3. Poslední dny prázdnin

3. Poslední dny prázdnin - obrázek

3. Poslední dny prázdnin - obrázek

Tak a je tu další kapitolka, sice v celku o ničem, ale snad se bude líbit. V další už bude škola. Ať se líbí a omlouvám se za chyby.

Byl pátek a přede mnou poslední dva dny prázdnin. V Luně jsem byla dnes naposled, ale domluvila jsem se s Lukem, že až začne škola a já budu vědět rozvrh, můžu přijít a domluvíme se, kdy bych tam mohla chodit. Ne, že bych práci v Luně tak milovala, ale jak už jsem říkala, snažím se být nezávislá.

            Na ploše notebooku mi vyskočilo upozornění na příchozí e-mail. Na chvíli jsem odolávala touze nechat to plavat, ale nakonec jsem se přemohla a zvedla se ze země, kde jsem skládala puzzle, které jsem dostala k sedmnáctinám. Klikla jsem na obálku a přečetla si, od koho zpráva je – Sarah. Rychle jsem přelouskala těch pár řádků a s úsměvem vytáhla ze skříně černou tašku. Rychle jsem do ní dala foťák a dva náhradní filmy, jen tak pro jistotu, pak jeden prázdný notes a dvě propisky. Do postraní kapsičky jsem přihodila mobil a peněženku, ve kterém jsem měla průkaz, který potvrzoval, že jsem od novin. Koukla jsem se do zrcadla a po chvíli váhání vyměnila hnědou sukni a bílý top, který jsem si musela obléct, za obyčejné džíny a tmavě zelené tričko a seběhla dolů. Jo musela. Máma pozvala Darkinsnovi na večeři, takže jsem dvě a půl hodiny musela poslouchat přednášku o tom, jak se mám chovat a nakonec mi vybrala i oblečení. Moje rodina si totiž velice s novými sousedy rozuměla a ode mě se zřejmě očekávalo to samé.

 „Kam se řítíš?“ zeptal se Kevin aniž by vzhlédl od televize.

 „Psala mi Sarah,“ řekla jsem na vysvětlenou a oblékla si na sebe slabou bundu a už se sháněla po klíčích k autu.

 „Ví o tom máma?“ vyptával se dál.

 „Ne, ale byl bys vážně laskavý, kdybys jí to řekl až odejdu a řekl jí, že budu brzy zpátky,“ řekla jsem a vyrazila ven.

            Cesta autem mi trvala něco přes hodinu. Měla jsem jet ke galerii, která byla na druhé straně města. Sarah mi jen napsala ať si vezmu to svoje nádobíčko, že podrobnosti mi řekne Alan, který tam na mě bude čekat. Alana jsem znala dost dobře, protože jsem s ním často skončila ve skupině, když se něco dělo. V lednu mu bylo třicet a má dvě děni – kluky. Jeho ženu jsem viděla jen párkrát, ale přesto je to velmi milá žena a mám pocit, že se ti dva k sobě hodí. Alan je velký vtipálek a je pro každou srandu, i když na to nevypadá. Zaparkovala jsem a zamkla auto. Alan stál v houfu policistů a právě se na něco vyptával. Z peněženky jsem vytáhla průkazku a připnula si ji na límec bundy.

 „Alane,“ pozdravila jsem ho kývnutím hlavy.

            Odvedl mě kousek dál a začal vysvětlovat.

 „Někdo se pokusil ukrást tu jeden obraz z tý výstavy, co tu teďko je. A povedlo by se jim to, kdyby tu shodou náhod nebyl majitel. Zapomněl si tu nějaký papíry a vracel se pro ně. Vyrušil zloděje a ten se nejspíš polekal a postřelil ho. Nijak vážně, neboj. Zloděj utekl, ale přesto ho ten chlápek viděl. Už mám rozhovor napsaném, od tebe potřebuju udělat fotky toho obrazu a toho chlapa – Johna Lerttona. A pak ještě něco. On toho chlapa viděla a asi by zvládl pomoct kreslíři, jenže Mark odešel minulý týden do důchodu a je někde v Evropě a tak mě napadlo, že bys mohla…“

 „A co tomu říkají oni?“ přerušila jsem ho a kývla hlavou k policistům.

 „No, nejdřív se jim to nelíbilo, ale pak, když zjistili, že už jsi pomáhala při jednom případu, tak souhlasili,“ řekl mi s úsměvem a pomalu se rozešel zpět ke galerii.

            Nezbývalo mi, než ho následovat.

