6. Pan Dokonalý a já - obrázek

6. Pan Dokonalý a já - obrázek

Ahojda, tak a jsem tu s novou kapitolkou. Sice není úplně podle mých představ - no jo, je tu jaro XD, ale jedna chytrá osoba mi poradila ať to neřešim, takže tu máte novou kapitolku. Tak snad se bude líbit.

Pondělní ráno začalo jako každé jiné. Oběhla jsem si svůj každodenní okruh, dala si rychlou sprchu a natáhla na sebe fialový svetr s tříčtvrtečními širšími rukávy a černé kalhoty. Vlasy jsem si spletla do copu, lehce se namalovala a vyrazila do garáže. Nebo jsem aspoň chtěla. Na verandě jsem se totiž málem přerazila o Mathewa.

 „Co tady děláš?“ vypálila jsem okamžitě a hledala ztracenou rovnováhu a hlavně klid.

 „Ahoj Angelo, taky tě rád vidím,“ řekl s úsměvem.

            Tomu klukovi by měli zakázat se takhle usmívat, protože moje myšlenky se rozletěli snad do všech světových stran. Zamračila jsem se na něj a založila si ruce na hrudi. Čekala jsem na odpověď.

 „No, řekl jsem si, že bych tě mohl hodit do školy a cestou zpátky by jsme se mohli někde stavit,“ řekl po chvíli, kdy mu došlo že ze mě asi nic nedostane.

 „Mám domácí vězení,“ řekla jsem a zamkla.

 „No ale já ne,“ řekl takovým tím tónem, který mi měl napovědět, že už to má celé promyšlené a vlastně na mém souhlasu či nesouhlasu nezáleží.

 „Jo, já vím,“ odpověděla jsem a vydala se ke garáži. Chytil mě za ruku.

 „Prosím,“ řekl a zabodl do mě svůj pohled.

            Vážně si myslí že mě takhle může přesvědčit? No asi jo. A taky mu to vychází.

 „Tak fajn,“ zamumlala jsem a vydala se k jeho autu.

 „Kde je Daniel s Cristin?“ zeptala jsem se, když nastartoval a ti dva nebyli nikde v dohledu.

 „Jeli Danielovým autem,“ odpověděl mi a podíval se na mě.

            Odvrátila jsem od něj pohled. Tak fajn prostě se ho budu snažit ignorovat. Jo to bude nejlepší. Už jednou jsem si řekla, že se stejně starýma kluky, který v podstatě neví, co chtějí, už nechci mít nic společnýho a taky to dodržím.

 „Nad čím přemýšlíš?“ Vytrhl mě z rozjímání jeho sametový hlas.

 „Nad ničím,“ zalhala jsem.

            Povzdechl si a pak se zeptal: „Já jsem něco provedl?“

            Rychle jsem se k němu otočila a chtěla se ho zeptat, jak dospěl k tomu, že něco provedl, ale nezmohla jsem se ani na slovo. V obličeji měl vepsaný smutek, který ho dělal o tolik starším.

 „Ne, neproved, to jen…“ řekla jsem poraženě a všechen vztek, všechna lhostejnost ze mě jako  mávnutím kouzelného proutku vyprchala.

 „Jen?“ zeptal se zvědavě.

 „Nech to plavat,“ řekla jsem a zavřela oči.

            Najednou auto zastavilo a já na tváři ucítila jeho ledový dotyk. Otevřela jsem oči a zvědavě se na něj podívala. Věděla jsem, že ještě nejsme před školou, na to jsme jeli moc krátkou dobu.

 „Co se děje?“ zeptala jsem se.

            Mlčel a díval se mi do očí. Nebyl připoutaný a tak se ke mně mohl otočit celým tělem. Zvědavě jsem naklonila hlavu a pozorovala ty jeho zlaté studánky. Prstem mi přejel po hraně čelisti a já v jeho očích viděla, jak sám se sebou bojuje. Pak se jeho výraz změnil z váhavého na rozhodný a on se ke mně naklonil, překonal tu mezeru mezi námi a přitiskl svá ústa na má. V první chvíli jsem ztuhla a chtěla se odtáhnout. Možná ho seřvat co si to dovoluje nebo prostě utéct. Jakoby snad tušil na co myslí, vpletl mi jednu ruku do vlasů a přitáhl si mě blíž k sobě. V té chvíli jsem roztála. Moje ruce jsem mu automaticky obtočila kolem jeho krku a přitiskla se k němu blíž.

            Náš první polibek byl váhavý a něžný, ale přesto dokázal zbourat veškeré hradby, které jsem si od pátku pracně stavěla uvnitř své mysli. Začal mi docházet dech. Dřív než jsem se stačila odtáhnout, udělal to on.

            Oba jsme zhluboka oddechovali a já cítila, jak se červenám. Chtěla jsem sklopit pohled, ale nedovolil mi to. Dívala jsem se mu do očí, které zářili láskou. Mám pocit, že jsem se tvářila podobně, protože moje babička měla pravdu. A moje srdce promluvilo.

