7. Objev v lese a následující události

7. Objev v lese a následující události - obrázek

7. Objev v lese a následující události - obrázek

Ahojda, plním svůj slib a přicházím s kapitolkou, která je o něco delší než ty předcházející. Když jsem ji dopsala, zdála se mi divná, taková mno uspěchaná, le jeda dobrá duše mi řekla, ať to hlavně nepřepisuju, protože jednou jsem to napsala, tak to asi napsaný má bejt. Mno nic, užijte si to, omlouvám se za chyby a vítám kritiku.

 

            Seděla jsem v malém altánku v městském parku a čekala na Mathewa, který měl každým okamžikem dorazit. Jo je to tak, měli jsme rande. V pořadí již druhé, ale to první proběhlo v tajnosti, neboť v té době jsem ještě měla domácí vězení. Podívala jsem se na nebe, ze kterého se hustě snášel déšť a usmála se. Najednou se kolem mě obtočili cizí ruce a na krk se  mi přitiskly ledové rty.

 „Mathe,“ zašeptal jsem s úsměvem a otočila se k němu čelem.

 „Máš dobrou náladu,“ poznamenal též s úsměvem a sklonil se k mým rtům.

            Polibek, který mi věnoval byl krátký a něžný, ale mě dokázal zblbnou totálně. Když se ode mě odtáhla, vysvětlila jsem mu důvod svého úsměvu.

 „Bude svítit sluníčko.“

            Tyhle tři stačili k tomu, aby úsměv z jeho tváře zmizel.Najednou celý ztuhnul a v očích se mu objevil strach.

 „Jsi si jistá?“ zeptal se a podíval se k nebi.

 „Jo, podívej táhle už se trhá nebe,“ řekla jsem a ukázala na část oblohy.

Tam se mezi šedé mraky prodírala blankytně modrá obloha a několik prvních slunečních paprsků. Usmála jsem se a vykročila blíž ke slunci. Mathew couvnul více do stínu.

 „Co se děje Mathe? Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a přešla k němu.

 „Jistě, jen… Jen jsem zapomněl, že ještě musím něco udělat. Já, zapomněl jsem na to a opravdu to spěchá. Slibuji, že si to vynahradíme, ano? Já, pak ti zavolám.“ A byl pryč.

            Chvíli jsem zmateně sledovala místo, kde zmizel a pak se svalila na lavičku v altánku. Takhle to dopadalo vždycky. Kluk si se mnou vyšel tak dvakrát, třikrát a když pak nedostal co chtěl, prostě zmizel. Ale tohle bylo prostě divný. Podívala jsem se na déšť a odhadovala za jak dlouho trochu zeslábne, abych se mohla vydat domů. Sem mě dovezl táta, když vezl mámu na letiště a domů jsem se měla dostat s Mathewem. Teď budu muset jít pěšky, ale když to vezmu přes les, mohla bych být doma tak za dvě hodinky.

            Ještě chvíli jsem jen tak seděla a když jsem zpozorovala, že téměř neprší, vydala jsem se ne cestu. Les jsem znala jako vlastní boty, takže jsem se nebála, že se ztratím, nebo tak něco, ale byla jsem naštvaná na Matha. Sluníčko, které slabě probleskovalo skrz zeleň mi sice trochu zvedlo náladu, ale nohy, které mi momentálně plavali v botách, mě nutily polohlasně na Matha nadávat. Rozhodla jsem se, že až ho uvidím, bude mi muset pár věcí vysvětlil, jinak mezi námi bude bohužel konec.

            Šla jsem už asi hodinu, když jsem zaslechla smích. Byl vysoce posazený a zněl jako cinkání zvonečků. Trochu jsem zrychlila a křikla, jestli tam někdo je. Smích najednou utichl a já si všimla, že i okolí je podezřelé tiché. Žádný zpěv ptáků, ani drobná zvířata hledajíc potravu. Rozběhla jsem se k místu, odkud jsem zaslechla smích. Doběhla jsem na malou mýtinu, které byla ozářená sluncem, ale nikdo tam nebyl. Teda, nikdo živý. Ve středu něco leželo a když jsem přišla blíž, rozpoznala jsem srnku. Mrtvou srnku. Nejdřív jsem si myslela, že ji prostě zabilo nějaké zvíře, nebo nějaký myslivec, ale pak jsem si všimla té podivné rány.

            Místo, kde se nachází krční tepna, byla jediné od krve. Nebylo jí tam moc a přes tu slabou vrstvičku jsem uviděla tu podivnou ránu. Ránu, která vypadala jako otisk lidských zubů. Ránu, kterou už jsem někde viděla.  V zádech mě zamrazilo a já se rozhlédla kolem, ale nikde nikdo. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem vytáhla z kabelky mobil a ránu několikrát vyfotila. Pak jsem se rychle vydala na cestu. Začala jsem se tu cítit nepříjemně.