 „A kde je ten Lertton teď?“ odvezli ho do nemocnice na pozorování, takže až si to vyfotíš tady, tak zajedeme. Já ti zatím seženu nějakej papír a tužky s gumou.“

            Kývla jsem a vytáhla fotoaparát, abych mohla udělat obrázek galerie, jak před ní stojí dvě policejní auta a několik policistů. Pak jsem se rozešla dovnitř. Bylo jednoduché najít místo, kde mělo ke krádeži dojít. Všude se potulovali policisté a kolem onoho obrazu jich taky byla spousta. Na chvíli jsem se na obraz zadívala a musela uznat, že je opravdu hezký. Půvabná Afričanka kojí své dítě ve stínu stromů a za ní se pase stádo zeber a gazel. Několikrát jsem obraz vyfotila a vydala se pryč. U dveří byl malý stoleček s brožurkami o malířovi a jeho obrazech. Po chvíli váhání jsem si jednu vzala a vydala se na parkoviště, kde jsem čekala na Alana. Mezitím jsem si přečetla tu brožurku. Bylo tam něco o životě Lerttona. Narodil se v NY. Vystudoval pouze střední, protože ho na uměleckou nevzali a pak hodně cestoval. Ne svých cestách si dělal skici a o tři roky později, kdy se vrátil z jedné cest z Indie, tak vystavil pět obrazů. Byly různé – život ve městě, na tržišti, nějaké domorodé obyvatelstvo, fauna a flora. Když pak zjistil, že se lidem tyhle obrazy líbí, přestal s abstraktním malováním a zaměřil se jenom na tyhle obrazy, které dva roky po výstavě vždy vydraží a část výdělku jde na charitu a na stipendia.

 „Hej, Angie?“

            Polekaně jsem sebou škubla, když na mě Alan zavolal.

 „Jo, jsem tady,“ křikla jsem nazpátek a schovala brožuru do tašky.

 

***

John Lertton byl docela milý stařeček. No, stařeček, bylo mu šedesát. Nejprve jsem si ho vyfotila a pak mu v katalogu, který mi půjčila policie, ukazovala různé typy očí, nosů a tak dále. Když jsem mu po skoro půl hodině ukázala hotový výkres, spokojeně přikývl a řekl mi, že mám na malování nadání. No, to bych tak úplně netvrdila, ale tahle pochvala mě potěšila, ne že ne.

V nemocnici nám dali k dispozici kopírku, takže jsem obrázek několikrát okopírovala a jednu kopii dala policistům. Pak jsme s Alanem zamířili do redakce, aby byl článek ještě dneska hotový a byl v ranních novinách. Uzávěrka byla v deset. Bylo osm. Článek stíhám, večeři ne. Škoda.

Hned jsem s foťák napíchla na připojení k počítači a začala s Alanem vybírat nejpovedenější fotky. Pak mi Alan ukázal přepsaný článek a já ho upozornila na pár míst, kde by to mohl změnit. V půl deváté jsem se loučila se Sarah a mířila k autu.

 „Nechceš zajít na kafe?“ zeptal se Alan a ukázal na kavárnu kousek od nás.

 „Dneska ne, musím domů, ale dík,“ řekla jsem a nasedla.

            Kývnul a zamával. Pak nasednul do vlastního auta a zamířil na opačnou stranu než já. Kousek po deváté jsem byla doma. Darkinsnovi měli přijít po osmé. Je skoro čtvrt na deset. Pokud je máma dokázala přemluvit a pokud se baví, tak tam nejspíš ještě jsou. Tohle se mi potvrdilo, jakmile jsem otevřela dveře. Z obýváku se ozýval smích. Chtěla jsem opatrně zavřít dveře a pokud možno se nenápadně vytratit do pokoje, jenže někde bylo otevřené okno a průvan zavřel dveře s hlasitým bouchnutím za mě.

 „Kruci,“ zaklela jsem potichu a čekala na přicházející bouři.

 „Angelo, kde jsi proboha byla. Věděla, že mají přijít Darkinsnovi a místotoho, abys tu byla, tak se někam vytratíš a Kevinovi řekneš, ať mi vyřídí, že přijdeš brzy. Tomuhle říkáš brzy? A Kde jsi vlastně byla?“  obořila se na mě moje „starostlivá“ maminka.

 „Sarah potřebovala s něčím pomoct. Zdržela jsem se v nemocnici,“ vysvětlila jsem jí a uklidila kartičku do peněženky, abych si mohla pověsit bundu.

 „Cos dělala v nemocnici?“

 „Kreslila,“ odsekla jsem a promnula si spánky.

            Je normální, aby někdo v mém věku trpěl častými migrénami?

 „Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptala se hned, když jsem se rozešla ke schodům.

 „K sobě,“ řekla jsem s povzdechem.

 „Tak to ani náhodou mladá dámo. Sice nejsi oblečená zrovna nejlíp, ale bylo by slušné, abys Darkinsnovi alespoň pozdravila. Mathew s tebou bude chodit do třídy,“ řekla a zatáhla mě do obýváku.

            Katie se na mě škodolibě šklebila. Protočila jsem oči a posadila se na pohovku vedle Kristin, neboť tam bylo poslední volné místo. A s rozhodnutím, že na sebe nebudu moc upozorňovat, jsem se ponořila do svých myšlenek.

         

18.08.2009 15:46:57
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one