se zpět k baru.

            Moje drahá maminka seděla u stolu lapajíc po dechu a Kevin se div neudusil, jak se pokoušel nesmát. Darkinsnovi na mě zírali v němém úžasu. Ušklíbla jsem se. Věděla jsem co mámu naprosto odzbrojí – moje chování. No, spíš nevychování. Mohlo uběhnout asi tak deset sekund, co jsem odešla od stolu, když Kevin svůj boj prohrál a začal se smát. A po chvíli se k němu přidali další.

 „Ahoj, Luku,“ pozdravila jsem chlápka po třicítce s blonďatými vlasy.

 „Zdar, Angie. Byla jsi pozdravit rodinu?“ zeptal se s úsměvem, ale přesto jsem věděla, že otázku myslí naprosto vážně a není rád, když se vybavuji dlouho s hosty.

 „Jo, dneska přiletěli.“

            Kývl a odešel do své kanceláře. Tak tohle bylo o fous.

 

***

 „Můžeš mi vysvětlit, proč jsi se tam chovala, tak jak jsi se chovala?“ osočila se na mě mamka, hned jak jsem zavřela dveře.

 „Nevím proč. Vždyť víš, jak je to se mnou těžké, jsem celá dědeček a vychovávat mě je trest,“ řekla jsem jí slova, která tolikrát říkala nejen mně, ale i cizím lidem.

            No cizím. Většinou patřili k rodině, ale já jsem polovinu z nich neznala. A nebo to byli lidé z matčiny práce.

 „Kam si myslíš, že jdeš, mladá dámo?“ zeptala se když ¨jsem se rozešla po schodech nahoru.

 „No kam asi?“ zeptala jsem se sarkasticky.

 „Zítra ukážeš Danielovi, Mathewovi a Cristin město,“ křikla a usrkla ze skleničky do poloviny plné červeného vína.

            Tohle oznámení mělo okamžitý účinek. Zastavila jsem se, otočila se k ní čelem a zeptala se: „Cože?“

 „Říkala jsem, že…“

 „Já vím, co jsi říkala, ale proč já?“ přerušila jsem ji.

 protože nikdo jiný nemůže. Katie má balet a Kevin má zápas,“ odvětila a rozešla se do obýváku.

 „Ale já musím do práce,“ namítla jsem.

 „Ne, nemusíš. Mluvila jsem s Lukem. Na zítřek ti dá volno.“

            Tak na tohle jsem neměla co říct. Chvíli jsem tam ještě tak stála a pak se vydala do svého pokoje, který byl úplně nahoře c výhledem na les. Byla to dřív vlastně půda, ale nepoužívala se a tak, když nám bylo s Katie deset, jsem tátu uprosila, aby mi tu udělal pokoj. Byl vymalován světle žlutou a na zemi byl černý koberec. Díky tomu, že mi sem táta přidělal i koupelnu, byl pokoj o dost menší než měla Katie nebo Kevin, ale nevadilo mi to. Koupelna byla vykachlíčkovaná bíle a podlaha spolu s doplňky a různými poličkami byla oranžová.

            V pokoji byli dvě okna. Pod tím jedním, které bylo v takovém výklenku, jsem měla postel s právě černým povlečením s bílým čínským drakem, a u druhého psací stůl a pohodlnou černou židli.  Na něm stála lampička, stojánek na tužky a notebook. Po jeho pravé straně byly šuplíky, ale tam kde měl být první bylo prázdné místo, kam jsem před lety uložila tiskárnu. V šuplících jsem měla všechno možné. Od prázdných papírů po nějaké složky,  - ty jsme měla v posledních dvou – které jsem nashromáždila během praxe v novinách. Fotoaparát a všechno příslušenství co k němu patřilo jsem měla uložené v malé skřínce u zábradlí schodiště. A pak tam byla jedna velká skříň na oblečení. Z trámů, které tu byly, jsem si udělala poličky na všechno možné. Na některých stály knížky, na jiných fotky či nějaké drobnosti. Veškerý nábytek byl vyrobený z tmavého dubového dřeva.

            Tohle bylo moje království. Do ničeho tu nezasahovala Charlota Railiová. Rozešla jsem se ke stolu, kde jsem zapnula notebook a pustila své oblíbené písničky a pak se vydala do sprchy. Ne, že bych byla nějak moc unavená, ale pokud mám zítřek strávit s těmi tři, tak bych asi měla načerpat co nejvíc klidu a trpělivosti. Protože jinak, mě máma vydědí. A to bez legrace.

 

***

            Bylo chvíli po jedné, když se rozdrnčel zvonek. Zvedla jsem se a pomalu se vydala ke dveřím. Nikdo jiný doma nebyl. Katie byla na baletu, máma v práci, Kevin měl právě zápas v baseballu  a táta musel narychlo odjet do firmy. V předsíni jsem popadla kabelku a lítostivě se podívala na klíče od mého autíčka. Pro čtyři bylo moc malé, takže pojedu jejich. No prostě paráda.   

 

***

            Prohlídka města trvala docela dlouho. Taky Edmonton není žádné malé město a k vidění je tady toho spousta. Aquapark, nemocnice, galerie, obchodní centrum, škola, knihovna, archív… no prostě na co si vzpomenete. K tomu jsem odpovídala na spoustu otázek těch tří. A to, že se netýkali jen města, snad ani nemusím říkat.

 „U vás doma je tohle normální?“ zeptal se mě najednou Daniel.

 „No u nás není nic normální, ale co přesně myslíš?“ řekla jsem a ukázala Mathewovi, který řídil, kde zabočit.

 „No, já myslím to, jak se tě zeptala co jsi dělala o prázdninách a tak.“

 „Aha. No, máma by ti řekla, že u mě je to zcela normální, protože se neumím chovat a díky bohu to není její vina, ale může za to můj děda, který mě od malička rozmazloval a naváděl mě proti ní. Řekněme, že jsem černá ovce rodiny, ale aspoň jsem svá. Tady doleva.“

 „Jak to myslíš?“ zeptala se zmateně Cristin.   

 „No, Kevin velice brzo pochopil, že pokud se chce věnovat baseballu i po škole a přitom se nepřít s mámou, která by z něj chtěla mít třeba právníka, tak je lepší s ní vycházet. Poslouchá jí a kývne na všechno co řekne, ale to bych asi nevydržela. No a Katie, to je maminčin mazánek od narození. Navíc Katie je ta co půjde v jejích stopách, ne já,“ dokončila jsem a podívala se na nebe, které pomalu dostávalo fialkovou barvu.

07.06.2009 17:19:54
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one