            Vyšla jsem z lesa a ocitla se přímo za domem Darkinsnových. Když jsem ho obešla, viděla jsem Matheowo  auto a tak jsem přešla ke dveřím a zaklepala. Chvíli jsem čekala, ale když nikdo neotevřel, naštvaně jsem se otočila a vydala se domů.

            Zamířila jsem rovnou do koupelny v pokoji a dala si horkou sprchu. Potřebovala jsem se zahřát. Pak jsem se oblékla do čistého oblečení a zapnula notebook. Posadila jsem se s ním k oknu a než se načetl, prohlédla jsem si fotky z dnešního odpoledne. Jakmile jsem se připojila k síti, začala jsem na internetu hledat útoky zvířat, ale nic co jsem našla, se nepodobalo tomu, co jsem viděla v lese. Nakonec mě napadlo, že jsem to musela vidět v některém ze článku, který jsem z nudy četla v novinách. Podívala jsem se na hodinky. Bylo půl šesté, takže v redakci ještě dvě hodiny někdo bude. Byl pátek, takže tam dnes nebyli tak dlouho, ale už několikrát jsem tam zůstala sama dýl, když jsem dělala nějakou věc třeba do školy. Rychle jsem se dooblékla, popadla klíče, peněženku a mobil a vydala se do garáže. Když jsem vyrazila na cestu, bylo nebe modré a na zem dopadal unavený sluneční svit.

       Jakmile jsem dojela k redakci, okamžitě jsem zamířila dovnitř a rychle proběhla ztichlou budovou do archívu. Posadila jsem se k počítači, abych b seznamu článků našla ten, ve kterém jsem mohla tohle vidět, ale došlo mi, že nemám ani ponětí, z kterého to bylo roku. Na chvíli mě zaplavila panika a beznaděj, ale pak jsem si všimla Tonyho. Měl za sebou střední a dva roky na vysoké. Pak toho nechal a přes známého se dostal sem. Trávil tu víc času než doma a znal snad všechny články od prvního písmenka do toho posledního. Zvedla jsem se a pomalu se k němu vydala. Měl sluchátka v uších, hlavou pokyvoval do rytmu a četl nějakou knížku. Stoupla jsem si ke stolu a čekala, až si mě všimne.

 „Co potřebuješ, Angie?“ zeptal se, aniž by zvedl hlavu.

 „Už jsi tohle někde viděl?“ zeptala jsem se a podala mu mobil.

 „Chvíli si ho prohlížel a pak zamířil k regálům.

            Následovala jsem ho a žasla nad tím, s jakou přesností se tu vyzná.

 „Kde jsi to vyfotila?“ zeptal se, zatímco listoval seznamem na jednom z regálů.

 „Našla jsem to na internetu,“ zalhala jsem.

 „Tady, noviny z roku 1900,“ řekla a podal mi dvoje žluté desky, ve kterých byly uloženy noviny, aby se nezničily.

 „Jsou celkem starý, takže bacha. Šéfka by mě zabila, kdyby se s nimi něco stalo,“ upozornil mě a vrátil se ke stolu.

            Já s novinami zamířila k sobě do kanceláře. No spíš  k jednomu z mnoha stolů, který byl přidělen mně. Pohodlně jsem se usadila a otevřela desky se starším datem. Pak jsem začala hledat článek, kvůli kterému jsem tu byla. První článek na který jsem narazila, pocházel z 31. října 1900. Vzala jsem do ruky propisku a začala číst.

            Článek pojednával o tom, že tehdejší smetánka uspořádala na Halloween oslavu. Lidé přišli v maskách a bavili se. Krom pozvaných se tam však tenkrát objevil ještě někdo.

 

„… Ten muž určitě nepocházel z města. Víte, měl tvář, na kterou jen tak nezapomenete. Byl velmi krásný. Vypadal spíš jako socha než jako člověk. Jeho rysy byly velmi ostré a jeho kůže byla bledé. Velmi bledá. Požádal mě o tanec. Souhlasila jsem, ale necítila jsem se v jeho společnosti dobře. Vyzařoval z něj chlad a když do nás jeden pár při tanci omylem narazil, jeho hruď byla jako kámen. Stejně chladná, stejně tvrdá. Možná trpěl nějakou nemocí, nevím. Ale nejzvláštnější na něm byly jeho oči. Vypadaly jako hnědé, ale když jsem s ním tančila, všimla jsem si, že mají spíž barvu rzi nebo zaschlé krve. Jak říkám, byl to zvláštní člověk. Doufám, že ho chytí a potrestají za to, co provedl Molly Forestrové…“  

 

            Nevím proč, ale jeho popis jsem si přepsala a pak mi došlo, že mi velmi připomíná Matha a jeho rodinu.