 

***

     

 „Snažila jsem se ti odolat. Netřeba dodávat, že zcela zbytečně,“ řekla jsem po chvíli ticha, když jsme se zase vydali na cestu.

 „Proč?“ zeptal se a zalétnul ke mně pohledem.

„Když jsem tě poprvé uviděla, proletěla mi hlavou myšlenka na to, že musíš být rozmazlený fracek. Jenže ty ses pak začal chovat úplně jinak než jsem myslela. Bavil jsi se se mnou a s ostatními mými přáteli, místo s Katie a jejími kamarády. To o tobě a tvých sourozencích hodně prozradilo. Jenže stále jsi byl hodně samotářský a mě napadlo, jestli třeba nemáš přítelkyni. A tak jsem se od tebe snažila držet dál, nechtěla jsem tě poznat. Stačily mi ty reakce na tebe. A pak jsi přišel v pátek a obrátil všechno, v co jsem věřila, vzhůru nohama,“ vysvětlila jsem mu a podívala se z okna.

 „Blázínku,“ spíš zašeptal než řekl a chytil mě za ruku.

            Když zastavil před školou, vylezla jsem z auta a chtěla se vydat na svojí hodinu, ale Mathew mě chytil za ruku.

 „Tohle si pamatuj, Angie, a věř tomu. Od první chvíle, co jsem tě uviděl, jsem věděl, že budeš mým osudem. Nezáleží na tom co si myslí, nebo co říkají ostatní. Tohle je prostě dané a je to jedna z mála věcí, o kterých ve svém životě nepochybuji.“

            Když domluvil, lehce mě políbil na rty a pak se vydal na svou hodinu a mě zanechal na parkovišti naprosto zmatenou, protože jsem nechápala, co tohle mělo znamenat.

 „Hej, Angie, jsi v pohodě?“ Vyrušil mě z mého uvažování nad tím, co se právě stalo, Thomasův hlas.

 „Jo, jasně,“ přitakala jsem, aniž bych vlastně tušila, na co se ptal.

 „Copak jsme to viděli, An. Ty a pan dokonalý? Copak se to děje s naší ledovou královnou?“ zeptala se Hilary a se zvědavostí se na mě podívala.

 „Já nevím, Hil,“ řekla jsem s povzdechem a vydala se do třídy.

 

***

 

            Samozřejmě, že to co se stalo na parkovišti, neviděla pouze Hilary, takže to do oběda věděla téměř celá škola. A především o tom věděla Katie. A ta to nehodlala nechat jen tak. Po obědě jsem si odskočila na záchod a když jsem si myla ruce, přišla tam moje drahá sestřička. Tvářila se jako bohyně pomsty.

 „Co si to provedla? Mathew je můj!“ vyštěkla jakmile mě uviděla.

 „No, on si to očividně nemyslí,“ řekla jsem a otřela si z koutku oka rozteklou tužku.

            Katie na mě zírala. Nejspíš nechápala, jak je možné, že jí odmlouvám. No jo, milá zlatá Katie, asi by jsi se měla začít zvykat, že nepatřím k těm tvým poskokům. Mile jsem se na ni usmála a vyšla ven. Bylo mi jasné, že si to doma schytám.

 

 

****

 

            Seděla jsem u stolečku, oknem pozorovala dění na ulici a dojídala zmrzlinu. Mathew si potřeboval vyřídit nějaký telefonát, takže jsem měla chvíli na to, abych si vlastně uvědomila co se stalo. Dne začal jako jakýkoliv jiný, ale přesto…
            Přestala jsem se vzpírat srdci a dala mu volnost. Celý den jsem po něm musela pokukovat a pokaždé, když mě přistihl, jsem zčervenala a provinile se usmála. Po škole na mě čekal před učebnou a pak jsme jeli rovnou sem. Cukrárna Violet byla jedna z nejdražších, ale na druhou stranu tu dělali nejlepší zmrzlinu. Chtěla jsem mu to vymluvit, že mi stačí obyčejná zmrzlina od stánku, ale on mě s úsměvem vtáhnul dovnitř a absolutně ignoroval co říkám.

            Až když jsme si objednali, začal se vyptávat. Co mám ráda, jaká je moje oblíbená barva, film, na zážitky z dětství… Já měla podobné otázky a čas, když jsme byli spolu, přímo sprintoval. Nevěděla jsem sice, jestli bych s ním chtěla strávit zbytek života, vzít si ho, mít s ním rodinu a tak, ale právě v této chvíli to byl muž, který získal mé srdce.

 „Angie,“ oslovil mě a tak přerušil tok mých myšlenek.

 „Hm?“ Otočila jsem se na něj a mé srdce začalo být o něco rychleji, když se na mě usmál.

            Posadil se zpět naproti mně a vzal mé ruce, které jsem měla položené na stole, do svých. Zvědavě jsem pozvedla jedno obočí a naklonila hlavu na stranu. Čekala jsem, co z něj vypadne.

 „Vím, Angie, že je to nejspíš trochu staromódní, ale řekněme, že bych všechno chtěl uvést na pravou míru a být si jistý,“ řekl pomalu a zase se odmlčel.