            Molly Forestrová byla nejmladší dcerou tehdejšího starosty. O půlnoci se s podivným cizincem vytratila z domu a ráno ji našli v jezírku za domem. Na první pohled vypadala, že snad nemá žádné zranění, ale pak si všimli podivného otisku zubů na jejím hrdle. Při pitvě pak zjistili, že měla zlomený vaz, ale to nebylo všechno. V těle nebyla ani kapka krve a patolog zamítl možnost, že by mohla vykrvácet z toho zranění na krku. Všichni po mladém muži pátrali, ale jakoby se po něm země slehla. Mysleli si, že odjel z města, ale během tří měsíců našli dalších pět děvčat, které zemřely stejným způsobem jako Molly. Pak vraždy ustaly a město si oddychlo.

            V druhých deskách jsem našla dvě oběti, které zemřely stejně, ale nikdo si je nespojil s tímhle případem. Ta první, mladá žena, která měla krátce po svatbě z roku 1942 a druhá byl muž, který vlastnil malou firmu, která vyráběla obleky z roku 1976.

            Zaklapla jsem desky a podívala se na své poznámky. Krom popisu onoho „vraha“ tam byl popis toho, jak zemřela oběť. Tělo bez krve, krvavý otisk zubů – který byl téměř shodný s tím, který jsem měla ve svém mobilu - , žádné známky obrany. Až moc mi to připomínalo spíš nějaký horor, nebo scifi příběh, než něco, co se mohlo doopravdy stát.

            Najednou přede mnou přistál kelímek s kávou a já sebou polekaně trhla. Vzhlédla jsem a zamračila se na culícího se Tonyho.

 „Našla si, cos hledala?“ zeptal se a posadil se na roh stolu.

 „Možná. Ty, Tony? Nevíš, jestli se něco podobného stalo i někde jinde?“ zeptala jsem a ukázala mu článek z Halloweenu.

 „Je to možný, ale já o tom nevím. A hele, děláš si poznámky?“ zeptal se, když si všiml popsané stránky listu a drze po něm sáhnul.

 „Tohle myslíš vážně, Angie?“ zeptal se a zamával mi listem před obličejem.

 „Já vím, jeto zvláštní…“

 „Zvláštní? Víš, Angie, kdybys tohle přinesla někam na policii, nejspíš by tě vyhodili s tím, ať si jdeš dělat srandu z někoho jiného. Tohle totiž není popis člověka, ale spíš, já nevím, Drákuly,“ řekl a papír hodil do koše.

 „Jen jsem si opsala popis toho člověka,“ řekla jsem zamračeně.

 „Byl to maškarní večírek, ne? Tak se napudroval, či co já vím. A prosím tebe, bůhví, jestli ta ženská prostě nepřeháněla,“ řekl, vzal desky s novinami a zvedl se.

 „Měla bys jet domů, Angie a pořádně se vyspat. Měj se,“ řekl a zmizel.

            Chvíli jsem jen tak seděla a přemýšlela o Tonyho slovech. Pak jsem popadla kabelku, vyndala papír z koše, vypnula lampičku a zamířila pryč. Ne však domů, jak mě Tony nabádal, ale do knihovny, která byla otevřená do půlnoci. Tonyho slova ve mně probudila zvědavost a já začala přemýšlet o tom, že Mathew nemusí být člověk.

            Dřív knihovna takhle dlouho otevřená nebyla, ale jakmile se rozšířila a zájem lidí – většinou studentů – se zvětšil. A tak se prodloužila i otevírací doba. Tiše jsem pozdravila starou ženu ze pultíkem u vchodu a podala jí průkazku. Pak jsem zamířila k jednomu z počítačů a zadala do vyhledávače knihovny jediné slovo – upír. Vyjela mi spousta knih, ale většina z nich byli fantasy knížky pro děti. Někde v polovině jsem narazila na knížku – Upíři mezi námi - a pak ještě na studii nějakého profesora, který se zajímal o mytologii. Opsala jsem si signatury a vydala se knihy hledat.

            Ta první knížka byla celkem tenká. Měla jen kolem padesáti stránek. Zvědavě jsem ji otočila a začetla se na zadní straně do shrnutí, o čem že ta knížka vlastně je. Když jsem to dočetla, ušklíbla jsem se. Pojednávala o lidech, kteří si mysleli, že jsou upíři a proč. A pak tam bylo vždycky vysvětlení doktora nebo psychologa. Děkuju pěkně, ale tohle není přesně to, co hledám.