            Sice jsme absolutně nechápala, o čem to mluví, ale povzbudila jsem ho, aby pokračoval.

 „Angelo Railiová, chtěla by jsi se mnou chodit?“ zeptal se zcela vážně a zahleděl se mi do očí.

            Měl pravdu, tohle bylo staromódní. Většina kluků v dnešní době brala jako samozřejmost, že když si s holkou někam vyrazí, je to rande a pokud se políbí, tak spolu zákonitě chodí. Ale Mathew byl jiný. Políbili jsme se. Sice jenom jednou, ale na tom v tuhle chvíli nezáleží. Vzal mě do cukrárny a dokonce zaplatil za nás oba, i když jsem se ho snažila přesvědčit, že to není nutný. Sice ani jeden z nás zatím nevyslovil ony dvě slovíčka, ale všechno chce čas. Měla jsem ho ráda, to ano. Ale milovala jsem ho? To netuším.

            Odkašlal si a tím mě vrátil do reality. Čekal na mou odpověď. Ano, zatím jsem si nebyla jistá city, které k němu chovám, ale vše ukáže čas.

 „Ano.“

 

***

 

            Jak jsem předpověděla, stalo se. Domů jsem přijela o dvě hodiny později. Tušila jsem, že pokud už je Katie doma, budu mít hodně velký problémy, ale zrovna v tuhle chvíli si moje hlava lítala kdesi v oblacích a všechno mi bylo absolutně jedno. Podívej se na sebe Angelo Railiová, to si to dopadla.

            Vešla jsem do domu a zamířila k sobě do pokoje. Nebo jsem to alespoň měla v plánu. Byla jsem zrovna někde v půlce schodů, když se za mnou ozval tátův hlas.

 „Angie, jdeš pozdě,“ jeho hlas byl klidný, ale když jsem se otočila, uviděla jsem jak za otcem stojí Katie a šklebí se na mě. Fajn, takže ta dobrá duše bronzovala za tepla.

 „No, jo. Víš, ráno mi nešlo nastartovat auto. Asi bych ho měla odvézt k Henrymu, aby se na něj podíval, protože se mi to poslední dobou stává často. No a Mathew si potřeboval něco zařídit ve městě a mně nezývalo nic jiného, než jet s ním. Ještě se ve městě moc nevyznal, takže jsem mu pomáhala. Potřeboval si ještě sehnat nějaké knížky, takže jsme prolezli pár obchodů, než jsme je všechny sehnali za rozumnou cenu,“ vysvětlovala jsem mu „důvod“ svého zdržení a přitom se modlila, aby nepoznal, že lžu.

 „Tati, snad jí nebudeš věřit,“ vložila se do toho Katie a já měla chuť jí vyškrábat oči.

 „Katie,“ povzdychl si a podíval se na mě.

            O autě jsem mu tak zcela nelhala. Vážně mě už pár měsíců zlobilo, ale zatím jsem se nedokopala k tomu, ho odvézt do autoopravny.

 „Kdyby tu byla máma, tohle by jí neprošlo,“ stěžovala si má drahá sestřička dál a já měla co dělat, bych se neušklíbla.

            V tom měla pravdu. Být tu máma, je jí jedno, jak dokonalé mám alibi a moje domácí vězení by se bezpochyby o dlouhou dobu prodloužilo. Jenže máma musela brzo ráno odletět do Francie kvůli jedné přehlídce, takže jsem si nedělala tak velké obavy.

 „Mohla jsi jet domů se sourozenci,“ řekl táta, ale poznala jsem, že se na mě nezlobí.

 „Nepočkali na mě,“ řekla jsem prostě a pokrčila rameny.

 „Můžu teď jít. Musím se jít učit,“ řekla jsem a bez čekání na odpověď jsem se vydala nahoru.

            V pokoji jsem se převlékla do něčeho pohodlnějšího, otevřela okno, nasadila si do uší sluchátka a začala pracovat na úkolu do dějepisu. Asi tak po hodině jsem pocítila, jak mě někdo sleduje a pohlédla z okna ven. Pře domem Darkinsnových byl Mathew, Daniel a Cristin. Cristin seděla na verandě a četla nějakou knihu. Daniel držel v rukou míč, takže si nejspíš házel s Mathewem, který byl zrovna otočen k našemu domu a díval se do mého okna. Usmála jsem se na něj, i  když jsem pochybovala, že to na tu dálku vidí. O to víc mě tedy překvapilo, když mi úsměv oplatil a opět se otočil na svého bratra.

            Zatřepala jsem hlavou a vrátila se k dějepisu. Sice jsem začala s Mathewem chodit, ale stále tu bylo něco tajemného, co se jako hustá mlha vznášela o kolo celé rodiny Darkinsnocých. A já podvědomě tušila, že dřív nebo později po tom tajemství začnu pátrat a bude mi jedno jestli se to dozvím od Mathewa nebo si to budu muset zjistit sama.

            Kdybych v té chvíli věděla, co tahle na pohled dokonalá rodinka skrývá, možná bych nebyla tak horlivá.  

           

20.03.2010 22:03:32
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one