            Ta druhá byla přesným opakem té první. Doktor Georg Lacken, který vystudoval mytologii, což jsem do téhle chvíle netušila, že je možné se zabýval otázku, zda jsou mezi námi upíři a pokud ano, jak asi vypadají, jak se chovají.

 

„…Osobně zastávám názor, že pokud upíři opravdu existují, musí vypadat jako lidé. Jak by se jim jinak podařilo udržet v tajnosti to, čím jsou? Jistě, budou se od lidí v lecčems lišit. Vždycky to byli predátoři, kteří vábí svou kořist. A tou kořistí jsou lidé…“

Myslí mi probleskla vzpomínka na první den, kdy Darkinsnovi přišli do školy. Lišili se. Byli, jsou velmi bledí a pochybuji, že by se jejich kráse dokázal kdokoliv vyrovnat. Většina holek měla v ten den vrhnout se jim k nohám, aby si jich všimli a i mně samotné dělalo občas problém udržet pozornost, když se na mě Math usmál. Občas jsem měla pocit, že bych mu odkývala všechno na světě, za jediný úsměv nebo polibek. Vytáhla jsem čistý papír a začala si dělat poznámky.

            „…Jiné označení pro upíra je nemrtvý. Podle všech domněnek a dohadů, se upír probudí určitou dobu po své takzvané  smrti a vstane z hrobu. Pak už ho může zabít jen sluneční světlo, kolík v srdci nebo setnutí hlavy. Nevím, co je na tom pravdy, ale pokud upíři existují, pochybuji, že někdy doopravdy zemřeli. Podle mě je to prostě další vývojový stupeň a pochybuji, že krokem k tomuto vývinu je smrt. Ano, upíři nestárnou a nejspíš…“

            Přestala jsem číst a odložila propisku. Vzpomněla jsem si totiž na strach v Mathových očích, když jsem se dnes zmínila o slunci. Vážně by ho mohlo spálit na prach?

            „…Pokud jde o to, jak se upíři živí, je odpověď jasná a myslím, že i pravdivá – krví. Jenže je otázka, jestli k životu potřebují nutně lidskou krev. A pokud ano, tak potom,musí ta krav pocházet přímo z člověka? Tím myslím, jestli musí být čerstvá.  A nebo, jestli jim stačí krev z krevních bank. Další otázka je, jestli je možné aby existovalo něco, jako je například upír vegetarián. Ze začátku lidé tvrdili, že není možné přežít bez masa a přesto, jsou takoví. Tak proč by se upír nemohl život například krví zvířat. Nejspíš se od sebe tyhle dvě hodně liší, přeci jen ta lidská je upírovi blíž, ale proč by tu nebyla ta možnost, že…“

            Stejná rána na krku Molly Forestrové a srnky. Zaklapla jsem knížku a děsila se sama sebe. Bože, o čem to tu přemýšlím? Jenže červíček pochybností mě hlodal dál a já věděla, že pokud se mám uklidnit, mám jedinou možnost. Vrátila jsem knihy na místo a vydala se domů.

            Zaparkovala jsem před domem a bez ohlédnutí na dům Darkinsnových  jsem pospíchala k sobě do pokoje. Okamžitě jsem zapnula notebook a přihlásila se na svůj účet na stránkách redakce. Okamžitě mi naskočilo deset různých programů, které jsem využívala při psaní, ale já teď potřebovala něco jiného. Potřebovala jsem program, který jsme začali používat až před půl rokem.

            Rozklikla jsem ikonku zeměkoule s lupou a jakmile se spustil, napsala jsem do vyhledávače Matheowo jméno. Po chvíli hledání mi vyskočilo hned několik odkazů. Většina z nich byla záznamy ze školy. Některé ze střední, jiné z vysoké. Byly to záznamy z celých států a některé i z Evropy. Pokud by se jednalo o jednoho člověka, musel by mít za sebou už skoro století a půl studia. Jenže jsem nemohla jednoznačně říct, jestli se jedná o mého Matha nebo je to jen shoda jmen, popřípadě Mathewovi předci.

            Už jsem to chtěla vzdát a jít spát, když jsem si všimla odkazu úplně na konci stránky. Neodkazoval však na nějakou osobu, ale novinový článek s datumem 13.8.1932 . Rozklikla jsem ho a dala se do čtení. Popisoval nehodu mladých snoubenců, kteří při ní oba zahynuli. K článku byla přiložená fotografie snoubenců. Klikla jsem na ní a zůstala zírat na rozesmátý obličej mladé dívky a jejího přítele. Na obličeje, které jsem moc dobře znala. Očima jsem zalétla ke spodnímu okraji fotografie a zbavila se tak veškerých pochybností, které mi až doteď dávaly naději, že se vlastně nic neděje.

 

Daniel Darkins a Cristin Nelsonová.

01.05.2010 10:46:44
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one